Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Doma je doma

Náš dosud bezproblémový pobyt v Řecku dostal těžkou trhlinu.

Podle Vojtěcha nešlo o mé prozrazení ani prezidenta. Projevil se jen bývalý majitel, zvyklý z dřívějška, že mu všichni ustupovali, rozpálený doběla, že mu Nikolas Taramankis nehodlal ostrov s vilou dobrovolně vydat ani prodat.

Pan Aaron Allonkis sice díky své burzovní vášni o ostrov s vilou přišel, ale úplně na mizinu ho to nepřivedlo. Jednak měl někde konta, která do burzy nevložil, ale pomohli mu i jeho příbuzní a známí, kteří ho nenechali padnout až na dno.

Když se v Čechách projevíte jako neschopný ničema, řeknou o vás vaši nejbližší: »Je sice náš, ale je to darebák, pryč s ním«.

Příbuzní a známí Aarona Allonkise ve stejné situaci uvažovali jinak: »je to darebák, ale náš a musíme mu pomoci«. A nešlo o pomoc ledajakou! O tom svědčila helikoptéra s komandem protřelých zabijáků.

„Helikoptéra havarovala v moři sto kilometrů od ostrova,“ řekla mi ten večer jen tak mimochodem Katuška. Pochopitelně mě to zajímalo, ale Katuška mi moc podrobností neřekla. Katastrofu zpozorovaly posádky dvou rybářských lodí, svědci se přitom vzácně shodli na popisu, co se stalo. Helikoptéra, očividně mířící na Krétu, se náhle začala motat a pak skoro normálně přistála na hladině. Než ale obě lodi dopluly na místo, zmizela jim i s posádkou pod hladinou. Vyšetřovací komise, která tam dorazila na policejním člunu krátce po poledni, mohla jen konstatovat, že moře je v těch místech hluboké a nasazení běžných potápěčů nemá smysl. Tak to také vyšetřovatelé podle Vojtěcha uzavřeli.

Největší problém byl podle Vojtěcha v tom, že jsme na náš ostrov obrátili pozornost hned dvou voldemortů: Aarona Allonkise a teď i jeho spojence Simona Labanky. První měl na Nikolase Taramankise vztek, že mu hned a dobrovolně neustoupil, druhý byl mnohem nebezpečnější, neboť si zvykl své zájmy hájit z pozice síly. Jeho soukromá armáda byla postrachem okolí a i když v poslední době nezasahovala, bylo to jen protože se Simonovi Labankovi už dlouho nikdo neodvážil postavit.

Nikolas Taramankis jako typický hrdý Řek nehodlal vydírání voldemortů ustupovat. Vojtěch mu to schvaloval a rozhodl se podpořit ho nejen morálně, ale i silou. Svěřil Nikolasi Taramankisovi glossiny pod podmínkou, že je použije pouze ke sledování nepřítele a případný tvrdší zásah si nechá schválit Učitelem. Nikolas to slíbil, ale současně Vojtěcha varoval, aby po dobu konfliktu nepovažoval ostrov za bezpečný.

Na tom se nakonec shodli všichni. Vojtěch rozhodl, že se lidé odstěhují do bezpečnějšího úkrytu a Nikolasovi věnuje roboty k udržení iluze, že je ostrov i nadále obydlený. Pokud dojde k dalšímu přepadení, bude to velice nerovné střetnutí robotů s profesionálními zabijáky, ve kterém mohou ztratit už jen útočníci.

Plán jsme vzápětí sdělili presidentovi se slibem, že bezpečí jeho rodiny bude muset zajistit jiné útočiště.

„Bude to aspoň v Evropě?“ staral se president.

„Bude to přímo ve středu Evropy,“ ujistil ho Vojtíšek.

„Ale myslíte, že tam uchováte naše inkognito? Německo je hustě obydlená země a nebude tam žádný ostrov, oddělený mořem.“

„Nebude to v Německu,“ ujistil ho ihned Vojtíšek. „Tam nemáme tak důkladné zázemí, abychom si byli jistí. V Německu je příliš mnoho amerických vojáků, někdo by vás mohl poznat. Přesvědčili jsme se, že ani oddělený ostrov nezajistí naprosté bezpečí. Soukromých vrtulníků dnes létá po světě plno a nemůžeme je uhlídat. Stačilo, aby jeden z nich poblíž ostrova náhle změnil kurs a pak už se přistání nedá zabránit.“

„Dobrá - ale kde to má být, když ne v Německu?“ zarazil se.

„Hned v sousedním státě,“ řekl Vojtíšek.

„Ve Francii?“ hádal president. „Nebo snad v Rakousku?“

„Ne,“ zavrtěl hlavičkou Vojtíšek. „V Čechách. My tam jsme doma a vy budete našimi hosty.“

„V Čechách! Vždyť je to uprostřed hrozícího konfliktu! A jste si tak jistí, že tam naše armáda nakonec přece jen nevtrhne?“

„Teď už jsme si tím jistí,“ řekl mu Vojtíšek přímo. „Spojené státy udělají nejlépe, když se toho plánu včas vzdají. Bude to záviset i na vás, ale už dnes je jasné, že bychom to zvládli i bez vás.“

„Takže stěhování přímo do dračí tlamy!“ vzdychl si president.

„My tomu tak neříkáme,“ usmál se Vojtíšek. „Nás by ani nenapadlo spojovat Čechy s draky. Jsme mírumilovná země, za celou dobu trvání Spojených států jsme nikoho vojensky nepřepadli.“

„A předtím jste někoho přepadli?“

„Naposledy jsme v patnáctém století oplatili Němcům vpády do Čech - aby také věděli, co to je. Ale od té doby jsme už ani neopláceli.“

„Ale postavili jste se naší armádě!“

„To neznamená, že chceme útočit,“ usmál se opět Vojtíšek.

„Ale co vám dává odvahu k něčemu tak šílenému?“

„Neviditelná síla Virtuálů.“


Cesta do Čech proběhla podle očekávání v pohodě.

Kaičen-speciál byl tentokrát využitý jako málokdy. Marcel musel sedět na místě pilota, ačkoliv chtěl původně sedět vedle mě. Joshua se ke své neskonalé radosti uvelebil na sedadle druhého pilota - byl sice trochu zklamaný, že před sebou neměl žádné řídící páky - ale uklidnilo ho zjištění, že v tomto letounu nemá před sebou řídící páky ani pilot. Já jsem měla na klíně Vojtíška, president Spojených států Katušku.

Z ostrova jsme odlétli - dalo by se říci v pohodě. Naši protivníci ještě nestačili zkonsolidovat síly, nejspíš otřesené zkázou přepadového komanda i s vrtulníkem. Vojtěch ale nepochyboval, že se brzy vzpamatují a začnou plánovat další akce, ale budou na to potřebovat čas a nás už obtěžovat nestihnou.

Cesta nad Evropou se dala přečkat. Buď nás ani nezachytili, nebo nestačili reagovat. Do Čech jsme letěli přes Rakousko, kde Američané vojska neměli. Přistání na louce poblíž domku rodičů proběhlo utajeně, ale odvoz mikrobusem do vsi jsme už nijak neskrývali.

Vojtěch nám za pomoci Franty zakoupili domek. Připravovali to pro jiné využití, ale teď se nám to hodilo. Byl to původně typický český statek, bohužel nevýhodně umístěný uprostřed vesnice, takže jsme s úplným oddělením od lidí počítat nemohli.

Vojtěch ale navrhl, abychom se od lidí neoddělovali. Amerického presidenta by tady rozhodně nikdo nehledal a kromě toho se jeho rodina až na Joshuu naučila obstojně používat překládací programy. Mohli by se odvážit mezi lidi bez obav z prozrazení, ale pro jistotu jsme se s nimi dohodli, že budou vystupovat pod německými jmény. Dnes je obvyklé, že se Němci stěhují do Čech - když vystupují jako dobří sousedé, nikdo proti nim nic nemá.

Já jsem samozřejmě nejprve navštívila rodiče, kteří mě srdečně přivítali jako navrácenou nezdárnou dceru. Franta je už stačil informovat co a jak, aby se nedivili. Skousli tedy - pod podmínkou mlčenlivosti - že s námi bude ve statku místo pokojných Němců bydlet na zapřenou americký president.

„Neuškodí mu poznat, jak žijeme!“ komentoval to můj otec.

Oba už věděli, že i on používá robotické dvojníky, stejně jako já, takže ve Spojených státech je jeho kopie. Kupodivu to přijali v klidu, zvlášť když jsem jim zdůraznila, že tak možná odvrátíme hrozící válku.

„Však by to byla donebevolající nespravedlnost!“ vyjádřila se k tomu máma. „Ale jestli zachráníte mír, lidi vám to nezapomenou. Mír stojí i za nějaké menší oběti.“

Ubytovali jsme se rychle, podobně jako v Řecku. Statek už před námi nesloužil jako zemědělská usedlost, ale jako rekreační chalupa. Předchozími majiteli byla rodina bankovního ředitele Konopáska, který ji prodal, když se jeho mateřská banka odstěhovala z Čech a jemu se snížila životní úroveň. Inu - i na některé přisluhovače už došlo.

Konopásek dával lidem ve vsi okatě najevo, že jsou proti němu všichni burani, takže zde oblíbený nebyl. Statek si přestavěl na luxusní haciendu, kde pořádal uzavřené, zato velice hlučné párty, ukončované zpravidla ohňostrojem. Když se na zdi statku objevila cedule, že je na prodej, vesnice si zprvu upřímně oddechla, ale nového kupce očekávala nedůvěřivě - hlavně aby nebyl ještě horší.

Hned večer po našem příjezdu jsem proto s tátou a s Marcelem navštívila zdejší hospodu, abychom se seznámili se sousedy. Franta nás seznámil s vizáží zdejších lidí (měl je pro jistotu nafocené), uvedl nám je i s jejich povoláním, zálibami i funkcemi, ale bylo potřeba, aby oni také trochu poznali nás. Sousedé si nás nedůvěřivě změřili, ale udělali nám místo u velkého stolu, kde se probíraly obecní záležitosti.

„Vedu vám ukázat svou nezdárnou dceru!“ halasil táta. „Trochu se nám zaběhla a vzala si za muže tady toho Francouze, ale včas se nám vrátila. A ne sama! Přivedla si sem kromě svého chotě i dvě děti, které si mezitím pořídila. Takže má francouzské jméno, ale česky v cizině nezapomněla a naučila mluvit po našem i svého manžílka. Doufám, že mezi nás brzy zapadnou, i když se jmenují Marcel a Kateřina D'Avigny.“

„D'Avigny... to zní skoro jako naše předsedkyně vlády!“ řekl soused Dvořák, zdejší starosta, který si to jako první dal dohromady.

„Trochu se to liší. Asi jako u nás Horák a Novák,“ řekl táta.

„Ale předsedkyně vlády je taky Kateřina a navíc je Katce hodně podobná!“ nedal se soused.

„Bude to tím, že předsedkyně vlády Davienová je robotka, jistě to víte,“ vysvětlila jsem mu to. „Byla jsem u toho, když ji dělali, takže má moji podobu. Jenže je z kovu a plastiku a já jsem z masa a kostí.“

„Jak ses k tomu, prosím tě, natrefila?“ ztuhl překvapením nejen soused Dvořák, ale prakticky celý stůl.

„Jako slepý k houslím,“ přiznala jsem. „Bloudila jsem po světě a ledacos jsem se naučila. Tam jsem poznala Marcela - máme už spolu dvojčata a doufám, že nám to vydrží. A chceme se usadit v Čechách.“

„On taky? Co je vlastně zač?“

„Lékař,“ uvedla jsem ho. „Bude si hledat místo v nemocnici.“

„Francouzský lékař u nás?“ ušklíbl se pan Dvořák. „To nebývá tak časté! Obvyklejší je, že naši doktoři utíkali za lepším na Západ! A jestlipak se tady domluví? Umí snad česky?“

„Dost, abych se domluvil s lidmi i s kolegy,“ opáčil Marcel a ačkoliv měl trochu cizí přízvuk, přesvědčil jedinou větou všechny.

„No - dejme tomu. Ale divím se, že nezůstanete ve Francii! Vážně si myslíte, že se tady budete mít lépe?“ pokračoval pan Dvořák.

„To hodně záleží na tom, jak to myslíte,“ usmála jsem se. „Jestli vám jde o platy, připouštím, že to ve Francii bylo lepší. Ale musíme se honit jen za mamonem? Podle mě jsou v Čechách příjemnější sousedi!“

„No - kdybyste to mysleli takhle, to by byla jiná! Doktor se v Čechách neztratí. A co vy, paní Kateřino?“

„Jako inženýrka si taky něco najdu, o to nemám obavy,“ usmála jsem se opět. „Jinou možností je, že bych převzala úřad premiérky.“

„Po té robotce?“

„Víte - já jsem totiž inženýrka přes robotiku,“ pokusila jsem se mu to aspoň trochu přiblížit. „A premiérka Davienová je moje robotka, takže dělá přesně to, co já chci. Myslíte, že ji řídím špatně?“

„A safra!“ zarazil se překvapením pan Dvořák - i ostatní.

„Vy ji... řídíte?“ ujišťoval se i velitel místních hasičů, pan Brdlík.

„Nesmíte si představovat, že je to něco jako autíčko na dálkové řízení,“ vysvětlovala jsem mu. „Je to robotka, ledacos zvládne i beze mne. Ale stojím za jejími rozhodnutími ve funkci premiérky.“

„A nemohla byste nám třeba... přihrát nějakou dotaci? Hasiči by uvítali novou stříkačku!“ navrhl pan Mareš, jinak zdejší traktorista.

„To bych opravdu nemohla,“ zavrtěla jsem hlavou.

„Jak to? Nemůžete to té své robotce nařídit?“

„Jedna věc je, jestli by mě poslechla - to ano, poslouchá mě na slovo. Druhá věc je, že jí to nenařídím. Nevšimli jste si, že je pro nás protekce i korupce nepřijatelná? To by nemělo smysl.“

„Že byste byli zrovna vy první politici, co hrají s lidmi poctivě?“

„Otázka je, jestli jsme politici,“ usmála jsem se. „Nezajímáme se o politiku, protože by nás to bavilo, ale chceme trochu napravit náš svět. Už je na to nejvyšší čas!“

„Napravit - jenže to není jen tak!“ vrtěl hlavou pan Dvořák.

„Víme,“ souhlasila jsem. „Však je to fuška! Ale můžete posoudit, jak nám to jde v Čechách. Nebo ne?“

„No jo, v Čechách!“ ušklíbl se pan Brdlík. „Když něco začne v Čechách, tak si můžete být jistá, že to v těch Čechách i brzo skončí. Dokud si něco plácáme jen u nás, nikdo si toho nevšimne, ale kdyby to začalo přerůstat k sousedům, hrozně rychle by nás umravnili.“

„Už to začalo přerůstat - ale neumravnili nás,“ namítla jsem. „Všimli jste si armád na našich hranicích?“

„No vždyť to říkám!“

„Ty armády odtáhnou a ani si neškrtnou,“ řekla jsem. „Víte přece, jak to dopadlo, když nedávno vyrazily do útoku?“

„Víte - já to Katuščiným Novinám nevěřím,“ přidal se k rozhovoru místní vášnivý rybář pan Koštejn. „Aby Američané vyjeli a ztroskotali na první horské zatáčce? To je nesmysl!“

„Proč myslíte?“

„No - to je přece nesmysl! Oni - s jejich vyspělou technikou..?“

„Nebyla jim nic platná. Problém byl v lidech, ti napadali s těmi tanky do roklí. Ale co horšího - aspoň pro ně - nechali se nakazit naší technikou a to bude jejich zkáza.“

„Jakou naší technikou?“

„Šintei a zlaari.“

„Televizními brýlemi?“

„Kdyby to byly jen televizní brýle! Ale oni přistoupili na peněžní systém šintei. Ten přece v Čechách funguje ke spokojenosti všech, ne?“

„Zatím funguje,“ připustil starosta Dvořák. „Člověku sice chybí v kapse šrajtofle, ale jde to i bez peněz.“

„Můj syn si vzal půjčku na stavbu domku,“ přidal se pan Brdlík. „Bez úroků! Nezaplatí ani korunu navíc, to je úplně bez starostí.“

„A přesně to se teď děje i jinde ve světě,“ pokračovala jsem. „Bez úroků je to bez starostí. Jenže se na tom nepodílejí banky.“

„Je snad jedno, kdo ty půjčky dává, ne?“

„Není to jedno,“ zavrtěla jsem hlavou. „Banky dávaly půjčky za nekřesťanské peníze. Úroky, poplatky... někdy také exekuce...“

„Jak to ale dělají šintei, když jim někdo nesplácí?“

„Jednoduše,“ usmála jsem se. „Počkají mu.“

„Jen tak?“

„Jen tak,“ přikývla jsem. „Dlužník má ale nevýhodu. Nedostane další půjčku, dokud nesplatí tu první.“

„To by snad mohl u jiné banky?“

„Ano - kdyby tu ještě některá zůstala. Jak asi víte, všechny od nás odešly, když přišly o klienty.“

„Mohly přece půjčovat těm, kdo si nemohou půjčovat od šintei!“

„Jenže takových je příliš málo, než aby banky uživily. Uvědomte si, že když si manželka vezme půjčku - řekněme na dům, pak si pořád ještě může brát půjčky manžel. A ty stihne splácet, takže po splacení jedné si smí vzít další. Kdo by si za těch podmínek bral nekřesťansky drahou úrokovanou půjčku? No - pár takových by se snad našlo, ale není jich dost na to, aby si banky mohly z těch úroků stavět paláce.“

„To ale musí být pro majitele šintei strašně nevýhodné.“

„Majitelé šintei jsou všichni, kdo si je koupili, případně kdo je získali od Nadace Katuška. Peněžní transakce garantuje banka Svornost. Nedře lidi z kůže, dokonce ani v Čechách nemá žádný palác. Poskytuje bankovní služby - a na rozdíl od ostatních bank se dá říci, že lidem skutečně jen dobře slouží.“

„Ale proč to dělá, když na tom nevydělává?“

„Protože ji vedeme my a chceme lidem skutečně pomoci,“ řekla jsem. „Začalo to Nadací Katuška - ano, jmenuje se po mně. V Praze jsem postavila koleje pro nemajetné studenty a oni je nazvali po mně...“

„Ale kde jste na to vzala peníze?“

„Po jedné vzdálené příbuzné, která mi je odkázala. Neměla jiné bližší příbuzné než mě - a to dědictví se mi hodilo, mohla jsem pomoci studentům, kteří na tom byli jako kdysi já sama.“

„Ale jak jste se dostala k šintei, ty pocházejí z Japonska?“

„Pocházejí z Japonska - ale přes Marcela mám v příbuzenstvu i jejich konstruktéra. Je nás víc a zatím se zdá, že si vedeme dobře. Máte snad jiný názor?“

„My všichni, co jsme tady, až na pana Koštejna, volíme Nadaci Katuška,“ řekl pan Dvořák. „A ještě jsme názor nezměnili. Zatím se zdá, že to vedete lépe než ti před vámi. Ačkoliv je možné, že jste nastoupili ve vhodné době, když krize začala ustupovat.“

„Ona nezačala ustupovat jen tak,“ opravila jsem ho. „Všude ve světě je přece krize, ustupuje jen tam, kde jsou šintei. Přece jen je znát, že banky provozující šintei nedřou z kůže ani lidi, ale ani podniky.“

„Takže si připisujete i zásluhu na ukončení krize?“

„Připisujeme,“ přikývla jsem. „Je to přece jasné. Kde přistoupili na šintei, je po krizi.“

„Myslel jsem, že je to jen u nás... ačkoliv, Japonsko snad už také nemá krizi, nebo ano?“

„Japonsko teprve na šintei přechází, ale už se to projevilo i tam. Zatím tam jsou vedle sebe šintei i jiné banky, ale ty už začínají utíkat z Japonska pryč a šintei vedou i tam.“

„Jak to? Vždyť šintei vznikly právě tam?“

„Vznikly, ale jak se říká, doma není nikdo prorokem, takže se šintei uchytily dříve všude jinde než v Japonsku.“

„Počkejte - ty šintei mají dneska i v Americe?“

„Nejdříve tam pronikly televizní brýle,“ vysvětlovala jsem všem. „Jsou přece výhodnější než staré televizory. Nejvíc jich koupili jejich vlastní vojáci, rozmístění v Německu. Další se pak začaly prodávat už ve Spojených státech. A když jich tam bylo sto milionů, ukázalo se, že se dají využít i jako náhrada peněz - přesně jako u nás.“

„Takže oni tam mají taky banku Svornost?“

„Ano, jenže se jmenuje Bank of Concord. Je to totéž anglicky.“

„V žádných zprávách ale nebylo, že by z Ameriky začaly prchat banky. Nebo se to teprve chystá?“

„Chystá,“ přikývla jsem. „A může to trvat delší dobu. Banky jsou tam pevně ukotvené a zatím se, díky pobočkám po celém světě, drží nad vodou.“

„A myslíte si, že tam šintei ukončí krizi?“

„Myslíme si to,“ přikývla jsem.

„Pak to ale ukončí krizi na celém světě,“ usuzoval pan Dvořák. „Když to tam začalo...“

„Krizi ve světě to neukončí,“ zavrtěla jsem hlavou. „Zavinily ji banky a ve většině světa mají pořád většinový podíl. Ale možná přijdou o vojensky nejsilnější velmoc. A to by znamenalo, že skončí války.“

„Myslíte? To by bylo jedině dobře!“

„Taky si to myslíme,“ souhlasila jsem.


Vesnice nás přijala - ačkoliv nás označili za naplaveniny, tedy za přistěhovalce, na rozdíl od rodáků. S tím se ale nedalo nic dělat.

Potěšilo mě ale jejich důvěra. Měli jsme dostatečnou celostátně, ale přece jen mě potěšilo, že nám věří lidé, které jsem dosud neznala, ale mají být našimi sousedy. Vždycky je lepší vědět, kdo bydlí poblíž.

Byla jsem teď vlastně na mateřské dovolené, ale je neuvěřitelná výhoda mít děti, které nemusíte hlídat, protože samy vědí, co by se jim kde mohlo stát a které většinu nebezpečí vyřeší lépe než my dospělí. Mateřské povinnosti mě nezaměstnávaly - až na pár denních kojení, které se teď odbývalo rychleji - Katuška už nemusela předstírat neznalost a krmila se stejně rychle jako Vojtíšek.

Chtěla jsem se opět věnovat funkci premiérky. Chtěli jsme řešit problém opuštěných, chátrajících podniků, zanechaných v Čechách zahraničními vlastníky. Byly většinou v dezolátním stavu, beze strojů, které původní majitelé již někde výhodně prodali, s narušenou statikou budov a nedalo se s nimi prakticky nic dělat. Majitelé se k nim nehlásili a nereagovali na upomínky ani na pokuty kvůli ohrožování bezpečnosti lidí, ale dalo se čekat, že nás zažalují, když to zkusíme řešit bez nich.

Navrhla jsem jejich vyvlastnění a prodej těm, kdo se o ně chtějí lépe starat. Museli jsme ale vytvořit zákony, které by to umožňovaly. A protože šlo o zásah do ústavy, museli jsme je potvrdit referendem. Příprava zákonů nebyla pro naše právníky obtížná, ale více pečlivosti jsme museli věnovat vysvětlování, aby to voliči včas pochopili a vzali za své. Vyvlastnění se mělo týkat nevyužívaných objektů, ohrožujících lidi svým zanedbaným stavem. Výtěžek z prodeje - se zohledněním stavu objektu - měl patřit původním majitelům. Bylo by to podle mě rozumné, ale všechny politické strany spustily křik a jejich stranické noviny se o tom rozepsaly jako o návratu socialistického znárodňování - mnoho lidí je sice nečetlo, ale mlčet o tom by nebylo dobré. Převzali jsme raději ze stranických novin opoziční názory, doplnili je naším stanoviskem a předhodili lidem k diskusi. Který názor získá podporu? »Se svým majetkem si mohu dělat co chci a nikdo mi na nic nesmí sahat« anebo »jakmile můj majetek ohrožuje lidi, ztrácím nárok na jeho ochranu«? Musela jsem se v tom angažovat i osobně. Reportéři Katuščiných Novin nebyli sice žádní paparazzi, ale otázky na tělo klást uměli - a kromě toho se na těchto setkáních vyskytovali i reportéři opozičních stran, kteří se jen třásli na sebemenší chybu.

Uvažovala jsem, že bych už mohla nenápadně nahradit robotku vlastní maličkostí, ale zase jsem si to rozmyslela. Úřad premiérky by znamenal odstěhovat se ze vsi, zrovna když jsme se tu krásně zabydleli, lidé nás tu přijali a navíc jsme tu byli s Marcelem spolu. Nakonec - měla jsem snad nárok na mateřskou dovolenou, ne?

Jenže se objevilo ještě něco. Robotka Kateřina Davienová byl podle všeho vadný kus - začala trochu zlobit, přesněji, něco se v ní začínalo kazit. Občas vypadávaly obvody stability, takže se při zasedání párkrát zapotácela - vždycky jsem to vybrala, ale připomínala mi předchozí prototypy ještě ze Somálska.

Požádala jsem Vojtěcha, aby se mi na ni podíval, případně aby ji rovnou vyměnil, nemám čas zdržovat se nějakými vadnými obvody.

Pravda, trochu mě to rozladilo. Zvykli jsme si na solidnost našich robotů, snesly i rozsáhlá poškození střelnými zbraněmi, ale Vojtíšek mě utěšoval, že žádná technika není odolná proti vadám materiálu. I tak mě trochu zklamalo, že i tak dokonalá konstrukce může mít mouchy a naši roboti mohou mít stejné nectnosti jako tátova pradávná škodovka, jak se na ni pamatuji z doby, kdy jsem ještě chodila na základní školu. Táta si na ten křáp nestěžoval, tvrdil, že jsme si nemohli dovolit dražší, ale pak se nesmíme divit, že už má něco za sebou.

Robotka nebyla tak stará, ale zřejmě měla s tátovou škodovkou společné sklony k poruchám - měla bych mít pro ni pochopení, ostatně to bylo poprvé... Vojtíšek mě ujistil, že náhradnici dodá co nejdřív, ale nejbližší tiskovou konferenci jsem ještě musela zvládnout s vadnou... no, kdyby nic jiného, potřebovala by už i nové šaty, ty taky nepatří k věčným...

Zůstanu tedy zatím na vesnici...


Údery armády Virtuálů nezačínaly jako u jiných armád. Žádná dělostřelecká příprava, žádné zničující nálety, za nimiž zůstávají trosky škol, porodnic a kostelů, tisíce mrtvých, miliony vdov a sirotků...

Místo dělostřelecké přípravy tu bylo jen nenápadné proniknutí na území protivníků. Nepřinášelo obyvatelům zkázu, ale pokrok. Zbraně Virtuálů nebyly konvenční hlavňové, letecké, ani raketové. Nejvíce smrtící byly nepatrné mouchy glossiny a jen nepatrně větší vaspidy, ale nejdůležitějšími zbraněmi byly televizní brýle zlaari a robustní hodinky šintei. Neznamenalo to ale, že by je směl někdo podceňovat.

Úder na americké banky chystal Vojtěch od začátku. A voldemorti naše nejtěžší zbraně krutě podcenili.

Banka Concord přestala uznávat dolary za plnohodnotnou měnu.

Po dobu jednoho týdne umožnila posledním opozdilcům vložit do systému šintei dolary, ale jen v omezeném množství - do výše tisíc dolarů na jednotlivce a nutné provozní množství peněz pro podniky a farmy - s výjimkou peněžních a nelegálních podniků a heren.

Obchodníky banka Concord upozornila, že přijímání dolarů bude čistě na nich, ale za dolary v systému šintei nic nedostanou. Oslovení to ovšem pochopili správně a začali dolary odmítat.

Kurs dolaru ve světě okamžitě klesl na historické minimum.

Byla to rána pro váhavé, kteří si do systému šintei převedli jen část finanční hotovosti a zbytek si ponechávali v klasických bankách, a tisíckrát větší rána pro ty, kdo šintei odmítali ze zásady. Těm zůstaly v rukou balíčky bezcenných papírových dolarů a na bankovních účtech jen stejně bezcenná číslíčka, za něž se už nic koupit nedalo.

Na Newyorské burze nastalo Černé pondělí. Akcie všech bank šly ke dnu. Bankám zůstávaly drahé kovy, šperky, obrazy a umělecké předměty, ale tyto dříve stálé hodnoty měly teď jednu společnou vadu - nebyly směnitelné. Mohli s nimi kšeftovat pouze za dolary, což nemělo smysl a za šintei je nikdo měnit nechtěl.

Federální soud přijal trestní oznámení na banku Concord pro trestný čin narušování měny a vydal ve zkráceném řízení rozsudek. Banka musí okamžitě začít přijímat dolary v neomezeném množství.

Banka Concord podala obratem odvolání na protiprávní jednání soudu, neboť řízení bez účasti žalované strany nepřípustně omezilo její právo na spravedlivý proces a je tedy neplatné. Současně ale vydala prohlášení, že se rozhodnutí soudu podvolí a od pondělí následujícího týdne bude dolary neomezeně přijímat - ovšem v kursu odpovídajícím tržní hodnotě dolaru k šintei. Určujícím poměrem ale nebudou uměle šroubované kursy na burzách, nýbrž jeho skutečná kupní síla. Současný poměr je sto ku jedné a dál se bude měnit podle stavu na trhu.

Kdo by ale měnil dolary v poměru sto ku jedné? Z milionu zbylo deset tisíc - bylo to skoro totéž, jako když je banka nepřijímala.

Jednou ze služeb, nabízenou šintei, bylo spočtení daní a jejich odevzdání do státní pokladny. Banka službu poskytovala zdarma a daně počítala korektně, takže ji brzy po jejím zavedení využívala většina klientů. Na rozdíl od daňových poradců neumožňovala daňové úniky a někteří podnikatelé ji proto nevyužívali - jenže to brzy působilo jako pozvánka finanční policii na důkladnou kontrolu.

Banka Concord posílala daně do federální pokladny v dolarech, ale pro zachování parity násobila výsledné částky kurzem, v jakém je oficiálně nakupovala - zpočátku místo každých sto kačen posílala deset tisíc dolarů, aby finanční policie neměla nejmenší záminku k zásahu, později ještě víc, podle aktuálního kursu dolaru k šintei, který se ovšem neustále zhoršoval.

Když pak úředníci potřebovali dolary uplatnit, zjistili, že je musí uložit do systému šintei - jenže už zpravidla ne pod tímto kurzem, ale pod horším. Úbytek tvořil vždy jen pár procent, nicméně byl to úbytek. Bynka Concord za to ale nemohla - dolar zkrátka nezadržitelně padal.

Banka nakonec navrhla ministerstvu financí vyplácet všechny státní zaměstnance přes systém šintei. Pokud dostane seznam výplat, odečte je rovnou od daní a do státní pokladny odvede jen zbytek, i když ten podléhá postupnému znehodnocování, jak klesá hodnota dolarů.

Americké zbrojní podniky to pocítily nejvíc. Dolarů měly jako vždycky nadbytek, ale teď jim za ně nikdo nechtěl dodávat materiál a zaměstnanci si za ně neměli co koupit. A zaměstnanci se začali bouřit. Dosud byli zvyklí na vyšší životní standard než byl celostátní průměr, ale teď se ocitli na suchu a ti, kdo včas zavětřili, co se děje, začali dávat výpovědi.

Nejzřetelnější známkou blížícího se konce bylo, že se začaly ze Spojených států stěhovat rodiny předních bankéřů. Pochopitelně nešlo o ledajaké stěhování. Bankéři mohou žít jen tam, kde před sebou vidí zářivou budoucnost. Kam se ale odstěhovat? Do Evropy? Šintei se tam již začínaly nezadržitelně rozmáhat. Nějakou dobu se mohly bankovní domy udržet v tradičním Švýcarsku, ale odborníkům bylo jasné, že tam bankovní krize brzy dolehne plnou vahou. Byla to jen otázka času. Sousední země již používaly bankovní služby šintei a i švýcarským bankám rychle ubývalo klientů.

Jenomže tak to bylo ve většině vyspělých zemí světa. Japonsko nemělo šintei jako první, i když to byl jejich vynález. Japonští bankéři dlouho nic podezřelého nehlásili, ale teď i oni viděli budoucnost černě. Afrika byla »bankovním morem šintei« nakažena skoro jako Evropa, přinejmenším to tam bylo ve východní části. Somálsko, Etiopie, Egypt - tam všude již dávno nebylo pro tradiční banky místo a ustupovaly i v dalších zemích, kde by to dosud nikdo nečekal.

Takže Asie? Pákistán už dávno přešel na šintei a dvě nejlidnatější země světa, Čína s Indií, právě zažívaly rozmach televizních brýlí zlaari a s nimi i šintei. Zatím bez bankovních služeb, ale to byla otázka času - šintei se nejprve musely rozšířit, aby mohly bankovní služby nabízet hromadně a levně. Nedalo se čekat, že by je vlády těch zemí zastavily, když nic nepodnikaly ani proti šinteizlaari.

Severní oblasti Asie? Rusko nedávno svěřilo ruble šintei, zato se tam rozšířily rychleji než jinde, protože je zavedla sama vláda. Nešířily se jen v Gruzii - ale to nebyla příliš perspektivní země.

Co ve světě zbývalo? Kam se mohli uchýlit majitelé klasických peněz, vydávaných dříve v obrovských sériích? Zůstaly ve světě nějaké státy, kde by ještě šintei nevládly financím, anebo se k tomu očividně nechystaly?

Naštěstí bylo takových zemí hned několik - ale naneštěstí ne všechny byly pro bankéře přijatelné. Byla totiž prakticky jediná cesta, jak se tomu elektronickému moru účinně ubránit.

Náboženský zákaz.

Ajatolláhové vyhlásili šintei za neslučitelné s Islámem. Zákaz ale vydali pozdě, ve většině islámských zemí byly tak rozšířené, že by se nedal vymáhat. Jen několik náboženských autorit to ve svých zemích přece jen prosadilo. V Saúdské Arábii dokonce uzákonili za vlastnění šintei trest smrti jako za odpadlictví od víry. Přibouchli jim dveře silou, takže se nikdo neodvážil používat je veřejně. Zákaz se nevztahoval jen na odborníky, nutné k chodu těžebních zařízení, kteří by se rozprchli.

Saúdská Arábie, Kuvajt ani Emiráty nikdy neoplývaly láskou k cizincům, které zrovna nepotřebovaly. A o většinu zemí bez šintei nestáli bankéři. Libye, Maroko a Tunis byly rozvojové a chudé země, tam to na prosperitu nevypadalo. Nedávno sice právě šintei pozvedly země poničené válkou když už ne k blahobytu, pak alespoň k lepšímu průměru životní úrovně, ale to se nedalo říci o bankách. Těm se dařilo jen tam, kde bylo z koho nebo z čeho bohatství odčerpávat.

Výběr zemí bez šintei se stále zužoval. Někteří se stěhovali do Evropy, zejména do ráje bankéřů - Švýcarska, jiní do Švédska a Norska a někteří do Izraele a Austrálie. Ale i tam čekali, že je to dostihne...

Otázkou bylo - kdy.

 


Zpět Obsah Dále

11.07.2017 19:55