Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Rány pod pás

Maruška byla hezké děvče. Štíhlá, hluboké tmavé oči, vážná i milá. Měla jen jednu vadu. Maminku. Ta zastávala ve vesnici úlohu místního rozhlasu, raníku, poledního listu, večerníku a zpravodajské agentury. Zvlášť horlivě se věnovala reklamě a právě tím Maruška nejvíc trpěla. Maminka velebila andělské vlastnosti své dcerky ne-li v každé, pak v každé druhé větě. Říká se, že samochvála nevoní. Chvála potomka z vlastního chovu má podobné aróma.

Maruška přes své půvaby měla o známosti bídu. Sotva se nějaký chlapec objevil v dostřelu, horlivá maminka začala tak rychle a důkladně kout železo, až rybičku, oťukávající návnadu s háčkem, poděsila.

Tohle všechno jsem neuvážil, když jsem vedle té hovorné paní v lesní školce „U pěti bratrů“ ořezával buky. Ona tentokrát ani tolik nepovídala, jako se spíš vyptávala. S živou účastí se zajímala, jak bydlím. Zda mám pokojík pěkně zařízený, kolik platím, zda mi domácí vaří snídani a večeři, zda mi prodávají mléko atd. atp. Nevinné dotazy se otáčely hlavně okolo mého podnájmu.

Nemohu tvrdit, že mne zájem netěšil. Měl jsem sotva šestnáct let a tady se o mne zajímal dospělý člověk. Odpovídal jsem rád a upřímně. Rodiče byli přece jen pár desítek kilometrů daleko a sem do mého působiště se nikdy nedostali. Tahle paní se ke mne chovala mile a mateřsky.

Několik dní na to, v sobotu, jsem jako obvykle spěchal z lesa, abych stihl vlak domů, do Vodňan. Klíč od vrátek nebyl na smluveném místě. Nedělalo mi to starosti, vrata jsem přelezl. Na svém místě nebyl ani klíč od dveří ze dvora do domu. Stačilo se trochu zamyslet, kam ho mohli domácí dát a už jsem ho měl. Namísto pod dřeváky byl pod ošatkou na schodech k půdě. Moc jsem si s tím hlavu nelámal, popadl kufr a utíkal do Písku na vlak.

V neděli večer jsem se jako pravidelně vrátil. Nahlédl jsem domácím do kuchyně a pozdravil. Proti mně vyrazil gejzír. Nebyly to niagarské vodopády, ale sedmdesát kilo živé váhy koncentrovaného vzteku. Pan domácí. Tvář rudou jako cihla, však byl také povoláním stavební polír. „Na hrubý pytel hrubou záplatu.“ bylo rčení, které mi z delšího hlasitého monologu utkvělo.

Trvalo chvíli, než jsem z krupobití nadávek a pohrůžek pochopil, oč jde. Ohlas na moji zpověď „U pěti bratrů“. Bylo těžké se bránit. Nedostal jsem se ke slovu a pomluvy, které jsem měl údajně šířit, nebyly úplná nepravda. Skutečnosti byly jen připepřeny, pootočeny a vznikla z toho překrásná kytice klevet. Dopálily by i klidnou letoru a tou můj domácí nebyl. Byl málo snášenlivý k vlastní rodině, natož pak k cizímu klukovi, který o nich šíří po vsi drby.

Bezděky jsem přilil olej do ohně v sobotu, když jsem tak hladce vyřešil problém s klíči. Byly schovány záměrně. Pan domácí se těšil, jak se popase na mém trápení, až mi ujede vlak a budu - nešťastný - hledat způsob, jak se dostat k rodičům. Chystal se uspořádat mi hned za tepla výchovný koncert. Paní domácí - z duše dobrák, která si s životním partnerem užila své - mi později vyprávěla, jak mne vládce rodinného krbu netrpělivě vyhlížel. Jak ho mohla klepnout Pepka, když nahlédl do mého pokoje a pochopil, co znamená - kufr nikde a pracovní šaty složené na židli.

Dostal jsem výpověď - přetlumočeno do slušných výrazů. Moc nešťastný jsem z toho nebyl. Žil jsem ve vsi už půl roku, znal jsem hromadu lidí a mnozí - zdálo se - mne měli docela rádi. Nejednou jsem slyšel: „Kdybyste byl řekl, mohl jste bydlet u nás.“ Prohlásil to i hajný, u kterého jsem pracoval. Objednal si ale nový nábytek a volný pokoj už volný nebyl. Podobně „do toho něco vlezlo“ jednomu sousedovi po druhém. Poučil jsem se, že mezi sympatiemi slovy a pomocí skutky je rozdíl.

Nakonec mi zbývaly dvě možnosti. Otevíraly se mi dvě dívčí náruče. Jedna, to byla má láska z prvních dní, když jsem do vesnice přišel. Netajila se, co by mi podnájem u nich sliboval. Druhá možnost - byt u Marušky. Rozdíl byl spíš v osobách, než v povaze věci.

Vycházelo najevo, že sametový výslech ve školce „U pěti bratrů“ a klevety, puštěné po vsi byly součástí plánu. Další kapitolou mělo být - nastěhování k Marušce. Dovídal jsem se, jaký útulný pokojík mne tam čeká, jaká mateřská péče, v jakém idylickém rodinném prostředí se ocitnu. Poléval mne studený pot.

Jak to, že mne, šestnáctiletého kluka tu lapali jako slibnou partiji, skoro jak Jeníka v Prodané nevěstě? Jen Kecal byl v sukni. Každé proč má své proto. Vesnice měla precedent. Chlapec z jedné místní chudé chalupy a děvče z písecké patricijské rodiny se zamilovali. Dětská láska, ale jako trám. Rodiče dívenky zkoušeli tisícerý způsob, jak mračna rozehnat. Všechno marné. Nakonec přistoupili na riskantní experiment. Užili své známosti, dostali hocha do lesnické školy a platili mu studia. Dopomohli mu, aby záhy dostal v píseckých lesích místo revírníka. Z dětské lásky - ruka v zeleném rukávě. Nešlo o starou historii. Všechno trvalo ještě v živé paměti.

Analogie byla vzdálená. Já jsem nebyl z chudé chalupy, ani Maruška z bohaté a vlivné rodiny. Nicméně rozfoukat ohýnek z malé jiskřičky stálo horlivé máti za pokus.

Bývalá láska, k níž jsem neměl sebemenší chuť se vracet, nebo Maruška? Připadal jsem si jako zajíc mezi dvěma loveckými ohaři. Otázkou nebylo, co mne víc lákalo, ale před kterým nebezpečím mám spíš utíkat. Pan domácí mi oslazoval poslední dny předplaceného podnájmu a škodolibě se šklebil. Z mého dilema, z mé pasti mělo povyražení půl vesnice. Rodiče netušili, v jakém „to be or not to be - být či nebýt“ osciluji.

Andělíček strážníček asi usoudil, že jsem na takové peripetie přece jen ještě kuře se skořápkou na jistých místech. Pošeptal mi abych se pozeptal mezi formany, kteří stahovali na Mehelníku dlouhé dříví. A záchrana se našla. I stará babička, věchýtek, která měla v mém novém pokojíčku o pěti čtverečních metrech svou almaru, byla na mne hodná a přívětivá. Ani blechy v zimě v kožichu na peci nebyly tak zlé. Ztrpčit život dovedou hlavně zlí lidé.

2004 27.2.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: