Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Účel světí prostředky

Tahle jezuitská zásada bývá spojena s představou středověké inkvizice, mučení kacířů, autodafé. Dnes by se už s takovými prostředky v kulturnější části světa mnoho nepořídilo. Na Vodňansku působil léta kněz, který onu zásadu uplatňoval jiným způsobem, řekl bych moderněji.

Přišel do města jako kaplan a od první chvíle se od tradiční vizáže a chování kněží lišil. Oblékal se a vystupoval stejně jako druzí jeho vrstevníci. Hrál s kluky na tržišti fotbal, kupoval si u Hejny zmrzlinu v kornoutu a bez ostychu si na ní pochutnával. Nenosil hlavu k jedné straně a zbožně pochýlenou. Odkládal dokonce kolárek, když se přijel na červené jawě k Záhorskému koupat. S přítelem, mladým regenschorim si přivezli každý na tandemu svoji slečnu. Některým lidem z toho padala brada a pusu zapomínali zavřít. Nevěděli, jak z rozpaků. Zda se mají tvářit, že nic nevidí, anebo přece jen pozdravit „Pochválen buď...“

Mnohým se zdálo, že takové normální chování je u kněze něco nenormálního, snad i nemravného a pohoršujícího. Nejméně si lámal hlavu s podobnými předsudky a odsudky sám doktor teologie. Alespoň se tak tvářil.

Pozoruhodné bylo, jak rostla jeho obliba. Zvlášť mezi inteligencí. Získával si autoritu vzděláním a vtipem. Na půdě kostela je uplatňoval při obřadech, které oprošťoval - pokud bylo možno - od zbytečné teatrálnosti. Měl bohaté osobní kontakty. Neomezoval se na okruh věřících. Zdálo se, že má ke všem lidem stejně blízko. Dovedl se zasmát, udělat vtip, přijmout anekdotu. Ke kamarádům, s kterými se stýkal, patřil i duchovní jedné protestantské církve.

Když byl povýšen na vlastní faru ve vesnici nedaleko Vodňan, táhla se řada lidí z města za ním. Nevím, nakolik odpovídala skutečnosti, ale provázela ho pověst Casanovy. Vyprávělo se, jak jedna paní učitelka, důstojná svobodná dáma v letech, opouštěla faru při měsíčku oknem. Proč by nemohla odejít dveřmi? Kvůli kuchařce? Myslím, že tyhle historky byly hodně připepřené. Asi je vymýšleli muži, kteří se netěšili u krásného pohlaví takové oblibě jako pan farář. Na popularitě mu tím neubrali, spíš naopak. Pikantní historky lákaly kupodivu zvlášť tu část věřících, která se měla cítit zálibami velebného pána ohrožená. Nejedna žena z okolních vesnic pociťovala zvláštní zbožné nutkání, nasměrované právě na ten barokní kostelík na kopečku, kde sloužil mši onen pomenší, pěkně rostlý pan farář s mužnou tváří, hnědýma pichlavýma očima a sympatickým hlasem.

Anekdoty o jeho mužných kvalitách byly s velkou pravděpodobností smyšlené, ale že si nedělal starosti s celibátem a nepředstíral, co je nad síly zdravého chlapa, bylo očividné. Tím, že se netvářil, jako by byl z jiného těsta než druzí, byl lidem bližší.

Znal jsem z té vesnice děvče, které neoplývalo zbožností, ale v neděli ráno se neodvážilo mši vynechat. Pan farář měl z kazatelny celou farnost jaksi „na povel“. Když si někoho „vypůjčil“, nemusel jmenovat a postižený byl jako na pranýři. Dovedl to dělat tak, aby si lidi pěkně přidržel, usměrnil, ale neodradil.

V květnových dnech pětačtyřicátého roku, kdy lidé prožívali historické chvíle osvobození od nacismu, pan farář vystoupil jako kapitán partyzán. Jak to s jeho odbojářskými zásluhami doopravdy bylo, to se už po více než půl století těžko ověří. Skutečností však je, že si ani v tuto chvíli nenechal roli ve vsi vypadnout z rukou.

Pamatuji si na jeho účast při ustavující schůzi komunistické strany. Konala se v hospodě vzápětí po osvobození. Když se podepisovaly přihlášky, prohlásil, že ještě nemá direktivy z vyšších církevních míst, ale bude-li to přípustné, bude první, kdo do komunistické strany vstoupí. Zůstalo, přirozeně, jen u slov.

Kdykoli v jeho ovčíně zavál silnější vítr, pospíšil si, aby nezůstal bokem a neztratil kontakt. Podle téhle zásady udržoval léta vztah příměří se zemědělským družstvem a přátelství s rodinou předsedy. Prosperující družstvo měnilo ráz a způsob života vesnice, ale kostel a kněz v něm měli významné místo.

Nedá se změřit, nakolik moderní jednání zvýšilo v okruhu jeho působení hladinu zbožnosti. Zdálo se však, že mnohé podřimující ze stáda oveček vyprovokovalo k živější reakci. Zda to bylo vždycky v intencích, jež velebný pán sledoval a posloužilo účelu, je pod otazníkem.

Když farář zemřel, byla to událost nejen pro farnost, ale i pro město. Lidé se s ním přišli rozloučit ne „z musu“, ale upřímně. Jedni ho měli rádi, druzí méně, ale nedalo se upřít, že byl osobností, která se do historie kraje zapsala.

2002 2.7.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: