Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Aristoteles a Pražák

Jaká je souvislost mezi peripatetickou školou řeckých filosofů, založenou v polovině čtvrtého století před naším letopočtem božským Aristotelem a naší cestou z Pražáku do vodňanské školy? Rozdíl tu je, nepopírám, ale je i leccos společného. Především role v procesu lidského poznání. Mám na mysli bránu do vědění pro pražáckou omladinu, k níž jsem patřil.

Abych začal systematicky. Všimněme si nejprve rozdílu v zevnějšku. Nehalili jsme se v tógu. Když se psi na dvoře rozštěkali, znamenalo to, že se po horské cestě k myslivně blíží školáci z Vodňanských Hor. Maminka si mne postavila na židli a pořádně natřásla do trika. Co bylo triko? Och, vy šťastní lidé, generace, ušetřená toho postrachu. Od podzimu do jara jak špekáčky do střívka jsme byli navlečeni v teplé hrůze z jednoho kusu od paty až ke krku, paže nevyjímaje. Bylo v něm horko, škrábalo a bylo zdrojem hanby a opovržení: „Jé, von nosí eště triko!“ Zbavit se trika bylo výrazem stupně emancipace.

Nechápu, jak je možné, že hrdinové westernů - všimněte si v televizi - nosí triko dokonce i když prchají před šerifem žhavou pouští Texasu. V triku místo plavek se koupou ve vlnách Rio Grande.

Triko se díky televizi pro historickou představu zachovalo. S některými dalšími prvky garderoby je to horší. Trvalo ještě pár let, než se do módy dětí zavedly dlouhé kalhoty. My jsme ještě nosili krátké, v létě v zimě. K tomu dlouhé punčochy do půli stehen, zapjaté na přezky podvazkového pásu. Vidíte, že se to od Athéňanova pláště, přehozeného cípem přes levé rameno, dost lišilo.

Zbytečně jsem se ale rozepsal o rozdílech ryze vnějších. Důležitější je shoda v podstatě. Peripatetická škola byla školou kráčejících, procházejících se, kteří v chůzi sloupořadím meditovali. A právě tuto úlohu plnily naše cesty do školy. Místo sloupořadí byla od Pražáku do Vodňan podle vozovky široká travnatá alej a v ní vyšlapaná pěšina. Tudy se volným, rozvážným krokem blížil k městu průvod meditujících školáků. Moderní pedagogický systém návazného propojení látky různých předmětů tu měl letitý pravzor. Zoologie a sexuologie, astronomie a filatelie, všechno tvořilo lahodnou a oblíbenou paštiku. Nikdo se neulejval, naopak, žáčci z nižších tříd poklusávali, až jim penál v aktovce chrastil, aby jim neuniklo slůvko z moudrosti starších.

Nezůstávalo jen u teorie. Od letitějších a moudřejších bylo možno pochytit i mnoho praktického. Jeden čas se ujala móda střelby prakem do porcelánových kalíšků na telegrafních sloupech. Když se do vyšetřování pustili četníci s puškou s nasazeným bodlem na rameni, všem nám hrůzou vypověděla paměť. Nikdo jsme nikdy nikoho s prakem neviděli.

Prak se vůbec podle etických norem školy považoval za hřích bezmála smrtelný. Horší než kouření. Praky se do školy nosit nemohly, to bylo hrozně nebezpečné: co kdyby nějaký žalobníček... Cestou do školy se schovávaly „v můstkách“. Kde se připojuje silnice od Krašlovic, býval klenutý můstek nad potokem. Mezi a za jeho kameny byla spousta spolehlivých schovávaček. Přiznám se, že jsem prak sice také měl, ale nikdy jsem se neodvážil vzít ho na cestu do školy.

K antickému ideálu kalokagathie - rovnováhy sil těla a ducha - patřily i sporty a cvičení. K cestě do školy se nejlépe hodil zápas. Pravidla se podobala volnému stylu. Vyrůstal jsem na samotě a měl jsem málo možností v tom směru se rozvíjet. Vrstevníci to záhy poznali a často jsem se vracel ze školy s utrženými knoflíky, od trávy zelenými koleny a sem tam s puštěným očkem na oblečení.

I tohle patřilo k pražácké peripatetické škole. Pamatuji si místo na mezi u cesty, kde jsem poprvé poznal, že nemusím hrát vždycky úlohu sparingpartnera, a s Pepíkem Louženských z Krašlovic - je už chudák, na pravdě boží - jsem praštil. Nebývaly to žádné rvačky, provázené zlobou a snahou ublížit. Spíše lidská analogie kočkování zvířecích mláďat.

Ještě jedna věc patřila k návratům ze školy. Rozkoš svézt se na voze. Znali jsme své pappenheimské. Některý kočí, i když jel s prázdnou, nesvezl. Když zpozoroval, že se mu někdo kradí posadil na zadní „koutek“ kam neviděl, a když nepřející banda dětí spustila jidášský pokřik: „Za vozém - za vozém!“, rozmáchl se a šlehl tam bičem. Takové pohlazení přes tvář nebo přes ruce nebylo nic příjemného. Navíc se pak doma červený šrám špatně vysvětloval. Ale většina kočích měla dobré srdce. Pan Berger jezdil u městského statku a často vozil z lesa dříví. I když šel svým rozšafným, kolébavým krokem podle vozu, aby své kobylky šetřil, naložil dětí, až měl fůru obsypanou jak rojem včel.

Řekněte, zda tahle pražácká škola kráčejících nesnese srovnání, co do významu pro nás, pro mne, pro mé vrstevníky, s athénskou?

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 16] 2002 24. září [str. 7]

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2018 22:20