Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Pepíkova cesta do nebe

U kostela, vedle Majerů obchodu, přes úzkou uličku bylo malé řeznictví. Vcházelo se po dvou třech strmých schodech. Nebýval tu velký provoz, a tak řezník většinou pracoval vzadu v dílně, a jen když cinkl nade dveřmi zvonek, vešel do krámu.

Dlouhán Pepík vystihl moment, kdy nebyl nikdo nablízku, vstoupil do obchodu, rychle se natáhl přes pult, strhl z háku štangli salámu a hodil ji parťákovi, který čekal u otevřených dveří. Když si řezník otřel ruce o zástěru a vešel do krámu, Pepík se ho nevinně zeptal, má-li taliány. Řezník zavrtěl hlavou. Jednak taliány nedělal, jednak mu ta otázka byla divná. Zvlášť od tohohle kluka. Kdyby chtěl za padesátník kus koňského buřta, bylo by to jiné. Ale taliány? Od kdypak tenhle klacek s jednou kšandou šikmo přes rameno kupuje takové nóbl věci? Ještě někde peníze ukrad‘ a budu s tím mít vyšetřování. „Nemám. A taliány nevedu. To bys moh‘ vědět“, zavrčel a změřil si kluka nevraživým pohledem.

Pepíkovi to strohé odmítnutí ani moc nevadilo. Alespoň to na něm nebylo znát. Až podezřele uctivě pozdravil a odešel. Zda řezník poznal pravý účel jeho návštěvy, to mi už ten druhý Pepík, který mezitím mizel se štanglí salámu pod kabátem, nevyprávěl. Tenhle druhý, řekněme kratší Pepík, pomáhal kamarádovi jen z nesobecké solidarity. Sám uzeniny nejedl a nejí. Ne že by byl zvyklý na něco lepšího. nebo že by vyrůstal na dietě, kde si na uzeniny nepotrpí. Prostě se mu na nich něco příčilo a jíst je nemohl.

Dlouhý Pepík takové zábrany neměl. Měl vůbec málo zábran. Kromě jedné, která vydala za ostatní. Vyrůstal na samém dně chudoby. Od dětství se protloukal, jak se dalo. Platil za rošťáka, a to už od pohledu. Zřídka měl na sobě něco, co by nebylo ozdobeno párem chatrně přistehnutých záplat. Občas si je musel nejen přišít, ale i najít. A nehledal je ve Vodňanech v Domě módy.

Vysoký, štíhlý — pomáhala mu skrovná dieta — trochu přihrbený. To od toho, jak míval ruce hluboko v kapsách. Pomáhalo to kalhoty udržet, i když nebyly právě šité na míru. Možná, že se hrbil také proto, aby nečněl tak nápadně nad hladinou spolužáků. Opakoval totiž každou třídu zpravidla dvakrát, a když končil povinnou školní docházku ve čtvrté třídě, byl už mezi desetiletými hochy jako pan učitel. Alespoň na výšku. Proč v každé třídě „zůstával sedět“? Zájem o školu byl asi to poslední, čím si trápil hlavu. A učitelé pro to měli pochopení. Dostával pětky už jaksi automaticky. Když měl „z mravů“ jen dvojku, a ne něco horšího, byla to výjimka.

Takových super hvězd bývalo v těch dobách před válkou víc, nepokládaly se za vzácnost. Ale tenhle Josef nebyl tuctový typ. Přes svou nevalnou pověst nebyl zlý. Nikomu neublížil. Ani nekradl dětem kuličky „po strakonsku“ (Narážka na Strakonice. Čím si to zasloužily nevím.), když je hrály za poledne na obrubě chodníku na náměstí. Jestliže viděl, že silnější ubližuje slabšímu, ještě se zastal. Nepral se. Nikdy jsem ho prát se neviděl. Stačilo, když se před soupeře postavil, vysoký, dopředu nachýlený, a upřel na něho klidné modré oči, trochu překryté proužkem dlouhých vlasů přes čelo.

Když skončila válka a všude bylo plno práce, Pepík jako by se probudil. Ne že by zrovna lámal rekordy, ale začal se docela slušně živit. Nebyl v ničem vyučený, a tak mohl dělat jen práce, jak se říkalo nádenické. Po nějakém čase si našel trvalejší zaměstnání na statku Záhorčí, který patřil městu Vodňanům. Ti, kdo s ním pracovali, se na něho zpočátku dívali s nedůvěrou, ale pak ho měli docela rádi.

Obzvlášť ho měla ráda jedna paní, která mu mohla dělat maminku, ale vyvinulo se to jinak. Pepík se zamiloval. Lidé okolo z toho měli legraci. Byl to párek jako labuť se štikou. Ta dáma ho nebrala moc vážně, ale Pepík, který poznal za celý život jen ústrky, nadávky a hrubosti, pocítil poprvé něco, co mu připadalo jako sen. Když s úděsem pochopil, že i v tomhle je k němu život zase jen macešský a zlý, on - otrlý a zdánlivě cynický „rošťák“ se ze zklamané lásky oběsil.

Je to limonáda z „červené knihovny“? Ne. Je to pravda. Skutečnost bývá romantičtější než romány. Vymyká se schématům.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 4] 2002 26. února [str. 8]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: