Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Peripetie s pramicí

Dozvuky zimy s nočními mrazíky a záplatami špinavého slehlého sněhu podél cesty, to není právě nejlepší čas na vodní sporty. Bujnost mládí si libuje v nesmyslech. Nač by se pak vzpomínalo?

Na břehu Blanice pod šverpánskými skalami ležela dnem vzhůru deštěm šlehaná a sluncem opékaná loďka. Patřila k noblesní chatě. Válka vyhnala majitele za hranice. Protektorátní „Treuhändler - zmocněnec“ měl dost starostí s fabrikami a na rozesychající se pramičku pod francouzským oknem chaty mu nezbýval čas ani zájem. Jednou se nám té osiřelé lodi zželelo.

Nám - to znamená Láďovi a mně. On byl o něco starší a měl mít víc rozumu. Láska k vodě a lodím nás ale oba poznamenala do té míry, že na rozumné uvažování nám zbývalo málo místa. Naše touha po šplouchavém sportu byla neukojitelná.

Se závistí jsme sledovali šťastnější vrstevníky, kteří „píchali vodu“ na barevných kanoích se zdviženou špičkou a exotickými jmény na boku jako Kapitán Korkoran, Vasco de Gama, nebo Máňa.

Občas nám někdo dovolil povozit se chvíli na maňásku, plavidle, o málo důmyslnějším, než necky. I tak byl jeho vlastník pro nás něco jako vodní baron. Milionářské jachty, které jsem o půlstoletí později prohlížel v janovském přístavu, by se do Blanice nevešly.

Je na bíle dni, že nás pohled skrz plot na opuštěnou loďku Pod Šverpánem dráždil. Touhu projet se po vodě neochladila ani ledová tříšť pod říčními břehy. Přelezli jsme plot a spustili pramičku po kluzké trávě do kalného proudu. Vesla nám německý zmocněnec připravit opomněl a tak jsme vzali zavděk prkny.

Znáte ten rozkošný pocit, když uděláte první krok do člunu, zakolébá se pod vámi a vlnky o boky šplouchnou. V příští chvíli už nás popadla proudnice a postavila napříč řekou. Srovnat kurz byla pro sladkovodní piráty hračka.

Z podemletých říčních stran visely propletené kořeny olší, vrb a topolů a páchlo bahnem a rybinou. Vychutnávali jsme setrvačnost a kolébání proudu a vyhýbali se mělčinám a ostrůvkům písku, oblázků a říčních škeblí.

Zpočátku se loďka nesla svižně, jako by šťastně prchala ze zajetí nudy. Její tempo však klesalo. To jak se - podle zákona spojitých nádob - hladina za bortem vyrovnávala úrovni vody pod našimi nohami. Měli jsme vodu rádi, o tom jsem se zmínil, a Blanice byla naše rodná řeka, ale teď už toho mokrého živlu začínalo být moc. Lavičky, na kterých jsme seděli, byly něco mezi dřevem a důkladně nasáklou houbou a naše kalhoty o tom na příslušných místech svědčily. Loďka se vůčihledě měnila v pomalu plující vanu. Snažili jsme se udržet v suchu alespoň boty. Široce rozkročeni opírali jsme nohy o boční prkna.

Když řeknu, že se loďka naplňovala víc a víc s každým metrem plavby, nevystihuje to správně příčinu a následek. Spíš to bylo tak, že hladina v loďce stoupala, jak se náš pohyb kupředu blížil nule. Z pramičky už vykukovalo nad hladinu pohříchu málo. Podobala se spíš neckám, ponořeným do H20, aby se zatáhly. Naděje, že se zatažení škvír mezi prkny v dohledné době dočkáme, byly mizivá.

Rádi bychom byli přistáli, ale nešlo to. Ne že by nám na břehu hrozili sveřepí domorodci jako komodorovi Jamesu Cookovi na Havajských ostrovech. Břehy tu však byly nepřístupné. Není pochyb, že by si mořeplavci Cookova formátu s dva, tři yardy vysokou hradbou spleteného ořeší, vrby a divokého chmele poradili. Nám do prosolených mořských vlků přece jen něco chybělo.

Nezbylo nám, než se svěřit do rukou osudu. Konec konců ani plavci za bouře v mořských vlnách na tom nebývají lépe. Široce rozkročeni, s botami jen částečně naplněnými vodou, sledovali jsme, jak se rozverné vlnky blíží k sedacím částem našeho oblečení.

Rozuzlení na sebe nedalo dlouho čekat. Uspíšil je splav. Fráňa Šrámek ho hezky opěl v básni a zvlášť v recitaci Zdeňka Štěpánka je to nezapomenutelné. Nám v té chvíli ale do poezie nebylo. Skutečnost byla drsně prozaická.

Loď, která se už drahnou dobu ledva hýbala z místa, náhle procitla. Než jsme se stačili rozhodnout, jak z konopí, či přesněji jak ze zpěněné náruče jezu, byli jsme v tom. Pramička vystrčila nos přes řadu zeleně oslizlých balvanů, koketně se zhoupla, zvedla pro změnu zadek a vklouzla do víru špinavé pěny a skleněné tříště.

Měli jsme po starosti. Otázka, jak a kde přistát byly vyřešena. Plavidlo se zaklínilo zčásti mezi kameny, zčásti se měkce uložilo do naplaveného písku. Voda tekla plynule přes loďku a pominulo definitivně nebezpečí, že by se do ní mohlo ještě víc nabrat. S vystupováním nebyly problémy. Cesta ke břehu nebyla o mnoho hlubší, než po pás.

Osud nám vybral místo ztroskotání rukou věru šetrnou. Bydleli jsme tenkrát právě kilometřík za kopcem. Nevím už přesně, zda jsme pochodovali ve vesele čvachtajících botách, a nebo se nejprve posadili na závěj sněhu a vodu z bot vylili. Pamatuji si, ale docela spolehlivě, že jsme kalhoty nesvlékali a neždímali.

Doma jsme rozvěsili vlajkoslávu na šňůře nad kamny. Láďovy svršky a spodky měly přednost. Já už jsem byl obrazně i doslova v suchu. Jeho ještě čekala šestikilometrová cesta do Vodňan. Pokusy navléknout ho do něčeho z mé rezervní garderoby vyhlížely tristně. Byl skoro o hlavu větší. Štíhlé nohy a paže diskobola beznadějně trčely z mých božíhodových gatí a blůzy. Nezbývalo, než aby dvě, tři hodinky vydržel, než se jeho oblečení odpaří do polovlhka-polosucha. Teprve pak vyrazil indiánským krokem přes Koráz k domovu.

Jak jsme naložili s proradnou pramičkou, to už si na mou duši nepamatuji. Papír by neprotestoval, kdybych napsal, že jsme ji vytáhli a poctivě vrátili. Pochybuji ale, že nám morální imperativ ležel tak na svědomí. Abych ale náš etický profil kapku vylepšil, poznamenávám podle pravdy: Ona už stejně k ničemu nebyla. I na topení byla příliš zpuchřelá.

10. 2. 2005

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: