Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Rány pod pás

Maruška byla hezké děvče. Štíhlá, hluboké tmavé oči, vážná i milá. Měla jen jednu vadu. Maminku. Ta zastávala ve vesnici úlohu místního rozhlasu, raníku, poledního listu, večerníku a zpravodajské agentury. Zvlášť horlivě se věnovala reklamě a právě tím Maruška nejvíc trpěla. Maminka velebila andělské vlastnosti své dcerky ne-li v každé, pak v každé druhé větě. Říká se, že samochvála nevoní. Chvála potomka z vlastního chovu má podobné aróma.

Maruška přes své půvaby měla o známosti bídu. Sotva se nějaký chlapec objevil v dostřelu, horlivá maminka začala tak rychle a důkladně kout železo, až rybičku, oťukávající návnadu s háčkem, poděsila.

Tohle všechno jsem neuvážil, když jsem vedle té hovorné paní v lesní školce „U pěti bratrů“ ořezával buky. Ona tentokrát ani tolik nepovídala, jako se spíš vyptávala. S živou účastí se zajímala, jak bydlím. Zda mám pokojík pěkně zařízený, kolik platím, zda mi domácí vaří snídani a večeři, zda mi prodávají mléko atd. atp. Nevinné dotazy se otáčely hlavně okolo mého podnájmu.

Nemohu tvrdit, že mne zájem netěšil. Měl jsem sotva šestnáct let a tady se o mne zajímal dospělý člověk. Odpovídal jsem rád a upřímně. Rodiče byli přece jen pár desítek kilometrů daleko a sem do mého působiště se nikdy nedostali. Tahle paní se ke mne chovala mile a mateřsky.

Několik dní na to, v sobotu, jsem jako obvykle spěchal z lesa, abych stihl vlak domů, do Vodňan. Klíč od vrátek nebyl na smluveném místě. Nedělalo mi to starosti, vrata jsem přelezl. Na svém místě nebyl ani klíč od dveří ze dvora do domu. Stačilo se trochu zamyslet, kam ho mohli domácí dát a už jsem ho měl. Namísto pod dřeváky byl pod ošatkou na schodech k půdě. Moc jsem si s tím hlavu nelámal, popadl kufr a utíkal do Písku na vlak.

V neděli večer jsem se jako pravidelně vrátil. Nahlédl jsem domácím do kuchyně a pozdravil. Proti mně vyrazil gejzír. Nebyly to niagarské vodopády, ale sedmdesát kilo živé váhy koncentrovaného vzteku. Pan domácí. Tvář rudou jako cihla, však byl také povoláním stavební polír. „Na hrubý pytel hrubou záplatu.“ bylo rčení, které mi z delšího hlasitého monologu utkvělo.

Trvalo chvíli, než jsem z krupobití nadávek a pohrůžek pochopil, oč jde. Ohlas na moji zpověď „U pěti bratrů“. Bylo těžké se bránit. Nedostal jsem se ke slovu a pomluvy, které jsem měl údajně šířit, nebyly úplná nepravda. Skutečnosti byly jen připepřeny, pootočeny a vznikla z toho překrásná kytice klevet. Dopálily by i klidnou letoru a tou můj domácí nebyl. Byl málo snášenlivý k vlastní rodině, natož pak k cizímu klukovi, který o nich šíří po vsi drby.

Bezděky jsem přilil olej do ohně v sobotu, když jsem tak hladce vyřešil problém s klíči. Byly schovány záměrně. Pan domácí se těšil, jak se popase na mém trápení, až mi ujede vlak a budu - nešťastný - hledat způsob, jak se dostat k rodičům. Chystal se uspořádat mi hned za tepla výchovný koncert. Paní domácí - z duše dobrák, která si s životním partnerem užila své - mi později vyprávěla, jak mne vládce rodinného krbu netrpělivě vyhlížel. Jak ho mohla klepnout Pepka, když nahlédl do mého pokoje a pochopil, co znamená - kufr nikde a pracovní šaty složené na židli.

Dostal jsem výpověď - přetlumočeno do slušných výrazů. Moc nešťastný jsem z toho nebyl. Žil jsem ve vsi už půl roku, znal jsem hromadu lidí a mnozí - zdálo se - mne měli docela rádi. Nejednou jsem slyšel: „Kdybyste byl řekl, mohl jste bydlet u nás.“ Prohlásil to i hajný, u kterého jsem pracoval. Objednal si ale nový nábytek a volný pokoj už volný nebyl. Podobně „do toho něco vlezlo“ jednomu sousedovi po druhém. Poučil jsem se, že mezi sympatiemi slovy a pomocí skutky je rozdíl.

Nakonec mi zbývaly dvě možnosti. Otevíraly se mi dvě dívčí náruče. Jedna, to byla má láska z prvních dní, když jsem do vesnice přišel. Netajila se, co by mi podnájem u nich sliboval. Druhá možnost - byt u Marušky. Rozdíl byl spíš v osobách, než v povaze věci.

Vycházelo najevo, že sametový výslech ve školce „U pěti bratrů“ a klevety, puštěné po vsi byly součástí plánu. Další kapitolou mělo být - nastěhování k Marušce. Dovídal jsem se, jaký útulný pokojík mne tam čeká, jaká mateřská péče, v jakém idylickém rodinném prostředí se ocitnu. Poléval mne studený pot.

Jak to, že mne, šestnáctiletého kluka tu lapali jako slibnou partiji, skoro jak Jeníka v Prodané nevěstě? Jen Kecal byl v sukni. Každé proč má své proto. Vesnice měla precedent. Chlapec z jedné místní chudé chalupy a děvče z písecké patricijské rodiny se zamilovali. Dětská láska, ale jako trám. Rodiče dívenky zkoušeli tisícerý způsob, jak mračna rozehnat. Všechno marné. Nakonec přistoupili na riskantní experiment. Užili své známosti, dostali hocha do lesnické školy a platili mu studia. Dopomohli mu, aby záhy dostal v píseckých lesích místo revírníka. Z dětské lásky - ruka v zeleném rukávě. Nešlo o starou historii. Všechno trvalo ještě v živé paměti.

Analogie byla vzdálená. Já jsem nebyl z chudé chalupy, ani Maruška z bohaté a vlivné rodiny. Nicméně rozfoukat ohýnek z malé jiskřičky stálo horlivé máti za pokus.

Bývalá láska, k níž jsem neměl sebemenší chuť se vracet, nebo Maruška? Připadal jsem si jako zajíc mezi dvěma loveckými ohaři. Otázkou nebylo, co mne víc lákalo, ale před kterým nebezpečím mám spíš utíkat. Pan domácí mi oslazoval poslední dny předplaceného podnájmu a škodolibě se šklebil. Z mého dilema, z mé pasti mělo povyražení půl vesnice. Rodiče netušili, v jakém „to be or not to be - být či nebýt“ osciluji.

Andělíček strážníček asi usoudil, že jsem na takové peripetie přece jen ještě kuře se skořápkou na jistých místech. Pošeptal mi abych se pozeptal mezi formany, kteří stahovali na Mehelníku dlouhé dříví. A záchrana se našla. I stará babička, věchýtek, která měla v mém novém pokojíčku o pěti čtverečních metrech svou almaru, byla na mne hodná a přívětivá. Ani blechy v zimě v kožichu na peci nebyly tak zlé. Ztrpčit život dovedou hlavně zlí lidé.

2004 27.2.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: