Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Udání

Spisovatel Josef Holeček v desetidílném románu Naši líčí idylu v rodných Stožicích a sousedních vesnicích na Vodňansku. Bohužel, skutečnost tu nebyla vždycky tak utěšená. I mezi sedláky se občas vedly žabomyší války.

Počátkem okupace přišla jedna selka na nápad, jak se dostat na kobylku sousedům, s kterými se už dlouhou škorpila. Udala je, že „melou na černo“. „Nešanovala“ ani vlastního bratra; i ten se ocitl na udavačském listě. To bylo panečku jinačí kafe, než anonymní dopisy „kdo za kterou“. Vodňanským četníkům nezbývalo, než záležitost vyšetřit a předat soudu. Soud, četníci, i potrefení hospodáři a mlynář pokládali celou věc za nepříjemnou lapálii. Rozsudek byl mírný. Alespoň na protektorátní poměry. Vždyť ti lidé nic neukradli, nezpůsobili žádné veřejné pohoršení, nikomu neublížili. Nechali si semlít o něco víc mouky ze své sklizně, než měli - podle počtu členů rodiny a chasy - povoleno. Podle úředních regulí měli všechno další obilí odevzdat, prodat za znehodnocené protektorátní koruny válečné hospodářské mašinérii, „eráru“.

Za normálních podmínek by bylo nemyslitelné, aby se bohatí a úctyhodní sedláci ocitli v kriminálu. I teď to byla svého druhu senzace. Vodňany se bavily. Neobvyklí kriminálníci seděli na rohu náměstí před městským vězením na sluníčku. O vtipy a bodré pošťuchování mezi měšťany a nedobrovolnými venkovskými hosty nebyla nouze. V poledne se sjížděli kočí a děvečky s kastroly voňavé pečínky a dozorce vězňů nestačil běhat se džbánem pro pivo. Věděl, že pro něho z dobrot něco zbude. Však selky se nechaly vidět a neposílaly svým drahým polovičkám porce právě podle potravinových lístků.

Za pár dní historka skončila a ve víru jiných a vážnějších událostí se na ni pomalu zapomínalo. Přišla zlá připomínka, když už ji nikdo nečekal. Revize případu se chopily německé úřady a gestapo.

Hitler v knize Main Kampf tvrdí, že první světovou válku neprohrála německá armáda, ale že zázemí vrazilo frontě dýku do zad. Příčinou prý bylo špatné zásobování, z něhož pramenila nespokojenost civilního obyvatelstva a revoluce. Něčemu podobnému měla tentokrát předejít přísná organizace týlového hospodářství a tvrdý postih každého narušitele.

Zatímco se četníci při původním vyšetřování snažili obvinění zmírnit a okruh zúčastněných osob nerozšiřovat, gestapo sledovalo pravý opak. Od provinilých sedláků se soustředili na mlynáře a od něho na další mleče z dalších vesnic. Nevyšetřovali jen hospodáře a mlynáře - „pana otce“. Bylo celkem logické, že ti budou zapírat. Zmáčkli raději chasu ve mlýně a kočí ve statcích. Obilí do mlýna přece někdo vezl a kdo jiný, než kočí? I kdyby snad z opatrnosti jel sedlák sám, ve vesnickém hospodářství sotva co uniklo pozornosti čeledi. Když gestapáci přitáhli šrouby, nebyl každý čeledín nebo děvečka tak oddaný hospodáři, aby za něj nasazoval vlastní kůži a nepřiznal, co věděl.

Německý soud neznal pardon. Mlynář a mleči byli odsouzeni na léta do vězení. Za nacismu bývalo pravidlem, že po odpykání trestu se delikvent neocitl automaticky na svobodě. Rozhodlo se, zda jako říši nebezpečné individuum nepatří do koncentračního tábora.

Několik z odsouzených se konce války ani milosti koncentračního tábora nedočkalo. Na zdi chelčického kostela uprostřed hřbitova jsou jména dvou mužů umučených v nacistickém kriminále. Jeden z nich, František Kučera, patří k těm, kteří zaplatili životem za trochu mouky z vlastního pole.

Karel Čejka ze Svinětic byl z vězení propuštěn před vypršením trestu. Odkud se vzala taková blahovůle? Rádi se ho zbavili, aby si zbytek plic vykašlal doma. Je záhadou, jak si trosku toho kdysi urostlého, statného muže dokázala manželka dovézt ještě domů.

Bydleli jsme v té době ve Sviněticích a s Honzíkem Čejků jsme byli kamarádi. Když se jeho tatínek ocitl z vězení doma, šel jsem ho navštívit. Ležel v oddělené místnosti, okna ze dvou stran dokořán, u postele bílé smaltované vědro, rudé krví. Propadlá zelená tvář, na kost vyhublé bílé ruce. „Ruku ti nepodam, Miláne, nechci - si - tě - vzít - na svědomí“ Oči propadlé hluboko ve fialových jamách. Několik dní „šťastně“ doma - a konec.

Nadešel květen pětačtyřicátého roku. I v Chelčicích se lidé ozbrojili a chopili moci. Za našeho válečného putování jsme tam - na Ovčíně nad vsí - před časem spustili kotvu. Dostal jsem pušku a měl jsem střežit silnici od Vodňan. Mým štěstím bylo, že se v té chvíli žádní Němci neobjevili. Byl jsem odhodlán střílet i na tanky. Ne z odvahy, ale z hlouposti; chybělo mi pár dní do sedmnácti let.

Objevilo se auto, v něm nikoli Němci, leč naši čeští četníci z Vodňan. „Kde bydlí ta a ta?“ Přijeli pro ženu, která podala ono osudné udání. Začal jsem vysvětlovat, ale mávli rukou. „Poď si sednout a ukážeš nám to.“ Asi jsem se těžce provinil proti pravidlům strážní služby, když jsem poslechl a své stanoviště lehkovážně opustil.

Zavedl jsem je do hledaného statku. Vešli dovnitř a já zůstal sedět před domem na lavici. Za chvíli selka vyšla na dvůr a zmizela pod kůlnou. Když ji četníci hledali, našli ji oběšenou na trámu. Měla tam oprátku připravenou.

V té době by nešťastnici asi stejně nic jiného nečekalo. Za mimořádného ohrožení národa zavinila smrt několika lidí a utrpení dalších. To je objektivní a nesporné. Jak ale posoudit subjektivní stránku věci, její záměr? Názory pamětníků se rozcházejí. Někteří připomínají její rozmíšky se sousedy, pomluvy, anonymy. Odmítají, že nevěděla, co může udáním způsobit.

Nejsem si jistý. Ani zkušení státníci nedokázali včas předvídat bezmeznou míru zlovůle a krutosti hitlerovského nacismu. Natož pak obyčejný venkovský člověk. Kdyby byla tušila, že se z hloupé sousedské šarvátky vyvine úděsná tragedie, nezarazilo by jí to ruku nad udáním? I ona nejen zavinila neštěstí druhých, včetně vlastního bratra, ale sama se stala - byť nepřímo - obětí hrozné, kruté, nelidské nacistické zvůle.

2004 20.2.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: