Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Rodiče

Rodiče

 

Copyright © 20012 Milan Matouš, Praha

 

Obsah Dále

Rodiče

Cti otce svého i matku svou, ať se prodlouží dnové tvoji na zemi

Bible Kralická, Exodus

Nebudu tátu s mámou idealizovat. Byli natolik dobří, že nepotřebují, abych je pocukroval chválou a potopil pravdu do polopravd. Zkusím psát, jak mi utkvěli v paměti a jak na ně s láskou vzpomínám. Nebyli jen samá ctnost, byli lidé, a kdo je z lidských bytostí jen světlo beze stínu? Chci napsat pravdu a uvidíme, jak se mi to povede.

Píši to hlavně pro potomky. Mrzí mě, že jsem se málo zajímal o své předky; jak rád bych o nich věděl víc. Jejich památku setřel čas a několik zažloutlých dokumentů říká pramálo.

Možná že i čtenář, který do našeho rodokmenu nepřísluší, tu najde špetku zajímavého. To v okolnostech doby, která byla od současnosti tolik odlišná a zároveň v mnohém podobná.

line

Kdy jsme se s rodiči vzájemně poznali? Křestní list svědčí, že to bylo v roce velikých mrazů. Uhynuly šlechtěné odrůdy ovoce, jen panenská jablíčka, švestky karlátka, nejpoctivější české kmeny přežily. Asi jsem k nim patřil, protože do mne v povijánku zubatá kosu nezaťala. Psal se rok 1928.

Byl jsem poslední z pěti dětí, „vejškrabek“, jak se tu na jihu říká. Mamince bylo jednačtyřicet, tatínkovi o rok méně. Otec byl vodňanský městský lesní. Narodil jsem se ve staré myslivně mezi vrchem Blyšticí a velikým rybníkem Záhorským. Už jeho jméno napovídá, jaký byl ráz krajiny. Spatřil jsem světlo světa v červenci a ohlásily to ohlušujícím křikem myriády racků nad hladinou. Střeží svá kuřátka v rákosí proti dravcům. Nezrodil jsem se v hnízdě nad bažinou, pozakrytém orobincem, ale v solidní prkenné posteli se slamníkem slámou nacpaným. Mamince pomohla vodňanská porodní babička, paní Anna Reisová, která přivítala  desítky generací.

Sestra Liduška byla starší o čtrnáct, bratr Hubert o deset let. Přede mnou se narodila ještě dvojčátka, chlapci. Než se stačili rozhlédnout, zbyl po nich jen malý hrobeček na jižním konci vodňanského hřbitova. Kdykoli jsme šli s maminkou do města, donesli jsme jim kytičku jedlových snítek.

K myslivně patřilo několik polí, ohraničených lesem a rybníkem. Měli jsme prý koně a kočího, ale to jsem znal jen z vyprávění. Děvečka pomáhala mamince v hospodářství i v kuchyni.

Co vím o původu rodičů? Málo. Nejen že jsem se o to nezajímal, ale záměrně jsem se informacím vyhýbal. Slyšel jsem často mezi dřevaři a ženskými v lesní školce jak označují člověka víc podle příbuzenství, než podle jména a příjmení. Nebyl to zlozvyk. Příbuzenské vazby hrály na vesnici velikou úlohu. Když přišel požár, krupobití, úraz, nemoc, byli příbuzní jedinou oporou. Pojištění? Kde na ně vzít peníze? Naše postavení bylo jiné, i když maminka pocházela také „ze selského pytle.“ Povídání o příbuzných se mi zdálo vzdálené obrazu života, jak jsem ho znal z knížek a připadal jsem si nad ně povznesený.

line

Maminka byla z mnoha dětí. Tetiček, strýčků, bratranců a sestřenic, neteří a synovců byly tucty. Narodila se v Horšících u Přeštic. Její otec Matěj Tykal byl řídicím učitelem dvoutřídky. Pocházel z českobratrského rodu, miloval národní dějiny. S láskou pěstoval a šlechtil ovocné stromy a včeličky. Jeho první manželka, máma mojí mámy, Kateřina rozená Duchková, zemřela, když už byl děda v důchodu. Oženil se podruhé, a za tenhle sňatek, i když na něm nebylo nic nemravného ani ztřeštěného, si vysloužil odsudek potomků. Považovali to za urážku babiččiny památky.

Jednou k nám dědeček přijel. Už jsem začínal chodit do školy. Nevím, proč nebydlel u nás v myslivně, ale u hajného a k nám docházel. Vyprávěl mi pověsti z českých dějin. Učil mne jména prvních knížat - Nezamysl, Mnata, Vojan, Vnislav, Křesomysl atd., - podle Kosmovy kroniky. Mám po něm Bibli Kralickou. Jako chlapec jsem rád četl příběhy ze Starého zákona, zvlášť o Josefovi a jeho bratřích. Když se mi začala zapalovat lýtka, vyhledával jsem pikantní historky, na něž nejsou staré literární památky chudé a ani písmo svaté netrpí prudérií.

line

O tatínkově dětství a předcích jsem se dověděl víc. Jeho původ byl pestřejší.

Jeho otec Antonín byl Čech z Budějovicka, matka Karolina Meizigerová Rakušanka ze Salcburku. Oba zemřeli dříve, než jsem se narodil a znám je jen z fotografií.

Jejich známost byla romantická náhoda. Myslivecký mládenec Antonín Matouš se osvědčil jako horlivý pronásledovatel pytláků. Hrabě, u kterého v Jižních Čechách sloužil, si ho vzal na panství do Solnohrad. Místní lesáci raději nad pytlačením přimhouřili oči. Báli se, aby neskončili s kulkou v hlavě, nebo přivázáni nazí za nohy nad mraveništěm, aby jejich myslivna nebyla vypálena a žena s dětmi po smrti.

Jak úspěšně děda očekávání splnil, o tom existovaly jen zkazky. Dobře se poslouchaly, připomínaly Ganghoferovy romány z Tyrol, ale docela se jim věřit nedalo. V zeleném cechu se „zpestření“ skutečnosti nesoudí přísně a patří do „myslivecké latiny“. Mimo pochybnost je, že sám upadl do osidel a stal se úlovkem půvabné dcery místního fořta Meizingera. Podle obrázků byla velmi hezká, urostlá, vybavená bohatě všemi ženskými půvaby. Přinesla do rodu Matoušů modrou krev. Byla poloviční šlechtična, ale v křestním listu o tom není zmínka.

Podobný původ nebyl v oné době vzácností. Mladý hrabě se zamiloval do venkovské dívky a rodiče sňatku bránili. Tak se to líčilo v sentimentálních limonádách. Věc bývala prostší: hejsek si užil s hloupou holkou a přivedl ji do jiného stavu. Zda ho za to vznešený otec pochválil nevíme, měl patrně také své zkušenosti. Vyřešil to prostě. Adjunktu Meizingerovi přidělil myslivnu, udělal ho forstmeistrem a nádavkem mu přidal nevěstu s útěžkem. Něco za něco. Nároky na radost a pýchu prarodiče si pan hrabě dokázal odepřít.

Tak byl tatínek vlastně ze čtvrtiny krve „von“, ale nic si za to nekoupil. Někdy se tím v užším rodinném kruhu žertem chlubil. Poukazoval na rysy tváře, které připomínaly něco aristokratického z obrazů, jež visívají na chodbách zámků. Nám, dalším pokolením, zbyl jako památka jen nos, kterému se říká u westernových hrdinů orlí, a mezi lidmi skoba.

Tatínek byl - jako já - poslední z pěti dětí. Dva bratři se narodili ještě v Rakousku a chodili do německých škol. Jeden se usadil v Bavorsku, druhý našel místo lesního ve Valči na Podbořansku, kde byla polovina Čechů a polovina Němců. Dvě sestry, stejně jako táta, se narodily v Čechách, v Prádle, v myslivně pod Zelenou Horou, kam byl děda přeložen. Tatínkovi jsme se smáli, že se všechny děti rodí nahaté a on se narodil v prádle. Doma se mluvilo dvojjazyčně. Babička se nikdy česky nenaučila a děda mateřštinu nezapomněl. Starší hoši se cítili Němci, tři mladší děti Čechy.

Do třicátých let to nevadilo. Psali si německy i česky, podle toho, jak kdo který jazyk ovládal. Když přišel v Německu Hitler a v pohraničí Henlein, dvě nacionální větve sourozenců se v politických názorech rozešly a posléze přerušily styky vůbec. Měli jsme pár fotografií mých německých bratranců, z nichž jeden měl přes dva metry. Jak všichni za války a po válce dopadli, o tom jsme se nikdy nedověděli, ani se o to tatínek nezajímal. Když jsem později jezdil do Podbořan, kde bydleli rodiče mé první manželky a kde jsem se v roce 1949 ženil, ani mi nepřišlo na mysl, že poblíž ve Valči byl někdy můj strýc fořtem. Snad byl odsunutý, spíš se odsunu nedožil, byl od tatínka mnohem starší. (K tatínkovu národnostnímu vědomí se ještě vrátím.)

line

O tom, jak rodiče prožívali mládí a připravovali se na povolání, se pokusím dát dohromady pár informací. Škoda, že se nezachovaly deníky, které si oba vedli. Když jsem do nich jako kluk nahlédl, zdály se mi verneovky zajímavější. Později mne zaujaly starosti nevážné i vážnější, a když jsem se konečně po denících sháněl, bylo pozdě. Maminka je spálila.

Nezbývá, než se smířit s tím, co si pamatuji z úryvků vyprávění.

line

Maminka vyrůstala na vesnici, ale děda ji vedl k četbě.

Stojí za povšimnutí, že jí předplatil v roce 1904 Sebrané spisy Boženy Němcové, jež vycházely nákladem Jana Laichtera v Praze. Bylo jí tenkrát sedmnáct let. I když v době manželství neměla na četbu mnoho času, Božena Němcová byla pro ni celý život nejoblíbenější autorkou. Měli jsme v knihovně celý tento soubor, knížečky menšího formátu ve fialové secesní vazbě. Maminka mi z nich četla pohádky, později jsem to odevzdal jako štafetu dětem a vnučkám. Román Babička, který vyšel jako druhý svazek tohoto vydání, a povídky v krásném českém jazyce mají pro mne stále své osobité kouzlo. („Babičku“ jsem jako pozdrav domova poslal loni k Ježíšku dcerce Dášence, která žije provdaná čtyřicet let v italském Janově.)

Maminka měla několik svázaných ročníků časopisu Česká dívka. Četla mi ruské pohádky O Žabce carevně, O Vasilise Překrásné, O Finistu, jasném sokolu. Provázely je charakteristické Bilibinovy obrázky. (Pravoslavná kaple na Olšanských hřbitovech je jím vymalovaná.) Kromě kuchyňských receptů, vyšívání atd.. tu byl návod pro gymnastiku a zdravý život bez šněrovaček a „zaručených prostředků pro růst poprsí“. Každé číslo přinášelo povídky a básně autorů, kteří tvořili zlatý fond české literatury. Po dědovi zůstaly folianty Zlaté Prahy a Světozoru. Prohlížel jsem je donekonečna. Otevíraly mi oči, jak je ten svět veliký.

Dovolte, abych k pohádkám dodal pár slov.

Jeden americký autor říká: „Dítě je otcem člověka.“ Myslím, že to je hluboká pravda. Jak se člověk v dětství formuje, tak se utváří základ jeho osobnosti. Další osudy na to mají jistě obrovský vliv, ale je to modelování toho fundamentu, s kterým do života vykročil. Nevím, jakou úlohu u koho v tom hrají právě pohádky, ale nejsem sám, na koho měly vliv nesmírný. Puškin vzpomíná na pohádky své babičky, kolik velikých českých osobností píše podobně. Nejsem ani Puškin, ani velká osobnost, ale jsem přesvědčen, že i mezi námi, obyčejnými smrtelníky, nejsem sám, komu pohádky utkvěly nesmazatelně v paměti. U mne to byly tatínkovy, které mne naučily milovat přírodu a potřebovat ji jako denní chleba. Maminčiny pohádky Boženy Němcové mi daly českou duši. Myslím tím celou kytici mravních, citových, charakterových rysů. A ruské pohádky a byliny s obrázky od Bilibina? Byl to start do trvalého zájmu o ruskou literaturu, umění, o víru v Sovětský svaz jako našeho spasitele od Hitlera. Nesporně to mělo a má vliv na moje komunistické přesvědčení, mnohaletou spolupráci a osobní přátelství s řadou Rusů. Není tedy moje dětství a pohádky mých rodičů klíčem k tomu, čím jsem byl a jaký jsem?

line

Jinak se maminka jako děvče věnovala záležitostem, jež byly tehdy pro děvče běžné. Učila se vařit, prát, žehlit, šit, vyšívat, pomáhala mamince v domácnosti. Skládala si ve skříni výbavu a připravovala se na manželství, které bylo jedinou perspektivou ženy jejího sociálního postavení. Zemědělskou usedlost neměli a dělat „fabričku“ nepřicházelo v úvahu. Nejbližší průmysl byl v Plzni a i tam zaměstnání pro ženu prabídné.

Když jsem o tom hovořil s třiadvacetiletou vnučkou Míšou, řekla, spíš s lítostí, než s pohrdáním, že se žena tenkrát musela vlastně prostituovat, získat existenci za sex. Tak to asi v některých případech vypadalo, ale podstata byla jiná. Kromě výchovy dětí rozhodovala historicky podmíněná dělba práce mezi mužem a ženou. Muž vydělával na živobytí, žena vedla domácnost, popř. pěstovala zeleninu a na venkově a v menších městech pečovala o kousek pole, drůbež, kravku, kozu apod. Dnešní generace se do tehdejší doby těžko vžívá, ale žena ani muž nemohli z poměrů, do kterých se narodili, vyskočit.

Ne všechny ženy se s takovým postavením trpně smiřovaly. Maminka se chtěla vzdělávat a děda pro to měl pochopení. Dostala se do školy pro industriální učitelky. S industrií ve smyslu průmyslu to nemělo nic společného, pohybovalo se to zase v okruhu příprav žen na domácnost. Absolventky učily v kurzech a později ve „školách pro ženská povolání“. Ty existovaly ještě po druhé světové válce.

Škola pro industriální učitelky měla sídlo a internát v Praze na pravém břehu Vltavy poblíž Karlova mostu. Maminka vzpomínala na čas který zde strávila, jako na nejhezčí kus života. Vymanila se ze začarovaného kruhu vesnice. Do stáří si se spolužačkami sdělovaly radosti a strasti a občas se navštívily.

Byl začátek dvacátého století - habsburská monarchie, tuhá germanizace a tmářství katolické církve - ale pražská škola ji vychovala v duchu češství a slovanství, a také k smyslu pro svobodnější a důstojnější postavení žen. Nezkostnatěla v panující německé představě o předurčení: děti, kuchyně, kostel.

line

Tatínkovo mládí mělo jiný ráz a s některými stránkami se nerad chlubil.

Věděl jsem, že studoval píseckou lesnickou školu, ale marně jsem hledal jeho jméno v almanachu. Přiznal se, že školu - s odřenýma ušima a ne moc slavně - ukončil, ale na maturitu už mu dech nestačil. Odváděly ho jiné zájmy.

Na dobových snímcích je elegán vyšňořený podle módy. Lesácká uniforma se šponovkami, upjatými pod lakované střevíce, nakroucené kníry, bohaté licousy na tvářích a vlnité blonďaté vlysy s patkou do čela.

Jednou s kolegy tancovali ve Smrkovicích. Točili se kolem místních krasavic s takovým úspěchem, že se to domácím šohajům znelíbilo a hnali je z vršku dolů na půl cesty k Písku. Táta tam ve spěchu nechal parádní hůl špacírku, potaženou hadí kůží.

Po osvobození mne na lesnické škole učil zoolog Salač. V mládí prý byli s tátou soky a můj rodič přebral začínajícímu profesorovi holku. Byla to možná příčina, proč se na mne pan profesor díval nerudně. Asi měl dobrou paměť nejen na lesní škůdce, připíchnuté špendlíkem v zasklených skříňkách. Musel jsem se hodně snažit, aby mi dal slušnou známku. Jako by mu vzpomínka bránila věřit, že se tenhle Matouš „nepotatil“.

Děda Antonín pomohl nedostudovanému synovi do místa adjunkta na zelenohorském panství. Horšice nebyly daleko a mládenci se zalíbila hezká řídicích Liduška. Stala se paní lesní, ale cesta k tomu nebyla dlážděná samými růžemi.

Když jsem jednou nahlédl do maminčina deníčku, dočetl jsem se, že byla léta zamilovaná do selského synka, který o tom nevěděl. Jako nevěsta pro něho nepřicházela v úvahu. Musel se ohlížet po zámožné partii, aby z jejího věna vyplatil dědické podíly sourozenců.

Liduška už přestávala být mladice, táhlo jí na osmadvacet a podle jejího přiznání - a neměla ve zvyku lhát - byla panna. Tu se objevil Hubert s nakrouceným knírem, o rok mladší, v lásce a milování zkušenější. Přišla do jiného stavu, ale pachateli se do manželství nechtělo. Podle sdělení, s kterým se maminka přiznala Hubertovi a já jsem to měl z druhé ruky - si děda Tykal na mysliveckého mládenečka došlápl. Tenkrát svedení dívky se slibem manželství nebyl žádný špás. Tak se vytvořily podmínky, abych se po čtrnácti letech narodil.

line

Tatínek musel za lehkomyslnost ve studiu zaplatit krutou daň. Sotva se narodila malá Liduška, atentát v Sarajevu posloužil záminkou k rozpoutání světové války. Tátovi jako tisícům jiných nepomohlo, že byl ženatý a měl děcko. Ofenzívy a ústupy prožil jako řadový infanterista. Maturanti byli „jednoroční dobrovolníci“, jak to známe ze Švejka. I když jejich služba za války nebyla jednoroční ani dobrovolná, měli výhody. Získávali hodnosti i nižších důstojníků. Proti granátům je to nechránilo, ale vojnu prožívali snáz. Tátu žraly vši ve sněhu a mrazu Ruska i v rozpálených vápencových skalách Dolomit od začátku do konce války.

Bez zmrzačení přežil, k rodině se vracel, ale ani to nebylo bez svízelí. Evropou se křížem krážem probíjely domů statisíce válkou zesurovělých chlapů. Veškerou organizaci, pořádek a kázeň odhodili s orlíčky na čepici. Vlaky, které jezdily jen když si to zástup pod nabitými zbraněmi vynutil, byly ověšené hrozny mužů. Kdo se cestou neudržel, nebo ho shodili, měl smůlu. Kus žvance se dobýval ze zapečetěných vagonů, které uvázly na slepé koleji, nebo se kupoval od místních spekulantů za hodinky a snubní prsteny. Epidemie úplavice řádila, jako by smrt milionové kořisti na bojištích měla ještě málo. Nádraží se proměnila v latríny. V krvavých výkalech umírali v prvních dnech míru vojáci bez ohledu na hodnost a metály. Doma je marně čekali a nikdy se nedověděli, kde táta, bratr nebo syn padl hrdinskou smrtí.

Když se konečně tatínek objevil před domem, odehnal ženu s dcerkou, které ho utíkaly obejmout. Nejprve se svlékl, všechno spálil, každý chloupek na těle oholil a až když se vykoupal v neckách horké vody, odvážil se vzít své drahé do náručí. Ještě trnul několik dní obavou, zda na ně nepřenesl něco zlého.

Tak to znám z tátova vyprávění.

Jak prožívala válečná léta maminka nevím, byla na vyprávění o svém životě skoupá. Nevím ani, zda byla v Horšicích u otce, nebo u tchána pod Zelenou Horou. Jedno od druhého nebylo daleko. Světlé okamžiky se kmitly, když přijel táta na pár dní dovolené. Špetku potěšení přinesl lístek polní pošty, kde bylo předtištěno: „Jsem zdráv a daří se mi dobře.“ Rakouské cenzuře odpadla zbytečná práce s luštěním písma, škrtáním a zabavováním. Starostí mamince po takové zprávě ubylo, ale jen na chvilku. Zatím co lístek putoval od pošty k poště, mohlo se přihodit leccos.

line

Pro rodiče utrpení války skončilo lépe, než v milionech jiných rodin.

Válka nadělala hromadu volných míst i v myslivnách. Táta dostal práci nejprve v lužních lesích v Dymokurech na Labi. Nebyla to asi valná existence, protože se přihlásil do konkurzu, vypsaného městským zastupitelstvím ve Vodňanech. Místo se také uvolnilo smrtí, ale ne lesníka, nýbrž jeho paní. Tragedie s detektivní zápletkou se stala námětem tří románů a dvou divadelních her. Nic z těchto děl nepřipomíná péro A.Conan Doyla ani Williama Shakespeara. (Vlasta Javořická dramatický příběh použila jako námět románu Mezi lesy.)Vylíčím to stručně podle skutečnosti.

V myslivně u Záhorského žili manželé Vejvodovi. Jednoho dne našli paní na pěšině mezi strmou strání Blyštice a řekou Blanicí zavražděnou. Nastalo vyšetřování. Vyšlo najevo, že pan lesní měl poměr s děvčetem z Pražáku. Žila s dvěma bratry nevalné pověsti v pohodnici. Bylo podezření, že rasíci chtěli mít z holky paní lesní a „Vejvodka“ překážela. Stín padl i na manžela a policie šetřila, zda se mord neudál s jeho vědomím. Jak vrazi věděli, že paní lesní půjde na návštěvu do Vitic a bude se vracet v podvečer? Chlapům z rasovny ani lesnímu se nic nedokázalo. Pověst Vejvody ale utrpěla natolik, že byl v místě neúnosný. Město vypsalo konkurz a otec byl přijat. Že neměl maturitu nevadilo, alespoň mu mohla šetrná radnice dát nižší plat. Tak se bratrem Hubertem počínaje rodili Matoušové na Pražáku, který jako osada patří k Vodňanům.

line

Příroda vytvořila mezi svahy Pošumaví kotlinu, kde vznikl veliký rybník. Ze dvou stran zarostl rákosím, vrbami a olšemi, z třetí ho obemykal oblouk hráze s ohromnými duby. Pod nimi bývala úroda nádherných hřibů s čokoládovými hlavičkami. Nehledali jsme je, ale chodili sbírat jako jahody na zahrádce. „Lufťáků“ ještě mnoho nebylo a vesničtí lidé měli jiné starosti, než „chodit na houby“.

Na čtvrté straně rybníka stála tři sta let stará myslivna. Když pro ni někdy po bitvě na Bílé Hoře vybírali místo, lepší najít nemohli. Byla zasazená do svahu, který se zvedal od vody k lesu, jako by si ji příroda do klína položila. Léta jí půvab neubrala, spíš srostla s okolím a bylo těžko si krajinu bez ní představit. Ze západních oken se otevírala dvakrát obloha, jednou na nebi, podruhé ve vodě. Mezi tím vlny hor a lesů, zelené, čím dál víc do modra, až po bledě fialové hřebeny Šumavy.

line

Les na nejbližších kopcích byl tatínkův revír. Byl jako potrhaná zástěra proložený ve schůdnějších údolích poli a lukami. Otec ho pěstoval a miloval. Znal snad každý strom a veverku.

Podle toho, jak jsem se udržel na nohou, bral mne do zeleného království s sebou. Nejprve to bylo jen na lavičku před myslivnou. Vyřezával mi z březové kůry kulaté penízky, kterým jsem bůhví proč říkal „mesije“. Vymýšlel pohádky. Odehrávaly se ve světě zajíčků, lišek, jezevců, srnečků, jestřábů, vran a dalších tvorů. Jejich dobrodružství byla spojena s tím, jaké mají obydlí, čím se živí, zda jsou lidem prospěšní nebo škodí. Stejně zábavně mne zasvěcoval do říše stromů, keřů a květin. Nebyl pedagog, ale jeho vyučovací metody se mohly směle měřit s dědečkovými, který mne učil vyjmenovat, jak šla za sebou česká knížata. Existence oněch knížat není doložená, zatímco kachny, lysky, ježky, králíky a další hrdiny tatínkových pohádek jsem znal osobně.

Když jsem byl o něco větší, obcházeli jsme party dřevařů. Oddělovali rovnou část kmene na budoucí prkna a trámy, ostatní řezali na metrová polena a ukládali do hranic. V sobotu k večeru si přicházeli do myslivny pro výplatu. To byl jediný čas, kdy táta za psacím stolem „úřadoval“. Byl nervózní a nebyla s ním kloudná řeč.

Chodili jsme také do lomu „Pod Šverpán“. Tři muži lámali kámen a skládali velké kusy do „figury“, menší roztloukali na štěrk. Jeden z lamačů byl „zkoušený“ střelmistr. Vydlabali ve skalní stěně hluboký otvor, vyčistili jej a vložili dynamitovou patronu se zápalnou šňůrou. Pod skalou tekla řeka Blanice, mezi ní a lomem vedla cesta. Než šňůru zapálili, šel jeden z nich na jednu, druhý na opačnou stranu, aby se někdo nepřiblížil. Cesta byla nepřehledná, točila se mezi stromy a keři. Střelmistr zatroubil varovný signál. Šňůru zapálil, ozvala se rána, na kterou jsem se těšil. Příjemně mne mrazilo v zádech. Chviličku si ozvěna v kopcích zprávu o ráně předávala, pak zabubnovaly kamenné úlomky do listí a do cesty. Tatínek mne vždycky odvedl do bezpečné vzdálenosti a ještě přitiskl za mohutný kmen dubu.

Vzrušující bylo, když vteřiny utíkaly a ono nic. Ticho. Teď se muselo čekat. Co se stalo? Patrona selhala, zápalná šňůra se uvolnila, nebo byla přerušená? Co když to „bouchne“ za chvíli? Tatínek obyčejně dělníky dlouho zdržoval. Konečně se šel střelmistr přesvědčit, co se stalo a co si počít. Nikdo jiný se k selhané náloži přiblížit nesměl. Naštěstí nikdy k ničemu zlému nedošlo.

Lamači měli těžkou a nebezpečnou práci. Už jsem chodil do školy a uměl počítat - jeden z lamačů vyšel tatínkovi vstříc.

„Pane lesní, moh byste nám přidat? Máme dvanáct korun na den, aspoň dyby to bylo patnáct. Všecko je furt dražší.“

Srdce se mi sevřelo. Co táta odpoví? Souhlasil. Oddechl jsem si. Spoléhal, že to před konšely na radnici zodpoví.

Ženské z Pražáku pracovaly v lesní školce. Vysévaly na záhony semena smrkových, borových a jedlových šišek, bukvice a žaludy. Když sazenice povyrostly, rozsazovaly je do řádků. Větší pak na jaře, než vyraší, sázely na pasekách. Na tomhle pracovišti se mi zvlášť líbily veselé a nevázané řeči, k jakým jsem jinak nepřišel.. Tatínek moc rád neviděl, abych se tam dlouho ometal a to ještě před ním se ženy držely zpátky. Když už jsem začínal přicházet do puberty a toulal se lesem sám, chodil jsem si k ženským „na kopání“ poslechnout pikantní žertíky a jadrné průpovídky (Té ráže, jako že kunda se víc nasouží, než podebraná noha.). Za války jsem pracoval mezi dřevaři, ale nikdy nevedli takové bujné řeči, jako něžné pohlaví, když bylo v kupě a zvlášť když mezi ně zabloudil mužský, adjunkt nebo praktikant. To teprve spustily mládeži nepřístupný koncert. Ne děvčata, ta se styděla a chichotala, ale babky v řeči doháněly, co jim léta vzala.

Poznámku k sprostým slovům.

U nás doma se nepoužívaly. Ani v rozhorlení. Maminka byla v tomhle velice delikátní a nedovedu si představit, že by něco sprostého řekla. Tatínek byl někdy drsný pokud jde o autoritativní stanovisko a jednoznačné odmítnutí toho či onoho, ale ani jeho si nepamatuji, že by někdy sáhl do výraziva, které se slovnících neuvádělo.

V literatuře se tehdy neobjevovala slova, která jsou v ní dnes běžná, a která používám i v tomto vyprávění.

Na vesnici nikdo neříkal, že se kráva vykakala, nebo že slepice nadělaly na práh exkrementy, a že by se z toho jeden pokálel. Ale to nebylo a není sprosté, to jsou historicky ustálené pojmy, které k tomu prostředí patří.

Někdy paní doktorová Pávová použila ostentativně sprosté slovo, ale to byla záměrná pikantérie. Na tom si někteří příslušníci inteligence občas pochutnali, jako když veverka opatrně ukousne soustečko červené muchomůrky.

Naši touto Messinskou úžinou mezi chlívem a „horní vrstvou“, povznesenou nad normy lidu prostého, bez bolesti proplouvali.

line

Tatínek chodil s puškou, ale při pracovní pochůzce střílel výjimečně. Zpravidla jen „škodnou“, dravce, toulavého psa nebo kočku. Jeden čas se přemnožily veverky a za odstřel „opiček našich lesů“, za odříznutý čumáček - „šnobl“- se platila prémie. Jako v americké armádě za indiánský „skalp“- indiáni se to pak naučili, známe to z románů.

Když jsem byl větší, táta mne zaučoval. Chtěl ze mne mít lesníka. Když na začátku okupace musel jako veřejný zaměstnanec shánět křestní listy předků do kolikátého kolene, potvrdilo se, že všichni „po meči“ byli fořti. Čím budu, to mi bylo od malička jasné: lesním a v rodinné tradici budu pokračovat. (Že to osud zaonačil po svém, to už je jiná kapitola a táta na tom vinu nenese.)

Vysvětloval mi moderní pěstební metody. Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století se začal rozvíjet průmysl a rostla poptávka po dřevu, hlavně stavebním. Nejlépe šel na odbyt smrk a zakládaly se smrkové monokultury. Vypočetlo se, že plocha se nejlépe využije, když se stromy vysází do řad. Půda se vymrskala, smrky chřadly, les byl k pláči. Radovali se škůdci, mniška, kůrovec, pro něž byla ruka páně otevřená.

Táta jako by chtěl dohonit, co v lesnické škole zanedbal, sledoval odbornou literaturu. Zaváděl les smíšený, jehličnany i listnáče a porosty „třípatrové“ - mezi vysokými stromy dorůstaly polokmeny a pod nimi keře. Půda si uchovala vlhkost a pomalu, s  vyhlídkou na desetiletí, se léčila z devastace.

Zabloudil jsem do teorií, o které se přou odborníci s politiky a ekology nad katastrofou Šumavy.

K tatínkovu školení patřila praxe. Bral mne sebou, když „znamenal probírku“. Označoval stromy, které se mají porazit. Vysvětloval, kolik místa a vzduchu který druh stromů potřebuje. Učil dívat se do korun a poznat, který jedinec ostatní potlačuje, který je skrček a nic z něj nekouká. Těšilo mne, když jsem se „trefil“. Táta mi půjčil škrabku, abych rozsudek podepsal lysinkou na kmeni odsouzeného jedince v prsní výšce. Měl jsem sice „prsní výšku“ u nosu, ale to mi radost neubralo.

Když nás v lesnické škole profesoři Řezníček a Landa cepovali v moderních pěstebních metodách, měl jsem náskok.

line

Za války jsem poznal několik fořtů. Zvlášť ti u státních lesů byli honorace. Jejich revíry byly rozsáhlejší než „krcálek“, který obhospodařoval táta. Jejich hajní byli zpravidla s dvouletou hájenskou školou. Pan nadlesní se do lesa obtěžoval jen zřídka a to ještě spíš na lov, než na řízení práce. Revírník píseckého polesí se objevoval ve školce a na pasece často, ale sledoval »lov« jiného druhu. Měli jsme tam jednadvacetiletou „slaměnou vdovu“. Její manžel, oficír protektorátního „vládního vojska“ sloužil v Itálii. Jinak bylo možno pány fořty zastihnout kdykoli doma v pohodlí, v teple nebo v chládku - podle počasí. Oběd u rodinného krbu si odepřeli jen výjimečně. Zato platy měli daleko vyšší než táta.

line

Maminčino zaměstnání bylo prostší. Domácnost a hospodářství. Tatínek ráno odešel a k večeru se vrátil. Ostatní „drobnosti“ byly na ní.

Den s maminkou měl jinou atmosféru a kouzlo.

V kuchyni bylo útulno, vonělo to hnízdečkem, v kterém je každému ptáčkovi i zvířátku nejlépe. Na vlaštovky pod zápražím fouká, králík má v noře tmu a kuřata výra ušatého? Strašný smrad z roztrhaných a zkažených úlovků se nedá popsat. A přece je to pro každé mládě nejkrásnější vůně mámy a domova.

U nás nefoukalo, tma nebylo a okna bývala otevřená. Na vesnici měli sice ještě ve zvyku vyložit mezeru ve dvojitém okně mechem, nastrkat do něj figurky betlému a za celou zimu okno neotevřít, aby neutíkalo teplo. Já jsem děckům betlém za oknem záviděl, ale v tom jsem nepochodil.

Čím jsem byl menší, tím víc jsem se motal mamince pod nohy okolo sporáku, vypínal se na špičky a nakukoval, co chystá dobrého. O maso jsem moc nestál, ale nebe na zemi bylo, když maminka pekla na litinovém plechu z ječné mouky lívance. (Ten plech nebyl z ječné mouky, ale lívance - ambrózie.) Zlatohnědé se světlým okrajem a jamečkami po splasklých bublinkách. Bral jsem je ještě horké, foukal na popálené prsty, mazal je rozpuštěným máslem mašlovačkou z husích pér a namáčel do cukru se skořicí, co se na nich udrželo. Ta slast! Nepsal jsem si osobní rekordy, počítat jsem ještě neuměl, ale že to byla pohádka na X pokračování, to mi věřte.

Maminka dělala několik druhů placek z mouky i brambor, vařených, syrových, se zapečeným vajíčkem uprostřed i bramboráky s česnekem a majoránkou. Většinou se pekly přímo na plátech plotny. V pánvi se dělaly palačinky, kterým jsme říkali po jihočesku „amolety“. Mamka je pomazala jahodovou, borůvkovou, rybízovou zavařeninou a stočila do trubičky. Z jednoho konce jsem jedl, z druhého zavařenina utíkala a tak jsem střídavě ukusoval a olizoval.

Specialitou na Vodňansku jsou „zelňáky“. Zelné placky se říká mnohde lecčemus, ale ty pravé nosili pražáčtí dřevaři zastrčené jen tak do kapes zimáků. Nedaly se ohnout, byly do křehka upražené. Předpis je jednoduchý: polovina mouky, polovina kyselého zelí a škvarky. „Oškvarky“, jak se tu říkalo. Maminka zelňáky z domova neznala, na Plzeňsku se nedělaly, ale naučila se právě ty pražácké. Do kapes jsem je bez sáčku nestrkal, ale ostatní pravidla rituálu dodnes - k potěšení rodiny a blízkého příbuzenstva - i v Praze dodržuji. Čím jednodušší předpis, tím víc záleží na uměleckém provedení. Škvarky musí být pořádné, žádná droboučká tintítka, aby na nich placky spočívaly jak na plovácích. Klíčem k úspěchu je co nejostřejší zelí, nic sladkokyselého.

Na myslivně se na podzim zelí krouhalo a nakládalo do sudu, Od Vánoc do jara nahrazovalo ovoce a čerstvou zeleninu. Krouhání byl obřad, který jsem si nenechal ujít. V ten den mne tatínek do lesa nezlákal.

Uprostřed kuchyně stála lavice, měla čtverhranný otvor s ostrými noži. Hlávka zelí se zasadila do dřevěného jezdce. Maminka si sedla na lavici obkročmo a jezdcem s hlávkou zelí kmitala k sobě a od sebe. Stroužky zelí padaly do škopku, z kterého se sypaly do sudu. Každá vrstva se pokryla nadrobno nakrájenou cibulí a notnou dávkou soli. Zelí se v sudu dubovým beranidlem utloukalo. Stará tradice praví, že je mají ženské šlapat bosy. To už se našim nezdálo.

Plný sud putoval do sklepa. Byl to další obřad, a u něj jsem měl přísně zakázáno se plést. Několik chlapů sud naklonilo k jedné straně, otáčením ho dopravili ke schodům do sklepa a pak ho po fošnách kousek po kousku spouštěli dolů.

Už během krouhání prosolené zelí s cibulí, roztlučené tak, že ronilo šťávu, byla pochoutka. Celou zimu se pak vařilo k masu. Co znamená „vepřo-knedlo-zelo“ českému vlastenci vysvětlovat nemusím. Jak kalendář postupoval, zelí v sudu kvasilo a bylo čím dál víc správně „kyselé“. Na zelňáky bylo nejlepší, když už se na povrchu tvořila šedivá hustá pěna. Ta se odhrnula a to co bylo pod ní, to už v žádném supermarketu nekoupíme. Říkalo se, že když se takové dobře uležené zelí kápne na myš, natáhne nožky a je po ní.

Nechal jsem se unést vášní pro zelňáky, ale vnučky Peťka a Miška polknou sliny a s pochopením mě omluví.

Na podzim provozovala maminka čarodějnickou kuchyni. Jak zrály v lese a na zahradě plody, nakládala do octa hřiby, ryzce, cibulky, míchanou zeleninu, zavařovala tucet druhů ovoce. Na příborníku (neříkali jsme tomu jinak než „kredenc“) stály pětilitrové lahve s okurkami - „rychlokvaškami“. Vedle další, z nichž „šťávička“ byla pro mne „tabu“. Pil ji jen tatínek a hosté z malých „štamprlí“. O své jsem nepřišel. Pro mne dělala maminka malinovou šťávu, kterou jsem v zimě léčil bolení v krku. Zda to byla ta pravá medicína nevím, ale každopádně mě po ní angína přešla.

Abych nelíčil dny s maminkou v kuchyni jen z požitkářského zorného úhlu. Neujídal a nepřekážel jsem jen, ale také pomáhal. Alespoň jsem si myslel, že pomáhám. Nebudete mi věřit, ale žadonil jsem, abych mohl utírat nádobí. Jednou se - přirozeně sám od sebe - jeden talíř rozbil, a tak jsem směl utírat jen plechové a dřevěné. Když jsem upustil prkénko na krájení, umylo se znovu a nebylo tak zle.

Byly dny, kdy jsem z kuchyně a pokud možno z domu prchal. To když se vařily dršťky. Tatínek měl polévku a zadělávané rád. Když se přivezly od řezníka, nic zlého nevěstily. Ale když se začaly vařit - a vařily se dlouho - běda povídat. Zažili jste to? Dršťková polévka s rohlíkem je oblíbená svačina, zvlášť pro fyzicky pracující. Dokáži ji sníst jen když je to ze společenských důvodů nezbytné.

line

Asistoval jsem mamince i na dvoře, v kurníku a na zahradě. Zaučovala mě.

„Nesmíš tu pšenici házet na slepice, podívej se, bojí se tě a utíkají. Zavolej: »Puta, puta«, vidíš, přiběhnou. A teď jim to klidně, abys je nepoplašil, nasyp.“

Učila mne, jak kropit zahrádku.

„Nelej to na jedno místo, bude z toho rybník. Di s kropáčem takle jednou tam, podruhý zpátky. Voda se vsákne a salát si pochvaluje, jak’s mu dal hezky napít:“

line

Na půdě nad chlévem bylo seno a od podzimu do vánoc v seně v koších jablka. Vydržela jako čerstvá a navíc po seně krásně voněla. U dveří stál žebřík. Sloužil mi k cvičení odvahy, nebo překonávání strachu, jak se to vezme. Maminka se s úsměvem dívala na kolikátý „špršlík“ už vylezu. Nepobízela, ale také neodrazovala. Když se k tomu „nachomýtl“ táta, měl strach.

„Pozor, Milane, nelez tam, spadneš.“

Tohle varování mě provázelo dětstvím jako danajský dar. Ještě když jsme bydleli ve Sviněticích, styděl jsem se, že se neodvážím toho co druzí vesničtí kluci a že mě před holkami „přetrumfnou“. Chodil jsem ve stodole po trámu nad mlatem - ještě krok, ještě krůček. Bál jsem se, ale učil jsem se strach přemáhat. Podobné důvody mne později postrčily i do boxerského ringu.

line

Mohl jsem ještě chodit pod stolem zpříma, když jsme měli v myslivně u rybníka něco jako mini-restauraci. Před vraty na plošince ve stráni bylo několik stolů a lavic. V neděli odpoledne se zde zastavovala vodňanská honorace a v létě pár turistů. Za parného dne řádila v rybníce omladina a z ní se také rekrutovali zákazníci, i když ne příliš movití.

Maminka roznášela láhve vodňanského piva, dámám a mládeži limonádu nebo sodovku. K jídlu mazala krajíce domácího chleba čerstvým máslem z kamenného sklepa. Na zlatové pomazánce stály průzračné krůpěje. Pražáci, kteří bývali po okolních vsích „na letním bytě“ si pochutnávali na studeném podmáslí. Vodňanské dámy si s chichotáním šuškaly, co to bude mít pro pijáky za následky.

Přicházeli přátelé, okruh známých se rozšiřoval. Nebyla to samozřejmá věc. Maloměsto, zvlášť smetánka, bylo vůči „přivandrovalcům“ rezervované.

line

K nejmilejším nedělním odpoledním hostům patřili Šlapákovi. Josef Šlapák byl farář Československé církve, jeden z jejích zakladatelů a první duchovní ve vodňanském Husově sboru. Byl mým kmotrem. Patřil k humanistům, kteří spatřují v křesťanské víře cestu k naplnění mravních ideálů evangelia. Vedli s tatínkem živé rozhovory. Tatínek byl v náboženských otázkách liberální. Trochu věřil, trochu ne. Do sboru nechodil. Četl publikace „Volné myšlenky“, ale měl v úctě Jana Husa, Petra Chelčického a Jana Ámose Komenského. S panem Šlapákem nehovořili ani tolik o náboženství, jako o literatuře. Byli oba zanícení čtenáři.

Maminka s paní Šlapákovou vedly jiný rozhovor. Mamka mělo málo příležitostí popovídat si o své práci a životě s inteligentní ženou, která si nehrála na „madam“. Nejčastějším námětem jejich rozhovorů byly děti. Šlapákovi měli chlapce, Pavla, o rok staršího ode mne a Věrku mého stáří. (Jejich jmény si nejsem jistý.)

line

K náboženskému postoji rodičů ještě pár slov..

Maminka víru v Boha brala jako samozřejmost. Nikdy jsem ji neviděl klečet a modlit se, ale nad manželskou postelí visel barvotisk Raffaelovy Sixtinské madony a dbala, abych před spaním odříkal „Andělíčku, můj strážníčku...“

Když jsem byl školák, v neděli ráno mne budila.

„Miláne, vstávej, voblíkni se a nasnídej, ať přídeš včas do kostela.“

Téhle Jobovy zvěsti jsem se hrozil, sotva jsem procitl a jedno oko pootevřel. Do města to bylo šest kilometrů a užil jsem časné vstávání a procházku pětkrát týdně - ve čtvrtek jsme školu neměli. Netoužil jsem po pochodovém cvičení ještě v neděli. Kromě toho jsem se při mši strašně nudil. Ceremoniál postupoval hlemýždím tempem a hodina byla k nevydržení.

Jen kázání bylo světlým bodem. Duchovní Václav Bušek zvolil nějaký příběh ze života nebo z literatury. Vyprávěl napínavou historku o rozdvojené osobnosti doktora Jekylla a mistra Hyde podle románu Roberta L.B.Stevensona. Napjatě jsme detektivku poslouchali. Na závěr vyvodil, že každý člověk má dobré a špatné stránky a musí lepší podporovat a zlým se bránit. Ani to nepřevážilo nepříjemné, jež nedělní pouť do Vodňan s sebou nesla.

Každou neděli jsem měl dilema: bohoslužba, nebo půldne na otomanu na břiše s podepřenou bradou nad knížkou? Volba nezáležela na mé svobodné vůli, ta by byla jednoznačná. Pokoušel jsem se hrát něco z repertoáru, který byl k pláči chudý. Bolení v krku, špatné počasí a nejméně účinný - apel s prosíkem.

„Mami, prosím tě, nemoh’ bych dneska zůstat doma?“

„Nic takovýho, vstávej!“

„Maminko, podívej jaká je tam vánice a mráz, vokna sou pomalovaný.“

„To je asi to poslední, co ti vadí. Dyž vytáhneš lyže, nebo sáňky, zapomeneš »Navrátila«. Hybaj z postele!“

Spása kynula, když se ozval táta. Mírně, jako by másla ukrajoval.

„Možná, že by tam opravdu jít nemusel. Já vím, co to je. Celý dětství sem musel do kostela, ať se třeba čerti ženili.“

„No to mě pěkně podporuješ. Místo abys ho napomenul, eště se ho zastaneš.“

Oddechl jsem si, moje aktivní role skončila. Stačilo tvářit se ztrápeně a počkat. Vyhlídky byly slibné, deset k jedné. Pokračoval mnohokrát opakovaný dialog. U maminky působila dědova výchova, za kterou jeho předci za Koniášových dob vytrpěli své. Naproti tomu v tatínkově rodině patřil katolicismus v panské službě k formální povinnosti a to je nejlepší cesta, jak náboženství zprotivit.

line

Rád jsem četl v leže na břiše na otomanu s podepřenou bradou. Jeden otoman byl v kuchyni, druhý u tatínka v kanceláři. Kanceláří se nazýval pokojík, kde měl psací stůl a kam přicházeli lidé vyřizovat úřední záležitostí. Mnoho takových návštěv nebylo a tatínek tam sedával hlavně když „dělal konsignace“. V knize s formuláři vedl prodej dříví a přijaté peníze. Už nevím, jak často takovou úředničinu vykonával, ale býval nad lejstry rozčílený. Sečítal stovky položek a srovnával je s účtenkami. Ceny se pohybovaly v korunách i v haléřích. Vždycky to na nějaký haléř nesouhlasilo a přepočítával čísla v knize a na usmolených papírcích zas a znovu. Nevím, čím mne tahle atmosféra tátovy důležitosti imponovala, ale v takový den jsem za jeho zády na otomanu pod věšákem s loveckými zbraněmi zaujímal horizontální polohu rád. Měl jsem zvláštní manýru číst čtyři pět knížek najednou a po pár stránkách je střídat.

V kanceláři stála skříň na šaty se zabudovanými poličkami a sloužila jako naše rodinná knihovna. Byly v ní klenoty maminčiny i zděděné po jiných předcích, i knihy z edice Družstevní práce. Mezi mé oblíbené, které jsem směl prohlížet jen tady za tátovými zády, byl mnohadílný Brehmův „Život zvířat“ v kožené vazbě. Byl psán německy, ale barevným obrázkům exotických zvířat na křídovém papíře s vloženým hedvábným listem, aby se nepoškodily, jsem rozuměl i bez tlumočníka.

Dříví se poráželo v zimě, kdy míza stromů se schovala do kořenů a tak i prodej a počítání „konsignací“ se odbývalo, když za okny mrzlo. Kachlová kamna od podlahy ke stropu vydávala příjemné teplo. Dubová polínka voněla a člověka jako by hladila živá sametová dlaň. Mám v živé paměti, že jsem tam četl román „Kníže Stříbrný“ od Alexeje Konstantinoviče Tolstého o Ivanu Hrozném.

line

Tyto historky už patří k bydlení v nové myslivně. Prožil jsem tam stáří od pěti do třinácti let. Tvoří v mém čtyřiaosmdesátiletém životě ne-li devět desetin, pak tu nejhezčí polovinu. Mám tu v pracovně obrázek myslivny orostlé „psím vínem“, s jeleními parohy ve štítu.

Nová myslivna byla postavena na místě pohodnice, z níž pocházeli dva rasíci, podezřelí, že roztříštili kamenem lebku „Vejvodce“. Rasovna patřila městu a říci, že byla v bídném stavu, je slabý výraz Byla už několik let neobyvatelná.

Ani nejstarší pamětníci nedovedli odhadnout, od kdy pohodnice stála. Dalo se usuzovat jen podle lípy, chráněné památkovým úřadem. Vyrostla na mohyle hlíny nad kamenným sklepem. Kdo ho budoval, toho už hlava nebolí. Letokruhy měřily věk stromu a s ním stáří usedlosti. Kmen neobemknou spojenými pažemi tři chlapi. Koruna tvoří deštník, široký dvě desítky metrů. Nevím, zda pamatovala husitské války, ale za Marie Terezie už musela mít požehnaný věk.

Tatínek dostal za úkol stavení prohlédnout a navrhnout opravu. Jako Sherlock Holmes svého doktora Watsona vzal mě sebou. Nehrozilo, že poradím špatně, byly mi čtyři roky.

Přišli jsme k chalupě a přivítala nás vesele. Střecha ze zčernalých došků fešácky na jedno ucho, vrata náruč dokořán - dřevo dávno shnilo, malá okénka mžourala bez stopy skla. Tatínek zkusil bytelnost krovu. Vrazil hůl do čela trámu a zajela tam po rukojeť.

Doporučení bylo jednoduché: zbourat a postavit novou budovu. Obecní rada usoudila: Škoda peněz na pohodnici. Postavme novou myslivnu a do staré u rybníka nastěhujme hajného. Hajný a lesní je něco jako polír a stavitel.

line

Do školy jsem vykročil z nové myslivny, v nových dyftýnových kraťasech s kšandami, na zádech aktovku - krabici s obrázkem Miky Mouse. Vedla mne maminka. Pro mužského byly takové věci pod důstojnost.

line

Mamka byla prostá a srdečná, nad nikým se nepovyšovala, i když na vsi „paní lesní“ něco znamenala. Řídila se pevnými mravními zásadami a lidé to poznali. Ženy z Pražáku, když se ocitly ve složité životní situaci, přicházely k ní pro radu a morální podporu.

Paní Duškovou jako děvče provdali za starého muže. Zemřel a jí zůstali na krku dva syni. Scházela jim pevná otcovská ruka a ze staršího se stal darebák, který šel od lumpárny k lumpárně a co chvíli ho hledali četníci. Mladší nebyl zlý, ale ve škole s ním bylo věčné trápení. Paní Dušková měla v mamince vrbu, k níž se chodila svěřovat a vyplakat.

Paní Kovandová ve dvaceti ovdověla a zbyl jí malý Olda. Byla chudá jak kostelní myš, bydlela v domku o jedné místnosti, potopeném v jámě. Jít tam v zimě, neuklouznout a nesjet po zadku vyžadovalo umění. Nebyla krasavice, chyběly jí přední zuby a silně koktala. (Vesničané měli zásadu, že když se kazí zub, je třeba ho nechat vyhnít. Odvážnější šli ke kováři a ten zub vytrhl.) Maminka byla zase zpovědnice. Příležitostně otec paní Kovandovou zaměstnával v lese. Oldu, o dva roky mladšího než já, u nás nechávala jako v dětské školce. Ani z něj nebylo v dospělosti nic dobrého. Z učňovského místa zběhl, z jedné práce po druhé ho pro lajdáctví vyhodili a skončil jako notorický alkoholik. Zničil si útroby snad i lihem na pálení a benzinem.

Život páše cynické žerty. Ovdověl chalupník Škudla a přemýšlel, která z těch dvou žen by byla vhodnější nevěsta. Na zkoušku to nabídl oběma. Jedna i druhá chodily k mamince pro radu. Co jim měla doporučit? Nakonec bez maminčiny intervence vyhrála paní Dušková. Byla starší, ale chrup měla lepší a mluvila bez zadrhování.

K maminčině popularitě po okolních vesnicích přispěly slepice. Ne že by ji chválily, kromě kdákání mluvit nedovedou. Maminka měla kontrolovaný chov faverolek lososovitých. Ve srovnání s běžným typem slípek měly řadu předností. Byly výborné nosnice, těžké, masité, držely se při stavení a liškám se lehkomyslně nevystavovaly. Na jaře, kdy se zakládal nový pípající dorost, si u nás hospodyně podávaly dveře. Odnášely si vajíčka na násadu. Mamka zákaznice neodírala, často jí platily produkty hospodářství. Koruna byla na venkově vzácná.

line

Tatínek nebyl lehkomyslný, ale měl rád plnokrevný život a občas si svěrací kazajku příliš těsné morálky trochu povolil.

Jeho životní optimismus byl zřejmý od pohledu. Hudební sluch neměl, to jsem po něm zdědil, ale rád si melodii pobrukoval. Hůl, od které se v lese neodloučil, měl k mnoha účelům. Zabíjel s ní zmije, o které v těch letech nebyla nouze a v lékárně se za trojúhelníkovou hlavičku vyplácela koruna. Někdy se o hůlku i opřel, ale zdálo se, že mu slouží hlavně k tomu, aby s ní vesele točil a vyjadřoval dobrou náladu.

Když přicházel k ženským ve školce, nebo na pasece, kde vysazovaly stromky, vítaly ho. Nebraly to jako „dozor“. Dobrou práci pochválil, chybu s humorem vytkl, vyslechl novinky ze vsi, pobavit historkou.

Pouštět hrůzu patřilo také k lesnímu hospodaření. Platila ještě fousatá pravidla z dob krále Holce, kdy se smí a kdy nesmí sbírat v lese chrastí. Myslím, že se vydávala i povolení na sběr lesních plodin a vyžínání trávy na pasekách. Na úlohu obecního drába neměl táta povahu a nechával to hajnému. Později ty nesmysly v tichosti zrušil. Jen vysekávání trávy mezi mladými stromky netrpěl, to kulturám škodilo.

Nikdy nepřijal sebemenší úplatek, nějaké přiživení se na obecním majetku nepřicházelo v úvahu. Jediné, co by z dnešního hlediska neobstálo, ale co tehdy bylo na myslivnách běžné a s čím se žádný fořt netajil, bylo, že si nechal od lidí v lese zaměstnaných posloužit. Dřevaři nám nařezali a naštípali dříví. Pan Festrmayer dojel do města nakoupit co Martin Muchl v koloniálu na Pražáku neměl, tátovi v knihovně vyměnil knížky. Když paní Festrmayerová drhla podlahu nebo pomáhala prát, to už zadarmo nebylo, rodiče jí platili zvlášť. Při zabíjačce prasete nebyla o ochotné pomocníky nouze. Chlapi pomáhali velice rádi - dobře se najedli a napili a odnesli si honorář v tašce.

line

Ještě k té povahové charakteristice mámy a táty chci poznamenat, jak se obrážela v jejich tváři. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století panovala teorie, že podle rysů obličeje poznáš povahu člověka. To patří minulosti, ale že dobrák se už od pohledu liší od rabiáta, o tom není pochyb. U mých rodičů nešlo o extrémy, ale k vzpomínce na ně patří, jak mi ve zrakové paměti utkvěli.

Maminka měla oválný obličej, krátké vlasy sčesané dozadu, občas i „trvalou ondulaci“, jak to bylo v módě. K široké tváři patřil nosánek, kterému jsme říkali „bambulatý“ a dodával jí dobrácký výraz. Nejvýmluvnější byly oči, mírné, přívětivé. Měla ve zvyku dívat se zpříma na toho, s kým hovoří. Pohled odpovídal jasné řeči bez chytračení. Nemluvila mnoho, ale co řekla, platilo. Mluvila s rozmyslem, krátce a jasně. Charakteristické u ní byly v koutcích úst malé podélné rýžky do baculaté tváře, které jí dávaly výraz mírného přívětivého úsměvu. Když prožívala trpké chvíle, a nebylo jich málo, jako by bolest skryla ve výrazu za pochopení nutnosti a odpovědnosti k dětem, k rodině, na něž nechtěla svůj splín přenášet. Jen když se spravedlivě rozhněvala, vlídné pousmání zmizelo a pohled zpřísněl. Hlavu držela zpříma. Celkově působila dojmem mírného, přívětivého člověka, vážícího si sám sebe.

O tatínkové vizáži jsem se už zmínil v souvislosti s jeho „aristokratickým“ původem. Měl bohatší mimiku od přísného autoritativního výrazu až po šibalský úsměv, který jako by říkal: „Neberte tak docela vážně, co povídám, žertuji.“ Tvářil se trochu jinak, když mluvil s muži a drobátko koketérie si neodpustil ani při konverzaci se stařenkami, které pamatovaly Methusaléma. Při rozhovoru s půvabnou ženou dovedl očima zahrát, jako by jí byl okouzlen. Dělal to tak stereotypně, že ani největší hrdopýška si nemohla myslet, že je to doopravdy. Měl bohatý jazyk, rád s lidmi rozprávěl, ale nebyl mnohomluvný. Ve slovech byla vždycky myšlenka. Jeho řeč se pochopitelně lišila podle toho, zda mluvil s dřevařem, nebo farářem Šlapákem. Nikdy ale nemluvil s prostým člověkem přezíravě a před pány se nehrbil. To jsem utekl od výrazu tváře k povaze a řeči. Ale souvisí to spolu. I v tváři bylo patrné, zda mluví vážně nebo žertuje, zda dává příkaz, něco vytýká, nebo rozpráví a medituje. Vážným rozhovorům o politice, zvlášť v napjaté době ohrožení Hitlerem, se nevyhýbal ani s dřevaři. To všechno se obráželo v četných variantách jeho mimiky. Celkově působil dojmem moudrého člověka, sebevědomého, bez naivity, který dovede na chytristiku, když je třeba, odpovědět stejnou mincí.

line

Celoživotní tátovou zálibou, která na něho měla podstatný vliv, byla kniha. Jako dirigent orchestru tím řídil duchovní život celé rodiny. Každý večer, když jsme se sesedli kolem petrolejové lampy, četl nahlas. Něco jsem chápal, něco bylo nad mé schopnosti, ale působilo to na mou představivost, myšlení a cítění.

Zajímal se o kdeco. Opakoval, že nic není tak špatné, aby to nestálo za přečtení. Neodložil ani katolický kalendář s naivními mravoličnými příběhy. Nepolykal to ale mechanicky a bez výběru. Všechno kriticky komentoval. Předčítání a rozhovor o přečteném se doplňovaly. Co se mu líbilo, pro to nešetřil chválou, co pokládal za škvár, ironizoval za každou druhou větou. Maminku to dráždilo.

„Tak se s tím nečti, dyť je tolik hezkejch věcí.“

To tatínek dobře věděl a vybrat si dovedl. Odborní literární kritici by měly patrně k jeho selekci výhrady, ale on měl svá měřítka. Požadavek pobavit se a poznat měl u něho osobitou proporci. Neplul po vlnách lehkého žánru, ale neřídil se tím, „co se nosí“, aby vypadal vzdělaně.

Vedl si záznam o přečtených knihách podle data a podle autorů. Nepsal si nic o obsahu, ale měl výtečnou paměť. Potěšilo ho, když už jsem trochu rozum bral a mohl mi hodinu dvě ukazovat dlouhý seznam přečtených titulů od svých nejoblíbenějších autorů. Úměrně mému chápání je charakterizoval, vlastně propagoval, a uváděl, co se mu nejvíc líbilo.

Měl v oblibě starší české autory, v tom se s maminkou nelišili. Ze současných zejména Karla Čapka, Ivana Olbrachta a Jarmilu Glazarovou.

Nejraději četl romány plné děje. Kromě Jiráska přečetl i folianty Karla Maye, ale nebral je vážně. Celá rodina jsme se bavili, když se Old Shatterhand představil indiánskému náčelníkovi, ten se posadil a úžasem zarazil tesák do země. Četl od Alexandra Dumase všechno, i nastavovanou kaši Tří mušketýrů. Vydržel se prokousat nekonečnými díly Červeného bedrníka, v nichž autorka střídá smrtelná nebezpečí hrdiny s jeho zázračným osvobozováním francouzské šlechty z rukou revoluce. U Julia Vernea měl seznam přečteného ve dvou sloupcích.

Městská knihovna ve Vodňanech byla poměrně bohatá. Tatínek jako čtenář z nejhorlivějších měl jisté privilegium. Zhruba jednou ročně si vypůjčil ohromné „bychle“ seznamů - systém kartotéky ještě neměli - a pár desítek titulů si poznamenal. Podle toho mu pak některý z dřevařů ruksak knih přinášel a přečtené vracel.

Měl rád příběhy z lesnického prostředí, zvlášť Karla Klostermanna a Jana Vrby. Četl romány rakouského lidového vypravěče Ludwiga Ganghofera, ale nepřehlížel jejich zpátečnický pangermánský podtext. Na ideologii „Blut und Boden - Krev a půda“ navázali nacisté.

line

Slíbil jsem, že se k tatíkovu národnostnímu vědomí ještě vrátím.

Neodpovídalo by pravdě, kdybych vytvořil obrázek, že byl trochu Němec, trochu Čech, nebo že dokonce nevěděl čí je. Jeho maminka neuměla česky a tak se doma jinak než německy nemluvilo. Když vyběhl z myslivny a hrál si v panském dvoře s dětmi, když chodil do školy, když četl dětské knížky, nejen si zvykal na češtinu, ale na vědomí, že do Čech a mezi Čechy patří.

Jak vyrůstal v těchto dvou jazykových a kulturních podmínkách, tím víc si ujasňoval, v čem se od sebe liší a která je mu bližší. Formoval se u něho postoj, který mu zůstal po celý život. Cítil jednoznačně, že je Čech, ale nebyl s to propadnout protiněmecké předpojatosti. Odlišoval národnost od šovinismu, Němce od fašismu. Viděl ale, jak se většina nechala strhnout hitlerismem, zvlášť když slavil triumfy a hakenkrojc vlál nad půlí Evropy. V té době měl táta k Němcům zcela jednoznačný odpor a naprosto žádný „hlas krve“ se v něm neozýval.

line

Táta romány nepsal, ale vypravěčské umění uplatnil zejména při „poslední leči“. Tak se tradičně nazývá závěrečná kapitola každého honu v hospodě. Nevylučoval bych, že pro některé „sváteční střelce“ byla poslední leč z celého honu nejdůležitější. Hodiny strávené u piva byly srovnatelné s časem, který připadl na střelbu - po zvěři i pánu bohu do oken.

Zasedání u půllitrů i menších skleniček s něčím ostřejším mělo svoji liturgii.

V úvodu mluvili všichni najednou a bylo to vyznání víry - v sebe, jaká rána se jim obzvlášť podařila. Také vysvětlení hříchů - jak jim ten pitomej pes strh ránu když chybili zajíce hnedle pod nohami, nebo bažanta, který vyletěl z mlází a málem jim shodil klobouk.

Pak si zapálili fajfky, viržínka, ti zámožnější „havanu“. Vřava utichla a nastal pravý čas pro „mysliveckou latinu“, příběhy, které se jako lidový román dobře poslouchají. Uhodila tátova hodina a otevřely se brány k vděčným uším. Když řeknete o spisovateli, že si vymýšlí, zní to nepěkně, i když od něho přece nikdo nečeká přehled událostí, nebo kroniku. U loveckých historek je to jiné. Nároky na schopnost pobavit se hranicemi pravdy nesvazují. Tatínek měl „patrontašku“ příběhů bezednou. Vařil je z přečtených románů, z mysliveckých zkazek starších generací, z fantazie, a občas, když byl v úzkých, pomohl si i něčím ze skutečnosti.

Chodil jsem s tatínkem na hony ještě než jsem se naučit násobilku. Bramborová nať mi sahala po pás a když jsem nesl zajíce, musel jsem si ho položit přes rameno, abych mu nevlékl uši (v loveckém jazyce„slechy“) po zemi. Byl to na mé krátké nohy nápor a k večeru jsem jimi sotva pletl. Domů jsem ale nechvátal a žadonil, aby mne tatínek vzal na poslední leč sebou. Stávalo se to vzácně a spíš některý z pražáckých „honců“ - nadháněčů dostal za úkol dovést mne domů.

Do bavorovské hospody pana Vondry u nádraží, kde se společnost po honu v útěšovském revíru scházela, mne lákal božský požitek teplého buřta s rohlíkem a limonáda. Seděl jsem vedle táty na lavici zády ke zdi, nohy mi na zem nedosáhly. Pod stolem si ohaři vykusovali ze špinavých chlupů ježky lopuchu. Vzduch byl hustý kouřem a smradem z propocených kamizol a mokrých pelerín, z krve („barvy“) trofejí, které si lovci při „výřadu“ vybrali a pověsili vedle pušek a pásů s náboji. Nejzdravější atmosféra pro malého kluka to nebyla, ale hygienická pravidla mi hlavu nezatěžovala. S požitkem jsem sledoval, jak všichni poslouchají tátu, který byl nekorunovaným králem.

line

Tatínek si liboval ve společnosti u piva, ale znal míru. Nebyla asketická. Jeho denní dávka bývala doma po večeři dvě litrové láhve. Když jsem byl větší, nosil jsem mu je v ruksaku z pražácké hospody „U Profantů“. Za války normu slevil a u toho zůstal. Pivo a kouření si nikdy neodepřel, i když na tom nebyla rodina s financemi slavně a maminka žehrala. Měl dvanáct set korun měsíčně a někdy koncem třicátých let mu obec zvýšila plat na tisíc osm set. Pro srovnání - dědeček Tykal jako penzionovaný řídicí dvoutřídky měl dva tisíce dvě stě.

Jen jednou jsem viděl tatínka „v náladě“, ještě jsem nechodil do školy. Vrátil se z nějaké partičky ve Vodňanech a maminka ho s velkou radostí nevítala.. Mně se tenkrát líbil, ať chci nebo nechci. Byl veselý, žertoval a přinesl mi čokoládovou figurku chlapečka v dřepu, který tlačí z prdelky penízek, zabalený ve zlatém staniolu.

line

Maminka nebyla vždycky tak veselá a optimistická jako táta. Byla dobračka, ale neměla jeho lehkost, košatost a zábavnost.

Oba měli rozdílné metody výchovy. Maminka byla přísná a pro pohlavek daleko nešla. Když jsem zlobil, vařečka se potkala s oblými částmi mého já, popřípadě jsem musel klečet vedle kuchyně ve studeném pokoji u postele. Tlačilo to do kolen a za chvíli jsem nevěděl, zda je lepší kleknout si na pletenou předložku, nebo na holá prkna. Maminka občas dohlédla, zda jsem se nesvezl na bok a neposadil.

Taťka mi takovou slast dopřál jen jednou. V mladém lese za myslivnou vyřezávali dřevaři probírku a vršky stromů s větvemi stahovali k cestě na hromady. S Oldou, o kterém jsem se zmínil, jsme poznali, že na kopicích se dá rajtovat, pěkně nadhazují a jak z pérového můstku jsme skákali dolů. Byla to prima zábava, ale hromady za chvíli vypadaly jinak, než původně. Odklečel jsem si to.

Táta hrozíval strašným karabáčem na psy, který visel na zárubni dveří, ale nikdy mne s ním neuhodil. Možná, že mne také někdy třepl, ale jediný případ si nepamatuji. Když jsem něco provedl, snažil se řešit příčinu a ne trestat za následky.

V první třídě mě potkala pohroma. Při čtení „Poupat“ jsem koktal. Slabiky ne a ne se spojit ve slova a náročné věty jako „Máma má maso. My se máme, máme maso.“ Paní učitelka Louženská mne nechala „po škole“. Utíkal jsem hodinu cesty domů sám, chumel dětí z Pražáku a z Hor byl pryč. Připadal jsem si jako vyvrhel. Maminka to nechala na tatínkovi, až přijde z lesa. Vysvětlil jsem mu s vytřeštěnýma očima co jsem spáchal. Uklidnil mne, navečeřeli jsme se, pak se se mnou posadil, záhadu mi vysvětlil a chvíli se mnou procvičoval. V ten večer se mi otevřela brána do světa čtení a okouzlení mě dodnes neopustilo. Nepřemohla je ani televize.

Jako každý kluk jsem měl prak, i když jsem se s ním neodvážil pochlubit cestou do školy. Za myslivnou na kraji lesa žila veverka. Každé zvíře má určitý okruh kde se pohybuje, a jen nezasvěcenému se zdá, že pobíhá, jak ho napadne. Vzal jsem prak a v koruně smrku veverku zabil. Uvázla ve vidlici větví a marně jsem do ní posílal další kaménky. Tatínek přicházel a ukázal jsem mu úlovek. Nepochválil mne, ale ani nepotrestal. Vysvětlil, jaký je rozdíl, jestliže on něco zastřelí, anebo já z rozmaru zabiji. Nestřílí zvířata po libosti, ale je to nezbytná součást pěstování přírody. Každý tvor má rád život jako já a surovost ho bolí. Byl jsem jako politý, styděl jsem se do hloubi duše a nikdy jsem na tuhle lekci nezapomněl. Ani když jsem měl po válce vlastní pušku. „Trefit“ mi nedělalo potíž a zabíjet ze sportu mne nelákalo. Po roce jsem střílení nechal. Manchestrovku „dvacítku“ žral rez, až ji tatínek za stokorunu prodal.

Maminka často opakovala, že mě táta rozmazluje. Trochu mi to dávala znát i sestra Liduška. Hubert ne, ten už byl z domova na studiích. Já jsem si toho tenkrát nebyl vědom, čemuž se nelze divit. Křivdu člověk pocítí, ani k tomu moc „fištrónu“ nepotřebuje. Uvědomit si neoprávněnou výhodu je těžší. Ještě dneska, při vší poctivé snaze, nedovedu napsat, v čem to rozmazlování spočívalo.

Jeho důvody se mi zdají pochopitelnější. Táta byl už zralý čtyřicátník a mohl se pyšnit, že má při prokvétajících skráních ještě mužského potomka. Jak jsem ho v lese, na lovu, nad knihami provázel, předával mi štafetu své duše, ukládal do mne své pokračování. Aniž si to tak vznešeně definoval, byl jsem inkarnací jeho nesmrtelnosti. Myslíte si, že fantazíruji? Já jsem přesvědčen, že tohle cítí každý táta, zvlášť starší, rozumnější, k svému synu. Zejména k tomu poslednímu, nejmladšímu.

A maminka? Nechci říci, že se styděla, že se ještě v pokročilých létech „podnesla“. Když mne držela v náručí a do roka mého stáří cítila, jak saji život a sílu z jejího prsu, nebylo možné, aby jí to nenaplňovalo štěstím. Ale když se rozhlédla - ve vesnickém prostředí byly ženy ve čtyřicítce sedřené a mít ještě „haranta“, jak se tu pejorativně dětem říkalo, nebyla to výstřednost? Něco, jako by řekla: „Já si to ještě mohu dovolit, vy máte život za sebou a jste staré, ale já - podívejte se.“

Nemělo i tohle vliv na to, že mně táta „rozmazloval“ a maminka byla navenek zdrženlivější?

line

Jedno výchovné pravidlo měli rodiče společné, i když přede mnou nikdy o něm nemluvili. Dbali, abych nelhal. Když jsem něco vyvedl, co nebylo evidentní a muselo se vyšetřovat, bylo přiznání polehčující okolnost. Odbylo se to pak nanejvýš nějakým zákazem, nebo napomenutím menší nebo větší razance. Když se člověk nenaučí lhát, těžko se může dostat na šikmou plochu.

line

Maminka nebyla štědrá na něžnosti. Měl jsem kamaráda, který bydlel pár kroků od školy. Chodíval jsem k nim v polední přestávce. Sotva přišel domů, jeho maminka ho popadla do náručí a líbala. Záviděl jsem mu. Mně maminka nikdy sama pusu nedala. Když jsem jí objímal byla šťastná, o její lásce jsem nepochyboval, ale dostával jsem ji po kapkách. Myslím, že trpěla předsudkem, že přílišná něha děti kazí.

line

Co se tenkrát všechno pokládalo za mravné a nemravné, zvlášť na venkově, je dnes těžké pochopit.

Nikdy jsem neviděl maminku svlečenou, kromě v plavkách u řeky a to ještě jen v rodinném kruhu. Za postavu se stydět nemusela. Všechno na ní bylo jako podle kružítka, i usměvavá tvář, a v pase by ji přeštípl. Práce jí postavu pěkně vymodelovala.

Oba s tátou nebyli velcí, ale ani malí. Neznám statistické údaje, ale řekl bych, že tehdy byli lidé o něco menší, než v dalších generacích. Tatínek byl o dva palce vyšší než maminka, ale s tvarem  postavy už to tak slavné nebylo. Protože celý život chodil, měl štíhlé, svalnaté nohy, že by mu je mohl baletní mistr závidět. O něco výš to bylo horší. Soudek, který tam nosil, způsobil, že mu do metráčku mnoho nechybělo. Proč to? Životosprávou čelil všem zdravým zásadám. Jedl a pil kromě snídaně jednou denně, večer, a velice vydatně. Bývala to pořádná porce masa, k tomu nejčastěji knedlíky a o pivu jsem se zmínil. Zakládal si na tom, že přes den nevezme do úst nic k jídlu, ani se nenapije. Teprve když se jeho režim života pod vlivem historie měnil, bylo to čitelné i na postavě. Soudeček zmizel, šaty se přešívaly a ručičky přestaly být štíhlounké a bělounké.

line

Děti se často až do penzijního stáří brání pomyšlení, že jejich rodiče se museli fyzicky sblížit, aby ony mohly vůbec přijít na svět. Vzhledem k tomu, že jsem v důchodu už bezmála čtvrt století, nic mi nebrání chápat, že i táta s mámou užívali, co patří v životě k nejhezčímu.

Když jsem byl malý, maminka mi řekla, že dětičky dává maminkám do bříška Pánbůh. Stačilo mi to a o technické podrobnosti jsem se nezajímal. Později mi rodiče nikdy otázky pohlavního styku, plození a rození nevysvětlovali. Bylo tomu tak i při vyučování ve škole. Mluvit o takových věcech se pokládalo za nemravné. Děti by to kazilo. Ještě když jsem začal chodit do školy nevěděl jsem, jaký je rozdíl mezi chlapečkem a holčičkou. Do všeho mne zasvětili starší spolužáci nejohavnější formou, spojenou se záchodovou etikou, estetikou a slovníkem.

Všiml jsem si, že rodiče občas mezi řečí odsuzují „perverzitu“ ve styku muže a ženy. Co tím rozuměli? Souviselo to s prudérií katolické církve, vnucovanou po věky jako morální norma.. Italský jezuita Alighiero Tondi napsal v roce 1953 knihu Jezuité, kde vypráví jak byli v semináři připravováni na zpověď věřících. Značná pozornost včetně názorného použití figurek se věnovala vymezení, jak vypadá zbožný pohlavní styk, a v čem je hřích v jeho účelu, době a poloze. Jak ten „katolický“ styk vypadal? Žena vespod na zádech, ne pro rozkoš, ale jen pro účel zplodit dítě - a co nad to jest od zlého jest. O tom, že se to má odehrávat pod peřinou Tondi nepíše. V Itálii je na peřinu horko.

Pokud je muž odkázán na takovou sexuální dietu, není divu, že občas dostane chuť na něco pikantnějšího. Církev na to pamatuje. Svatý Tomáš Akvinský říká: „Odejmi nevěstky z obce a uvedeš vše ve zmatek vášní.“ A jak to prožívá mladý pan lesní, když se kolem něho motá a občas předkloní neupejpavá děvečka?

line

Vztah mezi maminkou a tatínkem nebyl věc katolické, českobratrské nebo atheistické morálky. Každý měl svou povahu, tu formuje život a ten se zvlášť s maminkou nemazlil.

Když se jako každé děvče zamilovala, musela cit zamknout na deset západů. Staropanenství užila, až už přestávala v normální život ženy doufat. Pak se našel uchazeč (do jaké míry se zamilovala, do jaké si povzdechla a smířila s osudem, už nikomu nepoví). Když otěhotněla, nápadník měl zaječí úmysly a děda ho musel přitlačit k sňatku.

Léta války jí životní radosti nepřidala. Roky hrozilo, že zůstane vdovou, sama s malým dítětem.

line .

Ještě zbývalo pár let do mého narození, když prožila další trauma. Ukázalo se, že táta má poměr se služkou Kristýnou z Pražáku. Holka letěla, ale jizva mamince zůstala.

Už jsem chodil do školy, když Krista, provdaná v Praze, přijela do rodiště na letní byt. Domluvili si s tátou, že ho navštíví. Otec se maminky zeptal, kde ji má přijmout.

„Sednete si v obýváku jako každá návštěva, ne?“

„To bysme si nemohli dát ani pusu.“

Tuhle surovou větu maminka nedovedla zapomenout.

line

Neodepřu si uvést historku, k níž tenkrát došlo a jíž jsem byl očitým svědkem.

Maminka byla milovnice květin. Na zahrádce a v oknech měla botanickou zahradu macešek, fialek, konvalinek, gladiol, muškátů a kaktusů. Měl jsem dojem, že nejen ona miluje rostliny, ale i rostliny milují ji. Mnohokrát za den přistoupila hned k té, hned oné, něco na ní uštípla, něčím jí přilepšila. V tom se něžnostem nebránila. Říká se, že rostliny poznají, kdo je má rád. Mamince rostly a kvetly, jako by jí chtěly působit radost.

Paní Krista, když přišla tenkrát na návštěvu, si stoupla k oknu a opřela se tučným pozadím o předprseň, na které stály květináče. Udělala to tak nešťastně, že se píchla o ostny kaktusu. Leknutím květináč shodila a na kaktus veliký jak kopací míč si sedla.

Maminka vetřelkyni vyhodit nemusela. Ta si držela s brekem zadek, její manžel ji vezl do Vodňan k lékaři a příští den se vraceli do Prahy.

S jakými pocity maminka kaktus přesazovala a rozsypanou hlínu zametala, není těžké si domyslet. Jen pohladit svého miláčka za jeho pozornost nemohla, byl štětinatý.

line

Příhoda je nakonec trochu humorná. Leč mamince připravil osud tragickou ránu, na níž ani nejotrlejší cynik stopu humoru nenajde.

Její první dítě, Liduška byla hezké děvčátko, dobře se učila a kvetla zdravím. Ale jen do dvanácti, třinácti let. S pubertou se projevila - epilepsie. Co bylo příčinou bůh ví. Tehdy se padoucnice pokládala za dědičnou. Pátralo se v příbuzenstvu ale nikde se něco podobného neobjevilo.

Rodiče nejvíc přilnou k dítěti které trpí. Maminka žila pro Lidušku celým srdcem.

Když sestra dorostla, měla velkou lásku. Eda Činátl byl inteligentní, srdečný a dobrý člověk. Vyučený cukrář pracoval v pekařské živnosti rodičů. Ti nebyli synovou známostí nadšeni, vybrali pro něj bohatou selskou nevěstu. Eda měl Lidušku rád a pro sňatek s ní byl pevně rozhodnut. Nezměnilo se to ani, když lékař prohlásil, že nebude moci mít děti, nemoc by nesly po ní. Ne-li v první generaci, pak v další. Ten názor věda později vyvrátila, ale podstatně ovlivnil Liduščino kruté rozhodnutí.

Byl pozdní únorový den devětatřicátého roku. Vracel jsem se ze školy s jakýmsi nepochopitelným pocitem neklidu. Nebe bylo zatažené a brzy se setmělo. V kuchyni na věšáku býval klíč od lesního srubu, kde si dřevaři ohřívali kastrůlky s obědem a vařili čaj. Klíč chyběl. Liduška tam zřejmě odešla a nevracela se. Nepřepadl ji záchvat?

Maminka zapálila svíčku v lucerně a vydali jsme se spolu k chatě. Tatínek se ještě z pochůzky nevrátil. Les byl zavalený sněhem a vyvrácené kmeny ležely jeden přes druhý. Dorazili jsme ke srubu, klíč trčel v zámku. Vpadl jsem dovnitř. Liduška ležela na pryčně, zády ke dveřím.

„Liduško,“ popadl jsem ji šťastně za rameno, ale hrůzou strnul. Pod ní kaluž krve.

Jak jsem se dostal domů, nevím. Maminka říkala, že měla starost, abych se z toho nepomátl. Lidušce už pomoci nemohla.

Zůstaly dopisy na rozloučenou nám i Edovi. Prosí za odpuštění, že nám působí takový zármutek. Nechce na sebe vázat muže, kterému by nemohla dát děcko.

Prožívali jsme to všichni těžce. Eda za mnou přišel na chalupu v Horách ve výročí Liduščiny smrti ještě když mu bylo osmdesát. Vzpomínal a plakali jsme spolu. To už měl dva dospělé syny a byl několikanásobným dědečkem. Nejhůř a nezhojitelně to zasáhlo maminku. Ta se z tragické ztráty úplně nevzpamatovala nikdy.

Maminčiny životní prožitky se nemohly neobrazit v její povaze.

line

Oba rodiče se po řadě stránek lišili, ale oba lnuli k úzkému okruhu působnosti jako přikovaní. Dojet do Vodňan, to vyžadovalo zralé uvážení, přípravu a sebezapření. O kousek dál, to už bylo na pováženou. Když bylo třeba nechat mi vytrhnout v Písku nosní mandle, poslali se mnou Lidušku. Slíbila a koupila mi zmrzlinu, kterou jsem okusil poprvé a na kterou jsem se těšil tak, že to i strach z doktora překonalo.

Stejně se vyřešilo, když mi naskákaly po těle vředy a bylo třeba mne dovézt do Prachatic ke kožnímu specialistovi. Diagnosa zněla, že je to po zahradních jahodách, které jsem konzumoval ve velkém. Měl jsem pak vůči nim alergii a i dnes se bez nich snadno obejdu.

V šesti letech jsem dostal úporný kašel, prý černý. Věřilo se, že nejlepším lékem je změna ovzduší. Naši mne poslali k tetám, tatínkovým sestrám, dvěma starým pannám do Plzně. Posadili mne do vlaku, svěřili průvodčímu a ten mě v Plzni na nádraží v pořádku odevzdal. Cestou mi koupil za pětihaléř vodu. („Pitnááá vodááá,“vyvolávali klucí a nalévali do plecháčků z konvice. Křičelo se také „Horkéé párky“- uzenáři měli kovovou nádobu zavěšenou na krku a v koši chléb, papírové tácky a sklenici s hořčicí.) Ve vlaku bylo pár lidí, cestování nebylo běžné a peníze se šetřily.

Byl jsem o něco starší, když se tatínek překonal. Přepadl ho „heimweh“ a rozhodl se podívat do svého rodiště. Vzal si výjimečně týden dovolené a jeli jsme spolu. Viděl jsem myslivnu a někdejší knížecí statek v Prádle. Vyšli jsme k zámku Zelená Hora, který dominoval krajině, ale byl nepřístupný.

Navštívili jsme tatínkova kolegu, penzistu. Byl vdovec a v domku vládl samorostlý pořádek. Všechno bylo provoněno psím aróma. Oba měli ze shledání radost. Když mne uložili k spánku, ještě dlouho seděli a vzpomínali. Ráno zbyla na stole v kuchyni prázdná láhev „myslivecké“. Utkvěl mi v paměti národními ornamenty malovaný porcelánový nočník pod postelí.

Zastavili jsme se v Měčíně. Bylo to v létě a trávila tam prázdniny u rodičů moje učitelka z třetí třídy Bezděková, Liduščina kamarádka. Měli koloniální obchod. Viděl jsem, jak se praží burské oříšky - arašídy a káva. Když se někdy spletu a koupím si pytlík buráků, vzpomínám na čerstvě pražené. Dnešní v obchodě jejich chuť vzdáleně připomínají. S kávou je to podobné, ale to mě tolik nebolí, na tu si nepotrpím.

line

Někdy počátkem třicátých let se na Vodňansku objevil továrník Sigmund. Ne jako osamělý poutník, ale s celou kamarilou a rozvířil ospalé prostředí. Asi právě malebná a poklidná krajina, život beze spěchu a nervozity mu vyhovovaly. Našel tu oázu odpočinku a postupně i terén pro velkorysá obchodní a politická jednání a pletichy.

„Na pumpy jsou Sigmundi“, zněl firemní slogan. V té době se už firma nezabývala jen pumpami, ale hrála významnou úlohu ve zbrojní výrobě.

Pan továrník měl tykadla v podobě disponentů, z nichž nejagilnější a nejvlivnější byl „Pošuk“. Jak se jmenoval už si nepamatuji, ale přízvisko obráželo jeho počínání a zjev. Věčně hektické poletování, vyjednávání a zase rušení dojednaného, upocený chvat a klobouk posunutý do týlu. Plnil vůli a uměl uhodnout přání toho, kdo pak přicházel k hotovému jako žoviální, usměvavý dobrák, s každým znamenitě vycházel, na nikoho se nepohoršoval, rozdával dary a rozhazoval peníze, jako by je vytahoval z kouzelného klobouku.

Od počátku bylo zřejmé, že Sigmund je bohatý pán, ale po určitý čas to bylo v mezích chápání domorodců i mých rodičů. Najal si v okolí několik honiteb a spojil je do jednoho celku. V romantickém zákoutí v meandrech kdysi zlatonosné řeky Blanice pod šverpánskými skalami koupil chatu o jedné místnosti. Postavili ji v skromném stylu dva vodňanští trampové. Tatínka požádal - nejprve prostřednictvím „Pošuka“, aby se ujal ve spojených honitbách úlohy lovčího.

Pro otce nebylo těžké organizovat hony i krmení zvěře, měl v tom letité zkušenosti. Hony nebyly veliké, nač bylo potřebí revíry několika obcí? V prostoru čtverečních kilometrů polí, luk a lesíků si zastříleli, kromě pana továrníka a nezbytného Pošuka, dva, tři hosté. Poslední leče se nekonaly v hospodě, ale u nás v myslivně.

Stůl byl prostřen v pokoji, který složil jako obývací i jako ložnice. Větší místnost jsme neměli. Zábava nebyla okolní veřejnosti na očích a maminka byla nedostižná v přípravě zvěřiny. Zajíc na smetaně, nadívané koroptve, pečený bažant na jalovci, kachny, srnčí na X způsobů s brusinkami, kompoty, saláty a k tomu pošumavské houskové knedlíky, kterým říkám „protitankové“, ale nad něž není - nesbíhají se vám sliny?

Maminčino umění muselo být něco výjimečného, ale já to nedoceňoval. Když jsem se vracel ze školy, měl jsem nejraděj chleba a mléko.

Hosté okoušeli samé vybrané pochoutky a lukulské hody pod naší střechou měly rozměry, o jakých se nám nesnilo. Do myslivny se přivážely mísy zákusků, láhve s honosnými vinětami. Co mne nejvíc zaujalo - báječné ovoce. Když před vraty v hlubokém sněhu zastavilo auto a z něj vynesli koš čerstvých třešní, rudých jako krev, připadal jsem si jak v pohádce o dvanácti měsíčcích. Prý byly dopraveny letadlem z Alžíru. Okusil jsem plod větší než pomeranč, který se rozkrojil, posypal cukrem a vyjídal lžičkou. Léta jsem nevěděl, co to bylo. Teprve když se po válce objevily grapefruity, onu chuť jsem si připomněl.

Všechno okolo Sigmunda postupovalo omračujícím tempem. Měřítko honů rostlo, počet hostů stoupal. Chatička Pod Šverpánem a stůl v naší myslivně nestačily. Chatička se rozebrala a složila o dvěstě metrů dál - pro řidiče (na lůžkách pokrývky z velbloudí vlny). Na jejím místě vyrostla stavba, které se říkalo Weekend.

Hemžili se tam lidé jako mravenečci, rychle se stavělo a rychle bouralo a přestavovalo. Říkalo se, že pan továrník to chce tak, a když přijede paní továrníková, poručí jinak. Místní stavitelé na tom vinu nenesli, projektovala a stavěla to nějaká vznešenější a lépe placená firma z Prahy, Vzniklo monstrum. Nebylo ani hezké, ani praktické. Jen salón s velikým krbem a prosklenou širokou stěnou k řece byl nádherný, ostatní byly tmavé kutlochy, poskládané bez ladu a skladu. Proslýchalo se, že to stálo milion. Za ty peníze stavěla vodňanská firma Křížek v pohraničí školy. Nad víkendem vedl přes řeku most. Projížděly, pískaly a rachotily na ocelové mostní konstrukci vlaky od časného rána do půlnoci. Ani pan továrník nemohl trať na Prachatice, Volary a Heidmühle zakázat.

line

Bylo mi asi deset let, když mi dala maminka talíř prvních zahradních jahod, abych je donesl panu Sigmundovi. Cestou jsem si lámal hlavu, jak pana továrníka najdu, co a jak řeknu. Měl jsem štěstí, byl před domem. Jahody si vzal, sáhl do kapsy a dal mi stokorunu. Šel jsem domů jak v Jiříkově vidění. Tolik peněz jsem ještě v ruce neměl. Chlapi v lomu pracovali na takový peníz týden.

line

Tatínek se zmínil panu Sigmundovi, že rád čte a ten mu nabídl, že mu dá, co už přečetl a nepotřebuje. Pošuk znal šéfův vkus, kupoval brožury a dával je vyvázat (takový pán přece nebude číst tvrdé porno v měkkých deskách).

Doma se objevila hromádka knih. Jednu jsem si vzal a četl. Jmenovala se Ženy prodané. Psalo se tam, že se najímají chudé holky, naslibují se jim hory doly a v Jižní Americe je prodají do bordelů. Utkvěla mi věta, že ženské, která se narodí s nevinnýma očima, zůstane takový výraz, i když je prostitutka. Tatínek zahlédl co čtu, vysvětlil mi, že to není pro mne a nabídl mi něco zajímavějšího. Nemusel mne moc přesvědčovat, byl jsem ještě „ušoun“ a dar pana Sigmunda mě nudil. Víckrát si táta takové knihy nedonesl. Měl jiný vkus.

line

Hony a trachtace rostly nejen co do rozměrů. Hosté mluvili různými jazyky. Při jednom honu na kachny bratr střelil tak nešikovně, že pár broků zabušilo do rákosí poblíž francouzského velvyslance. Táta se bráškovi smál, že střílí po diplomatech a ještě vyvolá mezinárodní konflikt.

Vážnější bylo, že se mezi hosty ozývala stále víc němčina. Blížilo se ke konci třicátých let a tatínek přinášel jména, která se objevovala v novinách a o několik let později i ve zprávách o vítězstvích říšské branné moci „na všech frontách pro Evropu“. Později tatínek o radovánkách pana Sigmunda a spol. říkal: „Tady se pekl Mnichov.“ Tomu už nechtěl asistovat a na úlohu lovčího resignoval. Musel přestat nosit do lesa flintu, i vodňanské polesí patřilo k honebním revírům Sigmunda. Pořídil si revolver. Netušil, k jaké rodinné tragedii poslouží.

Poté, co si táta od organizování honů umyl ruce jak Pilát Pontský, rozměry podniků dál rostly.

Jedna akce se stala pikantní senzací. Komunistické Rudé právo přineslo noticku „Svážení hurisek autobusem“.

V nějaké podnikavé hlavě, patrně čiperného Pošuka, se zrodil nápad zpestřit poslední leč hostů taneční zábavou v pražácké hospodě U Profantů. Zařídit šraml a velkorysé hodování nebyl problém, ale k tanci jsou třeba tanečnice. I to se zvládlo. Dohazovači sháněli po vesnicích děvčata. Musela být hezká, ne vyhlášené trajdy, ale zase ne netykavky a konec konců měly umět i trochu tancovat. Ujednáno, vykonáno. Ve stanovený den objížděl autobus vesnice, plnil se rozkošným nákladem a vysypával jej U Profantů. Jak to dál probíhalo, o tom se podrobné zprávy nedochovaly. Holky si odvezly odměnu i pošpatnělou pověst, na které si okolí dlouho pochutnávalo.

Ohmataný výtisk Rudého práva prošel všemi rukami na Pražáku a shánělo se po něm i okolí. Poprvé jsem slyšel o komunistech a nebylo to s hanlivým přídechem. Naopak, lidé přijali se zadostiučiněním, že do nabobů, kteří nevěděli co dělat roupami a počínali si jak hrabě Schwarzenberg, se někdo odvážil píchnout.

Jedno píchnutí ovšem svévoli nezastavilo.

Na hrázi Záhorského se objevila řada stolů s ubrusy, ze nimi číšníci v bílém. Účastníkům honu se tu o přestávce nabízelo občerstvení. Studené i teplé zákusky, slané i sladké pečivo, nápoje nejrůznějšího druhu a světových značek, láhve ve kbelících s ledem.

Oběd byl uchystán v restauraci „U soudku“ ve Vodňanech. Na dveřích nápis „Reservé“.

Bylo hezky a pan továrník dostal nápad: naobědváme se v přírodě. Pošuk našel hezké prostředí. Pod vysokými stromy u Záhorského byl koberec měkké polehlé trávy.

Nastal ruch. Auta kmitala. Stoly, židle, ubrusy, stříbrné prostírání, nádoby na různé druhy jídla, zařízení k chlazení a ohřívání, obsluha, která se dokáže v nestandardních podmínkách pohybovat. Co neměl hotel „U soudku“, to bleskově objednával z Budějovic, z Písku, ze Strakonic. Ani na toalety se „španělskou stěnou“ se nezapomnělo.

Panstvo unavené zábavou zasedlo k romantické „poslední leči“ v lesní idylce. V korunách stoletých smrků šuměl větřík. Zvědavá veverka louskala šišku a pokukovala, co se to pod ní děje. Nervy drásající starosti, horečný spěch, nadlidské úkoly a překážky, všechno rušivé se vymetlo za scénu a hosté si pochvalovali. Pan továrník překvapil výborným nápadem a všichni se předháněli v uznání a obdivu.

line

Firma Sigmund se nám ještě později připomněla a ne nemile. Bylo to už za nacistické okupace, pan továrník byl v exilu v Anglii a závod pod kontrolou německého „Treuhändlera - zmocněnce.“ Dvakrát nebo třikrát v devětatřicátém, snad ještě v jednačtyřicátém roce nám přišla jako zázrakem bedna s proviantem. O takovém se nám nezdálo ani před válkou. Dar nepřicházel poštou. Doručoval jej patrně aparát firmy, prodloužená ruka pana. továrníka, která sahala i do protektorátu. Obsah byl zahraniční. Utkvěly mi hlavně lahůdky, na které jsem tajně chodil, anebo o nichž rodiče mluvili. Štangle uherského salámu nahořklé chutí, určitě léta zrající. Cihly čokolády na vaření (které mě fascinovaly, ale z kterých bylo těžké uždibovat, aby to maminka nepoznala). Rýže, kterou jsme za války neviděli. Káva a čaj anglických značek. Konzervy šunky, rybiček, krabů, uzeného lososa, tuňáka. Zlatý a černý kaviár. Marinované ústřice. Mnohé nedovedl pojmenovat ani tatínek a nápisy luštil pomocí slovníku. Jaký kouzelný dědeček nám pohádku přičaroval? Tatínek soudil, že si pan Sigmund, pro kterého ani hranice znepřátelených velmocí nebyly nepřekročitelnou překážkou, „mladí ryby“. Připomíná se lidem, které by mohl popřípadě v budoucnu potřebovat. Co pro nás byl nebeský dar bylo pro něho asi jako ta stokoruna za talíř jahod.

Dostalo bedny víc lidí? S tím se nikdo druhému nechlubil.

line

Dětem je zájem o politiku cizí. Pokud ovšem na ně přímo nedolehne a to se mé generaci stalo. Byli jsme ozvučnou deskou starostí dospělých.

Tatínkův pohled se dlouho upíral spíš do prožité historie, než na současnost. Neměl důvod vzpomínat na habsburskou dynastii s nostalgií. Často ale mezi řečí uvedl: „Za starého Rakouska...“ Kopali jsme se s Hubertem pod stolem a uculovali se. Pro nás patřilo Rakousko do šerého dávnověku.

Pokud tatínek politické dění sledoval, pak spíš že to patřilo k image inteligenta, než aby ho to zajímalo

Naši odbírali noviny. Jeden čas to bylo České slovo, později Venkov. Nosil je každý den listonoš, pan Mašl. Stojí za to, abych se o něm zmínil.

line

Jeho rajon tvořila řada mlýnů, Pražák, myslivna a hájovna a snad i Vodňanské Svobodné Hory. Pro zdatného turistu slušná procházka. Korespondence na venkově mnoho nebylo, ale přeci. Nosil balíky nejen adresátům, ale i od odesilatelů na poštu. Chodil obalený jako Ježíšek z pošty i zpátky. Když lilo, přikryl se i se zátěží služební pelerínou. V zimě se prodíral hlubokým sněhem. Chvíli si u nás odpočinul. Maminka mu uvařila čaj s kapkou rumu. Sedl si ke kamnům, nohy postavil na staré noviny, aby nezpůsobil potopu. Šálu, čepici a pláštěnku pověsil na šňůru nad kamny a vyprávěl.

Místo ve státní službě a pod penzí nedostal zadarmo. Jako legionář prodělal ruskou anabázi. Jednu sibiřskou zimu trávil v chatě, utopené v lesích ve sněhu. Jedli co se dalo a propukly kurděje. Skládali v kůlně mrtvé kamarády, pohřbít je nemohli, zem byla zmrzlá na kost. Kůlnu zabarikádovali, aby nebožtíky nesežrali vlci nebo medvěd.

Pan Mašl novinami udržoval naši informovanost, co se kde děje. Když přišel tatínek k večeru z lesa, zapálil si fajfku s dlouhým troubelem až na zem, rozložil noviny a četl. Co ho zaujalo, dal k lepšímu pro celou rodinu. Nebyla to jen politika, ale osvěta od vynálezů přes hygienu a kulturu po sport. Mnohé kriticky komentoval a tak se formoval i můj pohled na život.

Paní učitelka Louženská v první třídě mluvila o legionářích a zeptala se, kdo to byli. Hlásil jsem se, že jsem se mohl přetrhnout. Vyvolala mne.

„To sou ty, co zahodili flinty a vzali si jiný.“

Paní učitelka se zatvářila divně. Nepochválila mne, i když to bylo přece správně, vždyť to říkal tatínek. Když jsem to doma vyprávěl, tvářil se podivně i on.

line

Maminka čas na noviny neměla, nevěděla od rána do večera kam dřív skočit. Smáli jsme se jí, protože přinášela vždycky něco zajímavého - ze záchodu. Na prkenném sedadle byl nařezaný novinový papír a  měla chvilku na čtení.

line

Technický zázrak, který nám otevřel nový kontakt se světem bylo rádio. Nejprve to byla „krystalka“, kterou smontoval Hubert. Kromě rámusu mnoho nedávala. Změnu znamenala třílampovka, i když také střídavě chrčela a trávila čas v opravně. O zprávách a hudbě nic říct nedovedu, ale v neděli dopoledne jsme seděli všichni u přijímače a poslouchali Špejbla a Hurvínka. Po čase to vystřídaly pohádky Vlasty Buriána a čtení na pokračování „Pučálkovic Amina“ - o žirafě, kterou si do domácnosti pořídili, když byla malá a pokládali ji za štěně.

line

Otec v žádné politické straně nebyl. Volil, co volila většina a vysoké mínění o „těch nahoře“ neměl. V tom se shodoval s okolím.

Na jeho postoj k místní politice působily rozporné vlivy.

Byl „pan lesní“ a to ho řadilo do „lepší společnosti“. Četba, drsné zážitky z vojny a život mezi dřevaři a jejich rodinami ho vedly k sociálnímu cítění. Podle toho jednal a lidé z Pražáku k němu měli dvojjediný poměr. Byl přece jen „pán“, ale „jejich pán“ a venkoncem snesitelný.

line

S vodňanským maloměstským „panstvem“, starostou a městskou radou živnostníků, byl věčně na štíru anebo v napjatém příměří. Svářel se s nimi o způsob hospodaření lesem. Oni chtěli, aby to hodně vynášelo, tatínek bránil pěstební zásady. Věděl, že les není dojná kráva a i tu je třeba dobře krmit. Pohlížel na les i jako na prostředí, kde se mají lidé hezky cítit. Vysazoval břízky podél cest, dal stavět lavičky na místech, odkud byl pěkný výhled a udržovat studánky („Znám křišťálovou studánku kde nejhlubší je les...“)

K břízkám podél lesních cest. V osmašedesátém roce jsem byl u Záhorského na dovolené a zaslechl jsem pana Muchla, správce autokampu, který míval koloniál na Pražáku, jak vypráví hostům:

„Vidíte tu krásu, ty břízy kolem cesty? To tady všude po lese nechal vysázet pan továrník Zátka z Budějovic.“

Proboha, proč si ten člověk takový nesmysl vyvzpomněl? Celá léta tady žil, chodili jsme k němu kupovat „na knížku“, dobře znal historii táty, každého dřevaře i každou cestu v lese? Asi říci, že si na krásu potrpěl jeden lesní by neznělo tak zajímavě, jako když to připíše známému výrobce nudlí a makarónů. Ten s tím měl asi tolik společného, jako já s krátery na Marsu.

line

Ve druhé polovině třicátých let se otcův život podstatně změnil. Z lesní idyly byl vytržen. Městská rada usoudila, že - i když se s ní věčně potýkal - jako lesní se osvědčuje. Podle zásady, že když někdo dobře pracuje, práce se mu přidá, svěřili mu správu celého městského hospodářství. Patřily k němu dva tucty rybníků, zahradnictví a dva zemědělské statky, jeden ve městě, druhý »Záhorčí« za Chelčicemi. Na radnici dostal kancelář, haldy papírů a psací stroj, všecko čemu se celý život vyhýbal.

Pochybuji, že hledal radu u Euripída, ale zařídil se podle jeho moudrosti:

„...nevidím nic mocnějšího nad nutnost. Vždyť dokonce i Zeus, co si usmyslí, s tou pomocí jen koná.“

Přizpůsobil se, s úkoly si poradil a městská rada to měla snazší. Místo několika vedoucích řídila jednoho. Zavedl si přijatelný denní pořádek. Dopoledne úřadoval, v poledne měl stálou židli v hotelu „U Mašků“. Po obědě si nechal zapřáhnou koníka do kočárku a objížděl rajon. Řídit provoz od stolu nedovedl a po zdravém povětří se mu v kanceláři stýskalo. Přesvědčil se, jaký je pořádek a postupuje práce ve stájích, na polích, v sádkách, v lese, v zahradnictví. Zda je šafář, hajný, porybný na svém místě a nehoví si doma „u maminky“. Podřízení ho mohli oklamat jen trochu a opatrně. Zlodějinu a šlendrián netrpěl. I na nových pracovištích si získal autoritu a přehršli obliby.

Od školy na radnici bylo blízko. Na oběd jsem s tátou šel jen jednou nebo dvakrát. Necítil jsem se ve vznešené společnosti dobře. Když to šlo, ťukal jsem u něho na „Underwoodce“. Občas mě posadil vedle sebe do kočárku, někdy mi dokonce půjčil opratě, a provázel jsem ho po krajině lesů, vod a strání.

Pokud jde o koníka, který s ním po okolí klusal, se začátkem německé okupace dostal nového. Byla to hezká žemlově hnědá hřebička s bílou kresbou na čele a „punčoškou“. Souviselo s ní tajemství, které znal jen nemnohý. Prý to byl koník prezidenta Masaryka, kterého potřebovali „uklidit“, aby ho Němci neutratili a náhodou padla volba na Vodňany a na jejich obecní statek.

Ke kobylce se tatínek vrátil ještě po válce a tehdy jsem se na ní párkrát projel. Už to byla starší „koňská paní“ a občas, když se unavila, klopýtla.

line

Sociální situace za první republiky nebyla skvělá a zvlášť s příchodem krize se stávala pro milion nezaměstnaných k nevydržení. Někteří skládali naděje v komunisty, druzí viděli spásu ve vládě „pevné ruky“. Ozývaly se hlasy: „Hitler udělal v Německu pořádek, už aby byl tady.“ Na Vodňansku měl jistou popularitu Rudolf - „Radola“ Gajda, který si přivezl za obrácení části legií v Rusku proti bolševikům zlatou šavli od Kolčaka a podvazkový řád od britské královny. Z jeho stoupenců se po vsích organizovaly bojůvky na způsob SA - Sturmabteilung - a terorizovaly lidi.

Otec si o fašismu nedělal iluze. Že je pro nás Hitler smrtelné nebezpečí se potvrdilo, když Konrád Henlein vyburcoval německé obyvatelstvo v pohraničí. Žádali připojení k Německu. V té době došlo k roztržce otce s jeho německými bratry a jejich rodinami.

Henleinovci měli silné pozice v Prachaticích, jež byly naším okresním městem. Děti tam jezdily do gymnázia. Patřili jsme do této spádové oblasti. Jestliže se tam Češi s Němci po léta celkem snášeli a smíšená manželství byla běžná, nyní se rozpory vyhrotily. Němci pořádali hlučné parády, a sjížděli se na ně z okolí. Kravály demonstrovaly sympatie pro Hitlera a nenávist k Čechům. Henlajňáci tvořili přepadové oddíly, jež byly vyzbrojovány a řízeny z Německa, páchaly vraždy a přepadaly pošty a četnické stanice. Mnoho lidí utíkalo do vnitrozemí.

Ozbrojené incidenty a provokace Němců se stupňovaly a četnictvo nebylo s to situaci zvládnout. Do ohrožených oblastí nastoupila armáda. Provokatérům spadl hřebínek. Někteří utekli „Heims in Reich,“ druzí schovali pušky, kulomety a granáty a napětí se poněkud uklidnilo. Goebbelsovská propaganda spustila do světa nářek, jak jsou Němci u nás persekvováni. Hitler vyhrožoval, že nenechá soukmenovce na pospas Benešově svévoli a válka byla na spadnutí.

Hubert byl v základní vojenské službě a jako ženista působil v pohraničí. Adjustovali mosty - obkládali je trhavinou, aby je bylo možno v případě německého útoku vyhodit do povětří. Stavěli protitankové zátarasy a protipěchotní ježky z ostnatého drátu. Do betonových pevnůstek nastoupily posádky, uvedly těžké zbraně do pohotovosti a zásobily se střelivem.

Bratr sloužil v rotě s Josefem Buršíkem, říkali mu Lída. Vyprávěl o něm historku. V blízkém městě nacisté ohrožovali poštu a děvče, které se tam zamklo, volalo o pomoc. Lída sedl s kamarádem na motorku s lodičkou, lehkým kulometem pokropil útočníky a než se vzpamatovali, děvče odvezl.

Bratr dostal zápal slepého střeva a operovali ho v Praze Na Invalidovně. Protože ve vojenském lazaretu nebyla extrémní hygiena, rána se zanítila, léčení se protáhlo a na břiše mu zůstala hluboká jizva. V té době z jejich roty vytvořili skupinu pro zvláštní úkol na Východním Slovensku. Buršíkovi se podařilo dostat do Ruska a vrátil se ve Svobodově armádě jako Hrdina Sovětského svazu. Že byl nejen neobyčejně statečný, ale i dobrodružná povaha, po válce emigroval do Anglie.

Tak na krok od Huberta prošel osud, který pro něho mohl být lepší, nebo horší, kdo ví?

line

Bylo mi sotva deset, ale hitlerovskou hrozbu jsem prožíval. O jednotlivých událostech a postupu Německa, Francie, Anglie, Sovětského Svazu nebylo možno nevědět, všude se o tom hovořilo.

Ve škole jsme žili nadšením pro armádu. Hrdinou byl kapitán Novák a jeho letka, vítězící v mezinárodních akrobatických soutěžích. (Později padl v leteckých bojích o Anglii.) Měli jsme publikace s obrázky vojáků různých druhů zbraní. Podobné byly i  hrací karty. Nepamatuji, kdo byl „Černý Petr“, ale znali jsme ho bez karet. Nejvyšší kurz měly vojenské distinkce, cvočky, stříbrné a zlaté hvězdy, mosazné nábojnice, na které se dalo hvízdat.

Vedli jsme řeči, jak to henlajnovcům vytmaví anglický lord Runciman, který přijel zprostředkovat jednání vlády se Sudetendeutsche Partei. Rozčaroval nás, když se s nimi bratříčkoval, nechal se od nich hostit a prezidenta Beneše a vládu skoro ignoroval.

Mnichov znamenal odevzdání Prachatic Hitlerovi. Náš okres rozřízli v půli a měli jsme hranici u železniční stanice Husinec. České úřady, školy, mnohé obchody i řemeslníci se stěhovali do Vodňan.. Město dostalo statut okresu. Všude byl nedostatek místa, ospalý život maloměsta se změnil ve zmatenou improvizací. Nebezpečí, že Hitler spolkne i trosky republiky se nezmenšilo. Zachránit nás mohl jen zázrak a ten se nestal.

line

V polovině března 1939 jako by se příroda zbláznila. Zima ne a ne přestat. Čekali jsme s tátou ráno na vlak na pražácké zastávce. Byl tam jen „dřevěný přednosta“, sloup s názvem stanice. Přístřešek žádný. Padal těžký mokrý sníh, šedivá mračna se válela nízko, celá krajina tonula v příšeří. A vlak ne a ne se objevit. Jezdil vždycky se zpožděním, zvlášť když mu nahoře na Šumavě zalehl sníh koleje, ale dnes to bylo na pováženou. Čekali jsme hodinu, dvě, pěšky bychom byli dávno ve Vodňanech. Konečně se ozval z dálky hukot. Byl divný, jako by v té Sibérii „mutoval“. Trať a silnice vychází z lesa vedle sebe. Ale to není vlak!!! Motocykly, pancéřové vozy, náklaďáky plné přikrčených postav, šedivějších než všechno okolo.

„Němci!“

Na to tatínkovo slovo v životě nezapomenu. Byla v něm hrůza, zklamání, zoufalství, otázka co s námi bude.

Poslal mě domů a vydal se do města. Co chvíli musel přeskakovat stoku plnou vody, aby ustoupil novým a novým kolonám.

Čekali jsme je roky, ale v hloubi duše nevěřili, že doopravdy přijdou. Teď je tu máme.

Na Liduščině hrobu se ještě hlína neslehla. Zármutek rodiny byl zrníčko písku v Sahaře dalších šesti let Golgoty celého národa.

line

V tatínkově práci náhle vyrostly nové sebevědomé autority, které do té doby nebral v úvahu. Na sádkách, kde se „vasrovali“ a prodávali po výlovech kapři, bydlel pologramotný sádecký Krysl. Teď byl „Kriesel“ a velitel oddílu SA a co pro něho znamenal nějaký porybný nebo správce? Radní a starosta zůstávali ve funkci, ale fakticky městem panoval Fridrich, nyní Němec „Friedrich“, majitel koloniálního obchodu naproti škole. Do té doby byl místostarostou Sokola. V „Záhorčí“ krmila prasata Marjána, nikdo jí jinak neřekl. Německé úřady objevily, že je Němka. Na žádnou reprezentativní funkci se nehodila a krmila pašíky dál. Jen šafář ji obcházel jako skleněnou, aby se jí něčím nelibě nedotkl. Lidé ve statku si dávali pozor, aby před ní něco neplácli a ona je neudala jako „nepřátele Říše“.

I za těchto podmínek mohla naše rodina žít. Mnohé na tom byly hůř. Bydleli jsme dál v myslivně. Tatínek měl práci jako dosud, S podřízenými jednal stejně, ať byli Češi nebo čerstvě upečení Volksdeutsche. Do odbojové činnosti cestu nehledal, ale pomáhal, pokud to šlo, rodinám dvou zatčených komunistů, Kindla a Brože. Posílal jim potraviny ze „Záhorčí“. Hubert pracoval jako stavební asistent ve Vodňanech u firmy Křížek. Já jsem začal chodit do primy v reálce, která se přistěhovala z Prachatic.

Tatínkova autorita jistým způsobem vzrostla. Uměl dobře německy a při vyřizování úředních záležitostí na radnici byl nepostradatelný. Všechno se muselo psát dvojjazyčně, nebo jen jazykem samospasitelným.

line

Někdy koncem republiky se tatínek seznámil s rodinou doktora Páva. Byl to bohatý pán. Vedl prý spor veliké firmy v Praze a vyneslo mu to tolik, že mohl být do smrti blaze živ. Zastupoval v rozvodovém řízení dceru regenschoriho chrámu svatého Víta na Hradčanech a přivezl si ji do Vodňan jako manželku.

Na okraji města u řeky si postavili vilu s rovnou střechou o třech podlažích. V suterénu bydlela rodina domovníka, který zároveň pečoval o zahradu. Jeho manželka byla uklízečka a kuchařka v jedné osobě.

Pávovi měli rádi přírodu. Přijížděli k myslivně, postavili auto před vrata a šli do lesa na procházku. Malého Pavlíka nechali u nás.

Pro mne to byla hrůza. Kluk byl rozmazlený až běda a dát mu pár facek nepřicházelo v úvahu. Našel jsem řešení. Když jsem zahlédl, že se auto blíží, přelezl jsem zadní vrata a utekl do lesa. Otevřít jsem je nemohl, strašně skřípěla. Vrátil jsem se, když bylo auto pryč. Nezískali si mne ani tabulkou čokolády, kterou mi vozili.

Pan doktor se nadchl pro myslivost, pořídil si ručnice a najal honitbu v Chelčicích.

Do toho přišla okupace. Když Němci začali zavírat a likvidovat nejen komunisty, ale i představitele české inteligence, pan doktor se polekal. Zdálo se mu, že v maloměstě příliš „přečnívá“. Zbraně odevzdal a s myslivostí skončil. Nájem honitby převedl formálně na tátu, ale dál ji financoval. Daň si vybíral v podobě zvěřiny, která nebyla zanedbatelným přilepšením k potravinovým lístkům.

Na dobré kuchyni ve vile jsem se přiživoval. Paní doktorová mne pozvala a stoloval jsem každý školní den u oběda s ní. Byla příjemná, vzdělaná a kulturní paní. Hrála na klavír, vyprávěla zajímavě o literatuře, chtěla, abych jí předčítal své verše a já byl v sedmém nebi. Poznala, že mám rád Jiřího Wolkera a Petra Bezruče a seznámila mne s dalšími básníky a současnými spisovateli. Půjčovala mi jejich díla.

Německý teror a obavy pana doktora rostly. Měl ve vile jako dekoraci mušketu a rajtarskou šavli z třicetileté války. Co když se to bude považovat za nedovolené ozbrojování? Poprosil tatínka, aby to někde zahodil. Předpokládal, že to táta neudělá a nemýlil se. V myslivně sloužila jedna místnost jako kancelář a zkřížené zbraně visely nad psacím stolem. Přicházelo tam mnoho lidí, ale tatínek neměl důvod k obavám. Na boční stěně kanceláře byl věšák a na něm lovecké pušky, stará myslivecká brašna, kleště na lití kulí a čutora na střelný prach po dědovi. Kdo by měl fořtovi lovecké instrumenty za zlé? Němci si na myslivost potrpěli. I gestapáci - tajná státní policie - nosili za zeleným kloboukem kamzičí štětku.

line

Ne doktor Páv, ale tatínek začal poutat pozornost Němců. Jeho perfektní němčina je nastražila. Zjistili, že je po mamince vlastně Němec (Říše spolkla Rakousko i se Salcburkem). Věděli, že táta má v místním měřítku autoritu a když se „dá k Němcům“, bude to působit. Obletovali ho a lákali, Slibovali, že ho udělají okresním hejtmanem. Když to nepomáhalo, hrozili. Táta měl strach, to se nelze divit, ale zviklat se nedal. Měl oporu v celé rodině. Jak by se nám mohl podívat do očí?

Na jaře 1942 ho vyhodili z práce. Měl třiapadesát let, penzijní fond ho neuznal a do konce války se s mámou protloukali, jak se dalo. Na jeho místo přišel nějaký Rédl, za republiky důstojník československé armády, nyní také Volksdeutsche. Nosil uniformu říšskoněmeckých forstmeistrů. Z myslivny jsme se museli vystěhovat, i když Rédl tam bydlet nechtěl, asi se na samotě mezi Čechy bál. Tatínek našel prázdnou chalupu o půldruhé místnosti ve Sviněticích.

V květnu byl proveden atentát na říšského protektora a generála SS Heydricha. Podepisoval jsem jako všichni, že nepoznávám dámské jízdní kolo, aktovku a světlý plášť atentátníků. Na vývěsních tabulích byly denně nové červené dvojjazyčné plakáty s desítkami jmen těch, kdo byli popraveni, protože „schvalovali atentát“. Tatínek zakopal mušketu a šavli pod mlat ve stodole. Vojenskou vzduchovku na diabolky, kterou jsem střílel vrabce, hodil do bahna v potoce.

line

Chodil jsem v těch letech do měšťanské školy. Reálku Němci ve Vodňanech zrušili. Obdivuji, jak tenkrát byli ke mně rodiče i učitelé tolerantní. Výborně jsem se učil, to je pravda, ale v mnoha směrech jsem si dělal, co jsem chtěl. Při hodinách kreslení celá třída malovala sádrové krychle, nebo kytičku vodovými barvami, já mám slabší cit pro barvy a „vodovky“ jsem neměl rád. S vědomím pana učitele jsem si sedl na chodbu a kreslil ji v perspektivě pérem. Moje perokresby visely v kreslírně a pan učitel Drexler se jimi před inspektorem pyšnil. Jak sešel sníh a vyhlédlo jaro, odpoledne jsem ve škole nevydržel. Denně jsem opakoval nejbanálnější výmluvy, kterým nemohl nikdo věřit. Usadil jsem se na šverpánských skalách, vyňal z aktovky knížku a četl. Když zrály jahody, maliny nebo borůvky, přikusoval jsem je ke krajíci chleba a večer se vrátil domů. Rodiče o mém počínání věděli, ale nechávali mi volnost. Ne že by jim na mně nezáleželo, naopak, věřili mi a nechtěli mi v samostatném rozletu překážet. Dovedete pochopit, jakou míru důvěry v „náctiletého“ ušouna museli mít?

line

V červenci mi bylo čtrnáct a prožil jsem nezapomenutelný výlet. Hubert se ženil v Řeporyjích a bral si Marii Havlůjovou, dceru penzionovaného školního ředitele,

Tatínek najal taxi. Ve Vodňanech jezdily asi čtyři auta - dva lékaři, zvěrolékař a taxikář. (Maminčin bratr, zvěrolékař v Jičíně, jezdil po okrese na kole.) Většina aut stála do konce války na špalcích.

Pragovka, kterou jsme jeli, by budila pozornost v technickém muzeu. Vysoká, všechny stěny kolmé. Seděli jsme jako ve školní lavici, jen paže jsme nemuseli držet za zády. Cestou jsme potkali všeho všudy jeden kabriolet s německými oficíry. Seděl jsem vedle taxikáře a sledoval tachometr. Tatínek co chvíli řidiče napomínal, aby jel opatrně a pomalu. Dosahovali jsme na rovných úsecích až čtyřicet kilometrů v hodině.

Při oddavkách Mariin bratranec zpíval v kostele Ave Maria. Byl vysokoškolský student, po 17.listopadu vězněný. Bohatá selská rodina a příbuzenstvo našly způsob, jak ho dostat na svobodu. Měl krásný hlas, působil v pěveckém sboru od dětství. Pompézní obřad v bohatě zdobeném katolickém kostele jsem zažil jedinkrát. Kdykoli píseň slyším, slavnostní chvíli bratrova sňatku mi připomíná.

V den svatby po ránu jsem jel v kočáře, který svážel hosty. Zastavili jsme na barrandovských útesech. Uviděl jsem poprvé Prahu. Ležela pod námi v celé kráse, ranní slunko zlatilo vlhké střechy. Věže jsem nestačil spočítat, ale že je stověžatá, bylo nepochybné.

Druhý den po veselce mne vzala Mariina sestra Lída do Prahy. Když na to vzpomínám a srovnávám to s dneškem, připadá mi to jako z jiného světa. Byl všední den, ulice poloprázdné. Lidé do práce už odjeli, pár hospodyň šlo za sporým nákupem, babičky za vnoučaty. Zájemci o památky jsme byli snad jediní.

Nádvoří Hradu bylo prázdné, jen před vchodem prezidenta Háchy dva „vládní vojáci“ v přilbách jako karikatura bývalé československé armády.

Lída byla hezká osmadvacetiletá slečna a její půvab byl naší vstupenkou. Ujal se nás příjemný muž v tmavomodré uniformě hradního hlídače a provedl nás i místy, která se běžně neukazovala. Vystoupili jsme do nejvyššího podlaží věže chrámu Svatého Víta. Z oken bylo město jako na dlani. Ukázali mi s výkladem nejzajímavější budovy a mosty. Dostali jsme se až na prkenný ochoz kolem zvonů a viděl jsem z blízka obry, připevněné kovanými pásy k trámům, složeným z několika vrstev mocných břeven.

Sestoupili jsme pod Vladislavský sál, kde probíhaly archeologické výzkumy nejstarších hradních opevnění. Dnes tyto prostory tvoří součást prohlídky a spatřit je vyžaduje odstát frontu. Prošli jsme je ve světle kapesní svítilny hlídače, který se s námi srdečně rozloučil. Řekl, že ho potěšil náš zájem, že má Hrad rád.

line

Dvaačtyřicátý rok byl těžký. Německý imperialismus byl na vrcholu a jeho světovláda se zdála v dohledu. Opanoval půl Evropy, obklíčil Leningrad, probíjel se posledními troskami Stalingradu, vztyčil haknkrajc na Elbrusu. Japonsko se na Východě přidalo, aby mu kořist neutekla a zaplavovalo jihovýchod Asie.

Nacisté opakovali legendu „Dolchstoss“, zdůrazněnou v Hitlerově „Mein Kampf“. Podle ní první světovou válku neprohrála německá armáda, ale zázemí, které se pro špatné zásobování rozložilo a vrazilo frontě „dýku do zad“. S vytrubováním triumfů se proto utahoval šroub hospodaření. Kontroly protektorátních orgánů byly příliš tolerantní a věci se chopily německé přepadové komise, řízené gestapem.

Ve městech se šířila tuberkulóza z podvýživy a i na venkově bylo zle. Ve Sviněticích sedlák Čejka, chlap jako hora a zdravý jak řípa, byl za dva pytle tajně semleté pšenice odsouzen na deset let do vězení. Z kriminálu v Alpách se jako lidská troska za dva roky vrátil, aby vykašlal doma krvavé zbytky plic.

Ne všem byli Němci proti srsti. Tatínek, aby sehnal nějakou korunu a hlavně trochu proviantu, dělal sedlákům v okolních vesnicích „lesního hospodáře“. Mívali kus lesa a potřebovali od lesníka vyplnit žádost, kolik toho a co chtějí porazit, co a čím osázet.

V neděli jsme šli spolu do Hájku, vesničky pod hradem Helfenburkem. U sedláka jsme se ohlásili a domluvili, kolik dřeva a k jakému účelu potřebuje. Ve statku byl neobyčejný ruch a všechno vonělo pečení a koláči. Když jsme se vraceli z lesa, kde táta vhodné stromy označil, před stavením vystoupil z auta se řidičem vyšňořený oficír wehrmachtu. Široké červené lampasy, na prsou hromadu blýskavé parády. Jak cudná panna k němu přitančila baculatá selská nevěsta a celá rodina vrtěla zadkem jak potěšený foxteriér.

line

Maminka vařila polévky z brambor, zeleniny, hub, z čeho se dalo. Ale ukrojit si k tomu kus chleba znamenalo chuť zkazit. Žmoulal se v ústech v odporný knedlík a nedal se spolknout. Říkalo se, že se do mouky míchají boby pro prasata.

Vzal jsem ruksak, na kolo pověsil tašku a jezdil mlýn od mlýna „fechtovat“. Někde se nade mnou slitovali a přivezl jsem pytlík mouky. U Denků si pekli vlastní chléb a vzpomínám na zlatou kůrčičku a bílou střídku. S kontrabandem jsem se plížil po stezkách, abych někoho nepotkal a nezeptal se, co vezu.

Ve Sviněticích si naši pořídili krávu a i když se mléko muselo odevzdávat a stloukat máslo bylo zakázané - odstředivky a máselnice zaplombované - dalo se leccos vyšetřit. Máslo se stloukalo v obyčejné bandasce. Smetanou se vrtělo, až ruce bolely, ale muselo se to umět. Když byl člověk moc něžný, nepořídil nic, když s tím moc mlátil, byla z toho zředěná kaše.

Stará paní Lokvencová ve Vodňanech byla ochotná vyměnit střevíce-lakýrky po nebožtíku manželovi za dvě kila másla. Lakýrky mi sloužily ve škole na přezouvání, chodit v bačkorách nebo pantoflích jsem se před spolužačkami styděl. Důchodkyni jsem vozil máslo po půlkilech, která maminka pracně skládala. Co čert nechtěl - jezdil jsem do školy na kole přes les a jeden střevíc jsem cestou ztratil. Hledal - marně. Máslo jsem vozil dál, až byl dluh vyrovnaný, ale bylo to na co? Doplňte si to sami, já chci vypadat slušně.

Tohle bylo nepříjemné, ale maminku čekala daleko horší smůla.

Nejvíc šetřila masem. Byl ho žebrácký příděl a tatínek na oběd bez masa krčil nos. Každý kousek zvěřiny nebo vepřového z „nucené porážky“ od sousedů ukládala v zavařovacích sklenicích do „černé komory“. Tatínek objevil, že jedna sklenice se otevřela a obsah je zkažený. Zkusili další a byli zdrceni. Velká část vzácného pokladu byla na vyhození. Těsnicí kroužky z válečné gumy zklamaly. Smrad visel v temné komoře ještě měsíce.

line

Ve Sviněticích jsme se dlouho neohřáli, leč rozšířily mi obzor literatury. Jak je to možné, takové hnízdo, kterému už v názvu vyjádřili lidé dávno pradávno pohrdání?

Sedlák, spíš statkář pan Vlk měl pozoruhodnou knihovnu. Půjčovali jsme si s tatínkem knihy oba. Knihovna zabírala v obývacím pokoji stěnu, ale hodnota nebyla v její velikosti, nýbrž v  obsahu. Paní Vlková byla dcera plzeňského lékaře, vzdělaného člověka, a knihovnu zdědila. Měli to srovnané podle velikosti a část na půdě. O prázdninách jsem se nabídl, že knihy uspořádám. Prožil jsem několik báječných dní. Odborná lékařská věda mě nezajímala, i když nabízela leccos ze zakázaného stromu poznání. Byl tu široký výběr světové literatury. Křížový Pete a Půltoronto s dvěma kolty proklatě nízko patřily od té chvíle minulosti. Našel jsem tituly romantické, dobrodružné, ale na úrovni. Přečetl jsem celého Ernsta Thompsona Setona, pár knih od Rudyarda Kiplinga a Breta Harta, zamiloval jsem si Jacka Londona. Měli souborné vydání jeho spisů, jež vyšlo ve dvacátých letech v nakladatelství B.Kočího v Praze. Občas jsem tu našel i vážnější pohled na život, který v letech zvrácené protektorátní morálky byl cenný. Poprvé jsem narazil na zmínku o marxismu v románu Jaroslava Raimunda Vávry Ahmed má hlad.

Narazil jsem tu na kuriozitu, brožuru „Umění sebeobrany na ulici i v domě.“ Kapitoly jako „Jak nejsnáze utrhnouti nohu od stolu a brániti se jí“, nebo „Jak uchopiti protivníka jako by v kleštích a uškrtiti ho.“ Všechno provázeno instruktivními kresbami, jejichž autorem nebyl Michelangelo ani Picasso. Pochybuji, že si literární skvost pořídil pan doktor proto, že měl v úmyslu někoho mlátit nohou od stolu, nebo uškrtit. Kontrast mezi triviálním až kriminálním obsahem a rádoby vznešeným jazykem byl zábavnější, než Humoristické listy.

line

V době, kdy byl tatínek vyhozen z práce, byl Hubert „totálně nasazen“ do Norimberku. Byl ženatý, měl synka, a jako na stavitele se na něho nucená práce v Německu nevztahovala. Odvolávat se bylo zbytečné. Když přijel na místo a úředníci transport rozdělovali, nad jeho případem se pozastavili. Poslali ho k stavební firmě, kde dělal v podstatě totéž, co ve Vodňanech u Křížka. Když z Norimberku zbyly po náletech ruiny, firma se odstěhovala do Slezska. Odtud před postupující frontou utíkala dál a Hubert skončil v Praze. Zúčastnil se květnových bojů na žižkovské barikádě.

I mne se dotkl postih rodiny, která pohrdla ctí hlásit se k „čisté rase“. Složil jsem zkoušku do lesnické školy, ale vyučování bylo odloženo a měl jsem si odbýt dva roky praxe. Přijal mne na bavorovském polesí pan nadlesní Beneš. Vzápětí jsem dostal na proužku špatného žlutého papíru od „Oberlandrat Budweis“ zákaz práce ve státních lesích. Bez razítka a bez podpisu.

Teprve po válce jsem se dověděl, že to mělo kromě „provinění“ celé naší rodiny i další příčinu. Mé jméno se shodou okolností objevilo v aféře pro Němce nepříjemné. Přišel jsem k tomu jak slepý k houslím. Protože jsem měl zelený límec, zastavil mě vesničan a zavedl na kraj lesa, kde našel vyvržené vnitřnosti a „deku“ - kůži dvou srnců. Ohlásil jsem to hajnému, kterému les patřil. Netušil jsem, že je na štíru se skočickým panem nadlesním, který organizoval pytlačení ve vlastním revíru a zvěřinu dodával německým papalášům. Případ se ututlal, ale moje jméno stálo v protokolech. Proto ten proužek papíru od obrlandrátu. Mohlo to se mnou dopadnout hůř.

Najít práci mimo státní lesy nebyla hračka, státu patřila většina. Táta se obrátil na spolužáka, lesního radu, šéfa lesů města Písku, a tam jsem byl zaměstnán a schovaný.

line

Poslední dva roky války byly nejtěžší.

Otec poslouchal Londýn. Hulákala do toho rušička. Na knoflíku přijímače visela červená vizitka: „Pamatuj, že poslouchání cizího rozhlasu je zakázané a trestá se vězením, nebo i smrtí.“ Protože to nepomáhalo, provedla se v rádiu povinná vivisekce a odstranily krátké vlny. Jazyk všem vyříznout nemohli, a tak se zprávy o „úspěšném zkracování fronty“ německé branné mocí šířily od úst k ústům.

Němci dostávali na frak na Východě i na Západě. Ve vzduchu si „nepřátelské bombardovací svazy“ a američtí „hloubkaři“ dělali, co se jim zlíbilo. „Tisíciletá říše“ praskala ve švech a kopala jak dodělávající kobyla. Pro koncentrační tábor nebo oprátku stačilo udání. Pokud se vyšetřovalo, pak jen proto, aby se mlácením ze zatčeného vytloukla jména dalších delikventů.

Celé ročníky mladých chlapců a děvčat odváželi na nucené práce do Německa a „na zákopy“. Na mne se to nevztahovalo, práce v lese byla „pro válku důležitá.“ V hájemství Flekačky, jež patřilo do Novodvorského revíru, našlo asyl několik lidí. My mladí jsme tvořili čtveřici, jež v zimě porážela dříví a na jaře a v létě dělala lehčí pomocné práce.

Tři kamarádi byli z Písku a měli to snazší. Mně bylo patnáct let a byl jsem jak ptáče vypadlé z hnízda.

Nejprve jsem musel najít střechu nad hlavu. Trvale jsem v hotelu „U kola“ bydlet nemohl. Představte si kluka, který chodí po Písku, zastavuje chodce a ptá se: „Prosím vás, nevíte, kde bych našel byt?“ Dobrosrdečným babkám se mne zželelo a poradily. Dostal jsem podnájem půl hodinky od města, v Semicích. V pokoji jsem měl postel a jednu židli, ostatní bohatství v kufru.

Od rodičů mne dělilo pár desítek kilometrů. Jezdil jsem domů na neděli. Bydleli nyní na samotě v bývalém schwarzenberském ovčíně na kopci nad chelčickým „Záhorčím“, které dříve táta jako správce řídil. Měli kuchyň a pokoj, dřevěný záchod před domem a koupel v plechové vaně, když jsem do ní nanosil kilometr do vršku od statku vodu. U ovčína byla sice studna, ale v ní střídavě voda špinavá, nebo žádná.

Snadno se řekne „jezdil“, ale za války nebylo nic snadné. Měl jsem polozávodní kolo, v jehož sedle jsem strávil pubertu. Teď jsem častěji šlapal vedle něj, než do pedálů s klipsnami. Duše pneumatik měly pestře barevnou sbírku záplat. Společné pro ně bylo, že nedržely. Lepidlo nelepilo. Celou cestu jsem trnul, kdy se ozve zasyčení a skončím jízdu po drncajícím ráfku.

Cesta vlakem nebyla o mnoho nadějnější. Dvakrát se přestupovalo, v Protivíně a v Číčenicích. Dvě příležitosti čekat, protože vlak bez zpoždění nejezdil. Později jeden přestup odpadl, z Protivína se šlo do Vodňan několik kilometrů přes dva kopce pěšky. Na Ovčín jsem to měl ještě další hodinku. Ke konci války už civilisty do vlaku nebrali skoro vůbec. Zbývala mi v sobotu odpoledne třicetikilometrová procházka domů a v neděli navečer stejným dopravním prostředkem - po chatrných podrážkách z náhražkové gumy - zpátky.

Jak jsem se v týdnu stravoval? Nosil jsem si do lesa litr kozího mléka, které nebylo na lístky a kilový bochník chleba. Po návratu z práce jsem si vařil kaši z ovesných vloček. Ty dostávaly na příděl rodiny s malými dětmi. Venkovští lidé na ně nebyli zvyklí a ochotně mi je prodali. Z kozího mléka se kaše vařit nedala a tak jsem to všelijak improvizoval. Jako dřevař jsem dostával potravinové lístky pro velmi těžce pracující, proto denně kilové bochníky chleba. Kupoval jsem ho u malého pekaře v Semicích. Měl dílnu, pec, prodejnu a obývací místnost v jednom. Chléb nebyl špatný. Byl každý den čerstvý a dostával jsem k němu od pekaře nádavkem obšírný výklad na dvě témata. První bylo, že peče chleba zadělaný a vykynutý podle všech regulí a všichni ostatní pekaři to hanebně fušují. Druhé téma, jak skvělé je všechno německé a jak dobře to s námi Němci myslí. Proč se „nedal k Němcům“, když je tak zbožňoval? Asi poznali, že mu to trochu hůř myslí. Jak po Osvobození dopadl, na to jsem se zapomněl zeptat.

Na neděli mi maminka schovávala, co měla nejlepšího. Po sparťánské dietě během týdne mi chutnalo, ale zažívací ústrojí se v pondělí bouřilo.

Bydlet a jíst je důležité, ale těžší bylo sám sebe držet na uzdě. Ocitl jsem se na volné noze, všem bylo jedno, jak žiji, s kým se potloukám, kdy chodím spát. Byl jsem zvyklý na mravy vesnice a maloměsta. Písek nebyl metropole, ale poměry na periferii byly přece jen jiné. Holobrádka se rychle ujala děvčata, hlavně ta nejčipernější. Měl jsem měřítko v poesii a literatuře a včas jsem se vzpamatoval. V dodržování dobrých předsevzetí mi pomohl sport. Boxoval jsem a chtěl jsem „být ve formě“.

Nejcennější školení mi dali lidé okolo mne, do té chvíle neznámí. Ocitl jsem se poprvé sám bez autority tatínka a maminky. Nemohl jsem se pod jejich záštitu schovat jako pod paraple před deštěm. Nebyl jsem už pro nikoho Milánek lesních. Párkrát jsem si natloukl nos. Starší paní mě chtěla dohodit dceru, nabízela mi hory doly a způsobila mi konflikt s panem domácím. Musel jsem hledat nové bydlení. Poučil jsem se, že dobré lidi nepoznám podle přívětivých řečí, ale když je mi zle. I laskaví se našli, aniž by ode mne mohli čekat sebemenší protislužbu. Naučil jsem se takových vážit.

line

Píši o rodičích a najednou se nechám unést vyprávěním o svých peripetiích v Písku? Ono to ale je také o rodičích. Jak jsem byl najednou jako vytržený z jejich náruče, z jejich péče. Co to znamenalo, jak mi chyběli, když jsem byl v patnácti uprostřed války jako zatoulané kachňátko (i když trochu těžší, měl jsem welterovou váhu a to znamenalo sedmašedesát kilo). Jak jsem postrádal jejich ruku, která by mi dala pohlavek, když jsem si zahrával s malérem.

Křivdil bych rodičům, kdybych řekl, že se o mne nestarali. Dělali, co bylo v jejich silách, ale měli starostí nad hlavu. Otec neměl nárok na důchod a penzijní ústav mu vyměřil almužnu. Je hořká ironie, že válečná situace to činila snesitelnějším. Za peníze se dohromady nic nekoupilo, všechno bylo na lístky a na poukazy. Lidé z města jezdili na venkov a vyměňovali rodinné šperky za kus žvance.

Jídlo představovalo největší problém a v tom našim pomáhala honitba. Ulovená zvěř se musela vykazovat a většina odevzdávat. Doktor Páv neplatil honitbu z křesťanské lásky, ale jako zdroj proviantu. Tatínek i tak dovedl vyšetřit pro domácnost zajíce, bažanta, párek koroptví a občas i něco většího.

Bydleli jsme ještě ve Sviněticích, když se rozhodl střelit srnu. Zjistil, kde a kdy chodí „na paši“. Ukryly jsme se po směru větru, aby lidský pach zvíře nevaroval. Rána padla a srnečka se místo jetýlku dočkala olova. Táta jí dal záraz loveckým nožem do zátylku a naložil mi ji do ruksaku. Potmě jsme opatrně obcházeli Křepice a Vodňanské Hory. Doma tatínek srnu vyvrhl a ráno ji stáhl a rozčtvrtil. Porce pečlivě otřel, zabalil a vložil mi znovu do ruksaku.

V podvečer byla krajina pod sněhem, mrzlo, nebe zatažené, přítmí, jako by každou chvíli mělo sněžit. Počasí, že by člověk psa nevyhnal. Nic lepšího jsem si nemohl přát. Připjal jsem lyže a opatrně, vyhýbaje se všem cestám, přes pole a po zamrzlých meandrech Blanice jsem vezl nadílku Pávům.

Tak tatínkova brokovnice šestnáctka zásobovala dvě rodiny.

Ještě k té brokovnici. Střílet srnčí zvěř broky je něco jako když neandrtálci lovili mamuta pazourkovým nožem. Táta byl rád, že mu Němci nechali alespoň brokovnici. Byl výborný střelec a dokázal s ní zázraky.

Před válkou stál jeden náboj korunu a za to jsem měl ve škole oběd - pět rohlíků. Tatínek mnoho za střelivo neutratil. Většinou si nabíjel patrony sám a potřeboval málokdy na jeden cíl stisknout spoušť podruhé.

Tenkrát mne brával v podvečer na tah kachen. Kachny se pásly na polích za Blanicí a za soumraku se vracely na rybník. Stáli jsme pod hrází Záhorského. Kačeny letěly jako blesk nízko nad korunami dubů. Na Divokém Západě pistolník střelhbitě vytasí kolt a pálí od boku. To je román. Než jsem stačil zahlédnout nad námi pohyb, táta vystřelil. Ve zlomku vteřiny odhadl rychlost letu a o metry „předsadil“, aby se kachna s porcí broků neminula.

Když řídil kruhový hon, měl oči všude. Odpovídal za to, že nedojde ke zranění. Rozestavil střelce a honce, dal trubkou znamení a začali postupovat do středu a střílet. Když se kruh zúžil, nový signál znamenal, že je přísně zakázáno střílet dovnitř kruhu - jak tatínek říkal „i dyby tam vyběh‘ jelen se zlatejma parohama“. Zpravidla býval táta „králem honu“, na „výřadu“ měl nejvíc trofejí.

line

Za války dělal zázraky nejen táta s puškou, ale i maminka u plotny. Každý den neměla srnčí kýtu nebo bažanta. Kuchtila i ze surovin, které se ostýchám pojmenovat, aby se choulostivější čtenářka neotřásla. Že upravila maso lysky, to asi většině nic neřekne. Je to ta černá „kachnička“ s bílou lysinkou nad zobáčkem, kterou lidé rádi krmí a ona k nim s důvěrou připlouvá. Mezi lovnou zvěř nepatří. Její maso páchne bahnem a je nepoživatelné. Jedli jsme ji a drželi si nos? Vůbec ne. Maminka ji rozsekala, naložila v koření, smíchala s kouskem vepřového nebo uzeniny, dodala ingredience které patřily k její čarodějné kuchyni. Sekaná v troubě voněla, že jsme se nemohli oběda dočkat. Podobně zužitkovala i jiná „nejedlá“ zvířátka, jen psy a kočky neuznávala.

Jednou jsem psí stehno okusil a nebylo to v Koreji, kde platí za nejoblíbenější pochoutku. V poledne u ohně vybalil dřevař do zlatova upečené „kůzle“ a dal nám ochutnat. Všichni jsme se olizovali a dobrotu pochvalovali. Když si po obědě chlapi zapálili fajfky, přiznal, co to bylo za lahůdku. Měli jsme žaludky válkou otužilé a tak nikdo nebledl. Někteří mu zaplatili drsnými tituly, druzí prohlašovali: „To musim říct mojí starej, ať to taky zkusí.“

Násadu králíků na chov nosil taťka z borového mlází. Dovedl nalézt zamaskovanou noru pod suchou trávou okolo stromků. Podle toho, jak byla tráva „učesaná“ poznal, zda je králičí máma uvnitř nebo venku. Kdyby tam sáhl nezkušený, se zlou by se potázal. Otec věděl, kdy může králíčata vytáhnout a strčit do pytle a kdy musí nejprve samici prutem podráždit, až strach přemůže mateřskou lásku a z nory jako blesk „vypálí“. Hmatem poznal, zda jsou uvnitř osrstění dorostenci, nebo slepá holátka. Ve druhém případě noru zakryl a doufal, že se vyděšená máma ke kojencům vrátí.

Maminčino kuchařské umění mělo i tady své místo. Maso z divokých králíků nebylo moc dobré a bylo potřebí smísit je s jiným. Francouzi říkají sekané z různých druhů masa, sýrů, zeleniny, hub a koření „paštika“. Kombinací dosahují chuťové senzace, jimž se maso podávané vcelku nevyrovná. Maminka neopisovala od Francouzek, ale - „nouze naučila Dalibora housti“.

line

Tatínek musel „Na Ovčíně“ dělat i práce, k nimž nikdy nepřičichl.

Před domkem byl pozemek asi 10x10 metrů. Kromě budky, do které „chodí i císař pán pěšky“, tam zřídil ubytovnu pro tucet slípek a králíkárnu. Pod oknem zrýpal kus zahrádky na zeleninu a ohradil ji plaňkovým plotem.

Na dřevo byl odborník, dovedl původ a kvalitu poznat podle řezu. Teď se s ním seznamoval z jiného zorného úhlu. Řezal a sekal dříví a z prkének sbíjel konstrukce. Neměl v tom praxi, učil se, ale byl velmi pečlivý. Stálo zato ho pozorovat. Nesnášel práci „hala-bala“. Každé prkénko ohobloval, přeměřil. Všechno si rozpočítal a pak skládal kousek ke kousku. Hřebík při zatloukání neohnul a nemusel ho vytahovat. Nevím, zda to slepice a králíci docenili, ale nestěžovali si. Když jsme seděli v domečku, který se podobal telefonní budce, ale telefon tam nebyl, na hlavu nám nepršelo a mezerami mezi prkny na nás nefičelo.

Koncem války táta koupil v lese díl pařezů. Byla to za sto protektorátních korun hromada dříví. Jenže vykopat je - těžších čtrnáct dní práce jsem nepoznal. Kopal jsem se sousedem, starším a zkušenějším. Jste v jámě po pás a když na pařez čepcem sekery uhodíte, pořád ještě někde drží. Konečně se hýbe. Podloží se dlouhé břevno jako páka, chvílemi se zahoupe a kope se dál. Pak ještě maličkost - metráček nebo dva vytáhnout.

Říká se, že pařezy zahřejí třikrát: jednou když se dobývají, podruhé když se štípou a potřetí v kamnech. Druhou fázi jsme absolvovali s tátou. Myslíte, že se nad tím nemohou střetnout rozdílná stanoviska? Když jsme je rozřezávali, stála otázka, od kterého kořene začít. Někdy odehnal táta mne, někdy já tátu.

„Hele, rači si to udělam sám.“

Než jsme ohromnou hromadu zpracovali, válka skončila a pařezy dal táta sousedovi.

line

Poslední dny války jsem trávil na Ovčíně, zase hezky zpátky doma u maminky a u tatínka. Z  novodvorského revíru jsem utekl, ale s vědomím hajného. Němečtí policajti a s nimi nedobrovolně naši četníci pátrali po uprchlících z totálního nasazení. Částečně to byla setrvačná úřední horlivost „nácků“, ale víc svévole:

„Myslíte si, verfluchte Böhmisch, že jsme na lopatkách a máte vyhráno? My vám ještě ukážeme, co je to porušovat německý »ordnung«!“

Spal jsem doma a přes den se v Lipkách učil rusky. Ležel jsem na mýtině v hedvábné trávě a opaloval se. Bylo mimořádně teplé jaro a koncem dubna jsme se v husím rybníčku za lesem koupali.

Po cestách projížděli „národní hosté“. Občas se pod rozkvetlými třešněmi utábořili a za nějaký den se zvedli a putovali dál. Byly to rodiny Němců z východních oblastí, do nichž postupovala Rudá armáda. Nacističtí „gauleitři“ střídavě vyhrožovali zastřelením tomu, kdo projeví zbabělost, dá se na útěk a bude ucpávat komunikace, důležité pro armádu - a vzápětí zase stejně nesmlouvavě trvali na evakuaci. Venkované jeli s žebřiňáky naloženými nábytkem, peřinami a dětmi. Chlapi byli na frontě, v zajetí nebo „pod kytičkami“ a opratě drželi starci, invalidé, nebo ženské. Kam jeli a proč jeli nevěděli a pochybuji, že existoval vůbec nějaký plán.

Urostlý kovář ze sousedství vycházel večer za dobrodružstvím. Němky morální zábrany neměly, ohrozit čistou rasu jim přestalo dělat svědomí. Zájemce o jejich půvaby byl pro ně v trpké nejistotě chvilka potěšení.

Od Libějovického zámku směrem k „Lázni“ vedla široká alej mohutných dubů, lip a javorů. Němci pod nimi zaparkovali ve dvou řadách na kilometr dlouhou frontu nákladních aut, vlečných vozů, pásových i kolových transportérů. Nevypadalo to na jeden vojenský trén, spíš na sbírku z toho, kde co zbylo. Okolo přecházely stráže v přilbách s nasazenými bodáky. Za pár dní vojáci zmizeli. V autech bylo natankováno a v mnohých nechyběl ani klíček od zapalování. Jeden chelčický sedlák si odvážel vlečňák, vrchovatě naložený pneumatikami. Kovář sukničkář nechal krasavic a přivezl si nákladní auto něčeho lesklého, co působilo lákavě. Nevěděl, co to je. Bylo to zbrusu nové vybavení pro zubní ordinace.

Tatínek odtud přinesl ruksak masových konzerv bez firemního označení. Nikdy jsem tak báječné vepřové neokusil. Bylo toho tam spousta, zřejmě určeno pro brannou moc, ale nedoručitelné.

Kolem zahrádky Na Ovčíně, stranou hlavních cest, procházeli němečtí dezertéři. Bez pušek a automatů, s vyřezávanými sukovicemi. Prosili o pitnou vodu. Všichni šli jedním směrem - na západ. Polní policie, označená kovovým štítem na prsou, je věšela a střílela. Ale fronta byla hrozba hrozivější. Posléze se i „Feldpolizei“ vytratila.

line

Druhého května vyšly noviny o jedné stránce a v černém rámečku nasupená tvář s knírkem. „Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler padl hrdinskou smrtí 1.května při obraně Berlína.“ Zpráva nevyvolala veliký dojem. Bralo se to už jako samozřejmost.

Pátého května odpoledne tatínek otevřel rádio a ozval se sokolský pochod, šest let zakázaný. Povstání. Popadl jsem kolo a ujížděl do Vodňan. Představovali jsme si to jednoduše. Všude budou prapory, fanfáry, všichni se budou objímat a za vším zlým spadla klec. Tak jsme znali z veršů a obrázků 28. říjen 1918.

V příštích dnech československé prapory, šest let schované, opravdu naplnily ulice a jako by ve slunci město rozkvetlo. Četníci, obecní strážníci a rychle ustavení revoluční gardisté s červeno-modro-bílými páskami na rukávech zatýkali Němce a kolaboranty a napěchovali jimi dva kumbály vězení okresního soudu.

Od Strakonic přijel na náměstí americký džíp a zase odjel, byl to průzkum. Ještě osmého května nad východním obzorem od Číčenic vystoupilo hrozivé monstrum. Několik lidí se pokusilo zastavit tanky, obrněné vozy, motocykly a tisícihlavou mašinérii poražené, ale nedoražené hydry. František Žemlička ze Strachovic to zaplatil životem a na vodňanském nádraží má pamětní desku. Několik hodin projížděly městem kolony Němců na západ k Američanům. Zajetí tam bylo pro ně přijatelnější, než padnout do ruky Sovětům, kterým dlužili za tisíce vypálených měst a vesnic a miliony povražděného civilního obyvatelstva.

Poměry ve Vodňanech se uklidnily, až když z Budějovic, už zase Českých, připochodovala Rudá armáda. Za městem byla demarkační čára, Chelčice patřily do amerického pásma. V prvních dnech to nebyl problém. Vojáci se bratřili a objímali nejen při setkání na Labi, ale i u Křenků v hospodě na tancovačce. Mládenci pivem a některá děvčata sympatiemi hostili obě strany.

Válka pro nás skončila, ale do mírového pořádku bylo daleko. Na Východě se válčilo, v britské okupační zóně stály německé divize v plné zbroji pod velením nacistických důstojníků a generálů.

Lidé považovali za samozřejmé, že se rozhodování vrátilo do našich rukou, ale fakticky jsme žili ještě ve frontovém pásmu, které podléhalo velení spojenců. Vodňany patřily nějaký čas do sovětské zóny, ale pak se hranice posunula o kilometr dál a stali jsme se součástí zóny americké. Zavedení vlády českých orgánů nebylo jednoduché. Tvořily se národní výbory, ale americké štáby je nebraly na vědomí.

Na Vodňansku a Prachaticku se objevila partyzánská organizace Šumava II., jejíž existenci do té doby nikdo netušil. Za tátou přišli dva funkcionáři a nabídli, že mu podepíší potvrzení o odbojové činnosti a dostane vyznamenání. Vypoklonkoval je. Velitelem Šumavy II. ve městě jako „kapitán partyzán“ byl strážmistr četnictva, v Chelčicích katolický farář. Kdo je vybral a ustanovil bůhví.

line

Ve dnech plných zmatku se u plotu na Ovčíně zastavili dva vojáci. Mluvili rusky, ale měli na sobě německou uniformu s utrženými symboly. Táta poznal, co je to zač. Věděli jsme už o vlasovcích, kteří se přidali k Němcům. Otec na ně namířil pušku, přesvědčil se, zda nejsou ozbrojeni, nabitou brokovnici mi svěřil, abych je dovedl ke kapitánu partyzánovi na faru.

Vzpomínám na to se smíšenými pocity. Proč je neeskortoval sám? Já jsem do té doby z brokovnice ještě nevystřelil. Možná, že jsem projevoval nadměrnou horlivost, a tak mi tu úlohu svěřil. Cesta procházela hlubokým úvozem. Jeden z chlapů se zastavil a zavazoval si botu, nebo to alespoň předstíral. Spíš strachy, než rozhodností jsem zařval a on vyskočil. Druhý k němu tlumeným hlasem něco zabroukl. Jezuita Srubek jim napsal na kousek papíru, kde se mají hlásit a poslal je bez doprovodu do Vodňan. Na jejich další osud bych nevsadil zlámanou grešli. Sověti nedělali v těch dnech s vlasovci dlouhé ciráty a Američané je bez skrupulí Sovětům předávali. Možná že ti dva dali v zajateckém táboře ze strachu přednost zradě před smrtí, ale mnoho si nepomohli. Navíc měli klejmo vlastizrádců.

line

Student Frantík Holeček svolal do chelčické hospody ustavující schůzi komunistické strany. Sešla se většina mužského obyvatelstva. Rozdávaly se přihlášky. Vzal jsem dvě a jednu podal otci. Loupl po mně očima, ale nepodepsat se styděl. Vykroutil se jen farář.

Cestou domů mi táta vynadal. Proti komunistům nic neměl, Rudá armáda nás osvobodila, ale stát se komunistou, to pro něho byl silný tabák. Žil představou z předmnichovské republiky, kdy komunisté byli buřiči a každou chvíli v kriminále. On byl pan správce a nepochybně jím zase bude.

line

Těšili jsme se zpátky do myslivny. Tatínek zjednal bryčku, a jeli jsme se tam podívat. Vezl nás největší sedlák ze vsi. Když jsme projížděli Stožice, které jsou od Chelčic asi dva kilometry vzdálené, poznamenal, že je tam poprvé v životě.

„Jednou sem byl až v Písku. To dyž mě zavolali za první světový války k asentu. Táta vzal vojenskejm pánům šunku z prasete a dali mi »untauglich« (neschopen).“

To jako poznámku, jak žil kraj, jehož patriarchální poměry popisuje spisovatel Josef Holeček, rodák ze Stožic, ve dvanáctidílném románu »Naši«.

Myslivna byla zklamáním. Co dokázal za dva roky udělat z hezkého stavení pohodný bylo k neuvěření. Špinavá páchnoucí špeluňka. Teprve po letech repatriant z Belgie lesní dělník Vodička, když stavení koupil, obnovil je a modernizoval.

line

Nastěhovali jsme se do Vodňan do domku, který národní výbor zabavil rodině Čechoameričana, který se vrátil někdy před válkou. Žil z dolarového důchodu a byl horlivý fašista. Na půdě měl celé ročníky pečlivě srovnaných fašistických novin a kalendáře Gajdovy České obce fašistické. Za války se nějak zamotal s Němci, Hitlerův režim odpovídal jeho představám o společenském pořádku.

Po nějaký čas před naším nastěhováním bydleli v domku američtí důstojníci. Tatínek se styděl, když jsem ho překvapil, jak štítivě vynáší z pokojských kamen na klacíku použité preservativy. Sousedé vyprávěli, jak večer vídali v osvětlených oknech podnapilé kolaborantky, které si Američané vzali z vězení jako posluhovačky. Mezi nimi paní Fridrichovou.

line

Předsedou městského národního výboru se stal Bohuslav Kindl, který se vrátil z koncentračního tábora, zakládající člen KSČ, senátor a přítel Klementa Gottwalda. Fridrich, zlý duch města, unikl oprátce o vlas jen díky tomu, že popravení svědčit nemohli. Také Krysl skončil v base a jeho žena, která byla spiritus rektor jeho esámanské aktivity, se oběsila. Marjána v Záhorčí krmila prasata dál, a svině ani podsvinčata jí němectví nevyčítali.

Tátu povolal národní výbor zpátky do správcovské funkce bez zvláštního dekretu. Prvním úkolem bylo využít městské hospodářství k zásobování občanů potravinami. Centrální zabezpečení bylo zatím nepostačující a bylo je třeba doplňovat z místních zdrojů. Ze Záhorčí se dováželo mléko pro děti a ženy z koncentračního tábora, které měly lazaret ve škole. Vepřové maso a sádlo, ryby, brambory, mouku, zeleninu vydávaly zvlášť určené prodejny. Pořádek v tom nebyl ideální, stížnostem a zlé krvi se národní výbor nevyhnul, ale proti hladové okupaci to byl pokrok.

Někteří obchodníci nevěřili, že se lidový režim dlouho udrží a křečkovali. Ve výloze textilního obchodu na rohu náměstí vystavil národní výbor prádelní hrnec zkaženého sádla a plesnivé stůčky látky, nalezené u majitele obchodu ve sklepě.

Město ještě patřilo do sovětské zóny, když táta zažil humornou příhodu. Proviantnímu důstojníkovi padli do oka kapři v sádkách a nabídl za pytel ryb barel másla. Proč ne? Máslo byla vzácnost, i převařené nebylo k zahození a ryb v rybnících zásoba.

Leč - došlo k nedorozumění díky podobnosti a rozdílu našich slovanských jazyků. Národní výbor dostal barel motorového oleje - rusky „máslo“.

Obchody s Američany vypadaly jinak. Měl jsem zkušenosti. Kupoval jsem od nich cigarety, čokoládu, žvýkací gumu, mýdlo, součásti oblečení a prodával to ve škole v Písku, který patřil do sovětské zóny. Když jednu cigaretu prodávali za deset korun a zdražili ji na jedenáct, rázem to platilo nejen v celém městě, ale i v okolí a už jsi ji pod jedenáct nedostal.

Přijeli v zimní výstroji a ta se brzy měnila na letní. Navezli obleky, prádlo, svetry, šály, rukavice na hromadu za městem. Představitelé národního výboru prosili, aby to neničili, naši lidé jsou po okupaci oblečení bídně a každý kousek hadříku je vzácný. Co si za to budou přát?

„Brzy vám naše firmy všechno dodají a budete si moci koupit, co budete chtít“, odpověděl důstojník. Hromadu věcí, za jednu zimu sotva obnošených i docela nových ze skladu polili benzinem a zapálili. Aby lidé ohořelé zbytky nevyhrabávali, postavili k tomu stráž.

Sověti měli za městem u Újezdu v lukách sklad kořistních trofejí. Hlídaly to také stráže, ale benevolentní. Lidé si odtud odváželi jízdní kola, psací a šicí stroje, stanové celty, nafukovací čluny. Někteří podnikavci se vraceli několikrát a s věcmi kšeftovali. Je trpká ironie, když antisovětská propaganda opakuje báchorku, že rudoarmějci kradli hodinky: »Davaj časy!«

Většina lidí zprvu nedělala mezi armádami osvoboditelů rozdíl a milovala a měla v úctě jedny jako druhé. Američané byli v hezkých uniformách, nažehlení, neudělali krok pěšky, jezdili v džípech. Rudoarmějci byli ve vybledlých gymnasťorkách, v rozšlapaných holinkách. Malí chlupatí koníci tahali vozíky. (Zůstal u nás dojem, že ruský koník je malý, podsaditý. Byly to koně z mongolských stepí, které Mongolská lidová republika dodávala Rudé armádě jako podporu ve válce proti „mocnostem Osy“.)

Stýkal jsem se hojně s jedněmi i druhými.

Sovětská armáda obklíčila řetězem hlídek písecké lesy, kterými se kradly rozprášené zbytky Schernerovy armády na západ. Němci přepadali samoty a páchali zločiny, jak byli zvyklí. Družstva rudoarmějců měla stany na dostřel jeden od druhého. Vracel jsem se do práce, ale do lesa jsem nemohl. Trávil jsem hodiny se sovětčíky, brousil ruštinu, kterou si můj sedmnáctiletý mozek rychle osvojoval. Debaty byly zajímavé. Získával jsem představu o životě v různých koncích Sovětského svazu. Měli sta otázek na poměry u nás za války, před válkou i na historii. Připadal jsem si důležitý, když jsem válečné hrdiny poučoval.

S Američany mne spojoval - kromě šmelení - box. Reprezentoval jsem ČASK Písek ve welterové váze a sport zaujímal v mých zájmech významné místo. Občas pro mne přijel džíp, někam mne odvezli a tam jsem se s nimi oťukával. Měl jsem představu, že co Američan, to boxer. Nebylo to tak hrozné. Naučil jsem se také trochu anglicky, ale na slušnou konverzaci to bylo málo.

V listopadu pětačtyřicátého roku obě armády po vzájemné dohodě mocností z Československa odešly. My, obyčejní smrtelníci, jsme tenkrát nedocenili, jaké to bylo pro nás štěstí. Německo zůstalo rozdělené po více než čtyřicet let, Korea je rozpolcená dosud a naděje, že se rodiny spojí, v nedohlednu.

line

Koncem roku se opakoval náš vstup, tatínka a mne, do strany, i když už jsme se za členy dávno považovali a týdenních schůzí ve Vodňanech v hospodě Pod věží se zúčastňovali. Do strany se po květnu hlásily tisíce lidí a nezkušený stranický aparát to nestačil zvládnout a měl v tom zmatek. (Později vyšlo najevo, že v centrální evidenci jsem členem dvakrát, jednou od května, podruhé od prosince.)

Tentokrát už otec neváhal a nepochyboval, že do strany patří. Přihlásila se i maminka. Události měly rychlý spád a politické fronty se vyhraňovaly. Počáteční všeobecné nadšení z Osvoboditelů se dělilo - dělníci, pokroková inteligence a část řemeslníků a živnostníků byla pro sociálně spravedlivé zřízení a viděla záštitu v Sovětském svazu, továrníci a část středních vrstev usilovala o obnovu předválečných poměrů a spoléhali na Západ, hlavně na Ameriku.

Přijímání do komunistické strany už mělo určitá pravidla a schvalovalo se na schůzích. K široké demokracii patřilo, že se na schůzi žádná evidence nevedla a zúčastnil se, kdo měl zájem. Považovalo se za normální, že i k otázce, kdo do strany patří a kdo ne, se vyjadřovali i nečlenové.

line

V sále bylo nabito. Pro mne jako mladíka se neslušelo, abych zabíral židli starším. Stál jsem pár kroků od dveří. Předseda oznámil mezi jiným, že podali přihlášku Hubert Matouš, městský správce, jeho manželka Ludmila a syn Milan.

Kousek ode mne se přihlásil o slovo Růžička, pohodný, který bydlel v bývalé myslivně.

„Proti tomu klukovi nic nemám, ta pani snad taky neni zlá, ale správce Matouš je asociál a do strany nepatří.“

Strnul jsem. Hlavou mi proběhla historie toho člověka. Přišel na Pražák odněkud z východního Slovenska, když se republika rozpadla. Měl nemocnou manželku a kupu dětí. Nebyl zdráv a na dřevařinu nestačil. Pomocné práce v lese byly špatně placené a rodina živořila. Jestli měl táta vady, pak to asociální cítění nebylo. Hledal, jak by ubohé rodině pomohl. Na Pražáku dělal pohodného menší hospodář, který se chtěl nevoňavé práce zbavit. Táta promluvil s Růžičkou a ten byl všemi deseti pro. Městská rada to schválila. Když nás Němci z myslivny vypakovali a Rédl se tam stěhovat nechtěl, změnila se krásná budova v pohodnici. Za války byl drnomistr vážená osoba. O každém uhynulém praseti musel potvrdit, že bylo řádně zasypáno vápnem a zakopáno. Kdekterý hospodář si rasa předcházel a nikdy nechybělo „všimné“ v korunách i v naturáliích. Růžičkovy děti kvetly jako růžičky. Když šlo opravdu o likvidaci mršiny, uvařil pohodný z tuku alespoň mýdlo. Nebylo zrovna toaletní, ale ne horší než to, které se fasovalo a i o ně byl zájem.

Tenhle člověk teď prohlásil, že táta je asociál.

Odhodlal jsem se a zvedl ruku. Bylo to moje první veřejné vystoupení. Rozčilením se mi třásl hlas, ale cítil jsem spravedlivé rozhořčení. Uvedl jsem, jak táta, pokud mohl, pomáhal Kindlové a Brožové, ženám zatčených komunistů. Připomněl jsem ještě jednu historku. Před válkou došlo v Ledererově textilní továrně ke stávce. Ženy žádaly lidštější pracovní podmínky a zvýšení mzdy. Pan továrník prohlásil, že kdo není spokojen, může jít a ženské vyhodil. Na maloměstě byla pracovní příležitost vzácná. Čekal, že ženské přilezou s prosíkem. Táta vzal dělnice do lesa na vysazování holin. Nebyly to žádné holubičky a hajný se jim vyhýbal. Městská rada vrčela, ale táta si počin zdůvodnil pěstebními potřebami. Pan Lederer skřípal chrupem, ale musel jít ke křížku, Amazonky vzal zpátky a pár korun jim přidal.

Teď na schůzi vyskočilo několik soudružek, které tehdy ke stávkujícím patřily a hlasitě a s rozhodností mne podpořily.

line

Život dostával jiný rytmus. Propaganda zdůrazňovala, že už pracujeme pro sebe, ale i bez přesvědčování si to většina uvědomovala. Byl ještě nedostatek všeho možného, ale dýchalo se svobodně a to bylo nejdůležitější. Lidé mohli říci, co si myslí a nemuseli se rozhlédnout, zda neposlouchá někdo cizí, kdo by je mohl udat.

Na radnici nevládli místní vašnostové, kteří se tam po léta od voleb do voleb jen mezi sebou střídali a jejichž uvažování nesahalo za městské stodoly. Starý zasloužilý komunista Kindl bez velké slávy odešel, nastoupili mladší. Předsedou národního výboru se stal soudruh Kovařík, nejprve po osvobození okresní školní inspektor. Nehrál si na vrchnost, zapojil do rozhodování kolektiv, našel otevřené dveře i k předsedovi vlády a později prezidentu republiky Klementu Gottwaldovi. Táta si s ním rozuměl.

Továrník Sigmund se po válce z Anglie nevrátil. Patřil ke skupině generála Prchaly, které se v Československu zdál Benešův režim příliš levicový.

S panem doktorem Pávem se táta nepoškorpil, ale jejich přátelství v tichosti skončilo. Pávovi patřili k aristokracii, spjaté navíc rodinným původem paní k vysoké církevní hierarchii. O myslivost už advokát zájem neměl, zlidovění do ní otevřelo dveře lidem, o jejichž společnost nestál. Táta nejprve platil honitbu sám a pak ji odevzdal honebnímu družstvu, které v Chelčicích vzniklo.

Jednu poválečnou úsluhu, kterou ještě Pávovi udělal, přede mnou zatajil. Když jsem si po letech vzpomněl, jak pěkně by se na zdi chalupy vyjímaly zkřížená ládovačka a rajtarská šavle, marně jsem ve Sviněticích mlat rozkopával. Velitel píseckého armádního sboru mi poslal na pomoc ženisty s minohledačkou. Našli i krabičku od krému na boty, která pamatovala císaře pána, ale zbraně nikde. Majitel domu naše počínání napjatě sledoval: »Přece s takovým hurá nehledají nějaký dekorační nesmysl, ale nepochybně ukrytý poklad.« Chalupu koupil pár let po válce a z jeho chování bylo zřejmé, že o tajemství pod udusaným mlatem, a kam se podělo, neměl ponětí. Kdo tedy? Zbývalo jediné vysvětlení: Doktor Páv po Osvobození tátu požádal a ten zařídil vrácení. Mně se s tím nepochlubil. Věděl, co bych na to řekl a že bych pana doktora poslal - tušíte kam.

K panu doktorovi ještě jednu poznámku, která se už naší rodiny netýká. Jak se za války Páv před Němci třásl, tak se po únoru 1948 zapojil do nezákonných aktivit. Dohaduji se, že to nebylo ani tak z jeho iniciativy, jako že se spíš styděl odříci jiným. Vila se stala jakýmsi „karavanserajem“- přestupní stanicí ilegálně přecházejících mezi ČSR a Bavorskem. Zaplatil za to krutě. Když ho po zatčení odváželi do Českých Budějovic k výslechu, auto se srazilo na nechráněném přejezdu s vlakem a utrpěl těžké zranění. Kdysi při lyžování si zlomil nohu a chybějící kus kosti mu vynikající ortopedi nahradili slonovinou. Nyní byly nohy rozbity znovu a hůř.

line

Před válkou byl tatínek „běloručka“ a nepokládal to za nic špatného. Přece se nenechá přistihnout, jak ve špinavých kalhotách okopává salát, nebo sbírá vejce v kurníku. Jeho autorita by utrpěla. Za války ho nezbytnost přinutila a po osvobození se už na fyzickou práci pohlíželo jinak a  inteligence se za ni přestala stydět. Za domkem byla zahrada a jako v celé vodňanské kotlině, naplavenině z někdejších šumavských ledovců, tu byla úrodná půda. Byla rozkoš zalévat černou prsť, na které rajčata, papriky, kedluben, růžičková kapusta, jahody rostly před očima. Tatínek se svou hodinářskou pečlivostí vysazoval a rouboval třešně, višně, jablka, hrušky a kolem plotu angrešt a keře červeného a černého rybízu.

Maminka chovala zamilované slepičky, králíky a v chlívku prasátko, které měla také ráda. S těžkým srdcem prožívala, když v lednu padl její chrochtálek pod nůž. Bez zármutku jsme si pochutnávali na ovaru, jitrnicích a šrůtkách uzeného. Za těchto podmínek se dal přídělový systém snést, i když jsem už nebral lístky pro velmi těžce pracující. Za vysedávání ve škamnech lesnické školy jsem na ně neměl nárok.

line

Školu jsem dokončil externě a mezitím jsem už pracoval na krajském stranickém sekretariátě a učil na zdravotnické škole v Českých Budějovicích. V devětačtyřicátém roce jsem se oženil a odstěhoval do Mánesovy ulice v Českých Budějovicích. Od října toho roku jsem nastoupil základní vojenskou službu a v uniformě zůstal dvacet let.

Nastal předěl, od kterého jsem už nesledoval tatínka a maminku jako dítě, vedené mezi nimi za obě ruce. Co dělali vím, podle možností jsem je tu a tam navštívil, ale byl jsem přece jen vlaštovka, která z rodného hnízda vyletěla.

line

Když bylo tatínkovi něco přes šedesát, odolal přemlouvání národního výboru a odešel do důchodu. Rodičům se nabízel domek, v němž ve Vodňanech bydleli, za směšně nízkou cenu, ale Hubert je nalákal na Liberecko. V Pohraničí bylo po odsunu Němců volných stavení habaděj. Vyhledal jim dům v Proseči nad Nisou na stráni pod lesem. Budova byla v dobrém stavu a mnoho úprav nevyžadovala. Odstranily se jen zbytečné přílepky - kůlny, chlívky, ploty a prkenné přístřešky. Terén se srovnal a tatínek zrýpal zahrádku. Z lavičky se otvíral výhled přes údolí Nisy k majestátní špičce Ještědu na obzoru.

V domě byly dva pokoje s okny v průčelí a třetí pod skosenou střechou v podkroví. Kuchyň byla prostorná s běžným venkovským vybavením, ale byla v zadní straně stavení a okna hleděla do příkrého svahu. Většinu roku měla málo světla a trávit tam hodiny u plotny nebylo pro maminku nic veselého. Nestěžovala si, byla zvyklá na leccos.

Proseč byla rozsypaná do strání a terénních zářezů. Souvislejší jádro tvořilo pár domů v údolí, kudy vedla silnice a trať. Nisa představovala sotva potok. Za jarního tání a za dešťů uměla ukázat, co dovede.

Od zastávky a národního výboru stoupala příkře vzhůru cesta, kterou vyšlapat představovalo turistický výkon. Když vyhlédla z úvozu, rozdělila se na protilehlé strany, do Liberce a do Jablonce. Dál byly jen lesy a kopce. Kus nad rozcestím stál domek rodičů.

line

Tatínek si kraj zamiloval. Nebylo to u něho nic samozřejmého. Měl rád lesy a hory, ale to byly JEHO, vodňanské. Ty miloval věrně a žárlivě - jiné neuznával. To byl jeho okruh působení, jako když si jej vlk vymezí pachem moči a medvěd drásáním kůry stromů, kam až dosáhne.

Nad vesnicí byl táhlý zalesněný hřbet s kamennou rozhlednou a restaurací, kde se tatínek rád zastavoval. Byl zpravidla jediným hostem. Vedoucí naříkal, že mu chybí zákazníci. Nejen proto, že okolí nebylo dosídleno. Když tu žili Němci, měli jiné zvyky. K nedělnímu „gemütlich - příjemnému“ patřil výlet do přírody a ve čtyři hodiny kávička s něčím sladkým, tu a tam korbílek piva a ženským s dětmi lepkavá limonáda. Kdo vykonal štrapáci přes dvě vesnice, koupil si kovový štítek na „špacírku“. Tenhle folklór si Češi s sebou nepřinesli a vedoucí zakrátko restauraci zavřel. Zůstala zamčená i rozhledna.

Hodinku cesty od domku, kde naši bydleli, byla myslivna, kde táta objevil mého skoro-spolužáka. Byla sem příjemná procházka a rodiče tu bývali hosty. Na osamělé myslivně je návštěva vítaná událost.

Dříve bývali rodiče peciválové, ale nyní se jejich způsob života krůček po krůčku měnil. Tatínka přestal znervózňovat ruch, překot a hluk města a provázel maminku při nákupech v Liberci a Jablonci. A nejen při nákupech a okukování výloh. Chodili do muzeí, na výstavy a občas i na kulturní akce, když se konaly přes den a ne večer.

Navštěvovali často Huberta, který bydlel v Liberci ve vilové čtvrti. Obýval dvě nebo tři neútulné „ratejny“ v malém paláci, kde jen kuchyňský sporák byl několik metrů dlouhý. Taková vila, plná služebnictva a určená víc reprezentaci a společenským stykům než rodinnému bydlení, nebyla v Liberci ničím výjimečným. K dobrému tónu rakouských a německých pánů továrníků, bankéřů, vysokých státních a vojenských hodnostářů patřilo mít kromě svého „pracovního“ působiště vilu v Liberci. Takových mamutích vil tu bylo povíc a co s nimi? Z několika se udělaly dětské školky, ubytovny, domovy důchodců. Co s ostatními? Národní výbor je přiděloval k bydlení, a „nadměrné metry“ nájemníkům nepočítal. Hubertovi trvalo nějaký čas, než dostal normální lidský byt v domě na náměstí.

Táta se nechal zlákat i k cestě lanovkou na Ještěd. Líbila se mu procházka po hřebenech Ještědského pohoří a přesvědčoval mne, že si to nesmím nechat ujít. Jezdil s Hubertem i na jižní stranu horského pásma do Podještědí, do kraje Karoliny Světlé, kde měl bratr honitbu. Táta už nestřílel, ale nezištně radil a kritizoval, což uvádělo bratra v nadšení.

Píši o tom, kam táta všude cestoval, ale většinou nebyl sám, ale s maminkou. I v tom bylo v jejich pensijních létech - maminka už byla po práci v textilní továrně také důchodkyně - novum. Chodili spolu jako postarší milenci. Tatínek už se pohoršeně netvářil, když neměl po příchodu domů přichystaný oběd a každý den maso a knedlíky. Došli si přes les do Jablonce ani ne tak pro něco nezbytného, jako spíš z dobrého rozmaru. Naobědvali se v restauraci. Přijali pozvání ředitele sklárny, který je provedl výrobou a ukázal unikátní brože pro vývoz do Latinské Ameriky. Vysvětlil nanášení perleťové vrstvy i jiných kouzel jabloneckého uměleckého sklářství.

Idyla rodičů měla přece jen pihu na kráse. Ale maminka tátu znala a neměla mu za zlé, že i v řídkém osídlení si dokázal najít favoritku. Byla jí vedoucí družstevní prodejny, kousek níž po svahu. Příjemná paní, vdova, něco okolo čtyřicítky a tátovi se blížila sedmdesátka. Z toho mračna pršet nehrozilo. Tatínek se zapomněl narodit o pár století dřív. Jeho lásky k „paní doktorové“ Pávové, stokilové „paní důchodní“ Sládkové se podobaly tomu, co zná svět jako příběh Danteho a Beatrice. Středověký rytíř vyjel na turnajové kolbiště s šátečkem své milované paní na chocholu přilby a jí se přijel poklonit a složit vavřín, když zvítězil. Vedle dotyčné dámy seděl manžel, kterému každý rok porodila potomka a výjevu se nedivil. Patřilo to k bontónu. Maminka tatínkovy trochu zastaralé manýry velkomyslně přehlížela a on to také zle nemyslel. Zvyk je zvyk.

Do Proseče jsem rád jezdil. V domku i okolí byl božský klid a v pohodě rodičů se obrážel. Dobře se tu studovalo. U babičky a dědy rádi trávili o prázdninách pár dní Milan a Dáša. Prarodiče si oblíbili Ilju, kterého sem maminka Dagmar přivezla, sotva mu byl rok. Zvlášť děda si ho zamiloval. Mám ho tu v pracovně na fotografii s Iljou v náručí. Oba se tváří navrchol spokojeně.

Manželka Dagmar sem moc ráda nejezdila. Neklapalo to mezi námi a měla spád jen k vlastním rodičům do Podbořan. Děti to nerozlišovaly a měly rády obě babičky a oba dědečky a bylo jim dobře u jedněch i u druhých. Navíc paní Humlová byla nejen výborná kuchařka, ale uměla vystihnout, co vnoučatům nejvíc chutnalo. Na její vánoční mísu nelze zapomenout, i když by se do žádné normy kalorií nebo džoulů nevešla.

Jak rodiče stárli, stával se pro ně domek velký a jeho úklid a udržování unavovalo. Patřilo k němu ještě oddělené menší stavení s kuchyní a pokojíkem, kdysi patrně sloužící rodině podruha. Přestěhovali se tam. Jejich dosavadní bydliště přidělil národní výbor jiné rodině.

Bylo to spojeno s příběhem, pro Pohraničí nijak výjimečným. Noví nájemníci byli ostřílení „zlatokopové“ a první co udělali bylo, že pečlivě propátrali všechna zákoutí kolem domu i v domě a proklepali zdi. A ejhle! Námaha přinesla plody. Ukázalo se, že v podkroví je jedna stěna dvojitá a za zazděné lovecké i vojenské pušky, pistole, stříbrné svícny, mísy, příbory, cínové a malované korbele - a možná že i něco zlatého, ale s tím se nepochlubili. Ani stříbro nedávali na odiv, ale zbraně poctivě odevzdali. V podkroví jsem spával, ale do zdí neklepal.

(Připomíná to něco podobného, co se neudálo v Pohraničí, ale v Praze ve vile zlatníka, který si s Němci zakolaboroval. Když ho zavřeli, vilu rozdělili na rodinné byty. V jednom bydlel plukovník, s kterým jsme jezdili stejnou tramvají do práce. Menší, kulatější, žoviální pán. Po letech vyšlo najevo, že kolaborant měl zlaté zboží, které někde zmizelo. Našlo se pod dvojitou podlahou na toaletě plukovníkova bytu..

Veselý plukovník dával k lepšímu: „Dycky mě na záchodě, štvalo, že mám kolena moc vysoko. Netušil sem, že seru na zlatě.“)

line

V Proseči se tatínek ujal obecní knihovny. Tvořily ji dary osadníků, odkazy po zemřelých, něco po odsunutých Němcích. Chyběla mnohá základní díla, ale našly se unikáty. Četl jsem autobiografii anarchisty Kropotkina s výkladem jeho teorie. Obsahovala výpady proti Marxovi, ale nikoli politickými argumenty, nýbrž skandálními historkami o jeho osobním životě.

Táta pomáhal mamince v malém hospodářstvíčku. Udělal pro půl tuctu slepic ohrádku a pod kůlnou choval králíky.

Na jaře v devětapadesátém si koupil v lese nad chalupou díl mlází na prořezání. Léta takovou práci zadával a organizoval. Teď klekal do trávy a mechu a tahal ruční pilku. Poražené břízky, doubky, smrčky a jívové keře vytahoval k cestě a vršil na hromadu.

K večeru se vrátil domů nezvyklou námahou unavený. Povečeřel chléb se sýrem a se salámem a vypil láhev piva. Kouřil a četl.

Šel brzy spát.

Ráno ho maminka budila - marně. Usnul navěky. Klidně, peřinu k bradě, tiše odešel.

Telegram a setkání s bytostí bez života byly, jako by se přede mnou otevřela propast. Bezedná, špičky nohou mi do ní přečnívaly, já s děsem zíral do tmy a nebyl s to pochopit, že taková absolutní neexistence může existovat. Proti explozi děsu se lidský organizmus brání jako šokem proti nesnesitelné fyzické bolesti.

Když jsem odjížděl z Prahy, Milanovi bylo sedm let. Plakal.

„Tatí, prosím tě, přivez mi dědečkovo fajfčičku.“

Chtěl mít něco na památku, měl dědu rád. Šlo o bílou porcelánovou dýmku s barevným obrázkem vousatého myslivce. Vytáhl jsem z ní troubel, podle schopností ji očistil od letitého „zakouření“ aby nesmrděla a čistou jak panna (podle mých měřítek) ji Milanovi přivezl. Setkalo se to s pohledem nepříliš nadšeným - ne od chlapce, ale od jeho máti. Nějaký čas ležela perleťově bílá památka ve skříni a dál o jejím osudu nevím. Asi ji pořádkumilovná duše přece jen shledala málo antiseptickou a uklidila ji.

Když jsem přijel do Proseče, tatínek ležel v pokoji v otevřené rakvi, oči zavřené jako by spal. Vyhýbal jsem se rozumování, bylo bezvýchodné. Seděl jsem s ním, bylo mi u něho dobře. Myslím, že jsem dokonce něco četl nebo studoval. Jednu chvíli procesy v odcházejícím těle způsobily, že bylo cítit tatínkův pach. Vyvolalo to asociaci, jak sedíme v myslivně okolo stolu pod petrolejkou, tatínek čte a jeden před druhým se za přirozené projevy organismu neostýcháme.

Rozloučili jsme se s taťkou v libereckém krematoriu. Bůhví proč jsem se zuby nehty bránil, abych nebrečel. Byl jsem v důstojnické uniformě a připadalo mi to nedůstojné. Pak jsem se vyřval jako dítě a už mi brigadýrka nebránila.

Maminka navzdory úředním zákazům splnila tatíkovo přání a rozsypala jeho popel ve vodňanském lese a po hrázi Záhorského. Liberecko si oblíbil, ale srdce ho táhlo DOMŮ a chtěl se tam vrátit alespoň po smrti.

line

Maminka tátu o čtrnáct let přežila. Byla z dlouhověkého rodu, děda překročil devadesátku. Její životospráva byla prostá, ničím špatným si život nekrátila. Zvláštní nároky na jídlo neměla. Nouzí jsme - kromě let války - netrpěli, ale často se spokojila s tím, co zbylo. Bylo jí proti mysli něco zbůhdarma vyhazovat. Alkohol skoro nevložila do úst. Pivo ji nelákalo. Když se oslavovalo, skleničku zvedala, přiťukla si, ale ve víně sotva omočila rty. Ráda pila bílou kávu, ale to byla káva podle jména. Cikorka a melta a jen v neděli pár zrníček umletých v dřevěném ručním mlýnku dohromady pro celou rodinu. Na tu vůni si pamatuji, byla to káva čerstvě pražená, neležela rozemletá týdny a měsíce v krámě.

Maminku soužily životní trpkosti, zvlášť osud Lidušky. S tím se nedokázala nikdy smířit. S tatínkem žili ve stáří hezky, měli se rádi, jeho nečekaný odchod oplakala. V boha už nevěřila, ale osudovost přijímala jako hořkou nevyhnutelnost: pánbůh dal, pánbůh vzal.

line

Rozhodl jsem se, že maminku vezmu k sobě. Manželka Dáša souhlasila, neměla nic proti tomu, ale poznal jsem, že není nadšená. K tomu, aby maminka žila u nás byly všechny důvody. V Proseči zůstat nemohla, domek byl hnedle na samotě, a lidé okolo ní přece jen víc cizí, než známí. Hubert k ní mohl přijíždět jen občas a v bytě na libereckém náměstí žil s rodiči druhé manželky Lídy. My jsme měli v domku Na Větrníku místa dost, nedávno se vystěhovala paní, která tam obývala dvě místnosti. Kromě toho maminka byla ještě plná síly a mohla zaměstnané manželce v domácnosti a v péči o tři malé děti pomáhat. Nesnášenlivou povahu neměla.

Nějaký čas to dělalo dobrotu, manželka se s maminkou snášela, ale to bylo všecko. Nedocházelo mezi nimi k slovním přestřelkám, maminka své zvyky na vedení domácnosti nevnucovala, přizpůsobila se. Cítila však v ovzduší chlad.

Ozvala se její sestra, onemocněla a potřebovala pomoc. Maminka k ní odjela a pár týdnů se u ní zdržela. Dověděla se to další příbuzná a po ní následující a maminka se stala kočující pomocnou sílou v domácnosti. Všude se zdržela potud, pokud ji potřebovali, působilo jí potěšení, že může být užitečná, že vidí vděk lidem na očích. Na Větrník nechvátala. Když se tam čas od času vracela, necítila se tam dobře. Nestěžovala si. Já jsem její situaci chápal, ale mezi námi s ženou byly vztahy - „střídavě oblačno s přeháňkami“ a nechtěl jsem je kvůli mamince ještě zhoršovat. Byla poslední, kdo by si něco takového přál.

Jako na zavolanou pozvala maminku Hubertova čtvrtá žena. Byla už také paní v letech, dobračka, navíc postižená strašnou tragedií, dospělý syn se jí oběsil. Životní rána obě sblížila. Paní Marie byla zaměstnaná a maminčina pomoc v domácnosti jí vytrhla trn z paty. Bydleli s Hubertem ve Štětí, kde působil jako závodní stavitel v nově vybudovaném papírenském komplexu.

Spokojenost zavládla na všech stranách. Maminka vařila, uklízela a pěstovala po celém bytě a ve všech oknech zamilované kytičky. Paní Marie nemusela letět z práce a lámat si hlavu, co dělat dřív, zda nakupovat, nakrmit psa, prát, žehlit, nebo chystat mlsnému manželovi večeři. Hubert měl doma mámu, měl ji rád. Viděl, že i Marie, která se držela pod prášky, se méně souží a maminčinou společností pookřála. Nemohu tvrdit, že mě maminčin odchod potěšil, ale bylo to osvobození z napjaté atmosféry. Štětí nebylo daleko. Sedl jsem občas do autobusu a s maminkou, s Hubertem a Marií jsme prožili hezkou neděli. Když jsem vzal děti sebou, byla pro ně babička vzácnost a na návštěvu se těšily. Zbabrané manželství s Dášou to zachránit nemohlo, ale alespoň jsem si nevyčítal, že jsem to neuváženým přistěhováním maminky zhoršil.

line

Maminka cítila k mé první ženě Dáše i k druhé - Marii rozdílný vztah.

Proti Dáše nikdy nic neřekla. Všechny tři děti - Milana, Dášu a Ilju - měla ráda, ale s jejich matkou si nemohly přijít na chuť. Bylo to oboustranné. Myslím, že maminka nemohla Dáše zapomenout román, který měla čtyři roky po sňatku. Něco takového bylo pro maminčinu puritánskou povahu nepochopitelné a neodpustitelné.

Někdy bez velkého důrazu jako by mezi řečí poznamenala, že jsem se neměl tak brzy ženit. Když jsem se v sedmašedesátém roce s Dášou rozváděl, nedivila se tomu.

Marii, moji druhou manželku, přijala od první chvíle srdečně, ta jí stejnou oplácela. Marie - říkal jsem jí „Meruňka“ a budu ji tak jmenovat i v tomhle vyprávění, abych je odlišil od Marie, Hubertovy čtvrté ženy - ztratila vlastní mámu v mládí, a jako by ji nyní znovu našla. Vídaly se spolu ovšem jen u Huberta a pak v domovech důchodců. Je otázka, jak by se to vyvíjelo, kdyby spolu byly pořád.

Maminka prožila u Huberta šest let, ale blížila se jí osmdesátka a sil ubývalo. Neuměla se šetřit, vyhýbat práci, styděla se přes den odpočívat a chraň bohu si pospat. Do té doby byla tělesně i duševně svěží a vypadala mnohem mladší, než podle let byla. Ještě když jí bylo šedesát, ošlapoval kolem ní ve Vodňanech jeden mlsný kocour, mnich z libějovického kláštera a mamka s tátou se tím bavili.

V osmdesátce jako by život vystřílel prach, náhle zestárla. Stále častěji ji Marie po příchodu z práce našla v polovičním bezvědomí. Byla obava, aby nedopatřením nezpůsobila neštěstí s plynem, elektřinou, nebo ohněm. Přesvědčit ji, že má sedět se založenýma rukama, dívat se na televizi a odpočívat, bylo těžké, vlastně nemožné.

Nakonec sama pochopila, že působí víc starostí než užitečně pomáhá a přijala myšlenku, že odejde do domova důchodců. Hubert využil známostí s lékaři a na okresním národním výboru v Litoměřicích. Doporučili mu Ústav sociální péče v Liběšicích. Byl v hezkém zámku, obklopeném parkem a měl dobrou pověst. Maminka tam našla švagra, manžela své zemřelé sestry a to jí dávalo kousek rodiny.

Jezdili jsme ji navštěvovat. Hubert častěji, měl to o něco blíž, byl víc pánem svého času a cítil se za maminčinu spokojenost zodpovědný,

První, co padlo v zámku i v parku do očí byla vzorná úprava, čistota, ticho, klid a mírné, pozorné jednání ošetřujících. Maminka bydlela ve světlém pokoji s výhledem na vesnici, empirový kostel a chmelnice. Byly tam s ní ještě tři ženy, dvě v jejím stáří a jedna třicátnice, postižená epilepsií. Maminka seděla většinou u stolku naproti dveřím a četla. Spolubydlící mezi sebou mnoho řečí nenadělaly. Chvíli se maminka prošla se švagrem po zahradě, odpočinuli si na lavičce a zašla na chvíli do společenské místnosti, kde byla televize. Někdy byl odpoledne nebo k večeru kulturní program. Přijela mládežnická nebo vojenská hudební skupina, ochotníci zahráli divadlo. Nejsvětlejším bodem v jednotvárném řetězu dní byla pro ni návštěva. Nebylo jich mnoho - Hubert nebo já s dámským doprovodem. Vnuky dům starých lidí spíš děsil, než lákal. Babička tam nebyla, jak ji dříve znali.

line

Po čase vyslovila přání, že by chtěla ještě jednou navštívit známé a místa, na které vzpomíná.

Meruňka to přivítala. Auto bylo její záliba. Ráda řídila, o naši škodovku se starala. Mne k tomu nepustila a já o to moc nestál.

Byl hezký podzimní den, ale nebylo parno, podmínky na výlet jako objednané. Maminka cestu pozorně sledovala, z každého místa, které jí něco připomnělo měla radost. Už z jízdy se radovala. „Já ti budu hlídat pravou stranu...“, zapojila se do navigace.

V Proseči běhala s kopce do kopce jako křepelka. Vítala se se známými. „Jeje, ta vaše Anička vyrostla, já bych ji ani nepoznala.“ Ukazovala: „Na tejdle lavičce sme večer seděli a vzpomínali na vás. Četla sem tu Iljovi pohádku vo Dlouhým, Širokým a Bystrozrakým. Tadydle mi udělal táta voliéru pro slepice, ale jednou nám liška jednu vodnesla. Možná taky, že ta liška byla dvounohá.“

Chvílemi si maminka utírala oči. Než jsme dojeli do vsi nad Litoměřici, byla ještě myšlenkami stále zpátky pod Ještědem.

Návštěva u maminčiny neteře a mé sestřenice byla neveselá se špetkou hořkého humoru.

Za války k nám Verča jezdila, pracovala v penzionu ve Vráži. Byla křehké plaché děvčátko, marně se snažila skrýt tajnou lásku k Hubertovi.

Teď nám otevřela drsná venkovská ženská v cípaté sukni a umaštěné zástěře. Vdala se za volyňského Čecha. Jako repatriant a voják Svobodovy armády dostal chalupu po Němcích a pár úrodných hektarů, s nimiž vstoupil do družstva. Nebyl zlý, ale neznal meze ve dvou směrech: když zasedl s krajany k vodce a když dělal děti. V kuchyni nás přivítalo pět párů zvědavých očí, schůdečky od šesti do šestnácti let. Nejstarší syn už byl z domova.

Zavládla divná stísněná atmosféra. Verča jako by se cítila hříšná a snažila se něco rychle zamluvit. Historka jako banální anekdota. Bylo časné nedělní odpoledne a v kuchyni voněla pečená husa s knedlíky a červeným zelím. Nebylo těžké poznat, že se s naším příchodem spěšně uklízelo ze stolu. Nejmenší se dívaly lítostivě po troubě, kam jim pochoutka uletěla. Vzpomínka není veselá. Ne kvůli té huse, ale tomu člověku.

Zastavily jsme se ještě letmo u nějakých známých, pro mne neznámých, a nejzazším bodem putování byly Vodňany. Z maminky už zbyl unavený věchýtek na zadním sedadle. Vzali jsme ji z obou stran pod paží a prošli bývalý hřbitov, kde na jednom konci byla pod trávníkem Liduška a na druhém Luděček a jeho bratříček, který odešel k andělíčkům dřív než dostal jméno. Hlaholil nám k tomu dětský smích, hřbitov uprostřed města je proměněn v parčík s dětskými houpačkami, pískovištěm a skluzavkou.

Maminka byla námahou cesty a silou dojmů zmořená Když jsme ji v Liběšicích odevzdávali sestrám, byla asi jediná z nás, kdo nepolykal slzy, ani na to už jí síly nezbyly.

line

V příštích měsících, jako by se oddala setrvačnosti, na nic si nestěžovala, ale v nic nedoufala. Seděla nad knihou, četla, obracela listy, ale myslím, že přečtené vnímala z poloviny. Když jsem za ní přišel, dovedla mi něco povědět, ale celkový děj, souvislosti a postavy se jí propadaly do zapomnění. Četla jako když se člověk ve tmě něčeho přidržuje, aby neupadl. Co měla dělat jiného?

Nebyl to radostný život. Maminka to vydržela pět let, pak se tiše, ale zoufale vzbouřila. Zemřel švagr a jako by se jí propadla pod nohami opora. Dolehla na ni tíha odcizeného prostředí. Úzkostlivý pořádek v pokoji, kde neměla ani župan a pantofle svoje, všechno hygienické a pečlivě udržované - ústavní. Nemohla mít jedinou kytičku, která by byla její, kterou by mohla kropit, olamovat suché lístky, žít s ní, sledovat jak kvete.

Posedl ji nepokoj. Ne, nebude odevzdaně čekat na smrt. Chce být alespoň trochu sama sebou. Nebýt předmět, o kterém se rozhodne, kdy má vstát, sníst co přinesou, ať jí to chutná nebo ne. Pan doktor se zeptá na co se ptal už stokrát, sestra přinese léky, hlídá, až tablety spolkne...Tak to jde den za dnem až do desáté večer, kdy se zhasne. Nechce se ti spát? Musíš. Sestra kontroluje, dostaneš zase tabletku.

Hubert měl pro maminku pochopení a bylo mu jí líto. K sobě už ji vzít nemohl, sama přes den v bytě zůstávat nemohla. Hledal, radil se s lékaři, psychology, sociálními pracovníky. Našel vhodnější možnost v berounském okrese. Kus cesty nad Dobříší v brdských lesích byl nevelký dům důchodců, vedený víc podomácku.

Maminka bydlela v menším pokoji s venkovskou babičkou, velice družnou a hovornou. Denní pořádek nebyl vojensky přísný. Když si chtěly přispat, nikdo jim nebránil, snídani jim v kuchyni ochotně přihřáli. Ústavní oblečení měly, ale mohly si je doplnit nebo nahradit vlastním. Pokojík si zpříjemnily kouskem domova, obrázky na stěnách, (spolubydlící měla svaté obrázky z pouti) stolkem s květinami, „štokrlátkem“ na kterém byly zvyklé doma sedět. Ani dieta se úzkostlivě nehlídala. Když jim něco chutnalo, kuchařka měla radost a ochotně přidala. Když jim něco „nejelo“, neurazila se. Dobroty přinesené návštěvami se podle předepsané diety přísně „necenzurovaly“. Uložily si je v kuchyni do lednice a mlsaly sladké ke kafíčku.

Maminka si oddechla od toho, co jí v Liběšicích tížilo. Byla celý život skromná a dovedla se smířit s těžkostmi, ale brzy jí přestaly poměry v Hostomicích Zátoru vyhovovat. Spolubydlící v pokoji byla povídavá, její řeči se opakovaly a točily kolem malicherností. Benevolence personálu hraničila s nepořádkem. Neuvědomovala si, že poměřuje všechno ideálem domova, že v ústavu hledá, co najít nemůže. Že po aktivním životě, naplněném prací jí chybí ostruha, která jí vždycky poháněla - radost, že může být někomu užitečná a způsobit mu radost. Neuplynul rok a naléhala na Huberta, aby jí odtud vysvobodil.

Cítil nezaviněnou vinu, že maminku do asylu pro staré lidi odložil, a chtěl, aby byla v maximální možné míře spokojená. Zase hledal, radil se a zdálo se, že tentokrát našel. V Krábčicích přímo pod horou Říp byl rozsáhlý pohodlný areál čistý, přívětivý. V každém sociálním zařízení záleží na vedení a tady se zvlášť zaměřili na psychologii chovanců, kteří zpravidla trpí podobnými problémy, jako maminka. Hubert i já jsme nyní měli k ní blíž a častěji jsme ji navštěvovali. Kdyby nám mohla popsat své pocity, asi by nesouhlasila, že je spokojená, ale její nároky byly čím dál menší. Strávila zde poslední necelý rok života a pomalu se ztrácela. Vstát z lůžka nemohla, přestávala vnímat a reagovat na okolí.

Přijel jsem za ní v polovině srpna čtyřiasedmdesátého roku. Maminka ležela, dívala se do stropu. Chvilku trvalo, než si uvědomila, že na ní mluvím a otočila hlavu.

„Maminko, to jsem já, Milan.“

„Já - vim - vnuk - Milan“

„Ale maminko, já jsem tvůj syn Milan.“

„Já vim, já vim, vnuk Milan.“

„Maminko, přišel jsem se s tebou rozloučit, letím do Kanady.“

Dívala se nepřítomně, myšlení ji namáhalo. Měla před sebou delší cestu.

Za dva dny sedmnáctého září v nedožitých sedmaosmdesáti letech skonala. Dověděl jsem se to teprve, když jsem se za čtrnáct dní ze sociologického kongresu v Torontu vrátil. Z člověka, který mi dal život, byl jen popel.

line

Oba rodiče si platili pojištění pro pohřeb žehem. Když byla poslední léta maminka u Huberta, udržoval korespondenci s pojišťovnou. Svědomitě zařídil všechno k poslednímu obřadu. Nevím jak se stalo, že jsme urnu s popelem včas nevyzvedli. Když jsem se o to zajímal, bylo pozdě.

Těžko se mi přiznává, kde maminčin popel skončil. Předsevzal jsem si psát pravdu a tak to nemohu zamlčet.

Přála si vrátit se jako tatínek domů? Kde se cítila doma? Ve Vodňanech, v Proseči, v Horšicích? Ptát se na takové věci, když o tom sama nezačala? I při její skromnosti by si těžko přála, aby ji vysypali do společného hrobu.

Jak se to stalo? Mám tisíc výmluv, ale sám sobě to nikdy neomluvím. Stačilo přeci docela málo. Maminka si takovou bezohlednost nezasloužila.

Z obrázku nad počítačem se na mne usmívá. Jako bych ji slyšel: „Blázínku, já se na tebe nezlobim.“

Maminko, prosím Tě, odpusť.

Děkuji Tobě a tatínkovi tisíckrát. Připravili jste mi šťastné dětství a dali do života všechno nejlepší, co jste mohli.

line

V Praze - Hájích 1.října 2012.

 line

Obsah Dále


18.12.2015 23:01

Komentáře: