Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Piráti, ale mírumilovní

Vodňany jsou jako loď uprostřed moře sladké vody. Loď věru veliká, pasažérů na dva Titaniky. Namísto oceánu ji obklopují poklidné rybníky, řeka Blanice a mlýnská stoka. Ledovce nehrozí, jen jednou za několik let příval dešťové vody promění sklepy v bazény, kanály přestanou vodu polykat a mění se v gejzíry.

Podobně jako moře tu voda mnoho lidí živí. A mnoho lidí se jí zasvětilo. Už odedávna. Rybáři z povolání i sváteční. Profesoři rybářské školy, která bývala jedinou ve střední Evropě a jezdili sem studovat mladí lidé ze zemí širokého sousedství. Několik desítek let tu působí vědecký výzkum.

Rybářství zde má tradici. Před válkou mělo i některé stránky, které už v hlubinách času pominuly. A není ani třeba, aby se vracely. Na rybách se přiživovali jedinci, ne z lačnosti, spíš z bídy. Město znalo pár lidí, kteří se těžko potýkali s životem a někdy balancovali na pokraji zákona. Občas vyložili vagón uhlí, v černé uniformě se stříbrným zdobením provázeli pohřební vůz, někdy vydělali pár korun čištěním odpadní žumpy, v zimě chodili s dlouhou sekerou na špagátu sekat led pro pivovar. Když se štěstěna chovala macešsky, žádná příležitostná práce právě nebyla a jíst se chtělo, lákaly rybníky.

Město si své šupinaté bohatství střežilo. Zvlášť v čase výlovů. To se voda z rybníka pomalu, po několik dní „spouštěla“, aby se ryby stáhly do loviště u čepu. Žádalo si to umění a zkušenost.

Jestliže se otevřel odtok vody příliš rychle, část ryb unikla do výpustní stoky. To ostražitě hlídal nejen porybný, ale i jestřábi s pytlem. Než se hlídač nadál, pelášil zmáčený pytlák s kořistí mezi vrbičkami.

Když se rybník „spouštěl“, objevila se na hrázi u čepu skládací dřevěná bouda. Jeden muž tu ve dne v noci hlídal. Narodil jsem se na myslivně u rybníka Záhorského. Když tu na podzim rybářskou boudu postavili, bylo to pro mne vzrušení. V boudě hřál plechový bubínek a rozpálená prkna voněla pryskyřicí.

V den výlovu byla hráz rybníka plná rybářů, kádí ryb, povozů i zvědavců. Mezi nimi nechyběl akademický malíř Štětka za napjatým plátnem, s paletou a štětci v promrzlých prstech. Má u mne vroubek. Dal mi čtyřku z kreslení. V řadách čumilů (promiňte mi ten hrubý výraz, ale on se přímo vtírá, vystihuje nejlíp tu atmosféru) obcházeli a podupávali i dva tři z rybářských pirátů. Známé firmy. Teď se jim nabízela legální příležitost. Až výlov skončí, zatroubí se signál „Hoří!“. Co v rybníku zbylo, to si může vzít, kdo má chuť. Však právě kvůli tomu tu hodiny mrzli. Sledovali, kde některý z macatých kapříků uvízl daleko od loviště.

Na signál „Hoří!“ nastala podívaná. Do moře ledového bahna se vrhlo z různých konců hráze několik chlapů. Po kolena, bezmála až po pás v bahně brodili se sta metrů k místu, kde se nabízela kořist. Dav na hrázi fandil jak na fotbalovém zápase. Zahřímala bouře smíchu, když šampión závodu sebou plácl do bahna jak dlouhý, tak široký. Vztyčil se s tváří domorodce z černé Afriky. Taková maličkost ho nezbavila touhy po vavřínech. Černý kapr v černé náruči nesliboval jen pár korun od zámožnějšího souseda nebo mimořádně bohatý oběd, ale šlo o prestiž. Zpravidla ať vyhrál Petr nebo Pavel, zůstalo to takříkajíc v rodině. Okruh lidí, kteří se takhle protloukali životem, nebyl veliký. V další generaci zmizel úplně. Není čeho želet, vzpomínka úplně stačí.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 1] 2002 15. ledna [str. 8]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: