Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Růže v kopřivách

Ať už byli manželé Řetízkovi jací byli, jedno jim nelze upřít. Měli krásnou dceru. Starší pamětníci tvrdili, že je celá maminka - zamlada ovšem. Postavit je vedle sebe, když bylo Anče dvacet a máti čtyři křížky k tomu, byla by řeč o zděděných půvabech černý humor.

Anča byla urostlá, postavu jak Helena Trojská. Měla sametovou pleť s přisnědlým olivovým odstínem, husté tmavé vlasy, milou tvář a zoubky jako ze slonové kosti. Její půvaby krášlil věčně dobrý rozmar. Zvonivý smích měla vždycky na krajíčku. Byla vtipná, plná nápadů, a kam vkročila, tam jí bylo rázem plno.

Její smysl pro legraci neměl vždycky právě nejdelikátnější podobu. Vyprávěla mi pražácká rodačka, paní Jiřina: Banda dětí se vypravila v neděli do Korázu na maliny. Vtrhly bujaře do paseky. Před nimi se kvapně zvedla dívčí postava - Máňa - a spěšně se soukala do růžových kalhotek. S malým zpožděním se zvedal pohledný mužský. Děti byly ve stáři, kdy sotva tušily, oč šlo. Tím ochotněji trousily po vesnici, co viděly.

Máňa a Anča pracovaly spolu v lesní školce. Kromě nich tu bylo zastoupeno celé pražácké něžné pohlaví. Den po té příhodě v maliní Anča přistoupila k Máně a zvedla jí sukni.

„Vida - má růžový gatě. Tak děti nelhaly,“ zajásala. Barvitě a šťavnatým slovníkem vylíčila malinovou příhodu. Jí už, na rozdíl od dětí, nedělalo potíž pochopit, co se tam odehrávalo.

Máňa se vlastně neměla zač stydět. Ten pán, s nímž byla na malinách, byl její vážná známost. Zakládala si však na bezúhonné pověsti a tahle indiskrece ji těžce ranila. Léta ji Anče nebyla s to zapomenout.

Anča sama si z nějaké pomluvy dělala pramálo. Mládenci se okolo ní točili, jen což. Nedalo se čekat, že bude mít bohaté věno, ale přesto nechyběli ani vážní nápadníci. Jak se říká: nejen od Drážďan, i od Berouna. Do děvčete prý se zamiloval zámožný mlynářský synek. Rodiče nebyli nadšeni - rozumí se ti jeho - a neodbylo se to bez dramatických scén. Hoch byl však zamilovaný až po uši a prosadil svou.

Někde jsem četl, že v Bavorsku bývalo zvykem, že se selský syn mohl oženit, až když si ověřil, že statek nezůstane v další generaci bez dědice. Nevěsta si pak nesla k oltáři požehnaný život. Pochybuji, že v našem případě působily stejné pohnutky, ale důsledky byly podobné.

Do idyly padl škaredý stín. Byly už napečeny svatební koláče, když ženich tragicky zemřel. Nevěsta nesla požehnaný život ne na svatbu, ale na pohřeb.

Někdo se dušuje, že to bylo takhle, druzí mají jinou verzi. Fakt zůstává faktem, ať se komu líbí či nelíbí - narodil se hezký a zdravý kluk. Jeho vstup do života se odbyl bez ovací, bez oslav. Nepředcházelo radostné očekávání a nedočkavé chystání něžného prádélka, kočárku ani kolébky. Jediný člověk, na kterého se Anča v těžké hodině obrátila o pomoc, byla babička Vavrušků, sousedka. Nebyla sice porodní bába, neměla na to glejt, ale sama porodila deset dětí a tak už nějakou zkušenost měla.

Nad podmínkami, v nichž se partus odbýval by se asi udělalo černo před očima i otrlému frontovému lékaři. Rodička z místnosti plné tabáku, rumu a lamentací utekla na půdu. Umíte si představit půdu tehdejší venkovské chalupy? Kromě sena a slámy tu byla muzejní sbírka odložených krámů, opředená dílem generací pavouků. Odtud babička Vavrušků snesla po žebříku v zástěře Ančinu prvorozenou ratolest. Budiž babičce Řetízkové ke cti řečeno, že obratem ruky přešla od bědování a sakrování k láskyplné péči o vnoučka a u té už zůstala.

Za čas dostal chlapec bratříčka. Tentokrát sice tatínek určitě nezemřel, těšil se pevnému zdraví, ale jednu paní už měl.

Shakespeare říká, že děti lásky jsou onačejší než potomci, zplození na široké manželské posteli mezi bděním a dřímotou. Tihle dva hoši to potvrzovali.

Rostli sice pod doškovou střechou, ale ne bez radosti. Jen děda měl trochu problém. Pletla se mu jejich jména. Vyřešil otázku prostě, jako Kolumbus s tím vejcem. Rozhodl se, že kluci jsou Poldové a šmytec. Jeden je Polda, druhý je Polda a bylo po problému. Když povyrostli a celá vesnice jim říkala Poldo, trochu je to hnětlo, ale rodinný optimismus jim nedovolil dělat si z takové malichernosti těžkou hlavu.

Hlavně maminka jim umetla a vyšperkovala cestu do života. Ač byla Anča jako děvče motýlek s bujnými křidélky, jako máma obstála na jedničku s hvězdičkou. Jeden chlapec se stal uměleckým malířem skla, druhý vystudoval lesnickou školu a vzal si maminku k sobě na myslivnu.

Happy end? Ano, ale ve skutečnosti, ne v románu. Ani autor červené knihovny by nevymyslel hezčí.

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 15] 2004 7. září [str. 6]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: