Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Doktor Badaš

Na pomníku obětem nacismu je ve vodňanském parku sto čtrnáct jmen. Mezi prvními jsou manželé Bernard a Pisea Badašovi, oba lékaři. Ji jsem neznal, ale na něho mám živé vzpomínky. Stal se naším „rodinným lékařem“ někdy počátkem třicátých let, krátce po příchodu do města. Nebyla tu tehdy poliklinika, specializovaní lékaři, ani rentgen a další zdravotnické pomůcky, dnes běžné. Zubní technik Kálal měl šlapací vrtačku a nechat si zaplombovat zub byl zážitek. Nicméně „rodinný“ vztah mezi lékařem a pacienty měl své přednosti. Lékař znal celkový zdravotní stav člověka, jeho povahu, poměry v rodině a my jsme zase pohlíželi na něho s důvěrou, prověřenou a ověřenou časem.

Jezdil k nám dříve na samotu starší doktor, už léty nerudný. Byly mi asi tři roky, možná, že ještě méně, a dostal jsem nějakou obvyklou dětskou nemoc, spalničky, zarděnky nebo něco podobného. Když mne pan doktor prohlížel, řval jsem jako tur. Ztratil nervy a ulevil si historickou větou, kterou mu pak rodiče, zvlášť maminka, nemohli odpustit: „Být to moje dítě, tak ho přerazím v kříži!“ Jistě to tak zle nemyslel a nikoho by v životě v kříži nepřerážel. U nás byl však naposledy.

Napříště se naši obraceli na nového lékaře, doktora Badaše. Příjemný pán s hezkým pohledem kávově hnědých očí, které měly vždy blízko od serióznosti k úsměvu. Jednou - to jsem již chodil do školy - mě prohlédl a konstatoval: záškrt. Zabořil jsem hlavu do polštářů a dal se do breku. „Pročpak tak pláčeš?“ „Že musím umřít.“ „Ale jdi, na záškrt se už neumírá. Sjedu do Vodňan, za chvilku jsem zpátky, dám ti injekci a za pár dní budeš zdráv jako rybička.“

Stalo se. A když jsem si přikryl ona kulatá místa, kam jsem spásonosnou injekci dostal, pan doktor připojil rutinní pokyn: „Teď lež a já se na tebe přijedu podívat.“ Už jsem měl náladu a dovolil jsem si žert. Přijde lékař k vousatému stařečkovi, který leží v posteli. „Co vám schází dědo?“ „Nic pane doktore, ale před léty jste řekl, abych ležel, až zase přijdete.“ Tak nějak jsem to pověděl, jak jsem to vyčetl v Kvítku. Pan doktor se zasmál a za pár dní mi vtip připomněl. Napadly hory sněhu a dostal se k nám, až když dole pod lesem projeli silnici. Nechal tam auto a hlubokými závějemi se probrodil do myslivny.

Moje neduhy nestály za řeč. S mojí o čtrnáct let starší sestrou to bylo horší. Kypěla zdravím - do dívčího věku, ale pak se projevily příznaky nemoci, tehdy nevyléčitelné. Doktor Badaš jí dával léky, ale hlavně naději a psychickou sílu k životu. Nebyla to jen „těšínská jablíčka“. Nemoc, vzhledem ke své povaze, závisela na duševní vyrovnanosti a odolnosti člověka. Když si doktor musel našít na kabát žlutou hvězdu a ustupovat z chodníku do jízdní dráhy před každým „árijcem“, když nastoupil onu strašnou cestu, jejíž resumé je vyjádřeno na pomníku v parku, Liduška ztratila morální oporu, v níž věřila. Zastřelila se.

Je to historie na šedesát let stará, ale doktor Badaš si vzpomínku zaslouží. Jeho chování k pacientu nebylo profesionální divadélko, ale vpravdě lidský poměr k člověku. Bohužel, společnost, znásilněná fašismem, se mu krutě odvděčila.

Na pomníku je sto čtrnáct jmen. Každé znamená člověka, provázaného desítkami vztahů s dalšími občany města, s dalšími lidmi. Rodiče byli pevně přesvědčeni, že kdyby nacisté doktora Badaše neodvlekli, Liduška žila.

Vodňanské noviny roč. XII. [č. 21] 2001 5. prosince [str. 5]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: