Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Stromek míru a radosti

Není sporu o tom, že Vánoce jsou nejhezčí svátky. Alespoň pro nás. Myslím tím nejen Čechy, ale tu část světa, kam proniklo křesťanské náboženství a překrylo tradici oslav slunovratu.

Nejvíc se těší děti. Ale dospělí mají radost znásobenou. Vždyť dávat dárky je větší rozkoš než dostávat. Pohled na štěstí těch menších je požitek největší. Zvlášť když se u štědrovečerního stolu sejdou všichni nejbližší, celá rodina. I s těmi, kdo už na stará kolena osiřeli. U stolu si podají dokola ruce a popřejí, aby se za rok zase tak shledali, a ve zdraví.

Společná radost má tisíce podob. V každé kultuře, v každém koutě světa i v každé rodině si obecné obléká alespoň trochu osobitou kamizolku.

Štědrý den je pro děti nejdelším dnem v roce. Rodiče jsou vlastně také jen trochu starší děti. Maminka mívá práce, že jí jde hlava kolem. Říká, že by ten den měl mít alespoň dvakrát čtyřiadvacet hodin. Myslí to opravdu tak? Však ona se toho slavnostního večera také už nemůže dočkat. Nejen proto, že si konečně na chvíli sedne.

Tatínek chodíval v ten den na hon. Tvrdil, že mu doma jde ruch a shon na nervy. Asi také výmluva. Hon výjimečně nekončil „poslední lečí“ v hostinci. Tatínek se vracel domů s časným soumrakem, s tváří rozpálenou mrazem, s urousaným psem, se zajícem a bažantem, pro něž ten vzácný den neskončil dobře.

Nevařil se oběd. K snídani byl čaj se lžičkou rumu a vánočka. Kdo se postí, uvidí zlaté prasátko. A tak jsme museli vydržet až do večera. Naštěstí si maminka se sestrou Liduškou s večeří pospíšily. Sotva se setmělo a na stole se rozsvítila petrolejka, objevil se slavnostní příbor, ne ten obyčejný, každodenní.

Po rybí polévce jsme mívali dvoukilového kapra, vodňanského, se zlatými boky a hrskou šupin jen po hřbetě. Tatínek tvrdil, že právě takový je nejlepší. Bramborový salát byl uměleckým dílem Huberta, bratra. Výrobní tajemství mi odkázal. A tak musím každý rok udělat nějakou mísu také pro příbuzenstvo. Nemohu si stěžovat, že by mne práce navíc mrzela. Rád slyším chválu a hrabu nožkou. Co chudákům zbývá‚ než chválit. Však to znáte: darovanému koni...

Když jsem byl malý, dostával jsem rybu bez kostí. Řízek nemohl zachrochtat a tak se podvod na neviňátku prozradil až o pár let později. A za čas se tahle zkušenost uplatnila na dalších generacích.

Ať byla večeře sebechutnější, pro děti bývala mukou. Dospělí jedí pomalu a pečlivě vybírají kostičky. Jen Hubert jako vášnivý rybář nehledá kostičky už na talíři, odebírá je až ze rtů a vesele se s plnou pusou baví. Nevzpomínám si, že by někdy musel zajídat kostičku, vzpříčenou v hrdle tvrdým skrojkem chleba.

Konečně jsme u stromku. Maminka bere balíček po balíčku a čte, komu patří. Občas bývá připsáno něco žertovného. Míval jsem největší radost z knížky a mám i dnes. Už to nejsou leporela s obrázky Josefa Lady, ani pohádky a příběhy myšky, která se vloudila do letadla a cestovala po Evropě. I když jsem celý život kupoval hromadu knih a užíval řadu půjčoven, knize pod stromečkem se sotva co vyrovná.

Ano, pod stromečkem. Ten je symbolem a — alespoň pro nás — neodmyslitelným středem Vánoc. Na myslivně o něj nebyla nouze. Borovička ještě nepřišla do módy a tak jsme mívali jedličku. Když se rozsvítily svíčky, plamen rozpálil jehličí a místnost byla plná vánoční vůně. Oblíbená německá píseň říká: „Ó Tannenbaum... Ó jedličko, jak věrné jsou tvé lístky.“ Jehličí z ní opravdu neopadává. Spíše přisychá k větvičce. Dovoluje tak ponechat okrasu Vánoc dlouho dětem pro radost.

Několik let jsme mívali vzácnou douglasku. Její jehličí má zvlášť příjemnou vůni. Tatínek jich dal vysázet řadu podél cesty k Vodňanským Horám. Dnes jsou to vysoké stromy s výborným dřevem. Do pokoje by se nevešly a s ozdobami, cukrovím a svíčkami bychom už do jejich korun nedosáhli.

Vánoční stromek je symbolem idyly. Svého času jsem poznával i jeho stinné stránky. To když jsem začal v lese pracovat. Jako praktikant, to je něco jako učedník, jsem od poloviny prosince trávil celé dny vyhledáváním stromků pro výjimečné zákazníky. Pro běžné zájemce udělali dřevaři probírku v přehoustlém mlází. Já jsem musel přinášet do hájenky pod Helfenburkem jen stromky s hustými větvemi, rozloženými pravidelně do všech stran. Zkuste těmhle požadavkům vyhovět, když les leží pod peřinou hlubokého sněhu. Prolézal jsem houštiny, sníh v botách, sníh za krkem. Tenhle fešák vypadá slibně. Oklepu bílé polštáře z větví, ruce už mám mokré po lokty a — zklamání. Pravidelný se jen zdál. Z desítek nadějí jedna jakžtakž vychází.

Když jsem další rok pracoval v píseckých lesích, dopustil jsem se velikého hříchu. Měl jsem náročnou objednávku pro nějaké důležité zvíře z lesního úřadu. Panu Nymburskému, hajnému, na tom velice záleželo. Kladl mi na srdce: jedličku, hustou atd.

Něco jsem našel, ale pořád to nebylo to pravé. Ze zoufalství jsem se dopustil čehosi, co mezi lesnickou branží zavánělo svatokrádeží. Na Vrchové cestě byl ostrůvek krásných jedlí. Nebyly už žádné pokojové formáty, spíš něco pro náměstí. Měly patřičný rozestup, a proto pěkné pravidelné koruny. Vyšplhal jsem se na tu nejhezčí a uřízl její vrcholek, tak dva metry od špičky. Kdyby mě viděl hajný, asi by mne přerazil. Ale prohřešek nebyl stejně k ničemu. Zdola se mi zdál vršek pravidelný,ale na zemi vypadal jinak. Jedna růžice větví od druhé byla daleko. Svědectví o svém těžkém provinění jsem „zasadil“ do hlubokého sněhu.

O posledních válečných Vánocích ve čtyřiačtyřicátém jsem dostal za úkol předat německým vojákům z písecké posádky na stovky vánočních stromků. Nevybírali jsme žádné „Tannenbaum“, jedle. Podél cesty za Rozkročákem bylo na kilometr smrkové mlází. Pořezali jsme krajní řadu u samé cesty a problém byl vyřešený. Němce přivedl poddůstojník, Vídeňák. Hovořil plynně česky. Zatímco jeho komando nakládalo a odváželo fůry smrčků, bavili jsme se spolu. On mluvil a já poslouchal. Potřeboval patrně vrbu, které by svěřil své obavy a skepsi. Věřil, že ze mne nikdo kolíček k base nevystrouhá. Iluze o vítězství velkoněmecké říše byly tytam. Měl hrůzu ze samého konce války, z hodiny účtování. Zranění se mu, bohužel, hojilo a čekala ho brzy znovu fronta. Měl hořké Vánoce. A nejen on a jeho invalidní komando. Ani fůry stromků neslibovaly vytvořit jim iluzi svátků pohody a štěstí. Chybělo to hlavní — mír a pokoj lidem dobré vůle.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 22] 2002 17. prosince [str. 7]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: