Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Bez trávy pod nohama

„Veselá doba, veselá doba!“

Stál za pultem, ruce zeširoka zdvižené, v jedné tlustou kupeckou tužku. Měl důvod jásat? Byl to skoro výsměch. Třicátá léta. Jedna krize sotva končila a druhá tloukla na dveře. Z mnichovského pivovaru křičel pohrůžky maniak s knírkem a od Prachatic den ze dne sílila henleinovská ozvěna.

Zákazníků hrstka a jejich nákup - pár šestáků. Ženská nechala dřeváky v průjezdu pod schody a vešla celá nesvá do krámu. Chleba, sůl, cikorku... „Pane Muchl, já vám v sobotu zaplatim. Starej už zase dělá v lomu.“

A pan Muchl má veselou dobu. Ženské počká a ještě dá capartovi, co mámu drží za sukni, bonbon. Růžovou malinu, co v puse vydrží.

Martin Muchl si koncem dvacátých let koupit koncesi a otevřel na Pražáku krám. Ani ne tak proto, že by ho lákala vidina stát se místním Rothschildem. Spíš ho už zedničina a přes zimu práce v lese zmáhaly. Nebyl žádný atlet. Věčné rajzování po odlehlých stavbách, stravování po hospodách a zimní „dovolená“ s pilou a sekerou mu zdraví nepřidávaly.

Začínal takřka z ničeho. Obchod koloniálním zbožím - tak zněl titul. Jedna místnost v nevelké chalupě. Prkna na pult a police ohobloval a napínáčky připíchl voskovaný papír. Reklama na vratech upozorňuje, že je tu i čerpací stanice pohonných hmot: v průjezdu stojí železný sud s olepeným trychtýřem.

Zboží z Vodňan si vozí sám. Má vlastní špeditérství. Vozík a bernardýna Tarzana. S vyplazeným jazykem táhne pár krabic - rozumí se bernardýn. Občas, když je korba prázdná, přisedne si paní Muchlová. Trápí ji nohy, otékají. „Lázně? Děláte si z člověka legraci? Tak paní doktorová, ale já? Kde bysme na to vzali? A kdo by opatřil havěť? A zahradu a pole.“ O kýle se nezmiňuje. Hanbí se za ni, jako by si ji vymyslela. aby se vyhnula námaze. Celý rok s tím dělala nejtěžší nádenické práce, když s mužem stavěli tenhle domek u silnice.

Patřili jsme k hrstce pražáckých zákazníků, kteří občas rozcinkali zvonek nade dveřmi krámu. Kupovali jsme na knížku. Na dluh, jako polovina vesnice. Knížka byla svého druhu privilegium. Podmiňoval ji pravidelný příjem. Jednou za měsíc, když dostal otec služné, účet vyrovnal. Mnozí kunčofti kupovali, když shledali pár drobných, nebo za ujištění, že táta už má slíbenou práci.

Volání o veselé době bylo něco, jako když si ustrašený v noci píská, aby se nebál. Pan Muchl byl věřitelem poloviny vsi. Jeho samého každou cestu s vozíkem do Vodňan trápila obava, zda mu dodavatel ještě počká.

Byl z těch lidí, kteří nespoléhají, že se jim štěstí samo přihlásí. Anglické rčení o houževnatých, podnikavých lidech říká, že si nenechají růst trávu pod nohama.

Martin Muchl k nim bezesporu patřil. Myslím, že mu nešlo jen o peníze. Měl už takovou povahu. Něco jako vnitřní neklid, který mu nedal žít s rukama v klíně. I když se podmínky měnily, dokázal si zas a znovu najít kus místa pro svůj elán.

Ani v důchodu neodtroubil. Jestliže je dnes u rybníka Záhorského slušný kemp, kde se za léto vystřídá řádka hostů a někteří zahraniční se sem vracejí, má v tom prsty. Je tomu už bezmála půl století, co dojednal, že vodňanští rybáři nebudou rybník znečišťovat hnojením. Na kraji Blyštice zřídil čtyři stany s podsadou a dvěma palandami. Z pár prken zbil WC, i když splachovací jen deštěm. Takové byly začátky. Ale dobrý nápad a první kroky k jeho naplnění, to bývá nejtěžší a nejcennější.

Povahové dědictví se potvrzuje už v dalších generacích. Syn Jarka je dnes starší pán. Nepotřeboval jezdit pro zboží na úvěr se psím vozíkem. Zastával zodpovědná místa v obchodní branži a od mládí navíc řadu dobrovolných funkcí. Z těch se žádné stříbrňáky nesypaly. Názvy institucí, ve kterých působil, se v toku desetiletí měnily. Měnilo se i jejich zaměření. U hasičů už jako dorostenec přebíral štafetu po tátovi. V těžkých letech války nalezl aspoň skulinu pro sport. Později Sokol, Svaz brannosti, Svazarm, klub radioamatérů - pod různými firmami šlo a jde vlastně stále o jedno - rozproudit život a rozčeřit stojatou vodu v malé vesničce. A hlavně užitečně zaměstnat a dát šanci k sebeuplatnění mladým.

Jarda Muchl není sám, kdo má na Pražáku zásluhu na tomhle poli. Myslím ale, že se nemýlím, pokládám-li ho za průkopníka. Naštěstí nejen zápecnictví, ale i činorodost je nakažlivá.

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 5] 2003 11. března [str. 7]

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2018 22:20