Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

U ohně

Čtyři pět století před počátkem letopočtu kovali Keltové v našich krajích železo, razili mince a ujížděli na vozech, tažených koňmi. Prérijní Indiáni ještě o dvě tisíciletí později vlekli své kamenné hospodářství za stády bizonů na zkřížených tyčích - travois. Keltové uctívali oheň. Něco z toho tu asi zůstalo.

Dřevaři na stráních pod Helfenburkem usedali v poledne okolo ohně. V zasněženém lese, tichém, nehybném, jiskřil v zlatorudých plamenech život. Z umaštěného papíru se vybalilo uzené a zapíjelo z otlučených konviček meltou. Pak se žhavým uhlíkem zapálily fajfky. Uhlík do prstů nepálil, na dlaních byla kůže vydělaná, prosmolená dočerna.

Hořící větve praskaly, sníh na okraji ohniště syčel, oči byly upřeny do plamenů. Pomalu se prolamovalo mlčení. Zvlášť když tu seděl někdo, kdo ještě neznal všechny ty po léta opakované příběhy. Jeden muž druhému vyprávění nekazil. Půvab byl v kouzlu podání, ne v holé pravdě. Od Julia Zeyera také nečekáme, že nám Radúz a Mahulena jen připomenou fakta. Příběhy byly něco jako hudební skladby. Fibichův Poem slyšíš po sté a nemávneš rukou „To už znám“. Dřevaři vyprávěli a poslouchali historky ve vždycky novém svérázně horáckém uměleckém podání.

Jezdívali po Evropě za prací od jara do zimy. Stavěli a bourali cirkusová šapita, byli muzikanti, a z jedné vesnice na Vodňansku vzešel i slavný krotitel tygrů. Hodně prožili a k tomu si hodně vysnili. Cirkus Humberto a Lidé z maringotek od Eduarda Basse je právě to, co tihle pošumavští Odysseové - věřte nevěřte - zažili. Zpravidla se do nich v Hamburku, v Bordeaux, v Antverpách zamilovala dcera principála, krasojezdkyně nebo primabalerína. Těžce unikali vášnivé krasavici ke své ženě a dětem v chalupě pod Šumavou.

Žili od mládí v jedné vsi, viděli si přes plot do dvora, po Evropě jezdili v partě a znali jeden o druhém každou maličkost - a přece se při vyprávění nikdo neušklíbl, nezvedli oči od plamenů, nevyměnili si ironický pohled. Zaposlouchaní do poesie vysněné touhy jako do melodie kantáty. Slovník byl sice drsný, bez perliček, ale fantazie dávala štědře, co pravda všedních dní odepřela. Normy morálky a projevy citů byly osobité. Promiňte mi trochu hrubý příběh, ale je příznačný a snad proto mi utkvěl po půlstoletí v paměti.

Vysoký, kostnatý, šlachovitý dřevař vypráví. Líbila se mu ve vsi Mařka. Uviděl ji, ustoupil za roh stavení a když šla na krok od něho, chňapl ji za nejněžnější místo. Snad si ani nepřipomněl verš, kterým latináři zpestřují starším studentům svůj nudný předmět: „Mezi nohama dívek je radost chlapců“. Vypravěč se o tom nezmínil. Ani o té facce, která nutně následovala a která bohatě patřila k etické výbavě vesnických krasavic.

Na téhle příhodě by nebylo nic tak pozoruhodného, kdyby Mařka nebyla teď už po léta manželkou druhého dřevaře, menšího, zavalitého, sedícího právě vedle vypravěče. Kdyby nebyli oba dobří kamarádi. Kdyby o kus dál neseděl syn oné Mařky, vysoký, kostnatý a šlachovitý, už také dřevař. A kdyby opodál nestála jeho hezká, boubelatá sestra, která přinesla tátovi a bratrovi v kastrůlku prejt a v konvičce zabijačkovou polívku.

Podivně točil vítr praporem kouře mezi korunami borovic. Složitě se proplétala dramata vysněná a sdílená, i skutečná a pozakrytá mystériem ohně. Už ne keltského.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 5] 2002 12. března [str. 9]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: