Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Jan Neruda s kolárkem

Když zabodnete doprostřed Vodňan kružítko a opíšete poloměr za půldne cesty, vymezíte okruh, v němž jste potkávali nebo mohli potkat - kdybyste byli starší - svéráznou postavu. Starý vlídný pán s kulaťoučkým bříškem, v černém, s holí špacírkou, na nose cvikr se skly do elipsy. Hotový Jan Neruda z obrázku, ale bez vousů a s kolárkem. Starší rodáci už poznali, koho mám na mysli, a mladším to prozradím: katecheta Florián Fencl.

Podobnost s Janem Nerudou nebyla jen vnější. Byla i v povaze toho, co dělal, oč se snažil. Zamilován do našeho kraje vlnitých modrozelených kopců a zrcátek rybníků, bílých vesnic a bílých racků psal verše a povídky, troufal si i na román. Že nedosahoval úrovně a věhlasu malostranského Jana, to mu nemějme zazlé. Snažil se upřímně a lidé ho četli. Nebyli bychom spravedliví, kdybychom ho měřili jen dnešníma očima. Jeho oči sledovaly život a jeho péro plulo po papíře před polovinou století.

Všichni jsme nádobou hříchu, ale jeho hříšky musely být velice malé. Chodit mezi námi jako vtělená dobrota a životní rovnováha. Mírný úsměv, mírný hlas, zdvořilé pokynutí hlavou na pozdrav. Od Nerudy se lišil i tím, že jeho curriculum vitae nezkřížila žádná místní Karolina Světlá. Alespoň pokud je mi známo. Musím si ale vyhradit, že jsem ho poznal už ve stáří, kdy se celibát stává osudem i neznabohů. Utkvěla mi však v paměti přece jen jedna pikantní příhoda, která ho postihla, byť si ji ani za mák nezasloužil.

Jako vlastenec celou bytostí přivítal šťastné dny osvobození z nacistické okupace. Učinil to způsobem sobě vlastním. Do prvního z poválečných čísel Vodňanských novin, které znovu ožily po létech vynuceného odmlčení, napsal patetický článek Synové slunné Kalifornie v našem městě.

Vodňany se řízením válečných dějů ocitly na dotyku dvou spojeneckých armád a staly se svědky posledních křečí nacistické válečné mašinérie. Vystřídaly se zde nejprve americká, pak na čas sovětská a nakonec na několik měsíců znovu americká armáda.

Vraťme se k naší ústřední postavě. Pan katecheta bydlel v malém domku v uličce, jež opisuje někdejší městské opevnění. V podobném domku v sousedství žily dvě dívky, čerstvě dohola ostříhané. Nehlásily se tak do řad skinheadů, tenkrát nic takového neexistovalo. S fašismem se právě skončilo a nikdo netušil, že o pár desetiletí později s ním někdo začne znovu koketovat. Obě panny si pořídily tento účes-neúčes nedobrovolně. Dohola stříhali horliví vlastenci příslušnice něžného pohlaví, které se provinily sexuální kolaborací. Nějaký čas se poznaly podle toho, že si ovazovaly hlavu turbanem. (Hořkým paradoxem bylo, že turban nosily i ženy, postižené tyfem, vracející se z nacistických koncentračních táborů.)

Dříve než stačily našim dvěma krasotinkám dorůst vlasy alespoň na ježka, obrátily své sympatie od německé polní šedi k olivovým blůzám. Těžko posoudit, zda to bylo něco jako jistý druh pokání, a nebo působily jiné pohnutky.

Synové slunné Kalifornie měli v těch dnech pádné důvody k radosti a oslavě. Válka v Evropě skončila, skončila pro ně vítězně a přežili ji živi a zdrávi. Oslavy mezi vojáky bývají vždycky drsnější. V tom se různé ozbrojené síly dojemně podobají. Věřte mi, prožil jsem v khaki-společnosti několik desítek let.

V pokročilé noční době si pár oslavenců vzpomnělo na ona dvě děvčata a jako muži činu se rozhodli, že je bez otálení navštíví. Alkohol jim trochu zmátl směr a tak zabušili na dveře pana katechety. Než pochopili, že pán, který jim něco vysvětluje, není sok, chvilku to trvalo. Neodbývalo se to příliš tiše. Město mělo z té kočičiny na chvíli povyražení.

Lidé žili v té historické době vážnějšími událostmi a zájmy, a tak drby o noční lapálii záhy vyčpěly. Pan katecheta měl pro bujné mládí pochopení a nedělal z komára velblouda. Byl moudrý člověk a dovedl odlišit okrajové od podstatného.

Ostatně své stanovisko k válečným událostem, k okupantům a osvoboditelům vyjádřil v knize, kterou vzápětí vydal. Jmenuje se Soumrak a svítání. Je to podrobný chronologický záznam událostí ve Vodňanech a okolí za léta okupace. Takovou zevrubnou kroniku dramatické doby mohou Vodňanům závidět mnohá větší a významnější města. Kniha svědčí o tom, že pan Fencl si pečlivě vedl po celou válku kartotéku událostí. Nestačily zdaleka novinové zprávy. Už proto ne, že nepracoval objektivisticky. Zaznamenával fakta o nacistické perzekuci, která se do novin nedostala.

Škoda jen, že kniha vyšla v malém nákladu a od jejího vydáni uplynula dlouhá řádka let. Není lehké ji nalézt a seznámit se s ní. Myslím, že kdyby byl Florián Fencl odkázal našemu městu jen tuhle památku, zaslouží si ocenění.

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 17] 2003 7. října [str. 3]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: