Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Zavinil to klobouk

V patnácti letech si moje generace klestila cestu pubertou. Co se na tom dnes změnilo, netroufám si posoudit. Zdá se mi, že tohle požehnání přichází o něco dříve.

V tom stáří jsme chodili do čtvrtého ročníku měšťanky. Úředně se mu říkalo jednoroční kurz a nebyl povinný. Měl ještě jednu zvláštnost. Poprvé chodili společně do téže třídy děvčata i chlapci. Jinak byly nejen „holčičí“„klučičí“ třídy oddělené, ale celá škola rozdělena na dvě části se samostatnými vchody a řediteli. Vlastně dvě školy spojené sedlovou střechou, ústředním topením a školníkem.

Teď jsme měli krásné pohlaví jen přes uličku mezi lavicemi - alespoň v tom se ještě segregace udržela - a mohli se kochat půvaby patnáctiletých spolužaček. Zatěžkávací zkouška na naše emoce. Alespoň na klukovské. Jak novou situaci prožívala polovina třídy blíže k oknům, nemohu vědět z vlastní zkušenosti, jen z dohadů.

Dívenky dávaly ostentativně najevo, že jsme pro ně vzduch, ale - kdo ví. Mně se tenkrát začínala děvčata líbit globálně jako taková, ale Marie byla přece jen něco zvláštního. Když jsem se na ni podíval, když okolo mne prošla a zvlášť když se setkala svýma nebeskýma očima s mým pohledem, srdce zrychlilo tep a hrdlo se mi sladce sevřelo. Její pohled byl docela jiný, než kukuč ostatních spolužaček. Nebyla v něm hraná znuděná přezíravost. Kmitla se živá jiskřička. I když oči sklopila, bylo to jako přiznání, že tu nepanuje lhostejnost.

Dlouho jsem sbíral odvahu, bezpočtukrát v duchu skládal slova, jež měla překročit růžový Rubikon a pozvat Marii na schůzku. Bál jsem se, že mi v tom okamžiku selže hlas, že se nešťastným mutováním ztrapním. Srdce mi bilo až pod bradou, kdykoli jsem na vyzvání - které mělo být zároveň přiznáním - jen pomyslel.

Jako to obyčejně bývá, vlastní skutek nebyl zdaleka tak dramatický, jako jeho očekávání v představách. Když jsem špitl svou otázku - zda bychom se mohli spolu projít a setkat se tehdy a tam - otočila se bokem a rychle vykročila, jako by chtěla prchnout před mou opovážlivostí. Ale neprchla. Alespoň ne dříve, než sotva znatelně kývla. Byl jsem ne v sedmém, ale bůhví v kolikátém nebi.

Setkali jsme se a šli spolu okrajem města. Nenápadně, aby nikoho ani ve snu nenapadlo, že spolu něco máme. Abychom byli hodně nenápadní, šli jsme o pár pídí dál od sebe, než se chodívá. Pomalu, jako by nám cíl cesty byl „tákle volný“. Ona měla hlavu ještě níž, než obvykle, zaujatě prohlížela dlažbu na dva kroky před sebou. Já jsem se zájmem sledoval ptactvo nebeské do čtyř světových stran. Mlčeli jsme z řady důvodů. Jednak, abychom se nějakým neprozřetelným slovem neprozradili kolemjdoucím. Pak, protože nám pramen rozhovoru katastrofálně vyschl. A nakonec asi hlavně proto, že nebylo třeba nic povídat a rozuměli jsme si. Kdo kdy vyjádří slovy pavučinku citů a pocitů zamilovaného pubertálního párečku? Ve světové poezii i próze je mnoho pokusů stejně krásných, jako beznadějných.

Za městem v polích se nám jazyky rozvázaly. Teď už se i jinak mlčenlivá Marie rozkošně rozšvitořila. Jako by si chtěla mlčení přes město vynahradit. Mluvili jsme o všem možném, jen ne o tom, čeho jsme měli plné hlavy. Najednou jsme si toho měli tolik co vyprávět. Těkali jsme od jednoho nesmyslu k druhému. A smáli jsme se tolik, jako nikdy.

Vedl jsem ji do svých nejzamilovanějších míst, do šverpánských skal. Myslel jsem, že co se líbí mně, okouzlí každého. Strmá skaliska, zákruty řeky hluboko pod námi, louky, pole a lesy ve vlnách k západu. Od pestré palety barev přes silnější a silnější příměs modré až po fialový horizont Šumavy.

Marie už cestou lesem ztrácela výřečnost a teď na lavičce nad srázem pozbyla řeč docela. Zas jako by se proměnila v plachou hrdličku ze školní lavice. Anebo teď působily příčiny z jiného džbánku?

Děvčata a chlapci v tomhle stáří mají najednou od sebe na generaci daleko. Dívky si poslední nejmilejší panenku nesou přes práh ženství. Kluci se sice tváří mužně, ale ještě jim potrvá, než se proklovou skořápkou dětinských pošetilostí.

Marně jsem Marii lákal šplhat po skalisku. Když jsem se neohrabaně a bez úvodu pokusil dát jí pusu, výlet skončil. Na zpáteční cestě jsme šli vedle sebe, ale jako by něco mezi nás vstoupilo. Něco, co nás překvapilo a s čím jsme si jeden ani druhý neuměli poradit.

Úplné odcizení jako by čekalo na záminku. Marie se v příštích dnech začala chovat odmítavě a uraženě. Neodpovídala mi, neuznávala mne za hodna pohledu. Co se stalo? Odpověď jsem dostal přes kamarádky. Urazil jsem tatínka. Pomlouval jsem ho, vysmíval se, že nosí starý a propocený klobouk.

Proboha, vždyť já jsem vyjadřoval obdiv. Zavinila to myslivecká estetika. Pořádně onošený klobouk, stokrát promoklý a sluncem vypražený je pýchou nejen pro lovce medvědů na Yukonu. Nová a nažehlená paráda je hanlivou indicií „svátečního střelce“. Tak tomu bylo alespoň tenkrát! Pochybuji, že by dnes operetní kostým dolarového loveckého hosta oslňoval opravdové myslivce.

Marie měla na věci svůj názor. Neprošla mysliveckým školením a pro můj upřímný obdiv k tatínkovu klobouku neměla pochopení. Srdce mi to mohlo utrhnout, ale byl mezi námi konec.

Osud však někdy navazuje mezi událostmi roztodivné uzlíčky. Naše první a poslední schůzka s Marií měla pokračování. V tom jsem ale už já hrál úlohu venkoncem úplně náhodnou a zanedbatelnou.

Cestou z Pražáku k Vodňanům nás tehdy potkal o pár let starší kamarád.

„Co to bylo za holku?“

„To tě nemůže zajímat.“

„No, co to bylo zač, pochlub se.“

„Ale holka z naší třídy, ta a ta.“

„Tak to mně teda vopravdu nezajímá.“

Za nějaký rok se brali. Světlo světa už spatřila čtvrtá generace.

2004 13. února

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2018 22:20