Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Obrali zlodějíčkové pytláka

Pojem Záhorský rybník má pro moje vnučky Peťu a Míšu kouzlo na celý život. Je spojen s prázdninami, sluncem, dováděním ve vodě, se skluzavkami, šipkami a „placáky“.

Mně také není cizí. Na jeho břehu, ve tři sta let staré myslivně jsem se narodil. Pod rozložitým staletým dubem jsem spadl do mělké vody a topil jsem se, sotva jsem se naučil chodit a žvatlat.

Bratr tenkrát nachytal raky a dorostlejší naházel do vařící vody, až krásně zčervenali. Dorost, který ještě neměl míru, vysypal z lávky do rybníka. Tmavé skvrnky s klepety se cik-cak ponořovaly do kalné vody. Pak jsem najednou viděl všechno nad sebou matně zelené a nemohl se nadechnout. Bratr se pro mne natáhl a byl jsem z vody venku. Když jsem se dosyta vykuckal a vzpamatoval z leknutí, pronesl jsem historický výrok, s kterým si mne leta dobírali: „Pod tou vodou není žádnej vzduch.“

Voda byla před myslivnou, za stavením les. To druhé bylo pro malého kluka bezpečnější. Moje hračky byly šišky, žaludy, mech, klacíky. Tatínek mi vyřezával lodičky z borové a penízky z březové kůry. Nevím, proč jsem těm bílým korunkám říkal „mesijé“. Že by to byly ranné sympatie pro cizí jazyky?

Když mi bylo pět let, přestěhovali jsme se do nové myslivny a historickou budovu u rybníka zabydlel hajný. Nové od starého nebylo dál než kilometřík a mé srdce patřilo oběma. Pod novou myslivnou byl rybníček a od něj po kraji lesa tekl potok. Podběhl silnici,prošel klenutím pod železniční tratí a vyústil do rybníka. Když zamrzl, tvořily se na něm krásné ledové kaskády. Přišroubovali jsme si s kamarádem Oldou brusle a ujížděli „zadarmo“„samospádem“ až do Záhorského. Jen silnici jsme museli přejít, tam byla roura moc úzká.

Po rybníce byla v ledu a sněhu bohatá proháněčka. Mnoho dětí tu nebývalo, pražácké si dovedly najít kluziště blíž. My jsme nebyli na velikou společnost zvyklí. Po většinu času jsem si musel vystačit sám. Když k nám vdova paní K dala cestou do práce o něco mladšího Oldu, počet se zdvojnásobil.

Rybník je veliký. Zatím se nesrazil, takže si to můžete ověřit. Na jedné straně ho ohraničuje hráz porostlá duby, na protějším boku mokré louky, jedna kratší strana vybíhá strmým břehem k hájovně a poslední je na kilometr do hloubky zarostlá rákosím a bažinatým olšovým lesem. Tvoří rezervaci. Rostou tu vzácné rostliny, prý i masožravá rosnatka. Nikdy se mi nepodařilo ji uvidět a píchnout zkusmo do listu, pokrytého žláznatými chlupy, jestli by mi prst ukousla. Hnízdí tu ptačí šlechta. Rákosí je výbojné a kdyby se mu popustila uzda, podobal by se rybník za pár let plantáži třtiny. Bez cukru ovšem. Vodňanské rybářství provádí asanaci. Za mých klukovských let rákosí i s rašelinou vyrýpali a složili do hranatých kopic. Ty brzy porostly novou bujnou vegetací. Široký pás ze dvou stran rybníka se proměnil v ptačí ráj stovek ostrůvků. Mezi námi se při hrách dětské obrazotvornosti a romantice meze nekladly.

Jednou v zimě jsme zde narazili na mužské stopy. Zčásti ze zvědavosti, dílem z nedostatku lepší zábavy jsme se po nich vydali. Přivedly nás k podivné kupce, vysoké asi po kolena. Podle stop bylo zřejmé, že se chodec okolo ní zdržoval a něco na ní kutil. Chvíli jsme do toho rýpali a odhalila se nám další zajímavost. Vršek kupky byl vodorovně seříznutý a jen volně přiložený. Dal se lehce sejmout. Kupka byla, dno o něco výš, než okolní hladina vody - teď ledu, vystlaná suchým rákosím a trávou. Na boční stěně byl připevněn mosazný řetízek a vedl do podestýlky. Opatrně jsme zatáhli a vynořily se černé rozevřené čelisti políčených želez.

Ondatří rákosový „hrad“. Ve dně byl otvor, kterým zvíře přicházelo. Důmyslná stavba. Vejít a odejít se dalo jen pod vodou a pelíšek sám byl suchý a asi i teplý. Alespoň než ho nenechavá ruka pytláka provětrala a proměnila pro pana domácího ve smrtonosnou past.

Věděli jsme, že ondatry tajně chytají „myšáci“, že jde o pytláctví a že je občas hajní a myslivci stíhají, ale ne zvlášť důsledně. Sami zpravidla ondatry nelovili. Zastřelit ji nebylo snadné. Vyžadovalo to nekonečné čekání a božskou trpělivost. Líčit na ně železa, to se příčilo lovecké etice. Chytáním „pyžmovek“ a prodejem jejich kožek na bizam se živily známé firmy, které nepatřily právě k místní honoraci.

Tohle všechno jsme v dané chvíli nepromýšleli. Pochopili jsme jen, že jsme odhalili pytláka. Železa jsme opatrně za řetízek vytáhli, abychom se do zlověstných ocelových klepet nechytili sami a pokračovali jsme v pátrání. Stopy ve sněhu nás bezpečné vedly. Netrvalo dlouho a měli jsme troje nebo čtverá železa.

Náhodou jsme pohlédli přes plochu rybníka k cípu lesa pod železničním náspem. Přijel tam muž a opřel kolo mezi stromy. Myšák! Byl to nepochybně on. Měli jsme desítky možností, jak chytře zmizel. Kolem nás byl prales suchého rákosí s hnědými doutníky orobince, bludiště kupek narýpané rašeliny. Za námi hráz, hustě zacloněná zasněženými duby a lískovými keři. A pak na kilometry jedna skrývačka za druhou až po lesy, jež se táhly do nedohledna nejméně ve třech směrech. Ze všech možností jsme zvolili pro útěk tu nejriskantnější a nejhloupější. Propadli jsme panice a pustili se napříč přes bílou pláň rybníka k hájovně.

Myšák nás měl jako na dlani. Také hned pochopil, proč bereme do zaječích. Táhli jsme za sebou jeho železa jako pejsky na řetízku. Utvořil se nepravidelný trojúhelník: vrchol A - hájovna, B - my a C - myšák. Vzdálenost A - B byla nejdelší, myšák byl k hájovně mnohem blíž. Na kole jet nemohl, k tomu terén nebyl, ale pustil se do běhu a snažil se nám odříznout cestu. Na bruslích to zatím šlo rychleji. Získali jsme náskok, ale pár desítek metrů u hájovny jsme těžce vyklopýtali do svahu a do vrat. Sotva jsme proletěli vrátky do dvora a duchapřítomně za sebou zasunuli zástrčku, chlap nám už dýchal na krk.

Hajný nebyl doma, ten by byl s pytlákem rychle hotov. Ale paní se také před drzým lovcem myší nerozklepala. Nejprve nás uklidnila, uvařila nám čaj, dala nám sušit rukavice a ponožky, pak odemkla vrátka a vyšla si s naším pronásledovatelem pohovořit. Ten zatím pěnil vztekem a když pochopil, že hajný není doma, nabyl na smělosti a hrnul se do dvora. Paní ho energicky odkázala do patřičných mezí, nechala vrátka úmyslně dokořán otevřená, otočila se k němu zády a vrátila se do kuchyně. Myšák se už do dvora neodvážil. Přecházel okolo stavení od předních vrat k zadním a čekal, kdy vyjdeme. K večeru se vrátil hajný z lesa a pro jistotu nás doprovodil až do myslivny. Jakmile ho pytlák ucítil, vytratil se, ani jsme nepozorovali jak.

Železa zůstala po léta někde na půdě v hájovně. Možná, že na ně doplatila liška nebo kuna, když dostaly animo na slepičku.

Myšák mi cosi vzkázal po spolužácích. Když jsem se neozval, byl natolik slušný, nebo opatrný, že věc nechal být. Co mu zbývalo? Jeho nelegální lovecký rajon zahrnoval řadu rybníků a ze všeho nejméně potřeboval dostat se se strážci vod a lesů do konfliktu.

Když jsem s odstupem času o našem dobrodružství uvažoval, nebyl jsem si jist, zda jsme jednali správně. Byl to pytlák, to ano, ale nikomu neubližoval - kromě těch myší. Nebyl boháč a my jsme ho vlastně okradli. Dnes už to ale napravit nemohu. Kdyby nebyl dávno pod kytičkami, mohl bych se mu nanejvýš omluvit. Za to si ale nic nekoupí. Ani nová železa ne.

26. 1. 2005

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: