Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Apokalypsa

Zavolala jsem záchranku a pokusila se vyburcovat i Virtuály, ale marně. Virtuál po mně chtěl na dálku udělat pár jednoduchých testů, jako zkoušet zrcátkem dech a svítit baterkou do zorniček, ale na konci mi sdělil, že jsou všichni tři po smrti už delší dobu a nikdo to nezmění.

Záchranka přijela až za čtvrt hodiny, ale také už jen aby lékařka konstatovala, že přijela nejméně o půl hodiny pozdě. Podle ní nemělo ani smysl odvážet je do nemocnice, místo toho rovnou zavolala policii.

Policie přijela rychle, dřív než za dvacet minut to na současné silniční klouzačce asi nešlo, ale zírala na to jako telátka na nová vrata. Mrtví neměli žádná vnější poranění, jen podle krve z úst, uší a nosů se dalo soudit na něco vnitřního. Musela jsem ale trvat na soudní pitvě a stroze jsem odmítla, že by šlo o přirozenou smrt, jak policisty v první chvíli napadlo.

„Snad si vážně nemyslíte, že v tom nebylo cizí zavinění?“ vyjela jsem na policistu, který se mnou sepisoval protokol. „Tohle je vražda a jestli nevíte, jak se stala, tak to ještě neznamená, že o nic nešlo!“

Policista tedy neochotně napsal do protokolu, že trvám na soudní pitvě a že podávám trestní oznámení na neznámého pachatele pro hromadnou vraždu rodiny. Doktorka od záchranky jim mé podezření potvrdila, ale po zběžném svědectví odjela - nemělo smysl ji zdržovat.

Pak - pořád ještě neochotně - rutinně sejmuli otisky prstů z namátkou vybraných předmětů - a odjeli i s pohřební službou, která odvážela všechno, pro co jsem poslední roky žila.

Zůstala jsem v domě sama.

Vdova d'Avignyová.

Anebo premiérka České republiky Kateřina Davienová. Kupodivu to policisty nezajímalo a dokonce je nic nenapadlo ani když si z mého a Marcelova pasu opisovali nacionále.

Laxnosti policistů jsem vděčila i za to, že se nestarali o rodinu amerického presidenta. Ti byli mimo podezření, v době vraždy byli se mnou na výletě v Praze, neměli s tím nic společného a nemělo smysl je do toho zatahovat. Bydleli v rezidenci, přestavěné z protilehlé stodoly - ale na mé doporučení drželi černou hodinku a byli zticha jako myšky.

Naštěstí policajty vůbec nezajímalo, kdo v našem statku bydlí. Na jednu stranu jsem byla ráda, že do nás příliš nešťourali, na druhou stranu mi bylo jasné, že tahle hloupá policejní telátka vraždu neobjasní. Jak chtějí uspět, když k trojnásobné vraždě přistupují, jako kdybych je otravovala? Naše tragédie se nedostane ani do zpráv a když, tak jen jako číslo z černé kroniky, ale mně... mně se zřítil můj svět...

Zavolala jsem pomocí šintei rodiče, měli domek na opačném konci vsi, ale nečekala jsem, že by mi mohli pomoci. To už nemohl nikdo na světě. Táta slíbil, že oba okamžitě přiběhnou - ale nač by mi bylo utěšování, když to bylo asi tak jediné, co mi mohli poskytnout?

Vyšla jsem na dvůr, abych rodině presidenta vysvětlila, co se stalo a jak to vidím dál. Vysvětlila jsem jim, že o ně nejspíš nešlo, takže jim nic nehrozí, ale někdo se zaměřil na nás a tentokrát úspěšně.

„Tady už ale nebude bezpečno, že?“ sondoval mě president.

„Nevím,“ odvětila jsem zdrceně. „Samotnou mě to zaskočilo, tohle místo jsme považovali za bezpečné. Zkuste se zamknout a zatím zbytečně nevycházejte ven - zjistíme, co dál a kdyby vám něco hrozilo, přestěhujeme vás jinam. Bezpečnějších míst máme víc.“

Kupodivu se tím spokojili, vzhledem k jejich neinformovanosti jim nic jiného nezbývalo. Když jsem odešla, slyšela jsem, jak za mnou spěšně zamkli.

Zůstala jsem sama v domě, kde se v této hodině stala vražda. Až teď to na mě dopadlo plnou vahou.

„Kateřino, máme zprávy ze Spojených států!“ ozval se mi znenadání František. „Nevím, proč nemáš zájem, ale tohle bude něco velikého. Dějí se tam záhadné věci! Presidenta Spojených států jeho vlastní vojáci včera zastřelili, atentátu se účastnil celý pluk námořní pěchoty, ale už je celý po smrti. A to byl teprve začátek! Na budovu ústředí CIA ve Fairfaxu ve Virginii se zřítil bombardér B-52 naložený kazetovými bombami. Zbytky budovy hoří a nedá se to ani hasit, pořád v tom něco vybuchuje a ohrožuje to hasiče. A někde ve Skalistých horách mělo dokonce dojít k jadernému výbuchu. Tam je to ještě nepřehlednější!“

„O tom začátku vím,“ odvětila jsem. „Presidenta Spojených států jsme už s Virtuály řešili, byl jsi asi mimo. Ale to další nevím. Nejsou to jen běžné nehody? Atomový výbuch - to je snad trochu přehnané.“

„Možná,“ připustil František. „Ale havárii presidentského letadla Air Force One viděly na vlastní oči tisíce lidí - rozprsklo se ve vzduchu na drobné úlomky, které teď sbírají na několika kilometrech. Letěl v něm vicepresident Spojených států převzít úřad po zabitém presidentovi a jestli je to pravda, jsou teď Spojené státy bez hlavy!“

„To by ukazovalo na Vojtěcha,“ zamrazilo mě. „Proto mi dnes řekl, že tělo se dá zabít, ale on je vlastně nepotřebuje...“

„Počkej - jak to myslíš?“ zarazil se František.

„Tak jak to říkám. Franto, v naší vsi se stalo něco hroznějšího než v Americe. Někdo zabil Marcela a obě naše děti. Vojtěch dnes podruhé a navíc dvakrát zemřel - a přitom žije, jenže - taky už podruhé - přišel o lidskou podstatu.“

„Cože?“ ztuhl František. „Co to říkáš?“

„Nějaký vrahoun vtrhl k nám do domu a všechny pozabíjel.“ rozbulila jsem se naplno.

„Nějaký šílený střelec?“ vyptával se vážně.

„To nebylo střílení, nikdo neměl střelná zranění, ale všichni jsou mrtví, rozumíš mi? Marcel - i obě naše děti!“ vzlykala jsem.

Chvíli mlčel - jistě, musel si to sám v hlavě přebrat.

„Chápu tě, Katko,“ odpověděl po chvilce. „Chápu a cítím s tebou. Ani se nedivím, že tě nějaké katastrofy kdesi daleko nezajímají.“

„Jenže - mě děsí, že to všechno souvisí!“ vyhrkla jsem. „Zabíjet naše děti mohlo napadnout jen nemyslícího šílence, jenže on tím spustil něco tisíckrát strašnějšího. Víš, že jen částečná lidská podstata držela Vojtu na uzdě? Ti, kdo mu ji sebrali, netušili, co z toho bude, ale já se bojím, aby z toho nebylo něco mnohem horšího!“

„Myslíš, že by mohl být Vojtěch i za událostmi v Americe?“

„Myslím,“ řekla jsem. „Nálet bombardéru na budovu je v jeho možnostech, stejně jako rozprášení letadla ve vzduchu. Měl za úkol prověřit podíl amerického vicepresidenta na atentátu a dostal od Učitele svolení ztrestat ho, kdyby v tom měl prsty - stačilo ale použít glossinu, ne Pohlazení Svobody, které s viníkem zabilo i posádku letadla!“

„Ale to neštěstí ve Skalistých horách... to bys mu také přičetla?“

„Vyloučit to nemohu,“ přikývla jsem. „Uvědom si, Vojtěch měl ve světě pod kontrolou všechny jaderné hlavice, pro něho nebylo nemožné některou z nich odpálit a nasměrovat prakticky kamkoliv! To by bylo opravdu hodně zlé!“

„Věřím, že by je dokázal ochromit, ale rozhodně ne odstartovat! To přece není vůbec jednoduché! Vyžaduje to součinnost pozemního personálu na předstartovních přípravách...“

„Je velký problém doručit na jejich stanoviště rozkaz z vrchního velení, aby pár těch rachejtlí připravili ke startu?“ zastavila jsem ho.

„Těžko!“ odvětil František.

„Jsi si tím jistý?“ zkusila jsem zviklat jeho jistotu.

„Tohle bývá dokonale zabezpečené, takové věci jsou zajištěné nejdůkladnějším šifrováním na světě...“ a zarazil se, protože mu až teď došlo, že nic z toho by pro Vojtěcha překážkou nebylo. Šifry jsou pro něho rozinkou a i přísně tajné dokumenty se dají najít, když člověk ví, kde je hledat... ačkoliv, člověk... to je v tomto případě slabé slovo, Vojtěch nebyl člověkem ani když měl dvě dětská těla, což teprve teď, když je nemá...

„Měli bychom informovat Učitele,“ vyhrkl po chvilce František.

Napadlo ho to správně, největší vliv měl od počátku na Vojtěcha Učitel a od jisté doby já. Jenže Vojtěch ignoroval i mé pokusy o volání!

„Pokud to ještě pomůže,“ přikývla jsem.


Po celém světě v průběhu studené války uskutečnily velmoci víc než osm tisíc nukleárních pokusů, než si navzdory protestům bezmocné veřejnosti trucovitě vyzkoušely své nejnebezpečnější hračky.

Stálo to mnoho životů. Nejen lidí, kteří zahynuli přímo při tom, ale také těch, kdo byli dodatečně po dlouhou dobu vystaveni záření z radioaktivního spadu, který se pak léta sypal jako neviditelný popílek z horních vrstev stratosféry, nebo pršel v kapkách jemně zářícího deště.

Ale ještě nikdy se neodehrálo osmnáct jaderných pokusů během jediné apokalyptické hodiny. Během ní přišly Spojené státy o velitelské bunkry Hlavního štábu ve Skalistých horách a v různých světových mořích klesla v oslnivých záblescích ke dnu většina její námořní síly.

Námořní základna Diego García se změnila v ohořelou skálu. Větší část ostrova se po obludném úderu termojaderné bomby vypařila, na zbytku skal se nezachoval ani střípek, který by prozrazoval nedávné lidské osídlení.

A aby toho nebylo dost, přístavy ve Středozemním moři, v Baltu a v Severním moři se několik hodin otřásaly explozemi, které poslaly ke dnu všechny válečné lodi US Navy, které se tam nacházely.

Některé katastrofy se příliš viditelně neprojevily, ale nebyly o to méně děsivé. Pár zahřmění hluboko pod hladinou - a jen šumění bublin označilo na hladině místa, kde právě ke dnu klesly rozdrcené ponorky včetně nejsilnějších, atomových.

Ještě ráno byly Spojené státy nejsilnější válečnou mocností světa. Během hodiny neměly jedinou válečnou loď. Nedalo se to srovnat ani s katastrofou v Perlovém přístavu. Tenkrát jim zůstaly jejich nejsilnější letadlové lodě. Dnes neměli ani jednu hlídkovou kocábku.

Velitelství amerických jednotek, rozmístěných v Evropě, dostala strohou depeši. Velitelé měli své podřízené shromáždit a připravit na návrat do Spojených států. Depeše přišla služebními komunikačními prostředky, byla správně šifrovaná a opatřená všemi certifikáty, ale od vrchního velení armády Spojených států nepocházela. Z obrovského radioaktivního kráteru na místě, kde se ještě nedávno Hlavní štáb nacházel, prostě nemohla přijít. Bunkry byly zabudované pod horský masiv a stavěné na to, aby přečkaly i atomovou válku. Jediné co mohlo teoreticky překročit odolnost jejich konstrukce, byl přímý zásah jaderné protibunkrové hlavice přímo do vchodu. Jenže právě ten jediný možný případ nastal - asi právě proto, že byl jediný možný.

Rozkazy, přicházející služebními komunikačními prostředky velitelům všech jednotek v Evropě, nebyly podepsány vrchními veliteli. Na konci měly všechny dodatek, který některým důstojníkům vehnal krev do očí, jiným na chvíli odebral krev z tváří.

Rozkazy jim udělovala - Freedom for World.

A dodatek suše oznamoval:

Každý americký voják, dopadený měsíc po tomto vyhlášení na území Evropy, nebude považován za zajatce, ale za teroristu a čeká ho kulka u nejbližší zdi. Vaše válečné lodě leží na dně světových moří, využijte k odsunu amerických civilních lodí. Velitele, kteří tento rozkaz před vlastními vojáky zatají, budeme považovat za válečné zločince, pro které je kulka ještě příliš čestná smrt.

Rozmyslete si to včas!


Volala jsem Učitele, ale nedovolala jsem se ho. Nebyl k sehnání, stejně jako Vojtěch. Nedovolala jsem se na žádného Virtuála v Japonsku. Jamanami Kacuie, Maresuke Korečika, Hičihiko Jakura, Minamoto, Azai, Saigó, Oda, Šibata, Hódžó, Aiči-san - nikdo se neozval. Síť byla prázdná, jako by se Japonsko propadlo do moře. Ne ta internetová, tam panoval normální ruch, o Japonsko jako o takové jsme se strachovat nemuseli, ale na naší pelenitové síti to vypadalo zle. Ticho a klid...

Obrátila jsem se aspoň k našim. Manča Bělíková mě politovala, ale nic bližšího nevěděla, dokonce ji události v Americe překvapily. František jako jediný věděl víc. Ale ani jeho zprávy nebyly povzbudivé.

Polovina českých Virtuálů zmizela beze stopy. A nebyla to jen česká specialita, náhle zmizela i zhruba třetina Virtuálů ve Francii. Ani ze Slovenska a z Rakouska se Virtuálové nehlásili. Náhle byl problém najít v pelenitu spřízněnou duši. Po zavražděných dětech a Marcelovi se mi před očima rýsovala celoevropská katastrofa. Tentokrát nás zřejmě voldemorti dostali. To nebyl bolestivý zásah, ale totální zdecimování.

„Zkus ověřit stav Virtuálů ve světě, Franto!“ požádala jsem raději kamaráda. „Zaměřím se zatím na Afriku, mám v Somálsku známé.“

Neuvědomila jsem si, že většina mých známých v Somálsku se vlastně jmenuje Vojtěch, takže budu mít problém někoho sehnat. A navíc asi nebudu mít na pátrání po světě čas. Dalším problémem dopadajícím na moji hlavu totiž bylo, že mi zmizela polovina ministrů, takže jsem rázem měla měla i politickou krizi doma.

Neměla bych už raději se vším praštit? Přišla jsem o rodinu, měla bych nárok úplně vysadit. Co kdybych se odstěhovala někam, kde mě nikdo nezná, našla si zaměstnání, jsem přece inženýrka...

Jenže - bez Virtuálů by to nešlo. Nebylo by fér využívat výhod a nic za ně nedávat! Jsem tady, máme možnost změnit kousek našeho prohnilého světa, takže se toho musím účastnit, ať chci nebo ne! Svědomí mi nedá opustit loď, i když do ní teče! Lodě přece opouštějí jako první krysy!

Na druhou stranu - už jsem věci Virtuálů obětovala příliš. Mám nárok oplakávat manžela a děti. Někdo mi je zabil - byla to zcela jasná vražda, i když policie jako vždy na nic nepřijde! Měla bych vypátrat, co se stalo, zjistit všechny, kdo se u nás poslední dobou pohybovali, předat vraha nebo vrahy spravedlnosti... Čí je to cizí auto na našem dvoře?

Není toho ale na mě trochu moc?

Spojila jsem se aspoň se zbývajícími členy vlády. Virtuálů byla mezi nimi většina, tam to šlo snadno. Ostatní jsem obvolala pomocí jejich šintei. O zmizelých ale nikdo nic nevěděl. Dozvěděla jsem se ale, že z parku poblíž kolejí Katuška odpoledne odlétly dva kaičen-speciály. Při startu použily přídavné rakety, jinak by se nedokázaly na tak krátké parkové cestě vznést.

Kaičen-speciály?“ nevěřila jsem jí.

„Přece je poznám!“ ujišťovala mě Manča. „A dnes prý lidé nad Prahou viděli aspoň šest kaičen-piko.“

„Tolik jich přece v Čechách ani není!“ nevěřila jsem jí.

„Věř nebo nevěř - ale dvě jsem viděla na vlastní oči!“

„To by bylo příliš velké rojení než aby to byla pravda!“

„Hele, Káťo, musí se všechno důležité odehrát jen v Americe? Co když je to tady v Čechách důležitější? Vím, nejsme pupek světa, ale nebyly tvoje děti důležitější než půl milionu amerických vojáků?“

Přesvědčila mě. Byly důležitější - neboť představovaly Vojtěcha. Ale co je s ním? Smrt dětí ho nezabila, to by mi to nemohl oznámit. Ale kde je? Proč se mnou nepátrá po vrazích? Nedělalo by mu to tak velké problémy, má přece neskonale víc možností...!

Ano, ale co když už je v pátrání dál než já? Zatím jsem nezjistila vůbec nic, ale on... on musel své vrahy poznat! Co by mu zabránilo poslat za nimi aspoň glossiny, když ne pár robotů? A co to neznámé kaičen-piko, startující z pole za našimi, když jsem přijížděla?

„Vojtíšku! Katuško! Kde jste?“ vykřikla jsem naslepo a přiznám se, už trochu zoufale, do pelenitové sítě.

Žádná odezva.

„My za to přece nemůžeme!“ doplnila jsem svůj první výkřik.

Ticho, stejně jako prve. Pelenitová síť byla němá. Zůstalo nás jen pár Virtuálů v Čechách a jen o málo víc v celé Evropě.

Byli jsme na to sami.


Noc horrorů uplynula, nastalo ráno, den po katastrofě.

Zkonsolidovali jsme aspoň vládu. Ubezpečili jsme se, že náhle zmizelí Virtuálové skutečně nejsou dostupní ani ve svém bytě, ani po Praze a v jejím nejbližším okolí. Jako kdyby se vypařili.

Uvažovala jsem, jak vládu doplnit. Jako kdyby všichni znenadání zemřeli. Jako se poslední dobou stávalo na druhé straně Atlantiku, kde soudy Freedom for World popravovaly viníky Somálské tragédie. Asi se tomu nikdo nepodiví ani v Čechách. Problém byl sehnat náhradníky. Původně jsem měla výběr z řady kandidátů, teď se povážlivě ztenčil.

Zákony, které jsme sami prosadili, hovořily jasně: členem vlády smí být pouze poslanec s dostatečným přebytkem hlasů, aby ho nemohl krátkodobý výkyv voličské přízně odvolat. Podle mě to nemusel být ani Virtuál - my už mu pomůžeme. Obhlédla jsem poslední stav voleb, byl volně přístupný na webové stránce volebního systému, a podívala jsem se, kdo z našich poslanců může zastoupit vyřazené. Vyšlo mi, že vládu doplním - a dokonce Virtuály, mělo by to naději na úspěch. Poslední, co bych potřebovala, by byla nedůvěra voličů vládě, to bychom mohli začínat znovu od počátku, jenže s horšími počátečními podmínkami.

Jak říkají Japonci - kredit se ztratí snadno...

Dobrá, tohle může projít. Ale co dál?

Oslovila jsem v průběhu noci vybrané poslance. Hovory Virtuálů se vyznačují nejen urychlením myšlení, ale také něčím jako souzněním, takže jsem všechno do rána stihla i s některými novinkami.

Zjistila jsem alespoň, komu patří auto na našem dvoře. Majitelem bylo české ministerstvo vnitra a ke služebnímu autu se nikdo nehlásil. Jenže náš ministr vnitra Šimon Pergner byl mezi záhadně zmizelými, ten mi s tím nepomůže.

Zdeněk prohlédl satelity a sdělil mi, že z mapy světa úplně zmizel ostrov Diego García i s americkou vojenskou základnou. Muselo se tam dít něco mimořádně strašného. Podle satelitů z něj nezůstalo vůbec nic. Třicet čtverečních kilometrů zmizelo a na místě zůstalo jen volné moře, až na pár skalisek, projevujících se na satelitních snímcích příbojem. Podle starších zveřejněných údajů byly tyto ostrovy neobydlené, až na tři až čtyři tisíce příslušníků námořní základny. V minulém století odtud vystěhovali původní obyvatele - dobrá, nechme to plavat, v Severním moři se včera utopilo mnohonásobně víc amerických námořníků.

Některým známým jsem naopak sdělila pár novinek já - bohužel nejdůležitější z nich byla, že mě mohou oslovovat vdova Davienová.

Konečně jsem se od dalšího Virtuála Mojmíra dozvěděla náznak stopy k současnému problému zmizelých Virtuálů. Tvrdil mi, že včera odpoledne viděl svého známého Virtuála Igora. Neznámý černoch ho vlekl k autu ministerstva vnitra - to se rozjelo a od té doby už Igora nespatřil. A Igor patřil mezi zmizelé, o tom nebylo pochyb.

„Viděl jsi to - a nepomohl jsi mu?“ obořila jsem se na Mojmíra.

„Chtěl jsem mu pomoci a snažil jsem se ho oslovit, ale necítil jsem ho jako Virtuála. Byl jsem od něho sotva padesát metrů, musel bych ho cítit, ale žádný Virtuál tím směrem nebyl. Napadlo mě, že jde o náhodnou podobu, takže jsem to zase pustil z hlavy,“ hájil se.

„Ale přece jen - únos přímo před tvýma očima tě neměl nechávat lhostejným, i kdyby šlo o úplně cizího člověka!“

„Nevypadalo to na únos v pravém slova smyslu,“ vysvětloval mi.

„Tak jako co?“ vybuchla jsem.

„Spíš jako kdyby ten černoch někam odváděl opilého kamaráda,“ pokračoval Mojmír. „Odváděný se nebránil, nekřičel o pomoc a vážně to vypadalo, že je prostě namol.“

„Už jsem se lekla! Víš co mám na mysli! Kodex... a tak dál...“

„Kodex zakazuje míchat se do malicherných sporů,“ odrazil mě.

„No dobře - smažeme to,“ spokojila jsem se s tím. „Budeš tedy svolný převzít ministerstvo zemědělství?“

„To ano - klidně třeba hned.“

„Hned to nepotřebuji,“ přibrzdila jsem ho. „Nejprve to musím rozmotat s těmi zmizelými - ale mám tě v záloze pro případ, že by se nevrátili, platí? Nepodrazíš mě, doufám!“

„Že se ptáš!“

A tím to pro mě skončilo. Do večera snad poplach nevznikne. Až se to provalí, budeme připravení. Měli bychom ale pohnout se záhadou zmizelých Virtuálů, to je teď náš největší problém hned vedle hledání vrahů mé rodiny. Bože, teď bych potřebovala pomoc. Vojtěchu, kde jsi?

Pelenitová síť ale - mlčela.


V jedné z mála volných chvilek jsem se opět obrátila na policii.

Odpověděli mi značně neochotně, jak je jejich zvykem a odkázali mě, ať čekám, že ještě nic nestihli.

Dobře, nestihli jste, zavěsila jsem.

Za zmizelého ministra vnitra Šimona Pergnera jsem urychleně vybrala jako náhradníka jiného Virtuála, Járu Letníka. Zavolala jsem ho a požádala ho, aby ministerstvo převzal okamžitě, i kdyby to mělo být jen dočasně, než se sejde Parlament, aby změny ve vládě projednal. Jára mi slíbil, že se toho ihned ujme a já mu na oplátku sdělila prosbu, aby se pokusil urychlit vyšetřování vraždy mé rodiny. Uvázlo to prý - ale měli by se aspoň trochu snažit, jde o hodně.

„Snažit by se měli i bez pobízení!“ odvětil Jára.

Takže jsem to nesledovala, ale Jára si hned podal policejního presidenta a pak se to rozjelo. Za hodinu jsem dostala výsledky pitvy. Udělali ji sice hned po převozu mrtvých na patologii, ale pak protokoly někdo založil a bez intervence policejního presidenta by na ně už jen padal prach. Jára bude mít hodně co zlepšovat.

Výsledek pitvy byl záhadný. Dalo se to čekat podle neobvyklého způsobu smrti všech tří. Zranění střelnou zbraní žádná - a přece byli všichni mrtví a jak se zdálo, došlo k tomu naráz. Jen Vojtěch měl ještě sílu oznámit mi, co se stalo - jenže na to nepotřeboval tělo, sděloval mi to jen ze Sítě.

Z pitevního protokolu přímo čišela bezradnost soudního lékaře.

Všichni měli násilím rozervané duté vnitřní orgány. Roztržené žaludky, srdce, na mnoha místech střeva, dokonce i velké cévy... smrt musela nastat rychle, ale jistě byla hodně bolestivá. Soudní lékař, který pitvu prováděl, se s takovou devastací ještě nesetkal a co hůř, neuměl si ji ani vysvětlit. Bylo to pro něho něco zcela neznámého.

Policie se pochopitelně neznámem odmítá zabývat a případ trojnásobné vraždy rodiny Davienů byl na nejlepší cestě k odložení pro nedostatek stop vedoucích k pachateli - nebo k pachatelům, pokud jich bylo víc. Policie navíc v domě neobjevila žádné stopy. Sejmuté otisky prstů patřily mně a obětem, nebyl mezi nimi jediný cizí. Auto u nás na dvoře sice patřilo ministerstvu vnitra, ale žádné otisky prstů se v něm nezachovaly. Odvezli si je na zkoumání, jenže co chtěli zkoumat, když tam nenašli otisky prstů? Mohli dojít leda k závěru, že je řídil někdo v rukavicích, v zimě by to bylo normální a dalo by se to čekat. Tím to pro vyšetřovatele skončilo - označit, založit, další!

Na jednu stranu se mi to hodilo - policie si vůbec nevšimla, že v domě bydlí rodina, která tam nemá co dělat - a rodina amerického presidenta by jistě vyvolala pořádnou senzaci - na druhou stranu mě ten diletantismus značně rozladil. Jestli je co zlepšovat, pak to je určitě policie. Ano, na Járu čeká hodně práce.

Zašla jsem večer do hospody. Chtěla jsem se původně dozvědět, jak to na vesnici chodí s případným pohřbem. Vzhledem k tomu, že do hospody pravidelně chodil i místní hrobník pan Sladký, dozvěděla jsem se to prakticky obratem. Sousedé se snažili naopak ode mě vyzvědět, co se vlastně u nás stalo. Všichni už věděli, že u nás byla včera záchranka, policie i pohřebáci a dychtili po podrobnostech. Nemělo smysl něco jim zatajovat, takže jsem jim pár podrobností ochotně poskytla. Za to jsem si vyslechla hned několik kondolencí. Dozvěděla jsem se ale také, že tady v hospodě byl v den vraždy nějaký cizinec - tedy přesněji, člověk, který nebyl místní. Nikdo ho neznal, ale zřejmě se znal s obchodníkem Jakubem Paukertem, který tu teď nebyl, ale přijde jako každý večer.

Možná bych se od něho mohla něco dozvědět. Že bych tady narazila na stopu vraha? Nezbylo mi než si na něho počkat.

Uvidíme!


Během čekání na pana Paukerta se mi však přímo v hlavě ozval někdo, koho jsem nečekala, ačkoliv jsem ho předtím marně sháněla.

Šoiči Nakamoto, Učitel z Japonska.

„Káťo, děvče, můžeš mi přiblížit, co se děje v Evropě?“ ozval se jasně a zřetelně. „Nemáme s nikým z Evropy spojení, snad tam všichni nespíte?“

„Nespíme,“ ujistila jsem ho. „Ale v Evropě je mezi námi zmatek, spousta Virtuálů záhadně zmizela, marně jsme se snažili vám to sdělit.“

„Ano, zjistili jsme, že byla přetížená pelenitová síť a kromě toho se v Rusku v okolí Vladivostoku a v Číně vyskytly dosud nevysvětlené elektromagnetické impulsy, které vyřadily všechna elektrická zařízení.“

„Vojta mi už minulý týden říkal, že se ho Američané snažili těmi elektromagnetickými impulsy ochromit, ale zmiňoval se o Spojených státech, kde to způsobilo značné škody, ale o Číně a Rusku ani zmínka. V Evropě se však dějí horší věci. Nevysvětlili jsme zmizení tří čtvrtin Virtuálů a obáváme se, že je to dílo voldemortů. Naopak to vypadá, že Vojta vyřadil námořní síly Spojených států. Franta viděl ze satelitů, že z americké námořní základny Diego García nezbylo vůbec nic.“

„O Diego García víme,“ odvětil Učitel. „V Japonsku je to stejné. Velitelství amerických základen dostala depeše s rozkazem okamžitého stažení vojáků do Spojených států a zrušení základen. Musíte o tom ale vědět, rozkazy jsou podepsané organizací Freedom for World - a to jste přece vy, nebo ne?“

„A jéje!“ zarazila jsem se. „Tady došlo k informačnímu šumu. Podporujeme sice Freedom for World i všechny její dceřiné organizace, spolupracujeme s ní, ale páteří byl vždycky Vojtěch. O Japonsku nevíme vůbec nic, bylo pro nás doteď úplně nedostupné.“

„Aha!“ zamyslel se Učitel. „Toho jsem se bál... Znamená to, že se náš Vojta pustil do Američanů na vlastní pěst. Nejenže se s námi neradí, on se od nás úplně oddělil.“

„Obávám se, že vím proč!“ řekla jsem temně.

„Víš? Tak povídej!“ vybídl mě.

„Vojtěch včera podruhé přišel o lidskou podstatu,“ sdělila jsem mu konečně. „Někdo přímo v našem domě zavraždil Marcela a spolu s ním i obě naše děti. Vojtěch je už zase jenom v Síti.“

„Ale Káťo, to jsi měla říci hned na začátku!“ pokáral mě. „To je přece ta nejhorší zpráva ze všech! Co se tam u vás vlastně stalo?“

Musela jsem mu to podrobně popsat, naštěstí pro nás Virtuály znamená hodina diskuse méně než minutu skutečného času. Za tu dobu jsem se ani nestihla vybrečet, i když jsem brečela prakticky nepřetržitě.

„To ale znamená, že nejste v bezpečí ani vy - myslím tím tebe a rodinu presidenta. Nechcete se raději přemístit k nám?“

„Děkuji za starost, ale... navrhnu to americkému presidentovi, asi to přijme. Ale já zůstanu tady. Je tu více míst, kde budu v bezpečí.“

„Dobře, jednej jak myslíš. Byla by škoda, aby se ti něco stalo.“

„Škoda je Marcela a mých dětí!“ vybuchla jsem, ale pak mě to zlomilo a sesypala jsem se hlavou na hospodský stůl.

„Já vím,“ ozývalo se mi ještě v hlavě. „Taky jsem to prožil, když mi zemřela žena. Musíš vydržet. Říkáš, že Vojtěch nehovoří ani s tebou?“

„Volala jsem ho, ale neozýval se mi, stejně jako vy,“ řekla jsem.

„Zkus to, zdá se, že se přetížení pelenitové sítě snížilo,“ radil mi.

Pak ale z mé hlavy zmizel a měla jsem v ní už zase jen prázdno...

A zase sama...


Jakub Paukert vkročil do hospody jako velká voda, ale když mě spatřil, ztratil elán. Nevadilo mi to, vstala jsem a zamířila k němu.

„Dobrý večer, pane Paukerte!“ oslovila jsem ho. „Musím se vás na něco důležitého zeptat. Můžete mi věnovat minutku času?“

Nejevil sice žádné nadšení, ale přikývl.

„Vy jste se tady včera bavil s někým cizím,“ začala jsem.

„To nebyl nikdo cizí!“ protestoval. „Byla to veliká čest pro naši vesnici! Navštívil nás sám ministr vnitra, pan Šimon Pergner!“

„Šimon? Co on tady?“

Jestli mě něco překvapilo, tak to bylo tohle jméno. Nezvěstný ministr vnitra mé vlády - co by tady, sakra, dělal?

„Sháněl se po vás,“ řekl Paukert. „Řekl jsem mu, co ví každý - kde bydlíte a tak dál... A on zase odešel. Mluvil s vámi vůbec?“

„Nemluvil,“ řekla jsem. Poděkovala jsem ale Paukertovi a vyšla z hospody, jenže to už jsem přemýšlela naplno.

Šimon Pergner! Kdyby se mnou chtěl mluvit, řekl by mi to přece přes pelenit už v Praze! Proč by za mnou jezdil? Co to mělo znamenat? Mohl jako ministr vnitra zachytit nějakou známku ohrožení a přijel mě varovat? Nesmysl, na to by neztrácel čas, řekl by mi to už na vládě! Co jiného ho přinutilo jet až sem do Zapadákova?

Leda... leda by sem přijel s úmyslem vraždit!

Virtuál proti jinému Virtuálovi! To snad ne!

Jenže Jindřich byl také Virtuál. A Šimon měl do mé kanceláře zcela volný přístup, takže byl podezřelý už kvůli radioaktivnímu zářiči v mé židli. Ale proč by to dělal? Vždyť jako Virtuál věděl, že na té židli sedí robotka a té radioaktivita nevadí. Vlastně - vadila, ale až při dlouhém ozařování. Což na druhé straně znamenalo, že tam ten zářič byl už dlouho. Kdoví jestli ne od doby, kdy jsem na té židli měla sedět osobně. Že by mě od toho zachránil Pardubický puč? V té době se přece jednalo o tom, že bych osobně nahradila robotku-dvojnici!

Jenže - kdyby byl Šimon Virtuál, věděl by, že radioaktivní zářič ztratil důvod a  odstranil by ho! Ačkoliv - bylo asi snadnější zabodnout jehlu do koženkového čalounění, než ji pracně dolovat ven. Za riziko prozrazení to nestálo, nechal ji tam tedy. Sám se tomu jistě vyhnul.

Dobře, ale co dělal tady? Přijel za mnou? Nebo za americkým presidentem? Vyptával se na mě, ale na presidenta se vyptávat nemohl, ve vsi ho nikdo neznal a ani o něm nevěděl. Jako Virtuál ale věděl, že ho najde v mé blízkosti, proto by se ptal na mě. To je logické.

Jenže kdyby přijel zabíjet, zabil by nás snadno všechny. Šimona Pergnera znali, nepodezírali by ho. Předpokládala bych, že mu otevřel Marcel, ale když Šimona poznal, pozval ho dál. Jen tak mohl zabít obě děti i Marcela. Neznámý vetřelec by vzbudil podezření a to by Vojtěchovi umožnilo použít glossinu - měl je přece po ruce, kdyby nás objevili voldemorti. Přítele Virtuála se ale nebál.

Ano, je to jedna z variant. Předpokládá zradu Virtuála, ale nebyla by první a kdoví, možná ani poslední.

Nepodezírám ale nevinného? Který navíc zmizel a může být také obětí? V každém případě bych měla zjistit, co chtěl Šimon Pergner ve vesnici. K návštěvě u nás neměl žádný rozumný důvod. Návštěva za účelem vraždy vychází logicky nejpřijatelnější - ačkoliv lidsky je tomu přesně naopak.

Napadlo mě ale něco jiného.

Když přijel Šimon do vsi, rychle se skamarádil s Paukertem. Ale proč ne s jinými chlapy? Proč zrovna s morousem Paukertem?

Paukert nebyl Virtuál, ale to nebyl ve vsi žádný chlap. Virtuálové byli jen v našem domě. Jak to, že si vyhmátl právě jeho?

Měla bych se na to Paukerta zeptat. Není Virtuál, ale musí přece mít jako každý šintei. Nosili to všichni jako hodinky, použitelné i jako mobil, měl to každý...

Sáhla jsem do databáze vlastníků šintei a vytáhla si z ní telefonní číslo Paukerta. Stačí mu zavolat...

Jenže on volal! Smůla! Musím počkat. Komu volá teď na večer?

Sklouzla jsem do jeho šintei a přečetla si, koho volá.

Podle čísla volal - Šimona Pergnera! A nemohl se ho dovolat.

A sakra! To už nevypadá na náhodu! Čekala jsem, zatímco jsem se krok za krokem pomalu blížila k domovu. Paukert se pořád nemohl dovolat. Šimon Pergner se neozýval ani nám, bylo opravdu divné, aby se ozval na slabší volání šintei. Ale napadlo mě, že i to volání může být zajímavé - a převedla jsem to spojení na sebe, aniž by se přesměrování zobrazilo volajícímu. Naštěstí jsem měla Šimonův hlas v paměti již z dřívějška a pro generátor to byla maličkost.

„Co je?“ ohlásila jsem se Šimonovým hlasem.

„Tady Paukert! Kateřina Davienová jde domů! Zrovna teď!“

„Díky,“ odvětila jsem mu.

„No - půjdete snad po ní, ne?“ pokračoval Paukert. „Chtěl jste přece zabít hlavně ji, nebo ne?“

„Chtěl,“ odvětila jsem. „Ale když říkám díky, znamená to, že jsou další slova zbytečná. Tak ještě jednou - díky!“

„Ach ták... tak to je všechno, nic víc nevím.“

„Díky, to mi stačí!“ opakovala jsem a zrušila spojení.

Gaunere! Pomyslela jsem si - pro jistotu na adresu obou. Takže šel po mně, ale nebyla jsem doma, takže postřílel všechny, koho u nás našel. A zdejší gauner Paukert to věděl! Věděl, že napomáhá vraždě - a pochopitelně mlčí. Ba ne, ještě hůř - pokračuje v tom! Bonzoval mě ministrovi vnitra, jakmile jsem vytáhla paty z hospody. Záznam toho hovoru bude příšerným důkazem pro případný soud, i kdyby to měl být jen soud Virtuálů. Ale to není a ani nemůže být všechno! Tohle nebylo první volání mezi ním a Šimonem! Ti dva se museli domlouvat už dřív!

Sáhla jsem opět do Paukertova šintei, tentokrát na protokol jeho posledních spojení. Bylo jich tu plno, Paukert zřejmě protokol dlouho nemazal, kdoví zda ne od samého počátku - přeplnit paměti šintei je dost obtížné. Jenže od spiklence to byla vážná taktická chyba. Škoda, že si šintei nepamatuje obsah rozhovoru! Leda by si je majitel natáčel, ale to Paukerta ani nenapadlo. I tak to bylo zajímavé. Šimon Pergner nejprve dvakrát volal Paukertovi, pak jednou Paukert jemu a opět Šimon Paukertovi. Co si ti dva asi říkali? To už nezjistím, ale jisté je, že to skamarádění nebylo tak nenadálé a podivné, jako se zdálo zpočátku.

Důležité je jedno. Nejprve volal dvakrát Šimon. Iniciativa vyšla od něho, Paukert byl zřejmě druhořadý. Zbývala záhada, proč si Šimon vybral z celé vesnice právě Paukerta.

Ale ať je to jak chce, Šimon je vrah, Paukert jeho komplic. Šli po mně, ale náš výlet do Prahy jim maličko zkřížil plány. Šimon zmizel, ale Paukert je přesvědčený, že se vrátí, aby to dokončil.

Cákryš, naše hnízdo se z bezpečného útulku změnilo v krokodýlí tlamu, která může každým okamžikem sklapnout!

Vlastně - už sklapla. Ale může se to opakovat.

Odstavila jsem v Praze Lili, na koleji to bylo snadné. Položila jsem ji na postel a vypnula. Místo ní jsem aktivovala z hnízda na půdě našeho domu dvě glossiny. V zimě jsou mouchy nápadné, ale teď nešlo o nenápadnost, teď šlo o život. A nejen o můj. Glossiny jsem usadila na špičce střechy, kde si jich nikdo nevšimne a měly dobrý přehled kolem. Zima jim nevadí a je to vlastně perfektní kamerový systém. Než jsem došla domů, stačila jsem volat do Japonska. Učitel mě trpělivě vyslechl a opakoval návrh přestěhovat se do Koujou.

„Promluvím si s ex-presidentem Spojených států, nejspíš vaši nabídku přijme. Já se budu chránit glossinami. Je sice zima, ale když je jen vhodně rozmístím a nebudou létat, nikdo si jich nevšimne.“

„I tak by bylo dobré, kdyby sis připravila kaičen-piko,“ doporučil mi Učitel. „V případě nouze budeš u nás vždycky vítaná.“

Poděkovala jsem a rozhlédla se.

Glossiny už mě viděly. Šla jsem pomalu - ačkoliv to byl podle neurychlených měřítek pořád ještě ostrý pochod. Poslední roky jsem úplně zapomněla chodit pomalu. Pravda, taky jsem už nebyla nemožně tlustá, i když do vychrtlé Twiggy jsem měla pořád neskonale daleko.

Kolem mě na dohled glossin nebyla živá duše.

Zatím je to dobrý... bleskl mi hlavou vtip ze »Sedmi statečných« o chlápkovi, padajícímu z mrakodrapu. Ano, zatím je to dobrý...

Jedním jsem si dnes byla jistá.

President můj návrh přijme.

 


Zpět Obsah Dále

15.07.2017 11:23