Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Vyprávění pro kočku

Říká se, že nejladnější tvary má ženský akt, pádící kůň a kočka. V životě jsem tyhle půvaby poznával postupně a v obráceném pořadí. Měli jsme čtyřbarevnou kočku. Říkal jsem jí všelijak. Číčo, Míco, Macíku atd. Měl jsem ji rád a moje láska byla opětována. Maminka hleděla, aby se kóča moc v kuchyni nepletla a já jsem usiloval o opak. Když myslivnu zalehla peřina sněhu, měla Číča oblíbené místo pod železným sporákem. Leželi tu družně s loveckým psem Lukem. Pes na boku, nohy protažené, kočka hlavu na jeho břiše. Jak pes ve spánku zhluboka dýchal, kočičí hlava se ve volném rytmu zvedala a klesala. Kočka prý dokáže načerpat teplo do zásoby, jako akumulátor elektrickou energii. Tahle čerpala svědomitě. Zvlášť večer.

Život rodiny se soustředil v kuchyni okolo petrolejové lampy. V rohu stál otoman, na kterém jsem spával. Maminka mi ustlala, když ostatní byli ještě nějakou hodinku vzhůru. Usínal jsem bez potíží, i když tatínek hlasitě četl. Za celý den jsem užil vrchovatě pohybu na čerstvém vzduchu. Neusínal jsem sám. Sotva jsem zalezl pod peřinu - hup, a Číča byla u mne. Spokojeně mi předla do ucha. Její tiché vrnění byla má ukolébavka.

Rozhodující moment nastával, když se zhasínala lampa, rozžaly se svíčky a rodiče, sestra a bratr odcházeli spát. V té chvíli se kočka zavrtala až k mým nohám. Maminka ji zpod peřiny vylovila a vystrčila na schody k půdě. Tomu se Micka snažila ujít, a někdy se jí to podařilo. Zapomnělo se na ni. To nás pak maminka ráno našla v družném objetí.

Svízel bývala s koťaty. I když myslivna byla kus cesty od vesnice, nějaký kočičí ženich se vždycky našel. Měl jsem pak místo jedné radosti štěstí plnou ošatku. Když koťata trochu povyrostla, byl jsem první, komu se s nimi jejich máma přišla pochlubit. Přinesla je něžně v zubech za kůži v zátylku. Visela jí od pusy jak hadroví paňáci. Ještě že se tenhle způsob neujal u lidí.

Věděl jsem, odkud krásným barevným klubíčkům hrozí smrtelné nebezpečí. S horlivostí pojišťovacího agenta jsem obcházel kdekoho a koťátka vychvaloval a nabízel. Stěží se mi podařilo některé udat. V tomhle ohledu na vsi nabídka vysoko přesahuje poptávku. Konec býval vždycky stejný. Jednoho dne jsem přišel ze školy a koťátka nikde. Dostal jsem nějaké smyšlené vysvětlení, kterému jsem se snažil uvěřit, aby to tolik nebolelo.

Kočky mají jiné tempo života, než lidé. Míca dosáhla stáří, kdy se jí rodiče chtěli zbavit. Nechtěli ji utratit a pokládali za lidštější odvézt ji někam daleko, odkud by se nedokázala vrátit. Nejprve ji dali do pytle někomu z vesnice pod Helfenburkem. Byla zpátky tak rychle, jako by ani neběžela po svých a přivezla se kočičím taxíkem. Do myslivny přijelo auto z Pištína, vesnice u Českých Budějovic. Dostali do kufru kočku. Tak, a je to vyřízené - naši si oddechli. Končil den první a druhý a třetí a po Míce mi zůstal jen na duši splín. Nevím už, kolik dní uplynulo, když se Míca protáhla pootevřenými dveřmi a bez kočičího slova si šla lehnout pod sporák.

Řekli bychom, že nám byla věrná. Ale ouha! S lehkým srdcem nás opustila, když jsme se na jaře 1942 z myslivny stěhovali. Její kočičí věrnost patřila domu a ne lidem, kteří jej obývali. Myslivna se teď stala působištěm rasa, pohodného, drnomistra a jak se ještě tohle povolání nazývalo. Co tam starou kočku čekalo je smutné domyslet.

Ještě malou doušku k mým ranným letům. Maminka občas spráskla ruce, když jsem se vracel ze školy a nesl v náručí nějaké vychrtlé, olezlé a hladové kotě, které jsem cestou našel. Marně mi vysvětlovala hygienická rizika. Vyřešil to tatínek, když se vrátil z lesa. Místo argumentování jednal.

Má někdejší kočičí slabost patří dávné minulosti, ale kočky jakoby stále mé měkčí srdce vůči sobě cítily. Když se usadím na pár dní na chalupě v Horách, záhy se tu objeví nějaká lovkyně myší a žebračka o misku mléka. Jednou nám pan Jiří Kouba přinesl koťátko. Také mu ho bylo líto utopit. Vyrůstala z něj hezká černobílá Mícina. Nechali jsme ji očkovat proti všemu možnému a odvezli do Prahy. Zřídili jsme jí slušné bydlení na zápraží za domem. Kočka měla jiné představy o životě. Připojila se ke kočičí bandě, která tu patří a nepatří celé ulici.

Záštitu nad tou mnohohlavou tlupou všech barev má dobračka paní B. Na stravu k ní přicházejí desítky koček, ale zvláštním privilegiím se těší jen jeden černý kocourek. Ten může do stavení, do pokojů, bez ohledu na to, co tomu řeknou koberce. Občas paní B. obchází sousedy a nabízí koťátka. To když se jí některá ze strávnic přijde pochlubit přírůstkem. Anebo že by kočičí matky přicházely za privilegovaným kocourkem, aby se nevyhýbal otcovským povinnostem? Paní B. nikdy jediné koťátko neutratí. Tak naše ulice tvoří ohnisko kočičího osídlení městské části Praha 11.

Letos si mne na chalupě v Horách oblíbila tříbarevná Lucinka. Můj zájem o ni nebyl nezištný. To když se po dvoře objevily myší díry a jedna šedivá čiperka se mi připletla pod nohy v chodbě. Bylo mi líto na ni dupnout, ale přilákat Lucku, aby si to s ní vyřídila, to už bylo pro můj pokrytecký jemnocit přijatelné. Lucka se s kořistí přijde pochlubit. Když ji chválím, tře se mi o nohy a potěšeně přede. Ve chvilce pak myš zmizí v jejích útrobách. S hlavou, chlupy, drápky, se vším všudy.

Když se pochlubí myší, nic proti tomu. Když se mi ale v chodbě plazil pod nohama had, zdálo se mi, že to trochu přehnala. Na štěstí to byl jen slepýš.

Tak se mi na stará kolena estetické sympatie vracejí ke klukovským počátkům. Pro akty pomalu ztrácím pravé zaujetí. S pádícího koně jsem spadl a polámal si žebra. Zbývají mi alespoň ty kočky.

2003 5. října

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: