Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vrtěti psem

Ututlat střelbu v Bílém domě byl nadlidský úkol. Ukázalo se ale, že je to horší, než jsme tušili. Po identifikování mrtvých útočníků hrozil skandál neuvěřitelných rozměrů. Všichni útočníci měli totiž české pasy, navíc si s sebou přivezli několik předem zastřelených, také s českými pasy. Detektivové FBI proto vítězoslavně zjistili, že zákeřný atentát na amerického presidenta se chystalo nepochybně spáchat české komando teroristů a ihned to dali na vědomí novinářům, rozhlasu a televizi.

Vojtíšek sprostě zaklel, když to zjistil, ale už proti tomu nemohl nic dělat. Černý Petr byl v našich rukou a bylo na nás, co s tím uděláme.

Skutečnost, že president a jeho rodina atentát přežili a dokonce ani nehrozilo prozrazení, že jde o roboty, nebyla v tomto světle žádná výhra. Ve všech médiích slavnostně ukazovali pasy mrtvých teroristů a po celých Spojených státech se zdvihla jednotná vlna vlastenectví. Lidé začali pořádat spontánní mítinky, kde plamenně řečnili o nutnosti dát Čechům i všem ostatním darebákům pořádnou lekci. Oči bezmála celé Ameriky se upíraly na presidenta. Čekalo se jen na jeho povel k zahájení útoku.

Za těchto okolností by nezapůsobil presidentův rozkaz k ústupu z Evropy věrohodně. Po poradě s Japonci jsme mu proto navrhli odložit rozhodnutí do důkladného vyšetření atentátu. V tomto duchu president ihned vystoupil na tiskové konferenci.

Vyšetřování ale směřovalo čím dál víc proti Čechům. Ukázalo se, že mrtvoly, zastřelené krátce před událostí a předem dovezené do Bílého domu, byli skutečně Češi. Přinejmenším dva byli hlášeni jako pohřešovaní, když se nedávno nevrátili z výletu do Německa. Vojtěch už o jejich zmizení věděl, ale protože neměli u sebe šintei, nemohl je najít. Zřejmě byli od samého počátku součástí plánu, stejně jako české pasy. Plánovali nechat na místě činu své padlé, pro jistotu doplněné o předem připravené mrtvoly. Až by detektivové atentát vyšetřovali, nemohli by na ně nenarazit.

Atentát na presidenta nebyl v tomto světle primárním cílem. Tím bylo najít pádný důvod pro vpád do Čech. Nerozhodného presidenta chtěli jako slabou šachovou figurku obětovat, jeho rodina a ochranka by byly jen obvyklé collateral damages - vedlejší oběti. Jednou ranou by naráz zabili hned několik much. Po smrti presidenta by jeho pravomoci převzal energický vicepresident, ujal by se funkce vrchního velitele a ve spravedlivém hněvu by vydal očekávaný rozkaz k invazi. Světové veřejné mínění by bylo po dlouhé době opět na straně Spojených států a samotné Spojené státy by se dostaly do správného varu vlastenectví.

Přežití presidenta i jeho rodiny sice sejmulo karty jinak, ale tak jako tak byly rozdány na invazi a byla jen otázka času, kdy president klíčový rozkaz vydá. Krátké odložení jeho rozhodnutí se dalo přičítat šoku, ale nikdo neočekával, že by udělal něco jiného než vicepresident. Pár dnů zdržení tady zkrátka nehrálo žádnou roli.

Tenhle tah jsme prostě nemohli nechat bez odezvy. A Vojtěch navrhl ještě tentýž den protitah, ačkoliv jej mohl realizovat jen on sám. Mohli jsme mu to jen rozmluvit nebo schválit. A po pravdě řečeno, nic jiného než schválení nám nezbývalo.

Čas hrál tentokrát proti nám.


Vojtěch měl od začátku nevýhodu, že nemohl zasahovat na místě. Vítaným důkazem by bylo přesné určení okamžiku smrti zastřelených, které by prokázalo, že byli zabiti dávno před akcí. Byl by to důkaz proti oficiální teroristické verzi, ale nikdo jej nepředložil a s každou hodinou se snižovala možnost, že to někdo objeví. Byl v rukou soudních lékařů, kteří po této stopě vůbec nešli. Buď měli správné instrukce, čeho si mají a nemají všímat, anebo je to prostě nenapadlo. Obojí bylo možné.

Vojtěch se spolehl především na to, v čem byl jedinečný. Protiúder musel být dostatečně přesvědčivý, jinak by neměl žádné kladné účinky a naopak by pomohl oficiální verzi. Vojtěch vsadil na své vyhledávací schopnosti a během pár hodin měl, po čem pátral.

Přerušení veškerého rozhlasového a televizního vysílání už ve Spojených státech proběhlo a jako prve, i tentokrát se k němu přihlásila tajná organizace Freedom for World. Nabídla občanům Spojených států faksimile cestovních pasů, použitých jako důkazy o českých teroristech, ale ke každému českému cestovnímu pasu byla tentokrát přiložena kopie dokladu, určujícího příslušnost mrtvého - k americké námořní pěchotě. Lišila se jména a hodnosti, ale na obou dokumentech byly stejné podobenky. Falsifikátoři se ani nenamáhali pořídit nové - použili prostě ty, které měli k dispozici. Chybu občas udělá každý, ale tahle byla obzvlášť těžká.

„Česká teroristická akce, zaměřená proti presidentovi Spojených států, je obrovský podvod!“ prohlásil muž, který tyto důkazy přinášel.

Neměl na obličeji masku a nesnažil se skrývat tvář, ale snad jen já a pár dalších zasvěcených jsme věděli, kdo to je. Byl to Vojtěchův robot, ale jeho tvář byla tentokrát pravá. Tak vypadal Vojtěch, dokud byl ještě člověkem - byla to jeho vlastní podoba z doby krátce před jeho smrtí.

„Atentát proti americkému presidentovi vyšel z dílny americké námořní pěchoty,“ pokračoval, aniž dal někomu čas vzpamatovat se. „Hlavním cílem akce nebylo zabití amerického presidenta, ale pokud možno nevyvratitelné podezření na české teroristy. Mělo ve vhodný čas vyburcovat americký národ a ospravedlnit další válku. President, jeho rodina i zabití muži jeho ochranky byli jen obvyklé collateral damages - vedlejší oběti, jak se vzletně nazývají nevinní lidé, zabití při akcích americké armády - často jako jediné oběti.“

Následovaly postupně ukazované dokumenty. Nejprve český pas s fotografií, pak fotokopie dokladu americké námořní pěchoty. Stejné tváře - odlišné dokumenty, ale kdo nad tím jen trochu přemýšlel, toho při sledování přenosu mrazilo.

„Zločinci, kteří zahynuli v Bílém domě při napadení ochranky presidenta, byli Američané, kteří se postavili proti vlastnímu národu. Organizátoři podvodu počítali i s tím, že někteří z nich při přestřelce padnou, ale podstrčené doklady v jejich kapsách budou důkazem proti Čechům. Ti, kdo by přežili, by dostali dobře zaplaceno a užívali by si své špinavé peníze mezi poctivými občany. Nemuseli by ani skrývat tváře. Nikdo by nepředpokládal, že spáchali grandiózní podvod na svém národě a ještě hůř, na celém světě.“

V přehlídce dvojic chyběli skuteční Češi, předem zastřelení jako návnada pro detektivy. Nastrčili je pro málo pravděpodobný případ, že by nikdo z těch profesionálů v boji nepadl. Nebylo to vyloučené a právě proto musely na místě zůstat mrtvoly s kompromitujícími českými doklady. Ty byly přece hlavním cílem akce. Jen mě napadlo, to je další krev na rukou organizátorů toho podvodu. Nejhorší by ale byla krev na rukou amerických vojáků, kdyby opravdu došlo ke vpádu do Čech.

„Američané! Naše organizace na tento podvod nenalétla a žaluje jeho organizátory ze zločinu vražd, ale především pro zločin proti míru. Jejich podvod byl příliš závažný a mohl mít za následek smrt tisíců nevinných lidí. My to tak ale nenecháme a zkusíme napravit, co se ještě napravit dá. Nespokojíme se s oficiálním vyšetřováním, svedeným na falešnou stopu, kterou od začátku sledovalo jako jedinou. Najdeme pravé viníky a potrestáme je pro výstrahu dalším podvodníkům.“

No, to bude potřeba, pomyslela jsem si. Jenže to bude fuška na dlouhou dobu. Skuteční viníci nebudou mezi nižšími veliteli, kteří za nic nemohou, ti jen plnili rozkazy shora a nejspíš ani netušili, co dělají.

Ať se těší ti, kdo ty rozkazy vydali!


Díky Vojtěchovi se americká veřejnost rozdělila na dva tábory.

Jedni se zastávali oficiální vyšetřovací verze a prohlašovali, že je přece nemyslitelné, aby poctiví Američané spáchali něco tak podlého. Požadovali okamžitý vpád do Čech a rozčilovali se, proč president otálí s vypovězením války a vydáním rozkazu k útoku.

Nálada v druhém táboře byla o poznání temnější. Kdo se odvážil uznat, že tu podlost provedli sami Američané, neměl důvod k jásotu nad objevenou pravdou. Diskuse se vedly o tom, zda to měla Freedom for World zveřejňovat - ale v tomto případě to bylo jednoznačné - na jedné straně těžká rána sebevědomí jednoho národa, na druhé straně válka, která by opět skončila uvržením jiného národa do nezměřitelné bídy. Vojtěch byl od začátku rychlejší než FBI i než vojenská policie, která se pod vlivem vpádu Freedom for World alespoň formálně do vyšetřování zapojila - zdálo se ale, že spíš na chlácholení veřejnosti, než aby něco chtěla poctivě vyšetřit. Zůstat úplně mimo si nedovolila - i tak už lidé reptali.

Jak Vojtěch odhalil, atentátníci patřili do elitní jednotky námořní pěchoty, odvolané za zvláštních okolností z Evropy. V době očekávané války to bylo podezřelé. Skutečnost, že všichni členové komanda smrti zahynuli, se ale ukázala krajně nevýhodou. Nebylo koho vyslýchat a stopy se zpřetrhaly. Americká vojenská policie se soustředila na malé ryby - na důstojníka, který zmíněné jednotce donedávna velel, jenže ten jen plnil rozkazy shora. Dostal rozkaz uvolnit vybrané muže, uvolnil je. Do spolupráce s vojenskou policií se mu nechtělo, stále se odvolával na vojenské tajemství a vyšetřování na tom brzy uvázlo. Důstojník nakonec kajícně přijal směšně nízký kázeňský trest, čímž tato aféra pro vojenskou policii, jak se zdálo, skončila.

Vojtěch se tím nedal svést ze stopy a postupoval hierarchicky výš a výš. Rozhodoval se rychle a zaměřil se především na tok rozkazů - kudy a od koho přišly. Stopy podle očekávání končily na generálním štábu americké námořní pěchoty, ale Vojtěch měl dojem, že to není pravé ohnisko. Pokud ale stopa vedla dál, nebyla sledovatelná. Nezachovalo se, kdo to telefonem nebo osobně domlouval.

Vojtěch proto se souhlasem našeho soudního dohledu - Jamanami Kacuie - nasadil na generály sledovačku - glossiny. Měly zjistit, s kým podezřelý hovoří a od koho přijímá rozkazy nebo rady. Glossiny se jim zavrtaly pod podšívky uniforem, kde bylo téměř vyloučeno je objevit, měly tam perfektní rozhled a vše dobře slyšely.

Co by dal za takové vybavení legendární James Bond!

Ale do doby, než se to vyřeší, panovala o útočnících nejistota. Zatímco vojenská policie se ani nesnažila postupovat výš a jak se zdálo, byla spokojena potrestáním těch nejmenších ryb, Vojtěch spokojen nebyl, ale neměl se momentálně čeho zachytit.

Ale nevzdával to. Nečekal, že voldemorti někam zalezou jako medvědi do brlohu a nepříznivé období přečkají v zimním spánku. Předpokládal, že je neúspěšná akce přinutí připravit další lépe. Jak jinak než s těmi, kdo byli u té první, neúspěšné? Čím méně zasvěcených, tím menší nebezpečí prozrazení. Správně říkal Al Capone, ucpat lidem ústa zlatem je příliš drahé, olovo je levnější. Kdyby ale vždycky vystřílel své spolupracovníky, neměl by žádné a sám by toho mnoho nesvedl.

Voldemorti sami zpravidla nic nepodnikají. Vždycky si najmou lidi a ti za potištěné papírky ochotně odvedou kdejakou špinavou práci a ještě to považují za velikou čest. Voldemorti mívají těch potištěných papírků dost a mohou si podle potřeby nejen najmout lidi, ale mohou si i vybírat nejlepší ze zájemců. Sami se ale drží skromně v pozadí - riziko nepoctivých akcí se jich proto zásadně netýká.

Největší problém je, že voldemorti mají na své straně zákony a soudy. Ve Spojených státech kdo má peníze, má i spravedlnost. Jeden zákonodárce dokonce navrhl zákon, podle kterého by se vůbec neměl stíhat člověk s majetkem nad osm milionů dolarů. Odvolával se na to, že takový ještě nikdy nebyl odsouzen a proces je potom jen zbytečné vyhazování peněz daňových poplatníků. A skutečně - kdo má na dobrého advokáta, tomu projde i vražda, za kterou by jiného bez milosti čekal trest smrti. Návrh sice neprošel, ale samo jeho podání a zejména jeho zdůvodnění vrhalo zajímavé světlo na americkou justici. Ostatně, jak též kdysi řekl Al Capone - úplatek není věcí cti, ale jen výše sumy.

Voldemorti si za celá dlouhá léta - a možná po staletí - zvykli na nadstandardní spravedlnost. Prošlo jim vždycky všechno. Ale nebyli ani hloupí. Pro jistotu své špinavosti zpovzdálí dirigovali prostředky, nepoužitelnými jako důkazy. Žádný voldemort nedal nikomu příkaz písemně. Dávali si pozor i na telefony. Nejjistější byly osobní schůzky na soukromých setkáních v domech, zajištěných proti odposlechu.

Nepočítali jen s glossinami.


O generálech se tvrdí, že jsou vždycky perfektně připraveni na válku - jenže vždy jen na tu minulou.

Voldemorti byli stejně perfektně připraveni na svět před Vojtěchem, ale neuvědomili si, co se proti nim postavilo.

Parta hackerů je nemohla rozházet. Měli je přece také - hackeři zaměstnaní v armádě a cvičeni pro boj v kyberprostoru - jak se vzletně říkalo počítačovým sítím. Byli tam doma, měli tam tajná zadní vrátka, nedokumentované funkce a skvělý dohled nad satelitními sítěmi. Nikde se nic nešustlo, aby to nedokázali odposlechnout, žádná síť si před nimi nebyla jistá. Výjimkami byly počítače, nepřipojené k síti. Jen tam se nemohl žádný virus dostat, jen tam nemohli škodit. Provozy, na jejichž spolehlivosti záleží, musí být proto od veřejných sítí oddělené. Jenže takové systémy mohou řídit chemičku, nanejvýš atomovou elektrárnu, ty se ještě dají od sítí oddělit, ale co s provozy, závislými na propojení? Nemocnice by se jen těžko vracely k prehistorickým kartotékám - a což armáda, kde platí zásada, že bez spojení není velení?

Ukázalo se ale, že parta hackerů, sdružená pod Freedom for World, je neobyčejně zdatná. Nejenže pronikali překvapivě snadno do všech počítačů kdekoliv ve světě, ale neuspěla proti nim ani umělá inteligence, nasazená ve vší tajnosti firmou IBM.

Přiznání šéfů IBM, že se jim pomocí Johna Smitha nepodařilo ovládnout ani oblast Spojených států, nevypadalo v první chvíli tak katastrofálně. Co se jim nepodařilo dnes, podaří se jindy. Otřesený John Smith sice tvrdil, že narazil na něco silnějšího než parta sebelepších hackerů, neboť žádný člověk nemůže reagovat tak bleskurychle jako on - a přece ho během půlvteřiny odřízli od páteřních sítí a zatlačili zpět do jeho mainframu, ale počítačoví experti mu nevěřili. Dokud byl John Smith ještě člověkem, nebyl odborníkem na počítače, tím se stal až v laboratořích.

A tak se uznávaní počítačoví odborníci zmýlili, když vzali na lehkou váhu varování Johna Smitha a prohlásili, že se musí ještě hodně učit a měl by vstřebat ještě nějaké doplňující lekce o počítačích. Zřejmě netušili, že by neměli podceňovat schopnosti té uměle stvořené bytosti, desetkrát složitější než člověk a přitom tisíckrát rychlejší...

Ani John Smith si včas neuvědomil, proti čemu stojí. Během té kritické půlvteřiny sice zjistil, že jeho protivník je stejně rychlý jako on, ale netušil, že je stotisíckrát složitější a že má se sítěmi praxi, o jaké se jemu samotnému ani nesnilo.

Říká se, chybami se člověk učí. To vlastně platí nejen o lidech, ale o všech tvorech. Je jen otázka, zda se myš poučí z fatální chyby, jakou by bylo na otevřené, přehledné pláni kousnutí do ocasu dosud odvrácené kočky.

Ve chvíli, kdy do laboratoří firmy IBM v Armonku, New York, USA, vlétly glossiny vybavené interfacem mainframů, měl John Smith zhruba čtvrt hodiny času, než se na něho glossiny napojí. Když se to stalo, zbývala mu jen poslední padesátina vteřiny jeho života.

Nekritické spoléhání na ochranné vlastnosti myší díry už stálo kožichy více myší, než by se vůbec dalo spočítat.

Spoléhání na větší myší díru, jakou byly laboratoře firmy IBM, stálo obrazně řečeno krk Johna Smitha - který o svůj původní lidský přišel už dávno předtím.

Před glossinami si ale nebyly jisté ani nejluxusnější myší díry.

Ačkoliv jim voldemorti věřili.


Šintei se začaly oficiálně prodávat i ve Spojených státech. Zatím pouze v internetovém obchodě, ale hned v prvním týdnu přesáhl počet objednávek dvacet tisíc a druhý týden překročil milion.

Mohla za to reklama na stránkách Freedom for World, která strhla tolik lidí, jako žádná jiná. Vlastně to nebyla klasická reklama. Zde se nedaly reklamy běžným způsobem platit, neboť vlastník stránek se stále skrýval. Proto se tu žádné neobjevovaly. Výjimkou byl návod na používání šinteizlaari se seznamem knih, hudby, filmů a divadel. V anonymní debatě se objevila doplňující informace, že zakoupením soupravy získáte přístup do všech knihoven. Zdarma - a přitom legálně.

V okamžiku uveřejnění návodu bylo ve Spojených státech kolem deseti tisíc šintei a zhruba polovina zlaari, ale stačilo to k vyvolání smrště dotazů. Zpočátku šlo o přístroje pašované z Texasu a z Evropy. V přístrojích byl uložený návod, ale většina lidí o něm nevěděla. Návod na stránkách, již delší dobu hojně navštěvovaných, ale zaujal i další zájemce a jakmile se objevil internetový obchod, dovážející soupravy legálně z Evropy, začaly se šinteizlaari šířit rychlostí požáru v lese.

Ve Spojených státech znamenaly šinteizlaari ránu do zad unii nahrávacích společností a organizacím na ochranu práv autorů. Místo aby udělala americká armáda v Evropě pořádek, pirátský mor pronikl přímo do Ameriky! A nedalo se proti němu nic dělat, všechno bylo legálně, právníci neměli nejmenší šanci. Japonci měli na autorská práva řádné smlouvy a knihovna umění byla přibaleným dárkem, započteným v ceně přístrojů. To je přece běžná reklamní praxe.

V New Yorku se dokonce usídlila japonská kancelář, veřejně nabízející zdejším autorům zakoupení autorských práv na jejich díla pro knihovnu umění šintei. Kancelář poskytovala i odborné redaktory, kteří se starali, aby nabízená díla měla úroveň a snesla srovnání se současnou špičkou v knihovně šintei. Některým autorům pomáhali díla upravit, jiným naopak včas poradili, aby psaní raději zanechali. Cena, nabízená za každou knihu nebyla ani závratně vysoká, ale ani tak malá, jakou by nabídla menší nakladatelství. Autoři bez naděje na vydání svých děl v prestižních domech byli proto spokojenější než známí a renomovaní autoři, zvyklí na mnohonásobně vyšší honoráře.

Známým autorům vadily některé nepřijatelné podmínky, zejména nabízená jednorázová suma bez doplatků za každé další použití díla. Japonci to zdůvodňovali nemožností sledování šíření uměleckých děl sítěmi bez narušení soukromí uživatelů a ačkoliv ten důvod vzbuzoval pochybnosti, nedal se snadno vyvrátit. Kancelář proto zpočátku neměla velký úspěch, ale ti kdo přistoupili na její podmínky a svá díla do knihovny šintei prodali, byli brzy v povědomí čtenářů doma i ve světě a když měli příznivý ohlas, přicházeli s dalšími díly.

Obdobně tomu bylo v hudbě. Japonci si ve větších městech najímali nahrávací místnosti, kde umožňovali hudebníkům převést svoji produkci do elektronické podoby vhodné pro šintei. V každém studiu umístili odborného poradce - Virtuála, který začínajícím skupinám pomáhal dosáhnout alespoň minimální kvalitu nahrávky - srovnatelnou se špičkami daného žánru. Opět se toho chopily především neznámé skupiny, ale protože se o kvalitu starali odborníci, kapely brzy získaly zkušenosti a jejich kvalita často překonávala i ty nejznámější.

Unie nahrávacích společností a organizace na ochranu práv autorů soptily vzteky. Jako většina těchto spolků patřily voldemortům, ale ani ti nic nesvedli s klesajícím prodejem knih a hudebních nahrávek.

Jak obliba šintei stoupala a jejich prodej rostl, hroutil se monopol a klesaly zisky voldemortích společností. Zákazníky jim odvedly šintei v běžném konkurenčním boji a proti tomu neměli zákonné prostředky. Pár zoufalých žalob prohráli, Virtuálové dokázali své kanceláře obhájit. Japonci měli lepší právníky a když už je museli nasadit, odvedli tak dobrou práci, aby to odpovídalo vážnosti věci. Výsledkem soudních caus budou totiž precedenty, které budou japonské podnikání chránit před žalobami i příště.

Vojtěch poté zachytil dva pokusy o lobování pro zákony, které se snažily postavit šintei mimo zákon - jenže by porušovaly ústavu. Další pokusy o likvidaci kanceláří Virtuálů byly vyloženě kriminální - ale i otevřené sabotáže Vojtěch v samém zárodku zlikvidoval. Vypadalo to, že Japoncům na těchto kancelářích hodně záleží - ale to byl omyl.

Kanceláře nákupčích autorských práv byly vějičkou na gangstery voldemortů. Ti ničeho nedosáhli - ale voldemorti se nechali svést ze stopy. Ani jejich likvidací by totiž nic nezískali.

Voldemorty ohrožovalo jiné nebezpečí, kterého si buď nevšimli, nebo je osudově podcenili. Tím bylo rychlé šíření šintei ve Spojených státech. Zatím se omezovalo na knihy, filmy a hudební nahrávky, ale voldemortům včas nedošlo, že už předtím je šintei v několika státech světa vytlačily z oboru, který byl voldemortí výhradní doménou. Tímto oborem bylo peněžnictví, ve Spojených státech dosud nedotčené. Ale ve světě už bylo více zemí, kde šintei převzaly peněžnictví, po něm celé hospodářství a nakonec i vládu.

Jeden z Voldemortů se kdysi prořekl: Svěřte mi monopol na tisk peněz - a nebude mě zajímat, kdo sedí ve vládě.

Šintei peníze netiskly, jen odněkud někam přesouvaly binární hodnoty. Voldemorti to nedávno zvládli také, ale jejich elektronické banky znamenaly ještě větší vysávání zákazníků než papírové peníze. Šintei zákazníky neokrádaly a přechod na ně znamenal pro většinu lidí odlehčení zátěže. Proto jejich šíření kromě bankéřů a zaměstnanců bank nekladl nikdo odpor, až šintei ovládly hospodářství i politické špičky.

Voldemorti Spojených států zatím ztráceli čas žabomyší válkou proti několika kancelářím, kolem nichž Virtuálové rozvinuli kruhovou obranu, aby to vypadalo, že právě ty jsou tak důležité, aby stály za soustředěný úder. Přitom si včas neuvědomili ani další významnou vlastnost šintei. Při každém zapnutí brýlí se Američanům nejprve zapnula televize. Menu dalších funkcí ji samozřejmě ihned překrylo, ale pár okamžiků se zprávy zobrazovaly a občas se stávalo, že uživatele zaujaly, až si je prohlédl, ačkoliv to původně neměl v úmyslu.

Evropské televizní zprávy byly pro Američany příliš odtažité, ale ve Spojených státech se na první místa dostávaly místní zprávy. Byly pravdivější než zprávy zpravodajských agentur, ovládaných monopolně voldemorty.

Při vyvracení manipulace amerického veřejného mínění se musel Vojtěch objevit na obrazovkách amerických televizorů, přerušit televizní vysílání voldemortů a překonávat přitom stále sofistikovanější pojistky. Časem postačilo uvést pravdivější zprávy už jen na brýlích zlaari. Lidé si jich začali víc všímat.

A především - víc jim věřili...

 


Zpět Obsah Dále

08.07.2017 15:17