Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jihočeská krev

Je nejlépe odvíjet nit životních příběhů od nejhlubší minulosti, kam až paměť sahá? Anebo spíš obráceně, začít od lidí, které známe a jít po jejich historických kořenech, po jejich předcích ke zdrojům vlastností a povah? Druhý způsob se mi zdá, alespoň v našem případě, lepší.

Pepu F. a jeho paní znám řadu let. Jeden čas jsme pracovali blízko sebe, potkávali jsme se na teoretických seminářích, občas se s rodinami navštívíme. Máme řadu společných zájmů a je o čem hovořit. Přesto jako by nám v tom denním pražském kolotání něco ve vzájemném poznání unikalo. Ani hodinka nad šálkem kávy nebo skleničkou vína na chalupě to nezachrání. Standardní řečiště běžného života jako by potlačovalo osobité a postrkovalo do popředí, čím se ve vagónu metra všichni podobají. Nemyslím tím, že nejsou lidé mladí a staří, plešatí a vlasatí, milí a mrzutí. Rozumíte mi.

Obraz rodiny začíná být zřetelnější, sotva poodstoupíme o jedno pokolení. Vybavuji si Pepovu tchýni - výjimečně moudrou a hodnou tchýni, abych se ohradil vůči pojmu zprofanovanému z anekdot.

Jiřina se narodila v malé vesničce na Vodňansku jako první ze čtyř dětí. Každý ze sourozenců byl z trochu jiného těsta. Mladší Máňa byla klidná, ale rezolutní dívčina. Když se s ní její milý, ztepilý řezník po vážné známosti rozešel, šla a nehledíc vlevo vpravo rozkopala mu výkladní skříň na střepy. Nejmladší, tichá Jarka dlouho nepřežila zemřelého manžela a záhy odešla za ním. Nejmladší dítě a jediný muž mezi dětmi Karel si vybral od každého to lepší. Měl dobrou práci, hezkou rodinu, s nikým nebyl „na kordy“. Rád tancoval. Když byla u Profantů zábava, neseděli s manželkou za celý večer snad jediný kousek.

Jiřina se vyučila u Vaňatů ve Vodňanech švadlenou. Řeklo by se - nic zvláštního. Švadlen na venkově, zvlášť před válkou, nebylo málo. Pro mnohá děvčata to bylo spíš něco do domácnosti, než vážně míněné povolání. Ale Jiřka, jak ještě uvidíme, neměla v povaze brát věci napolovic.

Netýkalo se to jen práce. Když se v patnácti zamilovala do automontéra Františka, byl pro ni celý svět. O čtyři, pět let starší, urostlý vážný chlapec. Jako nemanželský prožil od dětství své a těsně před válkou se přistěhoval s matkou do města k strýci. Každý den po práci provázel Jiřinu lokálkou na Pražák. Když se ostatní pasažéři rozběhli ze zastávky ke vsi, mohly staré lípy vyprávět o loučení bez konce. Špicujícím klukům za křovíčky mohly oči vypadnout.

Leč idyla dlouho netrvala. Bdělé sousedky brzy tatínka upozornily, jaké nebezpečí nad jeho prvorozenou krouží. Otec byl přísný a známost zakázal. Jiřině nastaly zlé časy. Srdéčko naléhavě žadonilo o svého Františka, ale táta sledoval s kopce dalekohledem, zda jde dcera po Dvorské cestě sama - už žádná lokálka - a zda se neometá podezřele mezi duby u rybníka, kde bylo vyhlášené místní „randiště“. Marné byly pokusy obelstít zkušeného frontového vojáka. Když jednou chtěla s mládencem projít do vesnice po železniční trati, byl oheň na střeše.

Frantík měl děvče rád a nebyl do větru. Slušně za Jiřininým tatínkem, panem B šel a zeptal se, proč jim známost zakazuje. „Cožpak sem ňákej špatnej?“ „Ne, nic proti tobě nemám, ale vona je eště na to moc mladá.“

Tatínek resolutní zákaz přes potoky Jiřininých slz a Frantíkovu hořkost prosadil. Nepodařilo se to snadno a hned. Přerušovaná a slepovaná láska trvala na půl druhého roku, ale skončila rozchodem.

Vydatně tomu napomohly válečné zmatky. Jiřčino mírumilovné zaměstnání s jehlou a nití skončilo. Z poklidné vesničky byla vytržena a hozena do kadlubu války, do zbrojní továrny v rozbombardovaném Kasselu.

Válečné hrůzy ve zdraví přežila, ale k původnímu povolání se ani po osvobození hned nevrátila. Nabízelo se teď ze všech stran mnoho možností. Pustila se do studia zdravotní školy a nějaký čas pracovala jako sestra u zubního lékaře.

Když si člověk myslí, že se něčeho zbavil, ironický osud mu toho někdy nadělí i s úroky. Jiřka ohrnula nad jehlou nos, ale ta se k ní vrátila. Ukázalo se, že tvořit ženské oblečení neznamená vždycky jen ohýbat záda nad šicím strojem. Hledaly se švadleny s organizačními schopnostmi. Zase studovala, tentokrát dvě školy vzápětí za sebou: oděvní a obchodní. Projevila jiskru dobrých nápadů. Ocitla se v Praze v přední modelárně. I s tím si poradila a posléze přešla na jednu z vedoucích funkcí ve vyhlášeném módním závodě. Tady se neoblékaly jen hvězdy divadelního světa a vyšších kruhů. Pod vedením speciálních návrhářů, historiků a scénáristů se šily celé soupravy kostýmů pro filmy a televizní inscenace. Vyřizovaly se valutami placené objednávky pro výjimečné zahraniční zákazníky. Tak z vesnické švadlenky rostla osobnost módního salonu evropské úrovně.

V té době už romantické loučení pod lipami na pražácké zastávce patřilo minulosti. Jiřka se provdala za táborského studenta práv, později advokáta a léta spolu žili v Praze. Zde se jim narodila dcerka, dnes paní F, o níž toto vyprávění začalo.

Nahlédneme do sledovaného rodu ještě o pokolení hlouběji. O panu B, Jiřinině otci jsme se už zmínili, ale jen jako o přísném mravokárci mladých milenců. Tím se ovšem jeho lidský profil nevyčerpával.

Pocházel z Bavorovských Hor, další skrovné vesničky na kamenitých pošumavských stráních. Byl zedník všeumělec. Nač v řemesle i v hospodářství položil ruku, to se mu dařilo. Pletl košíky, vyřezával umělecké rámy obrazů z lipového dřeva. Když jako rakousko-uherský voják padl do zajetí, naučil se rusky slovem i písmem. Na venkovského zedníka měl značnou inteligenci, živý zájem o všechno dění a samostatný úsudek. Mezi sousedy měl autoritu.

Jeho manželka, Jiřinina matka vyrostla na Pražáku. Rodina tu měla jisté postavení a za mužem do Bavorovských Hor se stěhovat nechtěla. Když nešla hora k Mohamedovi... otec se přistěhoval na Pražák. Z Bavorovských Hor přes Haniperk a lesy sem nebylo tak daleko a brzy zdomácněl.

Jeho žena, teď paní B, byla z deseti dětí. Jak to na jihu Čech bývalo, čtyři chlapci se rozběhli za živobytím do světa. Dva do Spojených států, jeden do Dánska, čtvrtý nalezl uplatnění u Národního divadla v Záhřebu. Všem umetala cestičku kromě řemesla, kterému se vyučili, hudba.

Díky jedné sestře vzniklo zajímavé spojení s pozoruhodnou vodňanskou rodinou. Provdala se za řezníka S. Byl po kraji známý v prvé řadě jako ve Vídni vyučený výrobce znamenitých uzenin. Bylo těžko myslitelné, aby si z vodňanských trhů a jarmarků vesničané od něho nevezli na bryčce uzenky, buřty, klobásy nebo párky. Kromě toho byl vyhlášený bavič. Bez něho se ve městě a okolí sotva odbyla veselka, křtiny, či jiná sláva. Zpíval a pohotově skládal na známé noty případné parodie. Že se často vracel z veselého povyražení či z litkupu - zapíjení zdařilého obchodu s dobytkem - poněkud klikatější křivkou, to byla jaksi nemoc z povolání. Lidé ho měli rádi, protože žádnou legraci nezkazil.

Ústřední postavou několika pokrevně propojených rodů byl děda Vavruška, otec oněch deseti dětí a děd paní Jiřiny. Byl krejčí, a jak jinak, než ve Vídni vyučený. Ale to nebylo hlavní. Dobrých krejčí bylo víc. Měl na Pražáku kapelu a s tou se na hodiny cesty okolo nemohla druhá měřit. Byla na roztrhání. Hrála na tancovačkách, na svatbách, provázela funusy na hřbitov - i do hospody „zapít nebožtíka“. Zastávala tenkrát úlohu všech dnešních hudebních produkcí a reprodukcí. Kde hrála, tam za ní chodili nadšenci i dál, než „přes dvě vesnice“.

Děda byl přísný kapelmajstr. Dostat se do jeho „orchestru“ nebyla hračka. Když se basista při zkoušce o půltón přehmátl, hned to na místě dostal „vázané“.

Na bohatý repertoár zůstala ještě - kromě vzpomínek pamětníků - hmatatelná památka. Černý dřevěný vojenský kufr, napěchovaný notami. Škoda, že ho pohřbil čas, byly v něm nepochybně i unikátní dobové - krajové skladby.

Děda nebyl veliké postavy, ale když se postavil před své muzikanty - rostl. Zvlášť když se obrátil do sálu a spustil zvučný tenor. Jeho nadání a lásku k hudbě a zpěvu zdědili potomci. Dnes už kolikátá generace v Chicagu snad ani netuší, že za své hudební úspěchy vděčí genům po venkovském dirigentovi z Jižních Čech.

Babička také hezky zpívala, ale její úloha byla v něčem jiném. Aby mohl děda hrát a s ostatním si hlavu nelámat, vzala na sebe všechny starosti o rodinu. Muzika byla na tehdejší poměry zdrojem poměrného dostatku, i když deset dětí nebyla maličkost. Babička hospodařila s rozvahou a pevnou rukou. Byla vyšší postavy - pamětníci tvrdí, že o palec převyšovala dědu - s jiskrným pohledem. Neodříkala se žádné práce. Spolu s jednou z dcer se pustily do náročného díla a rozšířily rodinnou chalupu o novou větší část. Pro dvě provdané dcery pořídila na Pražáku domky. To byla zase její „muzika“.

Na dědu a babičku Vavrušků je široké potomstvo pyšné. Jsou to rody, spjaté s krajem, jeho životem, tradicí a snažením.

Zkusme těch několik rodových větví spojit do jednotného čísla. Je zbytečné předesílat, že převažují odlišnosti. Přesto myslím, že zde společné rysy jsou a stojí za pozornost.

Především je to důstojnost. Zakládali si na dobré pověsti, na čestném jednání, na pravdivém slově. Bez podvůdků a drobných krádežiček, které se obyčejně na vsi tak zle neberou.

Byla tu úcta k vzdělání. Neměli dříve velké školy, ale děti se musely dobře učit. Měli v úctě knihu, i když na čtení nebylo moc času. Vzdělaný člověk v příbuzenstvu se těšil zvláštní úctě. Když to byl velebníček, nešlo jen o kolárek, ale o to, že byl študovaný.

Nebyli bohatí ani ziskuchtiví, ale měli úctu k majetku. Jejich pole se poznala podle péče, právě tak jako dobytek, stavení, zahrada.

Potrpěli si na zevnějšek. Nechodili otrhaní, neoholení, střapatí. I když bez přepychu, byli čistí a upravení.

Korunou rodových tradic byla snaha dopracovat se lepšího pro sebe a hlavně pro děti.

Sedíme s paní Jiřinou na lavičce u židovského hřbitova nad Pražákem, pár kroků od její rodné chalupy a hledíme do vodňanského kraje. Na horizontu dýmá masiv atomové elektrárny, důkaz, že se doba mění. Lidé si ale nesou hluboko v sobě dědictví předků, z nichž vzešli.

13. 1. 2005

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: