Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Eviny slasti a strasti

Hvízdavý Dan zúžil pohled ocelově šedých očí a odtáhl dlaně na tři palce od ohmataných koltů - když mne cosi vyrušilo. Nikoli máti svým obvyklým: „Miláne, máš husy ve vobilí.“

Na to jsem měl patent. Ne podle rodokapsů, ale vlastní, originální. Spustil jsem z okna válečný pokřik a gagalky natáhly krky, na chvilku zpozorněly a pak mazaly s roztaženými křídly k domovu. Kde byla logika, ten hrůzostrašný jek přece právě odtud vycházel. Ale kdo by čekal od hus logiku? Bohužel, za pár dní si na hurónský křik zvykly.

Tentokrát šlo o něco jiného. Opakovalo se to už několik dní. Občas se ozvalo z nízkého smrkového lesa za myslivnou podivné halekání. Když jsem vystrčil nos z okna, proměnilo se v potlačovaný hihot a mezi stromy se kmitly postavy. Když jsem vyšel ven - ticho po pěšině.

Záhada mne hnětla. Co to může být? A zdá se, že si podivné hlasy ze mne dělají legraci.

Vymyslel jsem lest. Ze dvora vedla troje vrata. Ta, kterým se říkalo „zadní“, byla přímo u lesa. Když se otvírala, strašně skřípala. Měl jsem proto vyzkoušený způsob, jak je hbité přelézt. Často se mi hodil, když jsem se chtěl rychle ztratit. Zvlášť když se blížila nepříjemná návštěva a hrozilo, že budu děkovat za čokoládu, hodiny způsobně sedět a poslouchat nudné řeči anebo dokonce - hrůza - hrát si s rozmazleným Pavlíčkem.

Cestu přes vrata jsem použil i nyní. Na krok od domu byl lipový hájek. Listí mne bez protestu ukrylo a obloukem jsem se kradl k záhadným hlasům. Ozvaly se znovu. Nebezpečí netuší. Uviděl jsem je. Tři najády. Dvě byly z hájovny, ty jsem znal. Byly o pár let mladší než já a takové bytosti dvanácti - třináctiletý muž přehlíží. Zato třetí Venuši chyběl do mého stáří sotva rok. Plížil jsem se k ní. Když mne zahlédla, bylo už pozdě. Pár metrů honičky a měl jsem ji.

Přitiskl jsem ji oběma pažemi ke stromu a těžce jsme si oddechovali do tváří. Co jsem jí vlastně chtěl? Proč jsem ji chytil? Co jí mám říct? Nevím, kdo z nás byl ve větších rozpacích. Našla uličku z nouze. Zatvářila se komisně a uraženě. „Pusť! Co blbneš? Dyť to bolí. Co si myslíš?“

Já jsem si toho moc nemyslel. Myslelo mi to právě dost špatně. Něco jsem do oddechování breptal. Nenapadlo mne nic duchaplnějšího, než uraženou krasavičku pustit. Otočila se ke mně zaoblenější stránkou svého já a odcházela, jak se na vojně říká - „bez pocty vpravo“.

Halekání tím dnem přestalo. Do osudů hvízdavého Dana, Veselého Jacka a Křížového Pete už nic rušivého - kromě hus - nezasahovalo. Na Evu - řekněme, že se tak ta uražená koketka jmenovala - jsem moc nemyslel a ona beze mne také přežila.

Za nějaký čas nás ruka osudu postrčila dohromady. Byla jedna z válečných zim, hromada sněhu a němečtí ochránci nám uštědřili uhelné prázdniny. Jednou týdně jsme si došli do hospody „Na sadech“ - tam se přece jen topilo - pro úlohy a jinak jsme byli volní jak ptactvo.

Protože jsem neměl křídla, připínal jsem lyže. Na svazích u židovského hřbitova se objevovala další postava - Eva. Uzavřeli jsme příměří a jezdili celé dny spolu. Dvoufázově - dopoledne a odpoledne. Projeli jsme si své tratě i v lese. Půjčili jsme si navzájem knížky, které jsme dostali k Ježíšku. Bylo nám spolu dobře. Kdo to pokazil, jsem byl já. Když jsme stoupali cestou zasněženým mlázím, pokusil jsem se dát Evě pusu. Bryskně mne odrazila a jako by něco mezi nás od té chvíle vstoupilo.

Eva bylo hodná a milá holka. Nevyrůstala v přepychu, ale v kulturní atmosféře. Byla, jak se říká, „vejškrabek“. Narodila se, když už byli rodiče hodně v letech. Pořídili si ji vlastně jako povyražení do důchodu.

Její smůla začala ve chvíli, která znamenala pro většinu z nás neskonalou radost. Válka skončila a s ní i okupace. Evě bylo šestnáct let a zamilovala se do amerického vojáka. Nebylo divu. Byli hezcí chlapci, zdraví, mužní, vždy v pečlivě vyžehlených slušivých uniformách. Voněli benzinem, parfémem cigaret a kolínskou vodou. Měli nimbus osvoboditelů, k nimž se po léta vzhlíželo s nedočkavou nadějí. Teď byli zde a pro Evu - první opravdová láska. Bohužel, druhá strana ji asi neprožívala tak spontánně a romanticky. Eva se ocitla párkrát ve vojenském klubu. Alkohol, „svlékací poker“ a obolavělá probuzení s nejistou rekapitulací, co všechno se vlastně dělo.

Zatímco si to děvčata pracně rovnala v těžké hlavě, po městě už běžely časně po ránu podrobné a spolehlivé zprávy. Klub byl v jedné škole. Teď se sice neučilo, ale byl tam byt školníka. Čiperné hospodyňky si odnášely z pekařství s křupavými rohlíčky stejně teplé informace.

Armády odešly a stíny na pověsti jako dehet na podrážkách držely. Poblíž vznikla internátní škola angličtiny. Říkalo se tomu ironicky všelijak, také asyl padlých panen. Mnohým z děvčat angličtina voněla sentimentální vzpomínkou. Některé vedla snaha uniknout křivým pohledům, výčitkám a posměškům. Co sem vedlo šestnáctiletou Evu?

Nevím, čemu vděčím, že si na mne vzpomněla. Napsala mi, abych ji v tom zařízení navštívil. Kolovaly o instituci bujné zkazky, ale žádná hezká. Myslím, že jsem na dopis neodpověděl.

S odstupem řádky let jsem se dověděl, že Eva pracuje v Praze v té a té bance. Probudila se hezčí stránka vzpomínek a šel jsem se na ni podívat. Už nebyla roztomilé naivní děvče. Zešedlá úřednická tvář na prahu staropanenství. Kdysi nápadně bujná ňadra poklesla pod glotovým pláštěm. Hořkost v každé druhé větě. Asi jsem jí návštěvou připomněl, co už se nevrátí. Oba jsme cítili, že nás dělí víc, než jen úřední přepážka.

Víckrát jsme se nepotkali. Někdy koncem osmdesátých let jsem zaslechl, že emigrovala do Kanady. Šla s šesti křížky na krku hledat do světa štěstí? Nebo se pokusila utéci sama před sebou? Vzpomínám na člověka, který si zasloužil hezčí osud.

2004 3.4.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: