Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Nic nemít a smutný být?

Les se mění rychleji než lidská tvář. Když po letech přijdeš do míst, kde v letním slunci voněla pryskyřice a pod borovicemi bylo borůvčí po pás, najdeš husté smrkové mlází. I vlnovka terénu jako by se v novém stromovém kostýmu změnila. Nepoznáváš ji.

Tenkrát jsem se napásl borůvek, až jsem měl pusu i prsty krvavé. Jen co do barvy samozřejmě. Sedl jsem si do hlubokého polštáře mechu, opřel se zády o sosnu a dal se do čtení. V tichém šelestu lesa se čte krásně Zkusili jste to?

Čas příjemně plynul. Kolik ho uběhlo? Hodina, dvě? Plul jsem s hrdiny Jacka Londona na velrybářské lodi oceánem. Byl jsem u protinožců, když se do mých představ vloudil rušivý akord. To už nebylo v Tichomoří, ale v borůvčí pár kroků ode mne. Zašustilo to, drobné čajové lístečky se rozkývaly. Počalo se z nich zvedat něco tmavého. Zachrčelo‚ zafunělo. Medvěd, divočák, pes? Kybernetika v hlavě pracuje vylučovací metodou.

Děda. Ne můj, ale co do stáří. Rovná se, protahuje, v zádech mu praská. Zdá se, že překvapení je obapolné. Mžourá rozespalýma očima. Já asi také nehledím oduševněle, i když jsem už lesního muže poznal. Starý Řetízek. Moc toho nenapovídal. Trochu se zamotal, zabručel, nabral směr a nejistým krokem se pustil se svahu.

Nevypadal vždycky takhle. Koneckonců, každý bývá v šedesáti o něco méně okouzlující než ve dvaceti. Jak šel hlas po vesnici, býval znamenitý krejčí. Vyučil se a dělal kariéru ve Vídni. Ještě za císaře pána. Šil blůzy, rajtky, extrovní šponovky a pláště oficírům. I když rakousko-uherská armáda nesklízela vavříny na bitevním poli, uniformy měla parádní. Alespoň důstojnické. Ušít je, aby padly jako ulité, k tomu bylo třeba umění a kus fortele. U Řetízka šila prý i generalita, samí „fon“.

Ještě když se vrátil postarší z lesku velkoměsta na Dunaji do vesničky na Vodňansku, nedělal řemeslu hanbu. Časem ale zakázek ubývalo. Ne že by šil špatně, ale dostat z něho hotovou práci byl kumšt. Nitě se mu často trhaly. Namáčel je moc do špiritusu. Už jen tu a tam přilátal záplatu nebo přešil sousedovic dětem z tátova kabátu něco do školy. Jak práce ubývalo, kořalky bylo čím dál víc. Anebo byla příčinná souvislost obráceně?

Nežil sám. Přivezl si z Vídně holubičku. České děvče, které tam sloužilo. Ani ona nebyla ve zralejším věku zásadně proti špetce alkoholu. Neměla enormní nároky. Stačily jí buřty a pivo. Co bývalo její hobby ve Vídni, o tom kolovaly všelijaké pomlouvačné řeči. Jedni tvrdili, že se dal Řetízek na pití kvůli příliš širokému srdci své polovičky. Druzí kladli filosofickou otázku, co bylo příčinou a co následkem. Co prý měla dělat, když její drahý byl věčně naložený v lihu. Něco jako dilema o kauzálním poměru vejce a slepice.

Řetízková byla osobitá figurka. Zapadla do prostředí manželovy vesničky, jako by sem odjakživa patřila. Měla šťastnou optimistickou povahu. Nic ji nevyvedlo z míry. Nikomu ani řečí neublížila, nikoho „nedrbala“, a to je někdy na vsi co říct.

Měla ráda děti. Uměla hezky vyprávět pohádky. Droboť se za ní táhla do doškové chalupy, i když tam voněl ne příliš libě tabák. Děda nejen kouřil, ale měl také trafiku. Babka se posadila na nízkou stoličku, hejno dětí okolo ní. Zatímco vyprávěla, děvčátka jí rozpustila vrkoč. Vodopád i ve stáří bohatých vlasů se jí roztekl po ramennou a po zádech. Holky česaly, pročesávaly a kluci závistivě pokukovali.

Znala lesy od Pražáku až po hřebeny Šumavy. Věděla, kde a kdy rostou houby, borůvky, brusinky. Nenechávala si lesní tajemství pro sebe. Obyčejně s ní jela lokálkou na Prachatice a na Volary celá výprava. Mámy, báby i děti. Jednou zapomněly ve vlaku košík se svačinou. Naskládaly do něj svorně své balíčky, ale pak každý spoléhal, že se o košík stará ten druhý. Dobří „ajznpoňáci“ pomohli. Zadrnčely telegrafní dráty od Číčenic až po Heidmühle a košík přijel příštím vlakem z Prachatic. Ani jedna svačina nechyběla.

Babka Řetízková nebyla andílek, ale její vrtochy nikomu nezkřížily cestu. Byly jaksi jen její soukromé. I když byla čiperná jak vlaštovička, měla v zásobě bohatou sbírku chorob. Zlé jazyky tvrdily, že neduhy souvisí s její skromností. Neprahla po mamonu, stačilo jí pár korun nemocenské. Když na jaře začaly práce v lesní školce, vyrýpávala tu pár dní s ostatními ženskými smrkové semenáčky. Pak ale její píli přerušil neduh a chtě-nechtě - k lékaři. Marodila skromně, ale vytrvale, odkázána na „pokladnu“. Sotva se z jedné choroby uzdravila, přihlásila se druhá.

Měla osobitý způsob léčby. Na cestě z lékárny odšpuntovala lahvičku lektvaru a „okoštovala“. Když to bylo dobré, vodičku vypila a flaštičku zahodila. Když jí to „nešmakovalo“, vyhodila utrejch rovnou. Nač ňáký svinstvo nosit do chalupy.

Když ve stáři doopravdy a vážně ochořela a položili ji do nemocnice, ještě dlouho tam na ni vzpomínali jako na babičku, co tak hezky vyprávěla.

Mám na ni ještě jednu osobní vzpomínku. Potkali jsme se na Dvorské cestě - po trubách, jak se také říkalo. Byl krásný letní den, mně bylo osmnáct a patřil mi celý svět.

„Z vás bude hezký oficírek“, řekla babka a ještě dodala něco o děvčatech. Adjektivum a zmínku o děvčatech jsem bral, ale nápad s oficírkem mne pobavil. Desítky let v uniformě jsem na proroctví babky Řetízkové vzpomínal. Měla asi v oku měřítka ještě z té Vídně, z let svého mládí.

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 11] 2001 1. června [str. 5]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: