Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Salto

Jako všichni kluci jsem měl rád ztřeštěnou jízdu. Naštěstí mi k tomu nesloužila žádná HP a tak jsem to v poměrném zdraví přežil. Nějaké rozbité koleno se nepočítá. Mé vášni pro rychlou jízdu sloužilo jen jízdní kolo.

Byl hezký den na sklonku léta. Okupace a válka skončily a na obzoru se rýsovaly šťastnější časy. Přijali mne do lesnické školy a nemohl jsem se dočkat, kdy už to požehnání začne. Těšit se do školy není obvyklé. Ale po dvou letech se sekerou a pilou na to človíček, i sedmnáctiletý, pohlíží jinak.

Jel jsem z Vodňan do Písku zařídit si pár věcí a hlavně poptat se, kdy už se školy dočkám. Všechno bylo ještě pořád v takové improvizaci a nejistotě.

Jízda rychlá a ještě rychlejší byla rozkoš. Brzdu jsem velkoryse ignoroval a i z nejprudších vršků ještě kolo do krajní míry rozšlapal. Měl jsem báječnou náladu, slunko svítilo a letěl jsem krajem jako pták.

Až někde u Nových Dvorů jako by do symfonie bujarých melodií pobrukoval falešný tón. Řídítka mne nějak špatně poslouchala. Nepřikládal jsem tomu velkou váhu, ale rychlost jsem přece jen o vlásek zmírnil. Tak jsem s kopce od kapličky vpadl do píseckých ulic. Veliký provoz nebyl, většinu aut ještě lidé nesundali se špalků, na kterých odpočívaly po léta války.

Kmitl se kolem mne hotel Dvořáček - i s Alšovými obrázky, pro které jsem teď měl málo smyslu - když se to stalo. Všechno trvalo jen okamžik. Naproti knihkupectví pana Michla se dlažba zčista jasna zjančila. Vylétla proti mně, popadla mne za ramena a přejela struhadlem po zádech. Domy se rozvířily v pitoreskním kolotoči. Všechno vylétlo z kloubů a nic nezůstalo na svém místě. Když jsem se po několika nekonečných vteřinách vzpamatoval, přibíhali ke mně lidé. Někteří mi spěchali na pomoc a jiní se běželi podívat, co ze mne po tom hrozitánském pádu zbylo. Muselo to vypadat na pohled hůř, než jsem to sám prožíval.

Přední kolo i s vidlicemi se ulomilo a já udělal ve vzduchu přemet. Zachránila mne rychlá jízda. Jet pomaleji, padl jsem celou váhou na obličej, na hlavu. Takhle jsem udělal ještě ve vzduchu poloviční kotrmelec a přistál klouzavým letem na zádech. Nebyl to sice přistávací manévr tak docela ideální, hlava, rameno a loket si také přišly na své, ale proti tomu, co hrozilo, to byla idylka. Nejhůř to odnesla záda. Přesněji řečeno košile na zádech. Už neexistovala. Několik metrů klouzavého letu po žulovém dláždění na ni působilo jako pohlazení žraločí kůží. Kromě límečku a krátkých rukávů zbyla jen přední polovina. Jedna dobrotivá babička z protějšího domku se nemohla na má odhalená a odřená záda dívat a darovala mi tílko. Netlačilo mne, vlálo jako krinolína, ale darovanému koni... znáte to.

Utvořil se okolo mne kruh zvědavců a radilů. Nejprve se chvíli divili, že ještě pořád stojím a nepadám v opožděné agónii. Pak přešli k věcné stránce a k řešení vzniklého problému. Správkárna pana Bendy byla všeho všudy pár kroků. Potíž byla v tom, že kola sice spravoval, to ano, ale náhradní součástky neměl. Ty se prodávaly na druhém konci města. Nu dobrá, vydal jsem se tam. Co mi zbývalo? Nebylo to ale tak jednoduché. Jedinou nesnází nebyla promenáda přes město v apartním tílku, jež na mém odřeném pozadí vlálo jak příslovečná turecká fangle. Byly tu vážnější problémy. Součástky na kolo se vydávaly jen na zvláštní poukazy a takový poukaz jsem mohl dostat jen v místě, kde jsem byl přihlášen k trvalému pobytu, respektive na úřadě, kam toto místo příslušelo. Zkrátka a dobře ve Vodňanech. A kéž by to byl jen ten poukaz, co mi chybělo! Aby byla míra pechu dovršená, neměl jsem sebou ani korunu. Tak, a teď jděte s takovým vybavením shánět po Písku nové vidlice ke kolu.

V ulici naproti zemědělské školy jsem našel obchod, který mi měl přinést spásu. Nevypadal jsem asi příliš sebejistě, když jsem vešel do krámu a zvonek nade dveřmi přivolal majitele. Čtyřicetiletý podmračený muž si vyslechl mou odysseu. Co se mnou teď provede? Přijít nakupovat bez poukazu, to ještě pořád, i když už bylo pár týdnů po válce, platilo za opovážlivost. Ale jít kupovat bez peněz, to byl špatný a drzý vtip. Pan Huleš, tak se obchodník jmenoval, si mne zkoumavě měřil. Koktal jsem: „Prosím vás, přivezu vám párek koroptví.“ Naivita mého ujištění byla asi garancí upřímnosti. Zadíval se mi pronikavě do očí, stáhl obočí do přísného trojúhelníku a vyslovil osudovou, alespoň pro mne v té chvíli osudovou větu: „Já ti věřim.“ A dal vyplašenému klukovi, kterého viděl poprvé v životě jen tak, jak se hrubě říká „na ksicht“ nové vidlice. Takový počin sice běh světa neobrátí, ale zůstává člověku mezi tím nejhezčím v paměti.

Teď bych už vyprávění jen protahoval, kdybych podrobně líčil sérii dalších komplikací, které mi škodolibý osud nastražil, když už mne měl jednou tak pěkně v hrsti. Vypočtu to jen ve stručnosti. Když jsem nové vidlice vítězoslavně donesl panu Bendovi, také jsem mu musel chvíli vysvětlovat, že mám tu drzost chtít po něm práci zadarmo, respektive na dluh. (Dělalo to patnáct korun.) Pak zjistil, že chybí pár šroubků a podložek, které se při pádu někam zakutálely. Šel jsem je hledat a našel. A když už jsem konečně v podvečer ujížděl k Semicím a k Selibovu, ulomil se mi pedál a tak jsem střídavě s kopců sjížděl a do vršků tlačil. To už byla ale celkem maličkost.

I když mi v sepraném tílku od hodné stařenky nebylo ve večerním chladu nijak zvlášť teplo, u srdce mne hřálo pomyšlení, že s léty války a surovostí lidská dobrota nevymřela.

2002 19.3. - 2005 9.3.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: