Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Podivní pytláci

Mé první kroky do zaměstnání nebyly slavné. Bylo to uprostřed války. Skončil jsem vodňanskou měšťanku a nastoupil jako praktikant u státních lesů. Dělal jsem poskoka inženýrovi, který přeměřoval lesní hranice. Zeměměřič a dva dělníci s rýčem a motykou konali práci bezmála detektivní. Někdy hledali celé hodiny zaběhnuvší se mezníky, aby posléze odhalili, že si sedlák za generace sáh pole na úkor eráru přioral.

Střídal jsem nekonečnou nudu s horečnou štvanicí. Inženýr měl osmadvacet let a dva metry. Dělalo mu dobře, když jsem za ním do strání sotva popadal dech. Jemu se běhalo celkem snadno. Kromě dlouhých nohou měl v ruce jen katastrální plán a v zubech okousanou tužku. Já jsem měl nohy o kus kratší, ale zato balík červenobílých trasírek, teodolit a ohromnou aktovku, napěchovanou lejstry. Byl jsem asi v jeho životě první podřízený, kterému mohl poroučet a s rozkoší to vychutnával. Nebylo těžké poznat, jak mi to pije krev a to mu zvlášť lahodilo. Byl o čtrnáct let starší a mohl být rozumnější než já, ale tuhle příležitost si nechal ujít.

Udýchané poletování s trasírkami z jednoho cípu lesa na druhý nebylo ještě nejhorší. K mým úkolům patřilo obcházet vesnice a zvát hospodáře k podpisu protokolu o hranici jejich pozemku se stáním lesem. Časem jsem nabyl veliké zkušenosti s „přáteli člověka“. Statek bez psa byla utopie - myšlenka krásná, leč neskutečná. Zuřivý vlčák, sápající se s planoucím pohledem na vrátka, sotva jsem se přiblížil, byla lepší alternativa. Vzápětí někdo vyhlédl ze stavení, okřikl ho a záležitost se vyřídila. Ticho na dvoře bylo zlověstné. Znamenalo, že se konzerva všech ras a plemen krčí někde za lopuchem a mlsně si měří má lýtka. Podvraťák, hřející se v prachu u kurníku ani neštěkl a jel jako fretka rovnou po noze. Proti tomu zase stačilo krok dva energicky vyrazit, popřípadě se jakoby shýbnout pro kámen. Běda ale, zkusit tohle proti pořádnému psisku. Za pár neděl jsem měl tak bohaté zkušenosti, že jsem mohl napsat příručku s titulem „Jak vniknout bez úrazu do cizího stavení, střeženého zlým psem aneb Canis lupus familiaris bez nebezpečí.“

Všechny tyhle drobné životní trampoty nebyly ničím proti netušené hrozbě, která mne čekala.

V podvečer mne na cestě z lesa zastavil venkovský strýc. Podle zelených výložek usoudil, že mám něco společného s myslivostí a zavedl mne na okraj smrkového mlází. Ležely tam pečlivě svinuté dvě srnčí „deky“ - kůže a vyvržené vnitřnosti.

Na první pohled bylo mnoho podivného. Pytlák zřejmě nespěchal a nesnažil se stopy svého pychu skrýt. Proč byly pozůstatky ze dvou kusů na jednom místě? Že by zastřelil dva kusy vzápětí, je nepravděpodobné. Že by ulovil každý kus jinde, snesl je na jedno místo a teprve tam vyvrhl a stáhl? Jak by dopravil dva kusy potají domů? Podle otvorů a „barvy“ - krve na kůžích, oba kusy byly střeleny kulí a nikoli chycené pytláckým způsobem - do oka z páleného drátu.

Tyhle zvláštní okolnosti mi jen letmo bleskly hlavou. Se zvěří a lovem v těchto lesích jsem neměl nic společného. Šel jsem do myslivny, která nebyla daleko (další prapodivná okolnost), abych věc ohlásil. Myslel jsem, že tím pro mne záležitost skončí.

Říká se, že náhoda je prevít. V myslivně náhodou nebyl nikdo doma. Ani pan fořt, ani nikdo z rodiny, ani služka. Nejbližší hajný bydlel v sousední vesnici. Začínalo se stmívat a mne ještě čekala dlouhá cesta domů.

Hajný přijal mé hlášení nějak podivně. Podivnosti se hromadily. Nezdálo se, že by byl pytláckým kouskem pohoršený. Spíš jako by mu padl do noty. Neměl jsem ale důvod ani chuť lámat si hlavu s psychologií hajného. Oddechl jsem si, že jsem svou povinnost splnil a zamířil k domovu.

Ani jsem nepomyslel, že mé hlášení mohlo mít pro někoho tragické následky. Za války byly na pytláctví kruté tresty. Zvlášť, bylo-li spojeno s nedovoleným držením střelné zbraně a ještě k tomu kulovnice. Ve skutečnosti nebezpečí hrozilo z úplně jiného konce a spíš mně, než pytlákovi. O tom jsem neměl tušení.

Asi za měsíc jsem dostal obyčejnou poštou pět, šest centimetrů široký proužek špatného válečného papíru se stručným oznámením, že si mám z nařízení oberlandrátu v Budějovicích najít práci mimo státní lesy. Místo podpisu škrábnutí pérem a žádné razítko. Moc to ani mne, ani rodiče nepřekvapilo. Připisovali jsme to okolnosti, která nám v té době komplikovala život. Otcova matka byla Němka a otec se odmítl hlásit k německé národnosti. Ve třiapadesáti letech a zdráv byl dán do penze. Bratr, stavitel, byl „totálně nasazen“ v Norimberku, i když nespadal do žádné z postižených kategorií. Měli jsme zato, že má exkomunikace ze státních služeb je vlaštovka ze stejného hnízda.

O pravých příčinách jsem se dověděl celkem náhodou a teprve řádku let po válce. Upytlačené srny byly součástí širší akce, která zásobovala zvěřinou protektorátní panstvo až po nacistické papaláše. Do panujících regulí se to nevešlo a tak se to organizovalo bokem. Kdybych byl tehdy zastihl pana revírníka, mohla tím záležitost skončit. Byl do věci - mírně řečeno - zasvěcen.

Hajný hrál jinou roli. O „panském pytlačení“ věděl, ale „nejel v tom“. S panem revírníkem se neměli v lásce a tak hajnému mé hlášení padlo do noty. Tvářil se, jako by nevěděl, odkud vítr vane a pytláckou kauzu podle předpisů rozjel. Nález byl v jeho hájenství a byla to formálně jeho povinnost. Všude, kde záležitost putovala, byl jsem uváděn jako osoba, která corpus delicti - věc doličnou, dokazující trestný čin, našla a ohlásila. Strejda, kterému ta sláva patřila, z historie vypadl.

Všechno se pochopitelně ututlalo. Jen mne jako nepohodlného svědka se zbavili. Byly v té době horší způsoby, jak to mohli udělat. Měl jsem při vší smůle štěstí. Netušil jsem, co nade mnou kroužilo. Našel jsem práci u píseckých městských lesů a ve zdraví a pohodě se tu dočkal konce války.

2004 19.10.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: