Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zpět Obsah Dále

Na krok od tragédie

Ztratil se táta. Žádný větroplach. Poctivý zedník a dřevař. Zedník od jara do podzimu, dřevař po zbytek roku.

Hejna havranů byla znamením, že na Ukrajinu a do Polska přijela paní Zima a co nevidět dorazí k nám. Fanka a zednická lžíce se oškrabaly, karp překlopil dnem vzhůru a konjunktura „rochňat“ pro tenhle rok skončila.

Práce na jedné stavbě se proti zvyklostem protáhla a havrani si pospíšili. Glajcha se slavila, když už byla pole pod sněhem a mráz ukoval zem napevno. Zedníci vytáhli zdivo až po horní okraj a předali žezlo tesařům. K posledním cihlám připevnili stromeček a větřík natřásal pentle z krepového papíru.

Stavebník se musel nechat vidět, jinak by měl ostudu po generace. Šlo o rodinný domek a tak mu to prošlo celkem levně. Štěně piva, láhev dvě rumu, věnec buřtů, bochník chleba. Konzumentů nebylo mnoho. Dva zedníci, tři nádeníci a bába, která v pytlové zástěře hasila vápno, míchala maltu a chodila pro svačinu.

Manželky mužů od „krokvice, kladiva a lžíce“ nebyly fajnovky. Dovedly se smířit s tím, že v den glajchy přijde hlava rodiny o chvilku později, bude se asi s jistými potížemi trefovat do dveří a bude lepší zout jí boty, aby to neodnesly čisté peřiny. Kázáníčko bude také moudřejší schovat až na ráno. Při kyselé okurce a s mokrým ručníkem na čele bude pán domu trpělivěji poslouchat.

Dnes se historie ale přece jen protáhla. Nejprve měla máma práci s dětmi. Snažila se dostat je dřív do Spáňovic, aby nebyly náhodou s tátovým příchodem svědky něčeho nepatřičného. Když chalupa ztichla, chodila od ničeho k ničemu, jedno vzala do ruky, druhé položila. Nechtěla si přiznat, že se táty nemůže dočkat. Jak ale hodin přibývalo, netrpělivost se měnila v rozhořčení. Zpěněná krev vydržela dost dlouho, ale stále víc a víc se do ní vkrádala starost. Měsíc svítil do okna skrze kresby mrazu. „Blázen stará, eště mu vomrznou uši. Má jen placatou čepici, co nic nehřeje.“

Jak nebe začínalo blednout, ženy se zmocňoval strach. Konejšila sama sebe. Vždyť je chlap. Co by se mu stalo. Neni žádná pápěrka. Je na zimu zvyklej. Dělá kolikrát v lese i ve větším mrazu než je teď.

Vybavovala se jí představa vysokého, šlachovitého muže. Vstává za tmy, krmí krávy, nosí na vidlích kopice sena, bez rukavic, s rozhalenou košilí. Naláme si do horkého mléka klín chleba. Posnídá, zastrčí do jedné kapsy zimníku kus uzeného mezi dvěma krajíci, do druhé pár zelňáků. O pilu, navlečenou přes prsa, cinkne trochu oprýskaná a začouzená konvička s černou tekutinou, které se bůhvíproč říká kafe. Do tlustých palčáků, podšitých plstí ze starého klobouku, popadne sekeru. Vklouzne do kleňáků, vlastnoručně vydlabaných z borového špalíku. Kam se hrabou ty holandské z obrázku s tulipány a větrným mlýnem. Má je vycpané slámou a podbité kusem pneumatiky, aby po sněhu tolik neklouzaly. Stejně je o strach, jak mohou chlapi v těhle nemotorných dřevěných kopytech uhýbat po sněhové kůře před padajícím stromem, balancovat s poleny na ramenou, když je snášejí a stavějí do metru.

Jako film - kolikrát skutečný film v životě viděla? - promítají se jí před duševním zrakem hezké vzpomínky i zlé představy. Vidí muže, jak se s ní od prahu loučí. Nepotrpí si na něžnosti, alespoň když jde do práce ne.

Ale usměje se. Má tvář samou rýhu, od slunce a mrazu vypraženou, zarostlou štětinatým strništěm. Oči má ale modré, veselé, upřímné. Připomínka zasahuje do živého. Utírá si oči cípem zástěry, v prsou jako by ji svíral. Obrátí se ke kříži nade dveřmi a z celé duše se modlí:

„Otče náš, jenž jsi na nebesích - ať se mu nic nestane. Ať z těch dětí nejsou sirotci. Všechno mu vodpustim. Ať se tam třeba popral. Ať tam nechal celou vejplatu. Jen ať se mi vrátí.“

Je ráno. Teď už je to opravdu vážné. Tohle přece nikdy neudělal. Ví, jakou o něho musíme mít starost. Žena horečně přemýšlí. Už nemůže čekat. Třeba někde trpí. Potřebuje pomoc.

Ve spěchu nakrmí a obleče děti a chvátá k sousedům. „Teta, prosim vás, můžu tu ty naše fagany nechat? Táta se nám nevrátil z práce, esli se mu neco nestalo.“

„Ale to se samo sebou rozumí, teta.“ V pohledu je soucit i zvědavost. Jedna chalupa je od druhé hezky daleko, ale tamtam pracuje spolehlivě. Za chvíli budou vědět celé Hory, že se strejda Ten a Ten nevrátil od včerejška domů a asi někde vyspává.

Žena zatím pospíchá přes les do hospody k Profantům. Mrzne, ale ona je celá říčná a odmotává šálu.

„Prosim vás, nebyl tu náš táta? Zapíjeli glajchu.“

„Jo, byl. Vodešli něco po půlnoci. Myslim, že mířil po horskej cestě rovnou domů.“

To není útěcha, ale Jobova zvěst. Po horské cestě přece přišla a nepotkala ho. Co když leží někde mezi stromy a zmrzne.

Sotva se rozloučí a chvátá zpátky. Cesta domů je nekonečná. Mráz pálí, ale jí tváře planou a mezi lopatkami cítí crkůčky potu. Konečně vidí chalupu. Z komína stoupá proužek kouře. V životě netušila, že by jí něco takového mohlo způsobit tolik radosti. „Zaplať pámbů...“ Zase pláče. Už se nebrání, i když se jí cesta pro slzy mate a klopýtá o zmrazky.

Otevřenými vrátky vpadne na dvůr a do domu. V síni sedí ztracený a kýžený na stoličce, kolem něho hromada březových metel. Váže košťata. Po flámu a tak pilný? Ani nevyspává?

„Nezlob se, já sem ti udělal s těma košťatama svinčík. Já to uklidim.“ Dost hloupý pokus strčit hlavu do písku a tvářit se, jako by se nic nestalo - jen košťata.

Ani máma není dělaná na veliké něžnosti, ale teď se mu vrhá kolem krku, div ho se stoličky neshodí.

Nevím, jak si tenkrát navzájem všechno vysvětlili. Vyprávěl mi historku po letech stručně. Nebyl žádný mazavka, ale sklenici piva nebo „štamprleti“ se nevyhýbal. Tenkrát ho to nějak zmohlo a překročil bludný kořen. Probudil se ráno od Hor kapku stranou, na šverpánských skalách. Otřásl se dvakrát. Jednou, že ležel na sněhu, podruhé, že měl pod sebou pořádný sráz. Nakonec prý nedostal ani rýmu.

To už se holedbal - jak se prostě říká, vytahoval. Ať už to ale s tou rýmou bylo jak bylo, nikomu bych podobný způsob vyspání z opice nedoporučoval. Pokud nemá horáckou náturu a dřevorubecký trénink. Možná, že hrála úlohu i lidová moudrost: Každý má anděla strážného, ale namazaný dva.

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 3] 2003 11. února [str. 5]

 


Zpět Obsah Dále

24.03.2019 19:57