Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Chléb náš vezdejší

Vzácné je, čeho se nedostává. Za války - jídlo. Něco zmizelo úplně a objevilo se až po osvobození. Například všechny jižní plody, banány, citrusy, ale i rýže.

Ve Vodňanech, na kraji Bavorské ulice byla jeden čas německá škola, nebo něco, co k ní patřilo. Vzpomínám si na typický obrázek. Okna dokořán a v nich hnědokošiláči Hitlerovy mládeže žvýkají krajíce, tlustě namazané máslem. Mnohý z našich dnešních potomků pokrčí rameny: „No a co je na tom? Já chleba s máslem nerad. A ještě k tomu tlustě namazaný...“

Je těžké naše tehdejší pocity vyložit. Neříká se nadarmo: Sytý hladovému nevěří. A my jsme hladoví byli. Měl jsem hlad skoro pořád. Byl jsem ve stáří, kdy člověk roste, u dřevařiny mi trávilo a navíc jsem pěstoval sport. Boxoval jsem za ČASK - Český amatérský sportovní klub Písek. Občas jsem to zkusil i v lehké atletice, ve Vodňanech v házené, hodně jsem od jara do podzimu plaval a po celý rok - s nadsázkou řečeno - neslezl s kola. Pořádně se najíst byla má trvalá touha.

Jídlo se nedostalo jen za peníze, musely být ještě potravinové lístky. Co bylo důležitější? Když přišla do obchodu s potravinami kontrola, a ta byla zpravidla německá anebo složená z osvědčených kolaborantů, nezajímala se o pokladnu, ale o plachty nalepených potravinových ústřižků. Prodej každého rohlíku nebo kousku salámu „bez lístku“ byl pro obchodníka spojen s rizikem. Potravinové příděly byly jiné pro Němce, jiné pro Čechy. Obyčejné lístky byly tak na pomalejší umírání z podvýživy. Trochu lepší byly pro pracující, pro těžce pracující, pro těhotné a kojící ženy, pro nemocné tuberkulózou. Bůhví na kolik kategorií německá válečná byrokracie hladové miniaturní dávky rozkouskovala.

Měl jsem štěstí, jako lesní dělník jsem dostával lístky pro velmi těžce pracující. Denně jsem si mohl dopřát bochníček chleba. Byl mou hlavní stravou. K obědu jsem ho v lese zapíjel lahví kozího mléka. Nebylo na příděl a kupoval jsem je ve vesnici volně.

Na neděli jsem jezdil k rodičům, ale během týdne jsem si vařil sám. Nouze naučila Dalibora housti. Mne naučila vařit kaši z ovesných vloček. Dostávaly je na příděl rodiny s malými dětmi, ale venkovští lidé na ně nebyli zvyklí. Krmili s nimi drůbež, anebo čistili válenky, zimní filcové holinky. Dělil jsem se o ně se slepicemi dřevařů.

Kaše byla po návratu z lesa můj opožděný oběd, nebo časná večeře. Zřídka jsem ji mohl připravit z mléka, z kozího nebyla dobrá. Obyčejně jsem ji vařil z vody podle vlastního kulinářského receptu. Nakrájel jsem do vloček salám, kterého se dostalo na lístky o něco víc, než byla vyznačená váha masa. Kaši jsem pořádně okořenil česnekem. Pár let po válce jsem si zkusil tu dobrotu připomenout, ale moc jsem si nepochutnal. Asi mi jako koření chyběla hladová válečná atmosféra.

Je příznačné, kolik příběhů s jídlem - anebo bez jídla - si z oněch let pamatuji. Většinou nejsou pěkné. Jak jsem si šetřil krásný voňavý kus uzeného z domova, až s ním hýbal roj bílých červů; jak mi zkysla konvice zabijačkové polévky, kterou jsem dostal od hajného a jakou jsem z toho měl otravu žaludku; jak mi bylo pravidelně každý týden zle po návštěvě u maminky, která se, chudák, snažila vynahradit mi šest dní postních.

Jednou padal celou noc sníh a právě nad ránem ustal. Les je pak pro myslivce učiněná čítanka. Každé zvíře se podepíše i s domovskou adresou. Kmotra liška skončila noční toulky v norách mezi balvany. Když ji hajný „obeznal“, vyrozuměl revírníka. Zorganizovala se výprava. Všichni hajní z okolí, pár dřevařů s lopatami a krumpáči. Lov se protáhl a pan revírník si mne poslal do myslivny pro svačinu. Znamenalo to pár kilometrů, ale byl jsem „v treningu“ a s chutí jsem se proběhl.

Po návratu jsem zastihl společnost okolo ohně. Pan revírník vybalil úctyhodný plát domácí tlačenky mezi dvěma chleby, dvakrát do toho kousl, zakřenil se a na celou společnost zahlaholil: „Dyt to je zmrzlý, to se nedá žrát.“ Obrátil se ke mně: „Tumáš, vem si to a sněz si to.“ Někteří z hajných se zasmáli, druzí ujeli pohledem stranou. Nebylo neznámé, jak jsme na tom tenkrát já i rodiče byli. Otec, kolega téhle společnosti, lesník, byl Němci vyhozen z místa a naše rodina se neslavně protloukala. Revírníkovo gesto - zvlášť v téhle souvislosti - nebyl dar, ale almužna žebrákovi, anebo kus žvance, hozený psovi.

Snad to ten člověk ani tak zle nemyslel. Trpěl komplexem, kromě jiného i pro svůj menší vzrůst a pohyboval se v jakési permanentní divadelní póze. To mi v té chvíli trapnost situace nezmenšilo. Krev se mi studem nahrnula do hlavy. Poděkoval jsem, co mi zbývalo? Nešťastný balíček jsem strčil do kapsy.

Do konce honu mne ten dar - nedar pálil. Bojoval ve mně hlad, od rána jsem nejedl, chuť na takovou vzácnou lahůdku a hanba z té ponižující scénky. Když jsem se vracel domů Vrchovou cestou na Flekačky, vytáhl jsem balíček z kapsy a do dobroty se zakousl. Nechyběl mi hlad, ani chuť, ale nedokázal jsem sousto polknout. Hořkostí se mi stáhlo hrdlo. Rozmáchl jsem se, a svačina, která za nic nemohla, letěla obloukem do zasněženého smrkového mlází.

Věřte nevěřte, nic jsem z toho nepolkl, ale ještě v noci mne probouzely palčivé křeče v žaludku.

Abych ale nevzpomínal jen špatné. Byli okolo i lidé s dobrým srdcem. Rodina Hubků na Flekačkách mne pravidelně zvala, když „na černo“, tajně a proti přísnému zákazu okupantů stloukali máslo. Neměli pro to pozvání vlastně žádný důvod. Ani jsme se vzájemně neznali víc, než s jinými sousedy. Vystavovali se nebezpečí, že bych mohl jejich „ohrožení válečného hospodářství“, třeba bezděčně, prozradit. Namazali mi ohromný krajíc doma pečeného voňavého chleba čerstvě stlučeným máslem, oroseným ještě krůpějemi smetany. Nalili jednou, dvakrát řádný kafáč vychlazeného podmáslí. Po tomhle pohoštění mne žaludek nebolel. I když bylo podmáslí studené, na duši hřálo.

2004 28.2.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: