Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Obludné ráno

Čekali jsme na ranní vlak do Vodňan, otec, bratr a já. Na zastávce nebyla tehdy ještě ani bouda, jen lípy a dřevěný přednosta - sloupek s tabulí a nápisem „Pražák“.

Bylo psí počasí, jaké se v téhle době už nepatří. Polovina března a namísto slunce a rašících pupenů sibérie. Přítmí, jako by se den ani nechtěl narodit. Olověná oblaka visela nízko nad zemí, ledový západní vichr hnal od Šumavy spousty mokrého sněhu napůl s deštěm. Ani zdvižené límce a ruce hluboko v kapsách nepomáhaly. Zima a mokro pronikaly do kostí. A vlak, právě jako naschvál, ne a ne se objevit.

Jeho pravidlem bylo, že jezdil nepravidelně. Půlhodina nebyla žádné zpoždění. Dnes ale - co je moc, to je moc. Měl tu být už skoro před dvěma hodinami. Za tu dobu bychom byli pěšky ve Vodňanech dvakrát. Ale váhali jsme. Každou minutu už přece musí přijet a pak se budeme zlostně dívat, pár kroků za vsí, jak si na přejezdu u Jírů chalupy zapíská a ujíždí nám přímo před nosem. Jistější je přece jen počkat. A také se nechce v téhle slotě brodit silnicí, plnou bláta a kaluží. Teprve od „Můstků“ je cesta vydlážděná.

Konečné. Od západu se ozývá hukot a lesy a kopce ho odrážejí. Vlak má dnes nějaký divný hlas. Jindy ho ohlašuje vzdálené pískání na místech, kde křižuje silnici. Obyčejně varuje důkladně. Dnes ne. Proč? Vždyť na těch několika přejezdech, kde trať lokálky přetíná i zdánlivě nicotné lesní cesty, došlo už k několika neštěstím. Sám jsem tam v mých deseti letech viděl dvě ošklivé srážky. Vlak od Bavorova narazil do nákladního auta. Než stačil zastavit, odtlačil hromadu plechu s příšerným skřípěním na desítky metrů. Dva mrtví. Jen žena, která nárazem vypadla, přežila. O pár metrů dál najel vlak, jedoucí opačným směrem, do koňského potahu. Kočí to přežil, dokonce bez zranění, ale koně mu vlak odťal doslova před očima. Jednoho odvlekl až na železný most přes Blanici, druhý spadl s náspu na louku. Ještě ho vidím. Leží na boku a z posledních sil občas mávne stříbrnou podkovou. Šeredné vzpomínky.

Mírou tragičnosti se však té, která nás vzápětí čeká, nevyrovnají. Hukot z Korázu se blíží a roste. Už se ozývá ze samého okraje lesa, z Hořké. Tohle přece není vlak! Není. Koleje a silnice tu jdou vedle sebe. Místo vlaku se po silnici valí v husté sněhové cloně šedivá monstra. Housenka nákladních aut, jedno za druhým. Korby plné šedivých postav. Přilby, pušky, kulomety.

„Němci!“ To tatínkovo slovo vyjádřilo všechno. Tečku za jednou kapitolou našeho života a otazník nad druhou. Celé měsíce a roky vzrušených debat mezi ženskými „na kopání“, v lesní školce. Obavy, které měly jméno Hitler. Naděje, jež se jmenovaly Francie, Anglie, Rusko. Pochybnosti a pocit zrady se jmény Runciman a Mnichov. Anglický lord, který měl být naší nadějí, ale jednal hlavně s pohlavárem nacistů u nás, Henleinem. Mnichovské handle o nás bez nás. Dětinská víra v naši armádu, hezké barevné obrázky zbraní, vojenských letců. Kapitán Novák a jeho akrobatická letka. Naše chvástavé dětské řeči o přestávce i cestou do školy.

Teď hrozné slovo a v něm jsou všechny naděje a iluze pohřbeny. Jeden muž z horního Pražáku v zoufalství utíkal se sekerou dolů vesnicí. Byl to snad pan Sebera, nevím to jistě. Je tomu už mnoho let, a hned vzápětí bylo dost důvodů, aby se to nepřipomínalo. Sousedé ho chytili a přivedli k rozumu. Jeden člověk a jedna sekera proti molochovi wehrmachtu.

V té chvíli nevěděli dospělí, a tím méně my děti, co nás čeká. Samo nebe jako by se rozvzteklilo a hmátlo „po krupobitné palici“ - jak to vyjádřil básník František Halas.

I kdyby člověk tisíckrát chtěl, zapomenout nemůže. Patnáctý březen 1939 lidé prožívali v různých podmínkách, ale osudová tragičnost byla společná.

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 6] 2003 25. března [str. 3]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: