Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Vodňanský Sv. Mořic

Víte, kde se říká Na Špagátě? Pro starší generaci vodňanských rodáků je to dětinská otázka. Jako kdybyste se zeptali Pražáka, kde je Petřín nebo Šárka. Že přeháním? Dobrá, trochu slevím. Tak jako kdybyste se zeptali, kde se říká U Pinkasů nebo Na Vikárce.

Na Špagátě - to také byla hospoda a ne ledajaká. Stála na okraji Libějovických Hor právě u lesa. Ona je tam vlastně každá z té hrstky chalup na okraji a žádná není od lesa dál, než co by kamenem dohodil a ostatní doběh‘. To venkoncem platí o všech pohorských vesničkách. Pomluvači tvrdí, že rozestup mezi chalupami a příchylnost k lesu nejsou náhodné. Prý nehraje roli ani tak touha po dalekém rozhledu, spíš po statcích vezdejších. V lese bývá dříví, alespoň zatím. Bývali tu také zajíci, srny, a v těch rozsáhlejších pošumavských hvozdech i vysoká a černá zvěř. Ze samoty u lesa se dalo sledovat, kdy se hajný vrací z pochůzky, kdy je vzduch čistý.

Tohle se hospody Na Špagátě netýkalo. Na pytláctví měli nacisté kruté tresty a hostinský neměl lesní pych zapotřebí. Hospoda sice zela po většinu roku prázdnotou, ale pár týdnů v zimě to nahradilo.

Za války byly několik let po sobě mimořádné zimy. Spousty sněhu zavalily kraj a vydržely. Pro hospodu Na Špagátě to bylo něco jako zlatá horečka na Klondiku. Kopečky a stráně Libějovických Hor přilákaly zástupy lyžařů. Z Vodňan „po trubách“, přes cíp stožického lesa na Vodňanské Hory, okolo Vaňatů a Čížků přes les k „Faráři“ - a už jste byli na krok od srdce zimních radovánek. Cesta byla denně vymydlena stovkami lyží i samodělných prkének.

Většina z nich byla jednou-dvakrát za den zapíchnuta do závěje před hospodou. Jak naježený ježčí hřbet. Hostinská místnost a sousední sál hlučely omladinou. Stěny byly ověšeny mokrými svršky. Výpary tajícího sněhu soutěžily s párou nad hrnky čaje. Všechny židle plné a u dveří podél stěn čekali ti, na něž se zatím nedostalo. Teplá náruč hospody byla oáza v panství mrazu. Nikdo se tu ale dlouho nezdržel. Nebyl rum, neprodávalo se nic k jídlu. Žebrácký příděl nanicovatého piva schovával hostinský pro hrstku místních štamgastů.

Válečná bída násobila přitažlivost nenáročné zimní zábavy. Alkohol nebyl, tancovačky přísně zakázané - jak by mohli protektorátní občané křepčit, když hrdinové Třetí říše nasazují na frontách životy za Evropu? Výlety do zahraničí neorganizovaly žádné cestovní kanceláře, jen pracovní úřady a gestapo. Za těchto chmurných podmínek bylo neoficiální zimní středisko Na Špagátě něco jako doušek vody živé.

My děti jsme měly sníh a uhelné prázdniny. Maminka mi ráno připravila do chlebníku dva krajíce a do ruky dala desetník na čaj.

„Neztrať si to. Kam si to dáš?“

Jedna cesta Na Špagát mi utkvěla v paměti. Napadly spousty těžkého mokrého sněhu na rozmrzlou zemi a v příštích dnech utuhly. Jeli jsme s bratrem. Za Koubů chalupou vedla cesta vysokým lesem. Přes ni ležely křížem krážem padlé borové kmeny. Mocné barikády. Co chvíli se ozval ohlušující třesk. Silná větev nebo celý strom žuchly o zem. Zdvihl se oblak sněžného prachu. Mohutné borovice se nevzdávaly snadno. Rvaly s sebou tuny hlíny a kořeny kvílely jako vražděná bytost. Chtělo se utíkat rychle pryč, ale zátarasy si nás přidržely.

Prožili jsme perné minuty, ale odměna za chvíle strachu stála. Uježděné svahy nabízely bohatý výběr. Nejnáročnější sjezd vedl průsekem s hřebene „Džbánu“ přímo na hospodu. Neodvažoval jsem se pustit až shora. Stačilo pár desítek metrů. Byly tu hluboké „lavory“, vytvarované do sněhu nesčetnými pády, pozadím rozličného kalibru. Na konci průseku stála řada smrků s nevelkými rozestupy. Když je člověk šťastně projel neměl ještě vyhráno. Následovala strmá mez a závěj a stěna hospody.

Bravurně se tu pohyboval hostinského syn. Měl jen lyže vystrouhané z prkének, ale jezdil, jako by se na nich narodil.

Pořádal se závod ve sjezdu po příkrém průseku. Chlapec, kterému bylo něco přes deset let, se přihlásil. Organizátoři se rozcházeli v názoru, zda je jízda na ubohých prkénkách přípustná. Šuškali jsme si, že se spíš bojí, aby to tenhle ušatý kluk nevyhrál a nenatřel to vyhlášeným přeborníkům. Padlo resumé: hoch nemůže jet, protože nemá hole. To už se do toho zapojili diváci. Přišli za mnou, abych mu mé hůlky půjčil. Nemohl jsem odmítnout, i když jsem mu ve skrytu duše závodnickou slávu záviděl. Jak to pak na stupních vítězů skončilo, to už mi vypadlo z hlavy.

Utkvěl mi v paměti ale jiný závod. Toho jsem se zúčastnil. Umístil jsem se třináctý. Ze třinácti. Přiznám se předem, abych čtenáře nenapínal. Co to způsobilo? Bůh ví. Však posuďte sami.

Na vybavení to svádět nemohu. Bylo důkladné. Lyže nebyly žádné dýhy ze sudu, ale pravé jasanové. Bratr je koupil od prachatického šampióna, který je vyhrál jako prémii ve skokanských závodech. Takové lyže se používaly pro skok a nikoli na přebory v běhu. A pro dospělé, ne pro dvanáctiletého kluka. Pořádně jsem je namazal včelím voskem. Skluznice se proti slunci třpytily jak slza medu.

Boty jsem měl také pravé lyžařské. Po sestře. Byly sice trochu větší, ale s několika páry pletených vlněných ponožek to celkem šlo. Bambusové tyče odpovídaly rozměrem lyžím a botám.

Vidíte, že mi k šťastné jízdě nic nechybělo, snad jen špetku přebývalo.

Vypouštěli nás na trať jednoho za druhým ve dvouminutových intervalech. Vyrazil jsem od hospody dolů k okraji Křepic jako blesk. Lyže byly trochu paličaté, jely, kam si usmyslely, a já na tom těžko co měnil. Ale s kopce a ve vyježděné stopě to ještě šlo. Nemohl jsem se dočkat, kdy křiknu na závodníka, kterého budu dohánět: „Volnou trať!“

Vypadalo to slibně. Včelí vosk a má horlivost konaly své. Horší situace nastala ve druhé polovině závodu. Dráha se obrátila lesem do kopce, zpět k hospodě. Kýženého „Volnou trať!“ jsem se sice dočkal a ne jedenkrát, ale nebyl jsem já, kdo volal.

Pár útrpných žen mne po vyhlášení výsledků pohladilo po zpoceném kulichu. Obdarovaly mne úsměvem a přívětivým slovem. Vavříny vítězství to nenahradilo.

Závody Na Špagátě nebývaly tak slavné, jako zimní olympiády v roce mého narození a ještě pak o dvacet let později ve švýcarském Svatém Mořici. V době té druhé olympiády už věhlas a přitažlivost zimního střediska Na Špagátě povadly. Válka skončila, pro mladé lidi se otevřely nové možnosti a někdejší skrovné radosti našeho dětství zůstaly vzpomínkou. I když ne bez kouzla a půvabu.

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 2] 2004 27. ledna [str. 6 - 7]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: