Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Swing v lyžařských botách

Válka mne zavála do vesničky u Písku. Ještě jsem se v novém obydlí neotočil a pod okny se objevily dvě sirény. Nezazvonily, nezabušily na vrátka. Jen pokukovaly po okně, procházely se sem-tam a hlasitě se smály. Bůhví čemu. Holky se rády smějí, záminka se vždycky najde.

Netvrdím, že mne zájem pohoršoval. Spíš naopak. V duchu jsem musel uznat, že místní zpravodajská agentura funguje výborně. Otevřel jsem okno.

„Dneska večer se tancuje u Pravdů. Přišly sme vás pozvat.“

„To ste hodný. Ale nevim, kde to je.“

„To nevadí, my se pro vás k večeru stavíme.“

„Nemám tu ale střevíce, nic slušnýho na nohy. Akorát lyžáky.“

„To je dobrý. Nedělejte si starosti. Kluci tancujou taky ve faldovkách a v čem se dá. Tady se to tak nebere.“

U Pravdů - to nebyla tančírna ani hospoda, ale běžná venkovská chalupa. Měli dceru, když ne právě na vdavky, aspoň na seznámení, a tak uspořádali samorostlý večírek, nebo mejdan - jak se tomu říkává.

Z kuchyně vystěhovali nábytek. Harmonikář a kytarista se usadili na peci a kývali nohama do taktu. Bubeník by se tam nevešel, a tak se mu občas někdo z tanečníků posadil do instrumentů.

Zábava byla ilegální. Válka už vstupovala do druhé fáze a slavné ozbrojené síly Velkoněmecka jely na zpátečku. V první fázi byly samý triumf. Program v rádiu se přerušil, několik minut se ozývaly fanfáry, napětí se rafinovaně stupňovalo. Patetický hlas pak oznámil, že wehrmacht dobyl to a to nové město. Teď se už vyklízení měst s takovou slávou neohlašovalo. Jen se zkracovala fronta. Strategicky výhodně-pochopitelně. Čím méně bylo vítězství, tím víc zákazů, pohrůžek a perzekucí. Kromě jiného i přísný zákaz tanečních zábav. Když naši ochránci trpí a pokládají životy na frontě, nemohou přece nějací „podlidé“ v protektorátu Böhmen und Mähren tancovat.

Pro těžké chvíle okupantů nám srdce nekrvácelo, ale jejích vyhrožování se nedalo brát na lehkou váhu. Šeptanda hlásila, že tam a onde vybralo gestapo celou tančící společnost.

Za okupace bylo máloco normální a snadné. I cesta mladých k tanci vedla skrze trní a hloží. Už zvěsti, kde se zábava koná, se šířily záhadnou cestou. Bez plakátů, bez obecního rozhlasu, od známého k známému.

„Zejtra se tancuje ve Sviněticích.“

Na prahu noci nás vyjela z Chelčic na kolech celá kavalkáda. Polní cestou necestou přes Vodňanské Hory. Pro jistotu bez světel, což zase nebylo tak těžké, protože jsme většinou na kole nic reflektoru podobného neměli.

Ve Sviněticích v opuštěném statku hořely slabé petrolejky za zatemněnými okny. Plesalo se bez večerních rób a křišťálových lustrů. Ve skromném přítmí byla jedna tanečnice krásnější než druhá. Stačila špetka fantazie.

Hlavně že se našlo pár muzikantů. Nad obsazením by asi mnohý kapelník žasl. Nikdo z hostů si nestěžoval. Ani my přespolní. Stávalo se skoro pravidlem, že se občas někdo z publika zapojil: „Hele, puč mi to.“ A po knoflících heligónky bravurně přejely prsty nově objeveného talentu.

Jak se blížil konec války, Němci nebyli tolerantnější, zběsilost nacistické mašinérie se spíš vystupňovala. Světlo na konci tunelu však dodávalo lidem smělost. V hospodě „Na Špagátě“ v Libějovických Horách se pořádala taneční zábava už skoro pravidelně každou sobotu a někdy i v neděli odpoledne. Opatrnosti ubylo. Hospoda měla celkem výhodnou polohu. Byla téměř o samotě, na pokraji lesa, vysoko v kopcích. Na jednu stranu svah k Vodňanům, na druhou otevřený výhled až na Boubín. Na tancovačkách se tu setkávala omladina ze široka-daleka, až zpoza Helfenburku.

Striktní zákaz tanečních radovánek trval, ale pravidelnými hosty byli i dva Němci v uniformách. Měli parádní vojnu jakožto protiletecká hlásná služba na lesnatém kopci nad hospodou. Jak mohli tak lehkomyslně opouštět své strážní stanoviště, nevím, ale nebyla to naše starost. Patrně už své válečné poslání nabrali tak vážně. Na obloze už si američtí hloubkaři dělali stejně co chtěli, a tihle dva asi rozumně usoudili, že to nezachrání.

Jeden měl modrou uniformu letectva. Druhý byl kostýmovaný do čehosi olivově šedozeleného. Ten první byl skromnější postavy, asi aby se snáz vešel do messerschmidtu. Druhý byl vysoký ramenáč, věčně s velikým pouzdrem na pistoli na zadku. Neodkládal je ani při tanci. Zda v tom něco měl, a co, jsme neověřovali.

Vedli jsme s těmi pohrobky nacistické válečné slávy takovou politiku: oni nepřekáželi nám a my jim. Přišli, slušně se před děvčetem uklonili, dotančili, poděkovali. Bylo nepsaným pravidlem, že děvčata neodmítla, nikdo nepozvaným hostům v tanci nebránil. Oni sami se chovali zdrženlivě a nepokoušeli se navazovat známosti.

Nevzpomínám si, že by se někdo s nimi pouštěl do delšího rozhovoru. Zřejmě chtěli těch pár týdnů do konce války bez úrazu na vrchu Džbán přežít a pak se ve zdraví vytratit. Jejích účast na našich zakázaných tancovačkách jsme chápali jako labutí píseň tisícileté říše.

Po válce, kdy nacistické zábrany padly a mladým lidem se otevřely tisíce možností, ztratily taneční zábavy chuť zakázaného ovoce. Hospoda Na Špagátě živořila, až zanikla. Tanečnicím a tanečníkům zůstaly vzpomínky. Kromě jiného i na romantické ranní návraty a vyprovázení přes kořeny lesních cest.

Vodňanské noviny roč. XV. [č. 4] 2004 24. února [str. 4]

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2018 22:20