Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jak Alenka v říši divů

Maminka mi dala talíř a na něm pyramidu prvních zahradních jahod. „Dones to S. Pod Šverpán. Že se nechám poroučet.“

Moc nadšený jsem nebyl. Byl jsem právě začtený do rodokapsu a napjatý, jak to s Pobožným střelcem alias Půl-Toronto dopadne. Maminka byla rozhodná a škemrat nemělo smysl. S tatínkem se dalo leckdy vyjednávat, ale s mamkou zřídka.

Balancoval jsem přes les s hloupou kopicí krvavě červených plodů, které byly jako živé a dělaly naschvály. Natřásaly se při každém kroku. Občas jsem sbíral jahody pod smrky, kde obyčejně nerostou a ofukoval nalepené jehličí. Nešel jsem po cestách, namířil jsem si to rovnou. Znal jsem tu každý strom a veverku.

Celou cestu jsem si sumíroval, jak to řeknu. Měl jsem štěstí. Pan továrník byl právě před chatou a odbylo se to stručně. Poděkoval, sáhl do kapsy a dal mi stokorunu. Od cesty. Něco takového jsem ještě v ruce nedržel. Otec měl služné 1200 korun měsíčně a lamači kamene v nedalekém lomu dvanáct korun denně.

Velkorysost pana továrníka nebyla jen v té „diškreci“. Projevovala se v mnoha směrech a stojaté vody našeho kouta vířila a šokovala.

Pronajal honitby v několika obcích a spojil je v jedno. Honů se účastnily významné obchodní a politické osobnosti. Otec se smál Hubertovi, bratrovi, že vyvolává mezinárodní konflikty, když střílí po francouzském velvyslanci. Při lovu na kachny dvacetiletý bratr střelil tak nešikovně, že pár broků zabubnovalo do rákosí poblíž diplomatického potentáta.

Otec dělal ve spojeném komplexu honiteb lovčího. Staral se o krmení zvíře, organizoval hony, najímal honce, zařizoval odbyt úlovků. Po jistý čas se pohoštění prominentů na závěr lovu odbývalo v naší myslivně. Maminka uměla výborně upravovat zvěřinu, jež byla u nás nejběžnější jídlo po celý rok. Zajíc na smetaně a „na černo“, srnčí, pečené koroptve a bažanti, to pro mne nebylo nic vzácného. Když jsem přišel odpoledne ze školy, odbýval se často dialog: „Co máme k obědu?“ „Je tam pečená kachna s červeným zelím.“ „Mami, moh bych si vzít rači mlíko a chleba?“

Nejvzácnější pochoutka pro mne byly buřty. Jako kluk jsem snil: kdybych byl prezidentem, chtěl bych se najíst buřtů dosyta.

Vzácní hosté měli jiné chutě. Nešetřili chválou na maminčino kulinářské umění, ale zvěřinou bohatství tabule nekončilo. Bylo tu navezeno a nachystáno množství nápojů a zákusků. Většina toho zbyla, ale neměl jsem pro to dost vytříbený smysl. Pamatuji si jen pár vzácných druhů ovoce. Za okny ležel hluboký sníh, když přivezli koš nádherných čerstvých třešní. Prý dopravené letadlem z Alžíru. Pro mne byl v té chvíli Alžír něco, jako kouzelná hora z pohádky o dvanácti měsíčkách.

Okusil jsem také plod, který se přeřízl na dvě poloviny, posypal cukrem a vyjídal lžičkou. Osobitá chuť mi utkvěla v paměti, ale léta jsem nevěděl, oč šlo. Až dlouho po válce jsem poznal - grapefruit.

Společenské styky pana továrníka nabývaly rychle na rozměrech. Chata Pod Šverpánem a hostiny v myslivně už nestačily. Bylo potřebí něco většího a reprezentativnějšího. Řešení šlo ráz na ráz. Projekt, stavba, zařízení a v cípu louky mezi svahem Šverpánu a řekou Blanicí vyrostla budova, které se říkalo „weekend“. Stála prý na milion korun. Za takové peníze se v té době postavila škola. O stavbě se po okolí mnoho hovořilo. Rychle se stavělo, ale hodně se bouralo a přestavovalo. Výsledek se původnímu projektu podobal vzdáleně. Do stavby střídavě zasahovali pan továrník a jeho paní. Okamžité nápady zplodily hybrid.

Velkorysost, která panovala ve všem málo připomínala Disneyovy příběhy „strýčka Skrblíka“. Tatínek byl horlivý čtenář a tak mu pan továrník posílal knihy, které už přečetl a tudíž nepotřeboval. Příslušný pracovník aparátu znal šéfovy požadavky a vkus, nakoupil příslušné tituly, nechal je vyvázat a dodal k jednorázové konzumaci. Nebylo to nic náročného a tak se s tím zacházelo jako se spotřebním zbožím.

Našel jsem hromádku darovaných knih na otcově psacím stole a jednu jsem si půjčil. Ženy prodané. O děvčatech, která agenti v Evropě nalákají na slibná zaměstnání a v Jižní Americe prodají do nevěstinců. Moc jsem tomu v deseti letech nerozuměl. Utkvěla mi v paměti jen sentence, že nevinný výraz očí zůstane ženě, i když je z ní prostitutka.

Pracně jsem se prokousal několika prvními stránkami a otec mne zachránil. Uviděl, co čtu a vysvětlil mi, že tahle literatura není pro mne. Ani mne nemusel přemlouvat. Příběhy pilota Bigglese, nebo Rychlých šípů byly lepší.

Tatínek si už další knihy nenosil. Měl přece jen jiný vkus. To konec konců platilo nejen o četbě. Nebyl žádný levicový radikál ale události okolo „weekendu“ nabývaly závratné rozměry a vymykaly se jeho chápání. Úlohu lovčího složil.

Pár dalších skutečností jsem už sledoval jen jako vnější pozorovatel. Při jednom z příštích honů stála na hrázi Záhorského řada stolů. Na bílých ubrusech vybrané lahůdky a nápoje jak v pohádce Stolečku, prostři se. Obsluha v bílém.

Oběd byl objednán v hotelu U Mašků ve Vodňanech. Hezké počasí přivedlo pana továrníka na myšlenku udělat hostinu v přírodě. V lese mezi rybníkem a železniční tratí byl pod mohutnými smrky koberec sametového mechu. Obědvat se bude tady. Nastal hektický ruch. Auta, nábytek, nádobí, příbory, kotle s jídlem, kbelíky s ledem, nápoje, kuchaři, číšníci, všechno kmitalo mezi vodňanským náměstím a lesem. Jen pod koruny stromů nestačili zavěsit sítě jako je tomu v Yacht clubu v Rio de Janeiro pod kokosovými palmami. Mohla tu rozverná veverka hodit představiteli některé mocnosti šišku do poháru se šampaňským a způsobit mezinárodní incident.

Neměl jsem ještě ponětí, co je to Rudé právo. V následujících dnech o něm hovořil kdekdo. Stála tam noticka: Svážení hurisek autobusem. Horlivý aparát pana továrníka přišel na nápad pobavit hosty taneční zábavou v pražácké hospodě u Profantů. Byl ale problém - co tanečnice? Navozit prostitutky z Budějovic bylo přece jen pod úroveň a hrozilo skandálem. Našlo se řešení, jaké jiné, než velkorysé. Po okolních vesnicích se uspořádalo něco jako nábor kádrů. Jaká byla kriteria a jak se výběr technicky prováděl, to nevím. V den „X“ a podle časového harmonogramu autobus vesnice objížděl a plnil hospodu něžným dívčím kouzlem. Některé selské Madony měly pak na čas pihu na pověsti.

Otec se s tímhle vším už rozešel, ale pan továrník byl velkomyslný a neurazil se. Anebo nepomyslel na změnu dispozic, daných aparátu dříve. Byl už s rodinou v Anglii a u nás panoval Hitler a lístkový systém, když nám přišla několikrát bedna pohádkových dobrot. Chodil jsem tajně mlsat do špíže jemňounký solený špek, uherák s voňavou plísní, cihly hořké čokolády.

Systém firmy fungoval v rozměrech, o jakých jsme neměli ponětí. Hybná síla byla prostá: peníze. V mnohém se události vymykaly pochopení dospělých lidí. Já jako sotva povyrostlý kluk jsem jen na chvilku jak Alenka v pohádce nahlédl do říše divů a snad i trochu - za zrcadlo.

2004 13. února

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: