Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Mezi honci

„Rychle, Miláne, nezůstávej pozadu. Do řady.“

Snadno se to řekne, ale pospěšte si, když postřelený zajíc ze zbytku sil utíká. Po třech běží pořád ještě rychleji, než já po dvou. Kličkovat také dovede lépe a nepřekáží mu ruksak na zádech, jako mně. Snažím se ho chytit za zadní běhy. Nevím, zda mi v té chvíli horlivý ohař víc pomáhá, nebo se plete. Ubohý ušák se zmítá, zápasí poslední zoufalý boj o ztracený život. Seká ostrými drápy, plnými mokré hlíny. Konečně se mi podařilo zvednout ho nad vyskakujícího psa a zasadit mu holí za slechy ránu z milosti. Rozumí se - zajíci, ne loveckému psu. Že je to surové? Lov je vždycky zabíjení. Jen aby nebylo zbytečně kruté a neprodlužovalo zvířeti strádání.

Malý človíček, který sotva začal chodit do školy, má v té chvíli pramálo času zvažovat etická hlediska. Zajíc je jen o něco kratší, než já. V ruksaku už jednoho mám. Do stehen mne bije svazek koroptví s hlavičkami zaklesnutými v kožených řemíncích. Zkuste s tímhle nadělením rychle utíkat do řady postupujících střelců a honců, aby taťka nehuboval. Snažím se zajíce ještě v poklusu „vymačkat“, aby močí nenačichla zvěřina. Je to zbytečné. Poslední chvilky zápasu se psem a člověkem ho už vláhy zbavily. Jen se při tom trochu předkloním a zlomyslný batoh mi připlácne pusu mezi mokrou bramborovou nať. Ještě že to nebylo něco horšího. Stačily by uschlé kopřivy, nebo bodlinatá máčka.

Tatínek už zase křičí. Je vedoucí honu, je nervózní. Lov je vzrušující zábava, ale on je za všechno zodpovědný. Kdyby se cokoli, nedejbože, přihodilo... A někteří „hosté“ nedávají nejlepší záruku. Drží flintu jako smeták, otáčejí se s ní jako korouhvička na kostele. Když vyskočí zajíc z brázdy, jejich výstřel je rychlejší, než úsudek. Po každé takové ráně svátečního střelce aby si táta oddechl, že je to za námi. (Obyčejně se nic vážného nestane ani zajíci.)

Střelci a honci musí postupovat v jedné řadě, aby výstřel nezasáhl, koho nemá. Brokovnice na sto kroků sotva ublíží, ale na krátkou vzdálenost je strašná. Hrst broků působí jako olověné beranidlo.

V píseckých lesích měli hajní svérázný sport. Když jeden druhého zahlédl na hranicích hájemství, schoval se za strom a na kolegovu adresu poslal hrst olova. Ze žertu. Z bujnosti. Bývaly z toho přestřelky jak ve filmu V pravé poledne. S pýchou si pak ukazovali dirky v kabátě a v klobouku. Dostřel zbraní měli v oku a patrony si nabíjeli a prach odměřovali sami. Bez rizika to ovšem nebylo a v tom právě vězelo kouzlo jejich „gaskoňské“ bravury.

Za podzimních honů nebylo na podobné eskapády pomyšlení. Zvlášť „kruhový“ hon měl přísná pravidla. Střelci a honci se shromáždili na jednom místě a na pokyn vedoucího vycházeli střídavě doleva, doprava. Jako čelistmi kleští uzavřeli rozsáhlý okruh. Musel být přehledný. Nesměl zabírat lesíky ani odvrácené svahy. Bylo umění rozdělit území honitby na několik kruhů a postupovat tak, aby se zvěř co nejméně vyháněla k sousedům.

Střelba se řídila trubkou. Když se oba půloblouky účastníků sešly, vedoucí dal signál a všichni zahájili postup směrem do pomyslného středu. Než zazněl tento první povel, nesměl nikdo vystřelit, ani kdyby mu vběhl do rány jelen se zlatými parohy. Přestoupit zákaz bylo hříchem téměř smrtelným. Druhý signál znamenal, že už se nesmí střílet dovnitř kruhu, jen vně. Třetí a poslední hlas trubky leč ukončil. Zajíc, bažant, či koroptev, kteří to přežili, měli načas vyhráno.

Mezi lečemi bývala jedna delší přestávka na občerstvení. Něco mezi svačinou a obědem. Usadili jsme se někde na mez pod švestky a nožkám, utrmáceným ornicemi, jetelišti, bramborovými poli a pralesy kukuřice se dostala chvíle úlevy. Tatínek rozvázal batoh a rozbalil chléb se salámem. Možná, že by mi dnes vadilo, že balíčky byly nějakou hodinku v sousedství zaječích trofejí. Od rezervních patron trochu načichly střelným prachem. V blažené chvilce oddechu a po přestálých loveckých vzrušeních mělo i tohle své kouzlo. Zapíjeli jsme to horkým čajem z termosky, do kterého se vešlo poměrně dost rumu. Zákaz alkoholu střelcům se tehdy nebral vážně. Tatínek střílel i po svačině dobře a „sváteční střelci“ plýtvali prachem a olovem pořád stejně.

Ke svačině patřila ještě pravidelná taťkova poznámka. Připomněl, jak jednou v podobné situaci vložil do úst se salámem vosu a dostal žihadlo do jazyku. Všichni jsme to vyprávění znali, ale kdyby ho nezopakoval, něco by nám chybělo.

Vodňanský myslivecký spolek měl po léta pronajatý útěšovský revír. Členové tvořili přátelský klub. Připadá mi komické, že se oslovovali pane doktore, pane důchodní, pane Řehoř - a přitom si tykali: „Pane Václave, běž, prosím tě, až tam k tomu cípu lesa.“

Odpolední polovina honu ubíhala vždycky pomaleji. Působila únava. Pozornost klesala, přibývalo drobných prohřešků. My, honci rannějšího stáří jsme se víc přiživovali na ovoci a polním pychu. Semotam jsme našli poslední jablko nebo pozdní hrušky. Ulomili jsme klas kukuřice, oloupali a zahodili - zrna byla tvrdá. Okrájeli jsme si tuřín a krmnou mrkev. Po mezích byla úroda ostružin. Z namrzlých šípků se vytlačila sladká pasta. Ale pozor, kdo nebyl opatrný, měl jazyk plný pichlavých a svědivých chloupků. Z pupavy, připláclé k podzimní mezi jsme pracně vykrájeli plátek dužiny. Huba se nám křivila z trpkých trnek. I ty ale po prvních mrazících drobátko sládly.

Napomenutí „Poď, nezůstávej pozadu“, teď už bylo nepočítané.

Míjeli jsme krajní stavení Útěšova. Postávali tu kluci, jednu nohu nakročenou a závistivě pokukovali. My, honci urousaní, upachtění, vrávorající pod trofejními břemeny jsme byli pyšná šlechta. Oni - plebs - nám sotva stáli za přezíravý pohled.

V lůně a na ňadrech překrásné podzimní přírody hony nekončily. Mívaly epilog - v hospodě. Tradičně se tomu říká poslední leč. K honům v útěšovském revíru patřil závěr v bavorovské restauraci u nádraží. Celý den jsem přemítal: Vezme mne tatínek s sebou? Nebo mi dá padesátník na vlak a pošle mne se zajícem, bažantem a párkem koroptví domů?

Finále honu v zakouřeném šenku bylo pro mne plné kouzla. Nikdy jsem neochutnal lepší buřty a limonádu. Atmosféra byla silná. Možná, že to nebyl právě Chanel No.5, ale utkvěla mi hluboko v paměti. Mokré hubertusy na dřevěných hřebech okolo stěn, oranicí napučené boty, urousaní psi pod stolem, úlovky, páchnoucí divočinou a krví. Do toho pivo, buřty s cibulí, semotam topinka a něco ostřejšího. Co mohlo do úplnosti pukétu vůní chybět?

Kořením byl hlahol hlasů. V první chvíli, sotva se lovci rozsadili za stůl, musel každý rychle všechno povědět. Jak to bylo s tím bažantem, střeleným - takhle - přes hlavu, s tím mladým setrem, co mu strh´ ránu, a jak ta patrona mohla selhat? Jeden druhého moc neposlouchal, ale nevypovídaný zážitek tlačil na prsou, musel ven.

Po půlhodině se vřava jakžtakž utišila. Zapálily se fajfky, doutníky a viržínka. Hostinský, pan Vondra si otřel pot z čela a kradí se za pípou posilnil z vlastní sklenice. První žízeň hostí nejen po vypovídání, i po pivu byla uhašena. Začínal vytrvalostní běh na dlouhou trať.

Nadcházela příležitost pro osvědčené vypravěče. Úzkostlivě se držet pravdy nebylo podmínkou. Důležitější bylo, aby se to hezky poslouchalo. Tatínek patřil mezi mistry. Nechvátal. Mezi větami potáhl z dýmky, stupňoval napětí. Zvlášť šly na odbyt lovecké příběhy mysliveckých předků. Podezřívám ho, že se nedržel hranice mezi tím, co slyšel od otce, dědy či praděda a co si přečetl v románech Ludwiga Ganghofera. Seděl jsem jako pěna, pocucával limonádu, kýval pod stolem unavenýma nohama a visel tátovi se zbožnou úctou na rtech.

Když jsem se vrátil z honu domů a ještě následující den byl jsem hodně vyčerpaný. Pětikoruna za dřinu honce byla perně vysloužená. Tatínek byl dobrý psycholog. Nepřišel a nezeptal se: „Tak co, Miláne, půjdeme spolu příští neděli zase?“ Počkal, až mne tělo obolelo a já přišel s prosíkem sám: „Tati, prosím tě, moh´ bych jít zase s tebou?“

I když byl hon sebenamáhávější, nepamatuji se, že bych někdy fňukal. Na tom měl asi také větší zásluhu táta, než já sám. Občas utrousil poznámku, jaký jsem kabrňák, co vydržím, a to jen tak mimochodem a před lidmi. Mohl jsem pýchou prasknout. Kromě toho námaha, spojená s lesem a lovem, měla u nás zvláštní měřítka. Dlouhá chůze v každém terénu, štrapáce v podzimním marastu a sněhových závějích, náklad zvěře a zvěřiny, pronesený za války pod nosem Němcům, aby se nemusel „odevzdat“, na to jsem si zvykal skoro od dětství.

Zvlášť právě mne tatínek nešetřil. Ne že by mne neměl rád, byl jsem spíš jeho mazánek. Viděl však ve mně budoucího lesáka a připravoval mne na příští povolání. Osud si stejně udělal, co se mu zlíbilo. Lesnickou školu jsem sice vystudoval, ale lesničinou jsem se pak nikdy nezabýval. Na lov mi nezůstával čas. A tvrdší fyzička v dětství? Nebyla mi v životě na škodu.

19. 1. 2005

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: