Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pohoštění

Do Svinětic pronikla poplašná zpráva: zítra večer bude velká šťára. Gestapo. Odkud a jak to avízo přišlo, bůhví. Takové varování předem nebylo obvyklé. Prohlídky a zatýkání se spíš podobaly lovu luňáka. Pařáty a zoban se zatne do oběti, když se toho nejméně nadá. Varování bylo tentokrát dokonce provázeno nezvyklou douškou: Přísnost německé policie se dá zmírnit štědrým pohoštěním. Jsou také jen lidé.

Byl podzim 1942. Pár měsíců po atentátu na Heydricha. Denně byly vylepeny na vývěsních tabulích červené německo-české vyhlášky se seznamem popravených. Každý den vrazi pohrozili a pochlubili se dlouhým sloupcem jmen. S vymýšlením provinění si nedělali mnoho starostí. Znělo stereotypně: Schvalovali atentát. Stačilo, aby se někdo prořekl. Ale ani to nebylo nutné. Každé udání platilo za bernou minci. Kdo by se na gestapu zdržoval ověřováním. Vyšetřovali, jen když potřebovali další jména, nové adresy k návštěvám, nejprve nočním, časně nad ránem a pak už bez ohledu na denní dobu. Měli dost práce, aby svezli ty, kdo měli být příští den na krvavě rudé vyhlášce. K čemu důkazy? Stačilo podezření, že by se ten a onen mohl stát nepřítelem. Raději zlikvidovat o pár Čechů víc, než si nechat proklouznout podezřelého mezi prsty. Jediný den, jedinou noc si nebyli jisti bývalí důstojníci československé armády, lidé s vyšším vzděláním, kulturní představitelé. Damoklův meč visel i nad každou prostou českou rodinou. Stačila denunciace závistivého souseda, anonymní udání.

Nebylo divu, že v téhle atmosféře vyvolala varovná zpráva ve Sviněticích horečnou aktivitu. Jednou rukou se uklízelo všechno nebezpečné, druhou se chystalo „štědré pohoštění“. Schovávali ti, kdo měli co schovat. Maso z „černých porážek“, pytle mouky a obilí, šrůtky špeku putovaly pod seno na půdu, do špeluněk pod podlahu. Něco se zakopalo na zahradě k ovocným stromkům.

I chalupníci hledali úkryt pro to málo, kterým přilepšovali rodině. Potraviny byly nejcennější valutou. Ne za protektorátní peníze, ale za maso, sádlo, máslo se dalo sehnat ošacení, obutí, úzkoprofilové průmyslové zboží. A co nebylo úzkoprofilové?

Žádný zemědělec neměl vůči nacistickým drakonickým příkazům a zákazům čisté svědomí. Každý byl po celou válku jednou nohou v kriminále. Mnozí tam byli oběma nohama a živí se nevrátili.

Také moji rodiče schovávali. S ukrýváním proviantu starosti nebyly. Měli jsme kozu, králíky a pár slepic. V knihovně byly ale velezrádné spisy. Maminka milovala prezidenta Masaryka a měla schovaný balík novin a časopisů ze dnů jeho úmrtí a pohřbu. Knihy a noviny jsme zakopali ve velké plechovce pod kůlnou. Spolu s tím historickou pušku ládovačku a jezdeckou šavli z třicetileté války. Vojenskou vzduchovku - jistě k veliké radosti vrabců - hodil otec do bahna v potoce.

Staleté zbraně se k nám dostaly zvláštní cestou. Na počátku okupace je přinesl do myslivny tatínkův známý, vodňanský advokát. V té době byl otec ještě městský lesní a měl zbrojní pas na lovecké pušky. Dalo se předpokládat, že by u něho nikdo pár starých relikvií přísně neposuzoval. Však je také otec neskrýval. Visely zkřížené jako dekorace v jeho kanceláři nad psacím stolem. Když byl propuštěn a putovali jsme po vesnických podnájmech; vypadala už situace jinak. Měl u okupantů škraloup. Odmítl hlásit se k německé národnosti, i když jeho matka - Karolina Meisingerová ze Salzburgu - byla Rakušanka, a podle tehdejších regulí - Němka. U podezřelého individua mohla být i ládovačka ze sedmnáctého století nebezpečná. Tak i tři sta let stará zbroj putovala v naolejovaných hadrech pod udusanou hlínu.

Nadešel obávaný večer. Celá vesnice se ponořila do nervózního ticha. Napjaté čekání dělá z minut hodiny. Přijdou? Nebyl všechno jen planý poplach? Nebyl ruch a shon zbytečný? Nešlo o špatný a zlý vtip, nezahrál si někdo s ustrašeností lidí? Kdo s tím vlastně první přišel? Odkud se zpráva vzala? Na náves, na domy se snáší přítmí a otazníků přibývá. Lidi se začínají stydět sami před sebou. Pěkně jsme naletěli.

Nenaletěli. Jedno auto za druhým zastavuje na návsi okolo kapličky. Hrdelní německé hlasy. Krátce se zastavili u starosty a rozběhli se po nejbohatších staveních. Někteří v uniformách, polovina v civilu. Ty v civilu sou tajný - šeptají si lidé za okny - ty sou nejhorší.

Selky v postižených chalupách neví, jak mají příchozí pozdravit a přivítat. Cožpak se zdraví a vítá požár či povodeň? Srdce jim bije až v hrdle. Konečně se osmělí a slovem i rukama zvou nezvané hosty ke stolu. Prostírají se atlasové ubrusy a na nich parádní porcelán, který se vyndává na posvícení, na Vánoce a o veselkách. Z horké trouby vyplouvají husí pečínky, uzené, hory knedlíků a zelí. Jen proboha, aby se nerozlítili, že je chceme podmazat. Aby se nezačali vyptávat, jak je možné, že ve všední den večer máme napečeno a nastrojeno takového jídla. Vždyť menu představuje na potravinové lístky měsíční příděl pro celou rodinu.

Zdá se, že se neurazili. Zatím nic neprohledávají, nešťourají na sýpce ani ve stodole, nepočítají prasata ani slepice a neověřují, zda jsou řádně přihlášeny. Zasedli rovnou ke stolu a nediví se, že jim tu tak bohatě podstrojují.

Nejedí, jídlo je slabý výraz. Kdyby se takhle měla ke korytu letošní podsvinčata, měla by na Vánoce dobrý metrák. Snad, když se dobře najedí, nebude prohlídka tak přísná.

Konečně mají dost. Bezostyšně funí a říhají. Nezdržují se moc poděkováním. Uklízejí ze stolu, z kredence i z truhly, co kde ještě vidí k snědku. Náruče „darů“ odnášejí do aut. Berou si na cestu i nakrojené pecny domácího chleba, i suchou buchtu, kterou selka chystala do jitrnic. Zbytek pečeně nesou do auta i s litinovým pekáčem, památečním po nebožce babičce.

Když se za posledním vozem usadil zvířený prach, první, co lidé pocítili, byla úleva. Oddechli si. Zaplať pánbůh, sou pryč. Máme to za sebou. Pak začali přemýšlet. Kdo to vlastně byl? Starosto, co ti řekli? Vodkať sou? Ukázali ňáký lejstro?

Celá vesnice si začíná připadat jako hejno pitomců. Naletěli bandě podvodníků. Nějaké drobnější nacistické ptactvo si zorganizovalo vyživovací akci na vlastní pěst. Zvolili si k tomu právě Svinětice. Slyšel někdo, že by něco podobného potkalo i jinou ves? Když ano, pak se s tím asi nikdo moc nechlubí. Při německé disciplině a organizovanosti není pochyb, že se taková akce děje pod přimhouřeným okem vyšších instancí.

„Co sme ale mohli dělat, i dyby sme desetkrát věděli, že nejsou žádný gestapo. Ať se tím žrádlem udáví. Mohlo to bejt horší.“ šel po vsi unisono rozumný hlas.

2004 9.6.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: