Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Ve škole Mistra Kampána

Vodňanská obecná škola mne přijala do své náruče v roce 1934. Nebyla to doba ani u nás, ani ve světě právě nejidyličtější. To jsme ale v šesti letech stáří těžko chápali. Pro nás se ve školní lavici otevírala říše poznání.

Naše první učitelka byla paní Anna Louženská. Trochu šedivějící, neprovdaná a tedy bezdětná paní. Byla ale poloviční máma několika generací prvňáčků - alespoň kluků - z města i okolních vesnic. Měla první třídu chlapecké školy - jak by se řeklo - po léta zamluvenou.

Tehdy ještě nebylo zvykem, aby se děti učily číst už v předškolním věku. Každý den nám paní učitelka nakreslila na tabuli nové písmenko a vyprávěla o něm pohádku. Pak se písmena spojovala do slabik a konečně srůstala v celá slova.

Objevila se první úskalí. Slabiky se bránily a nechtěly se zaboha sklížit. Někteří z nás koktali méně, někteří víc. Vlídná ale přísná paní učitelka se rozhodla k energickému kroku. Několik nejhorších koktů bude po škole. Já mezi nimi. Byl to pro mne otřesný a nezapomenutelný zážitek. Nepřeženu, když řeknu, že do jisté míry poznamenal můj život. Jak? Nu, pokusím se to vylíčit.

Každý den - kromě neděle a čtvrtka - ve tři hodiny odpoledne se vyhrnul z obou křídel školy, chlapecké a dívčí, proud dětí. Přespolní se rozběhly od města do hvězdice všemi směry.

Paní učitelka nás ve třídě dlouho nedržela, trest to byl spíše symbolický. Když nás ale pustila, byly už poslední hloučky školáků daleko. Pospíchal jsem Bavorovskou ulicí k Pražáku sám jako sirotek. Zdálo se mi, že utíkám alejí hanby. Že se na mne všichni koho potkávám dívají s posměchem a odsouzením: poškolák.

Chvátal jsem, co mi nohy stačily. Chtěl jsem už mít za sebou tu hroznou chvíli, kdy se budu rodičům přiznávat k těžkému provinění. Zároveň jsem se toho bál. Neděsila mne představa fyzického trestu, ale té hanby.

Rodiče to přijali rozumně. Když přišel tatínek z lesa, sedl si se mnou nad „Poupata“ - tak se jmenoval náš slabikář. Poradil, napověděl, pochválil - když bylo zač. Měl na mne víc času, než paní učitelka ve třídě. Pomalu jsem přicházel tisíciletému klíči lidské kultury a vzdělanosti - zázraku písma na kloub. Na čtení jsem pro ten trest nezanevřel. Naopak. Stalo se mi na celý život prací i zálibou, od níž mne nedokázala odvést ani televize.

Škola ovlivňovala i náš výběr četby, i když to za nacistické okupace nebylo snadné a tím méně samozřejmé. Němci systematicky likvidovali českou inteligenci a snažili se okřesat naše vzdělání na minimum. Vzdělaný otrok je neposlušný a nebezpečný. Zavřeli české vysoké školy, zavírali do koncentračních táborů a popravovali politiky, vědce, umělce a učitele. Zastřelili ředitele naší školy Josefa Kodádka i jeho manželku. Do konce války věznili v Osvětimi a Buchenwaldu ředitele gymnázia Chadrabu. Nesměl se učit dějepis ani literatura. Zeměpis se měl vyučovat německy. Inspektor jako stín slídil po chodbách. To nebyl dozor pedagogický, ale politický, politicko-mocenský.

Ani v těchto podmínkách se naši učitele svému poslání nezpronevěřili. Nenašla se mezi nimi jediná prodejná duše - kolaborant. Naopak, riskovali, když nám dávali to, co jistě nebylo v osnovách.

Tomáš Jebavý nás v měšťance učil mluvnici. Vážný, s poněkud zahořklým rysem v koutcích úst, ale s vlídným pohledem. Byl znamenitý pedagog. Měl systematicky rozvrženou hodinu. Nepřišel nikdy pozdě a končil přesně se zazvoněním. Někdy skončil o malou chvilku dřív’, zadíval se po třídě jako v zamyšlení a - v příštích vteřinách spustil zvonek. Za dva roky, po které nás učil, nám vštípil tolik gramatiky, že to byl pro mne dobrý základ na celý život. Redaktoři si pochvalovali, že toho v mých rukopisech mnoho opravovat nemusí.

Měl pochopení pro naše pubertální nápady. Nekáral nás za ně, dovedl v nich najít zrnko užitečné.

Zbožňoval jsem Jiřího Wolkera a popsal básničkami spoustu papíru. Jebavý toleroval, když jsem napsal školní slohovou práci ve verších. Rychle se našli následovníci. Kdo v pubertě nešplhá na Parnas? Domluvil nám, až když už bylo poezie v sešitech moc a úroveň některých výtvorů byla při veškeré shovívavosti na pováženou.

Inspirován Wolkerem psal jsem jednou slohovou práci v pathetickém sociálně revolučním duchu. V nejtěžších chvílích okupace to nebyla ani tak odvaha, jako spíš dětská naivita, a řekněme rovnou: hloupost. Pan učitel obcházel ztichlou třídu. Naklonil se nade mnou, přečetl, co jsem zatím napsal a klidným hlasem mi poradil, abych si zvolil jiné téma.

Českou ani světovou literaturu nás učit nesměl, a přece to dokázal. Navíc nejcitlivějším a nejúčinnějším způsobem, jaký jsem poznal. Ke konci přesně rozvržené hodiny vyňal z aktovky knihu, řekl nám pár slov o autorovi, o díle a přečetl úryvek. Sotva zazvonilo, seběhl se u stolku chomáč zájemců. Tak během roku kolovala mezi námi část jeho soukromé knihovny. Nebyla to „povinná četba“ a výběr se nekryl jen s klasiky. Vzpomínám si na Bezručovy Slezské písně, ale i na Věrnost od Pecháčkové a na Melvillovu Bílou velrybu, která tehdy vyšla - myslím - v Družstevní práci.

Učitel Jebavý nebyl jediný, kdo v mračných letech války ve vodňanské škole nosil kůži na trh, aby nás připravil do života podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Ve větší či menší míře a různou formou to činili i druzí. Dovolte mi připomenout ještě učitele Prokopa.

Byl zanícený sportovec. Jako cvičitel Sokola byl v zápětí po příchodu německých okupantů zatčen a uvězněn. Když ho po čase pustili, učil nás tělocvik a němčinu. Ten samospasitelný jazyk našich ochránců si páni učitelé házeli jako horký brambor. Na pana Prokopa zbyl nejspíš proto, že patřil k nejmladším a nedokázal se naléhání kolegů dost výmluvně bránit.

Měl jistě všechny důvody, aby byl opatrný a nezažil pohostinství nacistického kriminálu ještě jednou. A přece byl svými metodami duchovního odboje mezi našimi učiteli nejsmělejší. Učil nás zakázané české dějiny. Soustředil se hlavně na stránky, které svědčily o významu a pokrokových snahách národa, o boji proti germanizaci.

Jak to dělal? Aby nám vykládal o husitství a obroditelích při tělocviku, to šlo těžko. To s námi hrál „na tržišti“ fotbal, nebo vedl stopovanou po lesích až do skal pod Šverpánem. Přísně zakázané a pronásledované vlastenectví nám vštěpoval - při němčině. Nepředstíral, že se nechal unést okamžitým nápadem. Vysvětlil nám, jaký význam pro člověka má historické národní povědomí, proč Němci výuku dějepisu zakázali. Jeden z nás šel za dveře hlídat a Prokop se pustil do vyprávění. V napjaté atmosféře a jako zakázané ovoce nám šla historie obzvlášť k duhu. I bez zkoušení a bez klasifikace. Dodnes, po více než půl století si některé momenty z jeho líčení živě připomínám.

Skončil jsem vodňanskou školu v roce 1943. Procházel jsem jí v době „vymknuté z kloubů“ - mohu-li si vypůjčit Shakespearovu metaforu. Byla to škola na malém městě, ale ne škola zakřiknutých, ustrašených kantůrků, malodušných maloměšťáků. Na budově je pamětní deska, která připomíná, že ve vodňanské škole získal základ vzdělání Mistr Jan Kampanus Vodňanský. Humanitní vzdělanec, jemuž připadl úděl vést pražskou univerzitu v nejtěžší době po Bílé Hoře. Vodňanští učitelé, jak jsem je poznal, neudělali tradici hanbu ani v nejtěžších létech okupace a války.

Podle: Vzpomínky na vodňanskou školu In: (100 let školy v Alšově ulici 1900-2000 s. 73-75)

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: