Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Pytlák a lechtivé historky

Oko je prý do duše okno. Tak zlé to s panem Mládkem snad přede jen nebylo. Oči měl věru baziliščí. Černé trnky, věčně přimhouřené, zahlížející úkosem. Poťouchlý pohled podkreslovala našklebená grimasa, koutky úst povytažené hubenou tváří k ostrým lícním kostem. Úzký knírek à la Clark Gable to nezachránil.

Postava si s půvaby lící nezadala. Pokud se štíhlost pokládá za měřítko krásy, byl to místní Adónis. Nahrbená záda byla asi tak všechno, co se z něho na volně plandajícím kabátě a na gatích rýsovalo. V gumových holinkách klechtalo o málo víc, než holení kosti. Když se šinul s pokrčenými koleny, trochu předkloněný a neklidně těkal úzkou škvírou očí, vypadalo to, jako by se stále za čímsi plížil.

Možná, že jsem tu karikaturu zevnějšku trochu přehnal, ale věřte mi, ne o mnoho.

Mládek byl dřevař. Jestli si někdo myslí, že s takovým fyzickým fondem mohl ztěží zvládnout lesní dřinu a ještě k tomu v době, kdy veškerá technika byla sekera a pila břichatka, je na omylu. V lese se pracovalo „akordem“, plat byl podle odvedené práce. Měřil se výkon party a tu tvořili zpravidla tři, čtyři muži. Výplata se mezi nimi dělila rovným dílem. Je přirozené, že nikdo nechtěl do party „nefachčenka“. Takové firmy byly na vsi známé. Mládek mezi ně určitě nepatřil.

Chlapi se k němu přesto chovali s jistou rezervou. Ne proto, že by museli kus práce udělat za něj a on se s nimi - jak se říká - vezl. Důvodů bylo povíc. Jednak že se do vesnice přiženil a nebyl starousedlík. Byl také moc hovorný. Když se zasedlo k ohni, dřevaři pojedli a zapálili fajfky, vzal si často slovo a vyprávěl věci na pováženou. Parťáci mu tak docela nevěřili, ale nedohadovali se s ním. Bafali z porcelánek, dívali se zamyšleně do ohně a někdy to vypadalo, jako by ho ani neposlouchali. Těžká práce v lese, na poli a kolem chalupy je naučila vážit slovo.

Občas také vyprávěli. O první světové válce, o zážitcích z fronty, z cest do světa za prací. Mládek nabíral z jiného džbánku. Měl dvojí téma. Pytlačinu a ženské. O ženách to byla vlastně také pytlačina. Revírem byla cizí manželství.

Morálním normám mezi dřevaři se nepříčilo, když se k večeru vraceli z práce s pořádným kusem dřeva na rameni a když si počínali šikovně, aby je hajný nechytil. Byla mezi nimi a hajným taková nepsaná a nevyhlášená dohoda. Hajný se snažil nic nevidět a dřevaři chápali, že mu to nesmí ztěžovat.

Pytlačina byla něco jiného. Zlodějina a nebezpečná pro pytláka i lesní strážce. Chytat do drátěného oka bylo ohavné mučení zvířat. Na pytlačení s puškou se pohlíželo jako na zhoubnou vášeň, která odvádí muže od užitečné práce a starostí o rodinu a hospodářství. Navíc za války byly na to drastické tresty.

Utkvělo mi v paměti Mládkovo vyprávění, jak střílel zajíce uprostřed polí za bílého dne. Když jel s kravami orat, připevnil k pluhu pušku s upilovanou hlavní. (Dnešní mládež ve stáří do padesáti let si umí sotva představit, jak taková orba s kravským potahem vypadala. Postupovala rychlostí jedné námořní míle za hodinu a lechtala matičku zemi někdy až do hloubky jedné pídě.) Zvěř je méně ostražitá, když se s člověkem pohybují domácí zvířata - s výjimkou psa pochopitelně. Když ušák vyskočil na krátkou vzdálenost, zpečetil svůj osud. Rána se v polích daleko rozlehla, ale hajný s triedrem na pokraji lesa marně pátral po původci. Oráč pokračoval v bohulibém díle, jako by ho nic kromě rovně odkrajované brázdy nezajímalo. K večeru nasekal na mezi trochu trávy, hodil ji na vůz a úlovek pod ni.

Zkazky o lovu žen byly barvitější. Nezdálo se však, že by si Mládek peprnými historkami získával oblibu, nebo dokonce obdiv. Ani druzí dřevaři nebyli svatí. Alespoň v mladším věku. Dávat to ale u ohně k lepšímu, to se obecným mravům příčilo.

Chlubná vyprávění muže, který nevynikal ani tělesnou krásou, ani duševním bohatstvím vyvolávala v mysli posluchačů otázku, co mohlo ženy do jeho náruče lákat. Všechno si vymýšlel? Byla tu jedna indicie, důkaz, byť nepřímý. Jeho vyšeptalá lýtka. (Heinrich Heine končí báseň, věnovanou půvabům něžného pohlaví: „Lýtka mi hubnou víc a víc. Od čeho? Od studování.“) Ještě jedna okolnost napovídala, že nějaké fluidum přece jen musel mít. Jeho manželka.

Představte si jeho smutnou postavu a tvář a vedle něho docela pěknou, urostlou paní. Pracovala také v lese. Od jara do podzimu ve školce, při zalesňování holin, při sběru klikoroha, při spalování větví a kůry stromů, napadených kůrovcem. V jedné věci si s manželem neměli co vyčítat. Náramně si potrpěla na košilaté řeči. Nechlubila se zážitky, to ne, ale sex byl trvalka v její vyřídilce a zřejmě i v myšlení. Ženské okolo ní si nestěžovaly a braly ji jako baviče.

I když vedla špatné řeči, neměla zlou povahu. Pracovalo s námi děvče z nešťastné rodiny. Staralo se o dlouhou řadu mladších sourozenců. Maminka jim zemřela a otec, dost těžkopádný v práci i myšlení, sotva stačil rodinu uživit. Jednou, když ženské vysazovaly buky na Vrchové cestě, děvče se ustrašeně krčilo a otáčelo, aby skrylo zakrvácené nohy. Z tuctu ženských to byla právě paní Mládková, kdo vzal povyrostlejší dítě pod paží, odvedl je stranou, pomohl mu a vysvětlil, oč jde. Ten človíček, který se staral o šest sourozenců, neměl nikoho, kdo by se postaral o něj. Žil už nějaký čas v hrůze, že má jakousi strašnou nemoc.

Mládkovi děti neměli. Jak to na vsi bývá, vina se připisovala ženě. V mládí užívala a co má teď z toho... Osud se ale přetočil, když už se nikdo nenadal. Paní Mládková měla čtyři křížky za sebou a na obzoru se rýsovala padesátka, když jí postava začala kulatět. Sousedé nevěřili vlastním očím a dlouho to připisovali dobrému papání. Čirou náhodou - nějaký čas po skončení války - ubytoval se u Mládkových voják. Byl také z vesnice, až někde za Volhou a v hospodářství vydatně pomáhal.

Říkalo se, že v kom se rodička zhlédne, tomu se děťátko podobá. Tady bylo to zhlédnutí očividné. Co tomu říkal otec, který se tak často chlubil uměním kukačky propašovat vajíčko do cizího hnízda? Světe, div se! Nenašel by se šťastnější a pečlivější táta. Jen o těch svých mladických záletech nějak přestal mluvit. Ani paní Mládková už nebavila ženské na kopání košilatými historkami. Oba teď měli na stará kolena jiné starosti a radosti.

Vodňanské noviny roč. XVI. [č. 3] 2005 15. února [str. 6]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: