Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Večery u petrolejky

Chci vyprávět o večerech ze svého dětství na vodňanské myslivně. Ne ze sentimentality, spíš proto, že se od té doby tolik změnilo.

Uprostřed stolu stála petrolejová lampa. Už na pár kroků od ní bylo příšeří. Večer, zvlášť v zimě, semkla rodinu do jednoho kruhu. Jen maminka měla v kuchyňském koutě malou lampičku na zdi, aby mohla ještě umýt nádobí.

Tatínek četl nahlas. Každý večer, celé roky. Přečetl hromadu knih a pečlivě si je zapisoval. V pořadí, jak je četl, i podle autorů. Nedělal si poznámky o obsahu, ale měl dobrou paměť. Rád se svými zápisky probíral a vyprávěl o nejoblíbenějších autorech a knížkách. Měl osobitou zásadu, prý od svého otce: žádná kniha není tak špatná, aby nestála za přečtení. Maminka měla na vlastní četbu velice málo času a pokládala výběr za důležitý. Docházelo k humorným scénkám. Tatínek prokládal text špatného autora nechvalnými poznámkami.

„Tak to nech a nečti se s tím, je plno lepších věcí“, glosovala maminka. Na to zas tatínek vyslovil své krédo a historie se do kruhu opakovala.

Hlasité předčítání mělo i své stinné stránky. Když jsme si kradmo pošuškali, tatínek se podmračil a významně zakašlal. To znamenalo: Nerušte a poslouchejte. Proti tomu se zase ozvala maminka: „Potřebujeme si taky něco říct“. Skončilo to příměřím a nit románu se odvíjela dál.

Když se v textu objevilo něco „mládeži nepřístupného“ a mně už se začínala zapalovat lýtka, tatínek na chvilku zmlkl a přečetl si ožehavé místo jen pro sebe. Ruče, ale nenápadně jsem mrkl přes stůl a stránku si zapamatoval. Když byl příští den čistý vzduch, tatínek v lese a maminka okolo havěti na dvoře, „cenzurované“ místo v knize jsem našel a velice důkladně prostudoval. Přiznám se, že jsem si některé knihy udržel v paměti právě pro tyhle „radioaktivní“ pasáže.

Kolem lampy a za příjemného poslouchání, přerušovaného jen zabafáním fajfky, jsme měli každý ještě svou zábavu. Maminka obyčejně jehlu nebo pletací dráty. Bratr maloval, vyřezával, nebo si s neobyčejnou pečlivostí zušlechťoval sbírku rybářského náčiní. Já jsem si hrál, vystřihoval nebo kreslil.

Hlasité předčítání mělo na nás s bratrem rozdílné účinky. Bratr si zvykl beletrii „dostávat zadarmo“ a po krátkém období rodokapsů přestal číst zábavnou literaturu vůbec. Zato vydržel celou neděli studovat nákresy a výpočty kapacity a spádu střešních okapů - byl stavitelem. Pro mne naopak se staly literární příběhy druhou polovinou života a ještě jsou.

Knihy jsme si vypůjčovali z vodňanské Městské knihovny. Byla tehdy v budově radnice. Tatínek, jako horlivý čtenář měl jistá privilegia. Mohl si občas vypůjčit soupis knih a vypsat si na pár měsíců signatury. Já jsem měl rád propagační foliant, kde byly nalepeny lákavé obrázky z přebalů knih. Vybíral jsem si zvlášť podle romantických kreseb Zdeňka Buriana. Běžně se půjčovaly nejvýš tři knihy, ale i v tom jsme měli výjimku. Nosili jsme jich plný ruksak. Zvlášť v zimě to byl sportovní výkon. Večery byly dlouhé, přečetlo se toho hodně. Říká se, lehký jako papír, ale když je ho deset vázaných románů, přestává tohle pravidlo platit.

Tehdejšího knihovníka mám v živé paměti, i když si na jeho jméno nevzpomínám. Byl to starší pán, asi důchodce, a zdá se mi, že od dráhy. Někteří pamětníci mi napovídají, že by to mohl být v té době pan Novák. Ve tváři měl trochu nakyslý výraz, ale ten neodpovídal jeho povaze a jednání. Byl stejně ochotný jako pečlivý. Mírně, ale přece jen mi dal znát, že bych už také mohl číst něco rozumnějšího a ne samé kovbojky, „cliftonky“ a prostoduché dobrodružné škváry, z nichž kapaly putýnky krve. Zřejmě nebyl lhostejný k tomu, co si kdo půjčuje.

Ta někdejší idyla i slabé stránky večerů okolo petrolejky patří historii. Bývalou myslivnu, která za války zchátrala, si Vodičkovi krásně zařídili a zmodernizovali. Kampak s petrolejkou.

Pro mnoho lidí je dnes televize lákavější zábavou než kniha. V Americe se hodně píše o „televizní negramotnosti“. Je hezké, že ve Vodňanech si veřejná knihovna udržuje dobrou tradici. Lidé tu mají rádi i televizi i rozhlas i knihu.

Knihovnice, paní Gribáčová mi s pýchou sdělila, že denně přicházívá čtyřicet až padesát čtenářů a odnášejí si dvě stě až dvě stě padesát knih. Není pochyb, že na tom má tým pracovníků knihovny, vedený paní Evou Laudovou velikou zásluhu.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 10] 2002 21. května [str. 5]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: