Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Předtucha

Nevěřím v parapsychologii. Duchařinu, spiritismus, triky s černou magií, horoskopy, proroctví z karet, z kávové sedliny, to považuji za nedůstojné člověka jednadvacátého století. Někdy se však setkáme s prožitkem, který se vymyká vysvětlení.

Bylo mu něco přes deset let a vracel se ze školy. Zima, krajina ztichlá, přikrytá po bradu hlubokým sněhem. Stojí to ještě za to, doběhnout se sáněmi na Pražák? Dolů po vsi je náramná jízda. Nebo raději na lyžích k židovskému hřbitovu? Tam je dokonce z ledových ker a ze sněhu skákací můstek.

Dnes ho tyhle svody nějak nelákají. Jako by ho škrtila tíseň. Nepochopitelná, ale neodbytná. Neurčitý neklid. Proč? Není žádný důvod. Tísnivý pocit je spojen s představou sestry. Nemá logiku. Nemá zřetelnou podobu, jen leží na prsou jako kámen. Slova jsou příliš nahrubo tesaná, než aby vyjádřila tvar a hloubku mlhavé předtuchy.

Konečně doma. Těká pohledem, hledá o čtrnáct let starší sestru. Šla do lesa. Co je na tom divného? Les byl živlem celé rodiny. Ke stromům, květinám, k ptákům a zvěři měli někdy blíž než k lidem. Alespoň k nedobrým.

Na stolku u okna je zelený smaltovaný kastrůlek. Než odešla, udělala si míchaná vajíčka. Na věšáku u dveří chybí klíč od lesního srubu. Hajní, praktikanti, dřevaři tam občas utečou před slotou, uvaří si čaj, ohřejí se u rozpáleného bubínku. Letité trámy utěsněné mechem voní kouřem a dýchají pohodou a bezpečím. Zvlášť, když za okenicemi fičí meluzína a do okénka zvoní sníh a déšť.

Klíč od srubu tu není. Ani v tom není nic divného. Mají všichni boudu v Zahájeném rádi, i Liduška.

Den je krátký, stmívá se a sestra se nevrací. I maminka začíná být neklidná. Otec ještě nepřišel, obchází party dřevařů. Mají hromadu práce s polomy. Spousty sněhu způsobily hotovou spoušť.

Konečně už matka nevydrží čekat. Zapálí svíčku v očazené staré lucerně a vydají se s chlapcem do nočního lesa. Ke srubu vede prošlapaná stezka. Bývá to tak čtvrthodina chůze, ale dnes naroste na dvojnásobek. Křížem krážem leží mocné smrky jak padlí bohatýři. Co je větší překážka, závěje sněhu, nebo barikády z dřevěných obrů? Jedno druhé násobí. Matka obchází a těžce přelézá shluky kmenů, nakupené bez ladu a skladu na sebe a přes sebe, napříč i podél. Chlapec má mladé údy a jde rychleji. Uhání s lucernou napřed, maminka v polotmě těžce oddechuje za ním. On je také první u prahu srubu. Sláva, v zámku trčí klíč!

Vpadne dovnitř. Sestra leží na prkenné pryčně zády ke dveřím. Spí. „Liduško!“ Chytí ji šťastně a nedočkavě za rameno. Radostí a úlevou se mu až hrdlo sevřelo. Tu světlo lucerny padne na - kaluž krve a revolver.

Co bylo dál a jak se dostal zpátky domů, si nepamatuje. Matka měla v těch chvílích větší strach o něj, než o dceru. Té už pomoci nemohla. Hoch byl v šoku. Prožil asi nejstrašnější moment v životě. Obava, vteřiny štěstí a ulehčení a pak lavina hrůzy - na dětskou psychiku surová zatěžkávající zkouška. Později se rozpomínal jen na chvilku, kdy ležel oblečený přes matčinu postel v ložnici a nad ním se skláněl četník. Matka prosila: „Nebuďte ho. On vám víc neřekne. Jsme rádi, že usnul. Máme strach, aby se z toho nepominul.“

Mládí otřesný duševní náraz překonalo, ale obraz a pocity oněch osudových vteřin nevymizely z paměti nikdy. Ani po desítkách a desítkách let. Hrob už zmizel, i hřbitov je zrušený a děti tu skotačí na houpačkách a školáci posedávají na lavičkách, když čekají na autobus. Jen vzpomínka a dopis na rozloučenou zůstaly.

Pár řádků je napsáno pevným vyrovnaným písmem, bez známek kolize a rozčílení. Prosí rodiče a bratry, aby jí odpustili hoře, které jim způsobí. Druhý dopis byl milému. Nechtěla ho k sobě vázat. Postihla ji nevyléčitelná nemoc, s níž léta marně zápasila.

Odchod ze života strašnou cestou sebevraždy mívá nejrůznější příčiny. Někdy je dílem okamžité duševní krize. Když je pokus neúspěšný a záchrana úspěšná, člověk často nemůže pochopit, jak mohl takovou věc udělat. U Lidušky to nebyl tenhle případ. Její úděsné rozhodnutí bylo pevné. Krutý osud jí ani krok z bytí do nebytí nedal lacino. Slabé čtyřiadvacetileté děvče stisklo spoušť pětkrát. Dvakrát nezasáhla srdce, dva náboje selhaly. Až předposlední patrona a výstřel do spánku ukončily Golgotu.

Sloužil jsem léta na vojně a k pistolím mají důstojníci blízko. Výstřel je nejčastějším způsobem sebezničení. Neslyšel jsem ale nikdy o takovém případu, kdy by sebevrah na sebe pálil vícekrát než jednou. Když se to nepovede, nastoupí doktoři hodiny práce.

Ještě k té předtuše. Pro chlapce byla cosi, co už pak nikdy v životě nezažil. Jak to vysvětlit? Vysvětlit to nedovedu, ale není důvod, abych možnost takového zlého tušení vylučoval. Před pár okamžiky vesmírného času by byl sotva kdo věřil, že jednou bude hrát na druhém konci světa hudba, kterou uslyšíme. Že herec bude bavit publikum slovem i mimikou ještě dlouho po smrti. Že se obraz krajiny a lidí bude přenášet na tisíce kilometrů do krabice v našem pokoji. Jsme tak naivní, abychom si mysleli, že už neexistuje nic, co ještě věda neobjevila a objeví?

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 7] 2004 6. dubna [str. 7]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: