Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pistole pro kosmonauty

V pětadvacátém dílu sci-fi povídky Na dohled Cruithne (25.část) ohrožuje záporný hrdina celou posádku revolverem. Použití střelné zbraně v kosmických stanicích, kde stěny tvoří trochu tlustší alobal, je na pováženou. Pistole nemají na orbitálních stanicích co dělat. Přesto se s nimi ve vesmíru setkáme.

Vozit osobní zbraně do vesmíru vypadá na první pohled jako nesmysl. Je však třeba rozlišovat použití, ke kterému byly určeny. Je třeba si uvědomit, že přes veškeré úspěchy posledních měsíců bylo a stále je přistání rizikovým faktorem mise. Již roky při přistání nikdo nezahynul, ale to neznamená, že jsou bezproblémová. Úřaduje zde výběrový efekt. Do bulváru se dostane pouze smrtelný incident, ale nouzové přistání již nikoliv.

Do nástupu TP-82 sloužila jako osobní zbraň kosmonautů pistole Makarov. Jedna z verzí pozdější laserové pistole vypadala na pohled stejně (Wikipedie)

Do nástupu TP-82 sloužila jako osobní zbraň
kosmonautů pistole Makarov. Jedna
z verzí pozdější laserové pistole vypadala
na pohled stejně (Wikipedie)

Ruské Sojuzy jsou již dlouhou dobu jediné stroje, které dokážou dostat posádku na orbitu a zpět. Jsou považovány za spolehlivé hlavně proto, že obsahují relativně málo součástí, které by se mohly pokazit. A když se něco pokazí, důvtipná konstrukce dá ještě matičce přírodě šanci leccos napravit (to platí při přistávání). Jsou to ty případy, kdy aerodynamický odpor utrhne z návratového modulu to, co tam nepatří, a sám ho srovná do optimální polohy. To, co následuje, má název balistický režim, je poněkud tvrdý, ale přežít se dá. Není tak vzácný, jak bychom si ze zpravodajství mohli myslet, občas se přihodí i v současnosti.

Nevýhodou nouzového přistání je, že můžete dopadnout doslova kdekoli. Zatím vždy trefili Asii, dokonce i Rusko nebo státy bývalého Sovětského státu se daří zasáhnout. Tady ale přesnost končí. Stroj dopadne někde na Sibiři a záchranářům může trvat i několik dní, než posádku vysvobodí. Bylo to tak vždy a asi to ještě nějakou dobu trvat bude.

V roce 1965 (to byla ještě kosmická loď Vostok-2) přistáli Pavel Běljajev a slavný Aleksej Leonov kdesi v lesích Uralu. Ztratili rádiové spojení, přesto byli nalezeni, jenomže kvůli nepřístupnosti terénu nemohli být zachráněni, dokonce ani vrtulníky. A tak záchranáři mohli jen přihlížet, jak se kosmonauti brání rodině medvědů, kteří se na ně přišli podívat. Již tenkrát měli kosmonauti ve výzbroji pistoli typu Makarov, kterou nakonec medvědy zahnali na útěk. Úspěch se ale přikládá spíše dobré náladě dravců, které již okukování přestalo bavit. Pistole Makarov je pro střelbu na medvěda bez výhrad nedostačující.

V roce 1979 se sám Leonov zasadil o vývoj nové zbraně. O tři roky později tak spatřila světlo světa tříhlavňová pistole TP-82. Veškerý slovní popis bledne před jediným pohledem na fotografii. Takže pouze dodejme, že vrtaná hlaveň se závitem sloužila jako kulovnice a slibovala usmrtit na čtyřicet metrů zvíře do 360 kg (jiné zdroje uvádějí pouze 200 kg) a dvě hladké hlavně měly být používány jako brokovnice nebo pro vypálení světlic. Zajímavým doplňkem byla nasazovací pažba. Po sejmutí sloužila jako mačeta. Pistole i s pažbou vážila bez mála dva a půl kilogramu. To, co s sebou ruští kosmonauti vozí do vesmíru, by Old Shatterhand nazval medvědobijka. Je to pistole a slouží k obraně před medvědy. Pro obranu před lidmi byly určeny pistole laserové.

Tříhlavňová pistole TP-82 s odnimatelnou pažbou, která mohla sloužit jako mačeta. (Wikipedie)

Tříhlavňová pistole TP-82 s odnimatelnou pažbou,
která mohla sloužit jako mačeta. (Wikipedie)

Prameny se rozcházejí v tom, kolik těchto zbraní bylo vyrobeno. Číslo se pohybuje od třiceti do stovky. V roce 1997 byla ukončena výroba, přesto pistole vydržela v arzenálu Sojuzů ještě téměř deset let. Ačkoli byly náboje pečlivě baleny po jednom a starostlivě prohlíženy po každé misi, v roce 2007 již nikdo nechtěl riskovat používání starých nábojů a pistole skončila ve výslužbě.

O pistoli je dosud velký zájem. Organizace, jejichž zájmy se nějak dotýkají Sibiře, v ní vidí dobrý prostředek osobní ochrany v divočině. Občas se objeví zprávy o následníku pistole (naposledy to byl typ nazvaný přiléhavě VEPŘ (v překladu KANEC)), ale k nasazení nedošlo. A tak jsou dnes kosmonauti proti medvědům opět vyzbrojeni starým dobrým Makarovem. Mačetu údajně vozí stále.

V této souvislosti je připomínána jedna nedoložená příhoda. Předává se pouze neoficiálně a je-li někde dokumentována, pak v dobře střežených achivech. V roce 1976 zažívala posádka B. Volynova a V. Žolobova peklo na oběžné dráze. Popis událostí se vymyká rozsahu tohoto článku, tak pouze shrňme, že dlouhodobé pracovní přetížení, nesmyslný rozvrh permanentně narušující přirozený biorytmus, technická selhání, řešení krizových situací a z toho plynoucí neustálý stres vedly až k somatickým poruchám. Volynov během dvaačtyřiceti dnů zhubl o sedm kilogramů, Žolobov neustále zvracel a v konci mise mu selhaly motorické schopnosti. Na palubě panovala napjatá atmosféra a v jednu chvíli musel Volynov údajně přimět Žolobova k poslušnosti střelnou zbraní. Zda je to pravda, či pouze novodobá pověst, se nejspíš nikdy nedozvíme.

Zatímco palná zbraň v balíčku pro přežití se dá bez výhrad přijmout, jiné zbraně určené k obraně v kosmickém prostoru budí něco mezi úsměvem a údivem. Řeč je o laserových pistolích.

V roce 1970 bylo laseru právě deset let, více než dost na to, aby se s ním už počítalo i jinde, než v laboratořích. S trochou nadsázky můžeme o následující dekádě mluvit jako o malé době laserové. Lasery slibovaly dobré služby ve všech možných odvětvích, a tak nebyl na této planetě patrně jediný zelený mozek, který by nepomýšlel na vyzbrojení své armády paprsky smrti.

Posedlost lasery se nevyhnula ani kosmonautice. Její manažeři potřebovali pro kosmonauty osobní zbraň rozměry a hmotností srovnatelnou s pistolemi. Střelná zbraň je samozřejmě ve vesmíru nepoužitelná, kulka i z malorážky by snadno poškodila stěnu stanice a při troše smůly by následný únik vzduchu mohl vést k explozi celého objektu. Z řídicích míst tedy vzešel požadavek na "laserovou zbraň individuální sebeobrany kosmonautů" se specifikací "osobní zbraň nesmrtících účinků určená k vyřazení z provozu citlivých prvků optických systémů protivníka." Mezi řádky se dá vyčíst, že optickým systémem protivníka může být i lidské oko, což nakonec zbraně splňovaly (na vzdálenost do 20 m).

Laserová pistole a revolver. Pod nimi aktivní optický prvek (Wikipedie)

Laserová pistole a revolver. Pod nimi
aktivní optický prvek (Wikipedie)

Nakonec vznikly tři laserové zbraně. Malá jednorázová pistole o rozměrech dámského browningu, šestiranný bubínkový revolver a osmiranná laserová pistole. Pokud vám poslední věta nedává smysl, protože se jedním dechem mluví o výstřelech a zároveň laserovém paprsku, vše vysvětlíme. Ale popořadě, nejprve si v kostce naznačme, co musí takový laser obsahovat.

Čas od času se fyzikové pozastavují v údivu nad tím, že laserové impulsy nezaznamenáváme z vesmíru. Technická realizace je tak jednoduchá, že by nebylo divu, kdyby někde vznikaly spontánně. V podstatě je zapotřebí jen vhodné průhledné prostředí a zdroj energie. Zdroj energie vybudí v aktivním prostředí elektrony na vyšší orbitaly. Většinou takové elektrony hned padají zpět a vyzařují při tom fotony. Jsou však látky, ve kterých nespadnou samy od sebe. Vhodným technickým trikem se dá zařídit, aby tyto elektrony nejen spadly všechny najednou a energii vyzářily v jediný okamžik, ale aby zároveň letěly rovnoběžně a dokonce ve stejné fázi. Takový paprsek pak dokáže předat svou energii velice účinným způsobem.

Jako aktivní prostředí se používají rozličné materiály, podle toho, jaké vlastnosti má paprsek mít. Mohou to být plyny, třeba He-Ne nebo pevné materiály, jako například sklo s rozptýlenými atomy neodymu. Zdroj energie zastává většinou elektrická výbojka.

Princip jednoduchý, teď jen, jak to všechno nacpat do zbraně velikosti pistole. Aktivní prostředí musí být co nejdelší, výbojka také něco zabere a to ani nezmiňujeme elektrický článek. Sovětští inženýři přišli s velice úsporným řešením. Aktivní prostředí je několikrát delší, než vlastní zbraň. Zastává ho totiž optické vlákno, které se dá ohnout. Problém akumulátoru a výbojky vyřešili tak, že je do pistole nedali. Zdroj energie opatří zirkoniová patrona. Proto pistole potřebuje zásobník. Zirkonium hoří několik milisekund při teplotě kolem 5000°C. Vysoká teplota, ale po tak krátkou dobu, že materiálu neublíží. Zato vyšle jasný světelný záblesk, který dostatečně saturuje vlákno a vygeneruje laserový impuls. Celková energie není větší než u vzduchovky, stanice není ohrožená. Případné optické čidlo by ale zásah nevydrželo.

Princip vláknového laseru navrhl v r. 1960, krátce po vynálezu prvního laseru, Elias Snitzer. Jádro vlákna bylo tvořeno neodymovým sklem a bylo obtočeno kolem elektrické výbojky. Vynález na nějaký čas upadl v zapomnění.

Oficiální zdroje prohlašují tučným písmem: "Informace o bojovém použití této zbraně nejsou", a tak si jejich použití můžete prohlédnout pouze ve fantastickém filmu 2001 Planeta opic. Pistole hrdinů filmu jako by z hlavně vypadly skutečné ruské LP-84. Pouze děj výstřelu je jiný. Ve filmu nevylétne ze zbraně milisekundový světelný záblesk, nýbrž relativně pomalu letící plazmoid doprovázený zvukem "pjúú". No jo - filmaři...

 


Zpět Obsah Dále

23.01.2017 22:42