Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pepíkova cesta do nebe

U kostela, vedle Majerů obchodu, přes úzkou uličku bylo malé řeznictví. Vcházelo se po dvou třech strmých schodech. Nebýval tu velký provoz, a tak řezník většinou pracoval vzadu v dílně, a jen když cinkl nade dveřmi zvonek, vešel do krámu.

Dlouhán Pepík vystihl moment, kdy nebyl nikdo nablízku, vstoupil do obchodu, rychle se natáhl přes pult, strhl z háku štangli salámu a hodil ji parťákovi, který čekal u otevřených dveří. Když si řezník otřel ruce o zástěru a vešel do krámu, Pepík se ho nevinně zeptal, má-li taliány. Řezník zavrtěl hlavou. Jednak taliány nedělal, jednak mu ta otázka byla divná. Zvlášť od tohohle kluka. Kdyby chtěl za padesátník kus koňského buřta, bylo by to jiné. Ale taliány? Od kdypak tenhle klacek s jednou kšandou šikmo přes rameno kupuje takové nóbl věci? Ještě někde peníze ukrad‘ a budu s tím mít vyšetřování. „Nemám. A taliány nevedu. To bys moh‘ vědět“, zavrčel a změřil si kluka nevraživým pohledem.

Pepíkovi to strohé odmítnutí ani moc nevadilo. Alespoň to na něm nebylo znát. Až podezřele uctivě pozdravil a odešel. Zda řezník poznal pravý účel jeho návštěvy, to mi už ten druhý Pepík, který mezitím mizel se štanglí salámu pod kabátem, nevyprávěl. Tenhle druhý, řekněme kratší Pepík, pomáhal kamarádovi jen z nesobecké solidarity. Sám uzeniny nejedl a nejí. Ne že by byl zvyklý na něco lepšího. nebo že by vyrůstal na dietě, kde si na uzeniny nepotrpí. Prostě se mu na nich něco příčilo a jíst je nemohl.

Dlouhý Pepík takové zábrany neměl. Měl vůbec málo zábran. Kromě jedné, která vydala za ostatní. Vyrůstal na samém dně chudoby. Od dětství se protloukal, jak se dalo. Platil za rošťáka, a to už od pohledu. Zřídka měl na sobě něco, co by nebylo ozdobeno párem chatrně přistehnutých záplat. Občas si je musel nejen přišít, ale i najít. A nehledal je ve Vodňanech v Domě módy.

Vysoký, štíhlý — pomáhala mu skrovná dieta — trochu přihrbený. To od toho, jak míval ruce hluboko v kapsách. Pomáhalo to kalhoty udržet, i když nebyly právě šité na míru. Možná, že se hrbil také proto, aby nečněl tak nápadně nad hladinou spolužáků. Opakoval totiž každou třídu zpravidla dvakrát, a když končil povinnou školní docházku ve čtvrté třídě, byl už mezi desetiletými hochy jako pan učitel. Alespoň na výšku. Proč v každé třídě „zůstával sedět“? Zájem o školu byl asi to poslední, čím si trápil hlavu. A učitelé pro to měli pochopení. Dostával pětky už jaksi automaticky. Když měl „z mravů“ jen dvojku, a ne něco horšího, byla to výjimka.

Takových super hvězd bývalo v těch dobách před válkou víc, nepokládaly se za vzácnost. Ale tenhle Josef nebyl tuctový typ. Přes svou nevalnou pověst nebyl zlý. Nikomu neublížil. Ani nekradl dětem kuličky „po strakonsku“ (Narážka na Strakonice. Čím si to zasloužily nevím.), když je hrály za poledne na obrubě chodníku na náměstí. Jestliže viděl, že silnější ubližuje slabšímu, ještě se zastal. Nepral se. Nikdy jsem ho prát se neviděl. Stačilo, když se před soupeře postavil, vysoký, dopředu nachýlený, a upřel na něho klidné modré oči, trochu překryté proužkem dlouhých vlasů přes čelo.

Když skončila válka a všude bylo plno práce, Pepík jako by se probudil. Ne že by zrovna lámal rekordy, ale začal se docela slušně živit. Nebyl v ničem vyučený, a tak mohl dělat jen práce, jak se říkalo nádenické. Po nějakém čase si našel trvalejší zaměstnání na statku Záhorčí, který patřil městu Vodňanům. Ti, kdo s ním pracovali, se na něho zpočátku dívali s nedůvěrou, ale pak ho měli docela rádi.

Obzvlášť ho měla ráda jedna paní, která mu mohla dělat maminku, ale vyvinulo se to jinak. Pepík se zamiloval. Lidé okolo z toho měli legraci. Byl to párek jako labuť se štikou. Ta dáma ho nebrala moc vážně, ale Pepík, který poznal za celý život jen ústrky, nadávky a hrubosti, pocítil poprvé něco, co mu připadalo jako sen. Když s úděsem pochopil, že i v tomhle je k němu život zase jen macešský a zlý, on - otrlý a zdánlivě cynický „rošťák“ se ze zklamané lásky oběsil.

Je to limonáda z „červené knihovny“? Ne. Je to pravda. Skutečnost bývá romantičtější než romány. Vymyká se schématům.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 4] 2002 26. února [str. 8]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: