Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Kladivo na nevinné

Malé radosti a velké starosti se životem proplétají. Děti to mívají snazší. Vnímají to, co se jich bezprostředně dotýká.

Měli jsme štědrou nadílku sněhu a po Pražáku s kopce dolů to jelo jako vítr. Vesnice zvonila dětským hlaholem. Starší lidé se dívali na veselou droboť s pochopením a s úsměvem. Vzpomínali, jak oni... Když už se ale po ledové dráze nedal udělat kloudný krok a stařenky baletily nebezpečně na jedné noze, dostali jsme výpověď.

Řešení se vždycky najde. Padaly různé návrhy a vyhrál to osvědčený: „De se k židáku.“

Od židovského hřbitova na okraji lesa dolů k prvním chalupám to za chvíli fičelo skoro stejně krásně. Nikomu ze starší generace nehrozilo, že si na omydlené cestě zlomí nohu. Málokdo sem teď v zimě zabloudil.

A přece. „Koukejte, co to jéé?“ Alejí od vesnice stoupal černý průvod. Několik desítek lidí kráčelo pomalu za rakví, hlavy pochýlené. Náš pokřik a smích utichl. Odtáhli jsme sáňky stranou pod zasněžené jabloně a zírali na nezvyklé divadlo. Smutek se na nás na chvílí přenesl. Celou tragiku souvislostí jsme chápat nemohli. Šel okolo nás poslední pohřeb na vodňanský židovský hřbitov. Mrtvé ženě v rakvi měli záhy závidět ti, kteří ji nyní na poslední cestě provázeli, zemřela ještě doma, mezi svými. Byla ukládána do svatého pole důstojně ke svým rodičům a prarodičům, mezi vrstevníky. Rabín vedl obřad podle tisíciletých tradic.

Na památníku obětem nacismu ve vodňanském parku je dlouhý seznam těch, kterým už nic z toho dopřáno nebylo. Nejsou zde jen jména židů, ale z vodňanských židů jsou tu, až na několik výjimek, všichni. Chudí i bohatí, starší i mladí, muži, ženy i děti. Asi tak na prstech jedné ruky by spočítal ty, kteří přežili. Zachránilo je tzv. smíšené manželství, anebo ještě spolehlivěji včasný útěk za hranice. Dva muži se po válce vrátili jako důstojníci československé jednotky ve Velké Británii.

Před válkou tvořili židé ve Vodňanech významnou část společnosti. S odstupem času zbývá sotva matná vzpomínka. K rázovitým figurkám patřil Adolf Karpeles. Obchodník, ale ne Rothschildova typu. Spolu s početnými sourozenci si pracně vydělával na denní chleba. Vesnice znaly jeho provolávání: „Hádrykužééé.“ Minuta reklamy stojí dnes v televizi hříšné peníze. Tenkrát za ním děti běhaly bezplatně a rozjíveně - jak se tu říkalo - pokřikovaly: „Hadry, kůže, všechno zmůže Áda Karpeles“. Nezlobil se na ně. Proč také? Slogan byl dobrá propagace jeho živnosti. Nosil ji na zádech v ruksaku z režného pytle. Lidé po vesnicích pro něho schovávali králičí, zaječí, kozí kožky, jaké se dalo. Jeho obchodní obrat se pohyboval v desetnících. Hnědavý hubertus měl věčně plný chlupů, na lýtkách kožené kamaše. Vůně jeho zboží ho předbíhala. Jeho příchod do vesnice ohlašoval štěkot psů, kteří se mohli pohoršením urvat ze řetězů.

Jinou postavou na opačném konci sociálního žebře byl Richard Bloch. Syn zámožné rodiny, vrstevník mého o deset let staršího bratra. Neměl existenční starosti a tak se věnoval své tělesné schránce. Dnes by se řeklo, že pěstoval kulturistiku. Dosahoval úctyhodných výsledků. Za jeho muskulární postavu by se nemusel stydět gladiátor v římském koloseu. Ani to ho však nezachránilo před nacistickou genocidou. Spolu s ostatními vodňanskými židy byl v dubnu 1942 odvezen do Budějovic, které byly předsíní vyhlazovacího tábora.

Jeho výjimečná fyzická kondice přece jen nebyla marná. Přispěla patrně k tomu, že dokázal nemožné. Utekl z továrny na smrt. Na Vodňansku se šířily zprávy, že ho ten či onen zahlédl. Takové zvěsti zaváněly velikým nebezpečím. Trest smrti visel jako Damoklův meč nejen nad uprchlíkem. Hrozil každému, kdo by mu poskytl útulek, nebo sebenepatrnější pomoc. Stačilo, aby o něm věděl a neudal ho. Smrtelné riziko hrozilo celé rodině, včetně malých dětí. Nacisté při své německé důkladnosti měli pro děti v Polsku zvlášť zařízený koncentrační tábor. Úmrtnost tu byla skoro stoprocentní. Ani to málo, co se dočkalo konce války, dlouho nepřežilo.

Nešťastný Ríša unikl esesáckým vachmajstrům, gestapu, policejním patrolám, smečkám psů odborně cvičených na dávení lidí. Nedokázal však prolomil bariéru strachu někdejších známých, na něž se obracel. Dnes, po více než půlstoletí se těžko vžíváme do pocitů těch, které můžeme pokládat za zbabělce. Ale tehdejší atmosféru vytvářely každodenní červené dvojjazyčné vyhlášky se seznamy popravených, strach z fízlů a donašečů, zvěstí o mučírnách gestapa, kde dokáží vymlátit, co potřebují vědět, i z nejpevnějších povah. Nešťastník azyl nenašel.

Nějaký čas se potloukal po okolí, živil se a nocoval, jak se dalo. Po Pražáku se šuškalo, že občas přespává nad vsí v márnici židovského hřbitova. Dobrák paní Eliášková z Vodňan mu z útrpnosti a bez ohledu na všechna nebezpečí a pohrůžky donesla peřinu: „Dyť by tam, chudák, zmrz.“ Existence uprchlíka se stávala pomalu veřejným tajemstvím. Našli se udavači. Všichni muži z Pražáku se museli zúčastnit pročesávání lesa. „Co uděláme, dyž na něj natrefíme?“ domlouval se pan Bláha se sousedem, panem Seberou. „Pudeme dál jako by nic.“

Nebyli všichni lidé bez srdce, ale na záchranu člověka to nestačilo. Jeho následující čin je těžké pochopit jinak, než jako výraz holého zoufalství. Pustil se za bílého dne od Stožic do města. Poznal ho chlap, který sympatizoval s fašisty. Odhodil kolo a vrhl se na lidskou trosku. Ríša už nebyl gladiátor. Na toho by se asi těžko odvážil, i když byl řezník a síla i surovost mu nechyběly. Zmláceného, zkrvaveného člověka dovlekl na četnickou stanici. Vodňanští četníci, pokud vím, za okupace - jestliže někomu nepomohli - jistě neuškodili. Co jim však v téhle chvíli zbývalo? Pro Richarda Blocha, uštvaného jako lovné zvíře, si přijelo gestapo. Víc o něm nikdo neslyšel. Jeho další osud byl mimo pochyby. Vypovídá o něm jedno ze sto čtrnácti jmen na pomníku ve vodňanském parku.

I pro pamětníky není lehké vžít se na chvíli do doby, kdy naši spoluobčané, naši bližní, byli zvráceným režimem proměněni v bytosti, stojící na stupni práv a hodnot pod úrovní dobytka. Zvíře na jatkách se usmrcuje pro užitek. Ne z nenávistí, ne ze sadismu, ne ze zlé vůle.. Nemučí se. Židé byli fyzicky a psychicky týráni a vražděni proto, že se narodili v židovské rodině. Za takové provinění měl nacismus trest smrti i pro kojence, kteří se ještě nenaučili mluvit.

Rok od roku pamětníků ubývá, a jména na černé desce v parku, i když zlatě vyražená, sama o sobě vyprávět nedovedou.

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 3] 2004 10. února [str. 4]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: