Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Zavinil to klobouk

V patnácti letech si moje generace klestila cestu pubertou. Co se na tom dnes změnilo, netroufám si posoudit. Zdá se mi, že tohle požehnání přichází o něco dříve.

V tom stáří jsme chodili do čtvrtého ročníku měšťanky. Úředně se mu říkalo jednoroční kurz a nebyl povinný. Měl ještě jednu zvláštnost. Poprvé chodili společně do téže třídy děvčata i chlapci. Jinak byly nejen „holčičí“„klučičí“ třídy oddělené, ale celá škola rozdělena na dvě části se samostatnými vchody a řediteli. Vlastně dvě školy spojené sedlovou střechou, ústředním topením a školníkem.

Teď jsme měli krásné pohlaví jen přes uličku mezi lavicemi - alespoň v tom se ještě segregace udržela - a mohli se kochat půvaby patnáctiletých spolužaček. Zatěžkávací zkouška na naše emoce. Alespoň na klukovské. Jak novou situaci prožívala polovina třídy blíže k oknům, nemohu vědět z vlastní zkušenosti, jen z dohadů.

Dívenky dávaly ostentativně najevo, že jsme pro ně vzduch, ale - kdo ví. Mně se tenkrát začínala děvčata líbit globálně jako taková, ale Marie byla přece jen něco zvláštního. Když jsem se na ni podíval, když okolo mne prošla a zvlášť když se setkala svýma nebeskýma očima s mým pohledem, srdce zrychlilo tep a hrdlo se mi sladce sevřelo. Její pohled byl docela jiný, než kukuč ostatních spolužaček. Nebyla v něm hraná znuděná přezíravost. Kmitla se živá jiskřička. I když oči sklopila, bylo to jako přiznání, že tu nepanuje lhostejnost.

Dlouho jsem sbíral odvahu, bezpočtukrát v duchu skládal slova, jež měla překročit růžový Rubikon a pozvat Marii na schůzku. Bál jsem se, že mi v tom okamžiku selže hlas, že se nešťastným mutováním ztrapním. Srdce mi bilo až pod bradou, kdykoli jsem na vyzvání - které mělo být zároveň přiznáním - jen pomyslel.

Jako to obyčejně bývá, vlastní skutek nebyl zdaleka tak dramatický, jako jeho očekávání v představách. Když jsem špitl svou otázku - zda bychom se mohli spolu projít a setkat se tehdy a tam - otočila se bokem a rychle vykročila, jako by chtěla prchnout před mou opovážlivostí. Ale neprchla. Alespoň ne dříve, než sotva znatelně kývla. Byl jsem ne v sedmém, ale bůhví v kolikátém nebi.

Setkali jsme se a šli spolu okrajem města. Nenápadně, aby nikoho ani ve snu nenapadlo, že spolu něco máme. Abychom byli hodně nenápadní, šli jsme o pár pídí dál od sebe, než se chodívá. Pomalu, jako by nám cíl cesty byl „tákle volný“. Ona měla hlavu ještě níž, než obvykle, zaujatě prohlížela dlažbu na dva kroky před sebou. Já jsem se zájmem sledoval ptactvo nebeské do čtyř světových stran. Mlčeli jsme z řady důvodů. Jednak, abychom se nějakým neprozřetelným slovem neprozradili kolemjdoucím. Pak, protože nám pramen rozhovoru katastrofálně vyschl. A nakonec asi hlavně proto, že nebylo třeba nic povídat a rozuměli jsme si. Kdo kdy vyjádří slovy pavučinku citů a pocitů zamilovaného pubertálního párečku? Ve světové poezii i próze je mnoho pokusů stejně krásných, jako beznadějných.

Za městem v polích se nám jazyky rozvázaly. Teď už se i jinak mlčenlivá Marie rozkošně rozšvitořila. Jako by si chtěla mlčení přes město vynahradit. Mluvili jsme o všem možném, jen ne o tom, čeho jsme měli plné hlavy. Najednou jsme si toho měli tolik co vyprávět. Těkali jsme od jednoho nesmyslu k druhému. A smáli jsme se tolik, jako nikdy.

Vedl jsem ji do svých nejzamilovanějších míst, do šverpánských skal. Myslel jsem, že co se líbí mně, okouzlí každého. Strmá skaliska, zákruty řeky hluboko pod námi, louky, pole a lesy ve vlnách k západu. Od pestré palety barev přes silnější a silnější příměs modré až po fialový horizont Šumavy.

Marie už cestou lesem ztrácela výřečnost a teď na lavičce nad srázem pozbyla řeč docela. Zas jako by se proměnila v plachou hrdličku ze školní lavice. Anebo teď působily příčiny z jiného džbánku?

Děvčata a chlapci v tomhle stáří mají najednou od sebe na generaci daleko. Dívky si poslední nejmilejší panenku nesou přes práh ženství. Kluci se sice tváří mužně, ale ještě jim potrvá, než se proklovou skořápkou dětinských pošetilostí.

Marně jsem Marii lákal šplhat po skalisku. Když jsem se neohrabaně a bez úvodu pokusil dát jí pusu, výlet skončil. Na zpáteční cestě jsme šli vedle sebe, ale jako by něco mezi nás vstoupilo. Něco, co nás překvapilo a s čím jsme si jeden ani druhý neuměli poradit.

Úplné odcizení jako by čekalo na záminku. Marie se v příštích dnech začala chovat odmítavě a uraženě. Neodpovídala mi, neuznávala mne za hodna pohledu. Co se stalo? Odpověď jsem dostal přes kamarádky. Urazil jsem tatínka. Pomlouval jsem ho, vysmíval se, že nosí starý a propocený klobouk.

Proboha, vždyť já jsem vyjadřoval obdiv. Zavinila to myslivecká estetika. Pořádně onošený klobouk, stokrát promoklý a sluncem vypražený je pýchou nejen pro lovce medvědů na Yukonu. Nová a nažehlená paráda je hanlivou indicií „svátečního střelce“. Tak tomu bylo alespoň tenkrát! Pochybuji, že by dnes operetní kostým dolarového loveckého hosta oslňoval opravdové myslivce.

Marie měla na věci svůj názor. Neprošla mysliveckým školením a pro můj upřímný obdiv k tatínkovu klobouku neměla pochopení. Srdce mi to mohlo utrhnout, ale byl mezi námi konec.

Osud však někdy navazuje mezi událostmi roztodivné uzlíčky. Naše první a poslední schůzka s Marií měla pokračování. V tom jsem ale už já hrál úlohu venkoncem úplně náhodnou a zanedbatelnou.

Cestou z Pražáku k Vodňanům nás tehdy potkal o pár let starší kamarád.

„Co to bylo za holku?“

„To tě nemůže zajímat.“

„No, co to bylo zač, pochlub se.“

„Ale holka z naší třídy, ta a ta.“

„Tak to mně teda vopravdu nezajímá.“

Za nějaký rok se brali. Světlo světa už spatřila čtvrtá generace.

2004 13. února

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: