Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pod obojí způsobou

„Miláne, vstávej.“

„Ale mami, eště chvilku.“

„Notak chvilku, ale pak si musíš pospíšit.“

„Mami, dyť je neděle. Nemoh bych zůstat doma?“

„Žádný takový. Minulou neděli si taky nebyl v kostele.“

„Nojo, ale to mě bolelo v krku.“

„Dneska tě nic nebolí, tak alou. Vstávat.“

„Maminko, prosim tě, je tam taková zima a padá sníh.“

„Ten sníh je asi to poslední, co ti vadí. Dyš deš na sáně, nebo na lyže, to ti nevadí ani mráz, ani futeř.“

„Máti, nemoh by vopravdu zůstat doma? Podívej, jak tam je.“ To tatínek. Mírně, shovívavě. Mně ale srdce zaplesalo. Teď bude následovat... a už je to tu: „Já vim, co to je. Dyš sem byl kluk, musel sem do kostela v každým počasí. A až do Nepomuku. Dycky sme se sestrama celou cestu brblali. Slibovali sme si, až budeme veliký, nikdo nás do kostela nedostane.“

„No to mně hezky podporuješ. Místo, abys ho napomenul, tak se přidáš na jeho stranu. Já sem ta špatná a ty ten hodnej.“

Šťastně se pod peřinou culím. Už je vyhráno. Už se nekříží šavle mezi maminkou a mnou, ale mezi mamkou a taťkou. A to má mamka prohraný. Taťka mluví smířlivě, ale nakonec bude po jeho.

Maminka není zvlášť pobožná, ale náboženství má ve vážnosti. Její otec, řídící učitel na venkovské škole byl z tradiční českobratrské rodiny. Víra a bible hrály v jejich životě významnou úlohu. Tradovalo se to ještě z dob, kdy byli protestanti černé ovce a zakusili své.

Tatínek měl jinou náboženskou průpravu. Jeho otec sloužil jako myslivec a lesní u knížete a poslušnost církevním regulím patřila k služebním povinnostem. Šlo o věc formální, bez niterního přesvědčení a potřeby. Vlažný přístup tatínkovi zůstal. Nebyl zaujatý ateista, ale v kostele jsem ho viděl jen jednou - na mši za zemřelou sestru Lidušku.

Měli jsme v knihově pár publikací „Volné myšlenky“, literatury svobodných zednářů. Neznamená to ale, že byl otec přesvědčením svobodný zednář. Četl i autory vysloveně klerikální. Nevyhýbal se rozporným pramenům v náboženských, ale ani v jiných otázkách.

Odbočil jsem od nedělní mše. Nepatřila k mým oblíbeným hobby. Pochodoval jsem pětkrát týdně hodinu cesty do Vodňan a hodinu zpátky se školní brašnou na zádech a to mi docela stačilo. Čtvrtky jsme měli volné. Po šestém pochodovém cvičení v neděli jsem netoužil. Ani když bylo bez aktovky a ve svátečním - které navíc škrábalo a škrtilo. Pokus vyhnout se nedělní cestě jsem opakoval, jen záminky se měnily. Úspěch byl střídavý, ale za zkoušku to stálo. Byla tu vyhlídka lehnout si na otoman, podepřít bradu a číst. Celé dopoledne v klidu a pokoji. Vlastně ne v pokoji, ale v kuchyni. Vonělo to tu chystaným svátečním obědem.

Cesta se psím spřežením po Yukonu, parníkem z Makaa do Honolulu, nebo na polodivokém mustangu vyprahlou prérií byla lákavější, než na bohoslužby do Husova sboru. Ne že bych byl v tomhle ranném věku proti náboženství zaujatý. Víru v Boha jsem bral jako samozřejmost. Kromě toho jsem rád četl z bible zajímavé příběhy o Samsonovi a Dalile, o Davidovi a Goliáši, o Josefovi a jeho egyptském dobrodružství. Kralická bible po dědovi, zvlášť vyprávění ze Starého zákona patřily a patří i dnes k mé oblíbené četbě. Okouzluje mne pomyšlení, že autoři psali tyhle řádky a vkládali do nich své představy a názory před tisíci lety. Nad tímhle jsem ještě jako kluk nemeditoval. Spíš mne lákaly pikantnější historky, na které nebývají staré literární poklady skoupé.

Biblická vyprávění a bohoslužby nebyly totéž. V kostele jsem se nudil. Hodina obřadů mi připadala nekonečná. Bezpočtukrát jsem prohlížel do nejmenších podrobností obrazy na levé stěně sboru. T.G. Masaryk, Komenský, Žižka, Jan Hus. Hluboce si mi vryly do paměti. Vidím pevně nakročenou nohu Žižkovu v těžké jezdecké škorni.

Tenkrát sedávali v pravé polovině místnosti muži a v levé ženy. Rozumí se i děvčata. Když už mi začínal s léty přeskakovat hlas, krátil jsem si chvíli pozorováním té zajímavější poloviny osazenstva.

Nebyl jsem patrně sám, komu se ve školním stáří církevní ceremonie zajídaly. A tak si na nás vymysleli prostředek, jak náš zájem o mši zvýšit. Na její závěr, při odchodu jsme dostali papírek s razítkem. Ten jsme pak ve škole při hodině náboženství odevzdali a měli čárku. Záhy se objevili podnikavci, kteří s kupónky obchodovali. Ke konci mše se trousily do sboru některé známé firmy z vodňanské omladiny. Ani nemusely být právě příslušníky naší církve. Pro toho, kdo lístky vydával bylo těžké rozhodovat se, komu v proudu odcházejících potvrzení dát, a komu ne. Už si nevzpomínám, jaký byl kurs potvrzení na černém trhu. Naštěstí nepříliš moudrý nápad s kupónky vzal záhy ve vší tichosti za své.

Jak se mi pomalu s léty rozoumek vylupoval z dětské skořápky, objevoval jsem na bohoslužbách jedno zajímavé: kázání. Zvlášť, když z kazatelny hovořil pan Václav Bušek. Nebyl z Velhartic a přes hranu dřevěné kazatelny ani moc nepřečníval. Byl menší postavy. Jeho projevy mne však zaujaly a dodnes si některé pamatuji.

Neřečnil. Vyprávěl. Bez patosu, bez vybroušených literárních obratů. Prostým, živým jazykem, jak tady lidé v Jižních Čechách hovoří. Zvolil si zpravidla zajímavý příběh a z něj pak vyvodil morální poučení. Poprvé jsem tu slyšel o doktoru Jekyllovi a o panu Hydovi podle Stevensonovy novely. Bušek na tom založil úvahu o rozporné povaze člověka. Nikdo není čistý jako lilie, každý se musí o dobro snažit a se zlem potýkat.

Zvlášť mi utkvělo v paměti kázání o Napoleonovi. Tatínek právě v té době četl nahlas rozsáhlý román od J. F. Čečetky Orlové velké armády. Byla to apoteóza Bonaparta jako slavného válečníka. V Buškově kázání jsem se setkal s jiným pohledem. Kolik lidského utrpení způsobil tenhle usurpátor. Kolik mrtvých, zmrzačených, ožebračených lidí, kolik sirotků a vdov zanechal ve stopách své slávy. Kolik vypálených lidských obydlí, kolik rozkradených a zmarněných plodů lidské práce. Jaký cynický výsměch božímu zákonu „Nezabiješ“.

Tohle kázání se odbývalo koncem třicátých let, na prahu války. Bušek mluvil o Napoleonovi, ale posluchači rozuměli, koho má na mysli. Hitlera. K takovému slovu z kazatelny bylo potřebí tenkrát odvahy.

Byl jsem ještě hloupý na to, abych analogii jak se patří pochopil. Začínal jsem si ale uvědomovat, že na stejnou věc může existovat různý, i protichůdný názor. Namísto dogmat jsem si tak z kostela odnášel vzácné semínko kritického myšlení.

2002 4. června

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: