Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Dvě stě liber chlapa

Lojza a Bořek byli nerozlučná dvojice. Vážený čtenář už to ví z předchozího vyprávění. Tohle přátelství nebylo založeno ani tak na příbuznosti povah, jako spíš na protikladech. Doplňovali se. Kde měl jeden slabinu, mohl se opřít o druhého.

Vzájemnou zdvořilost nepěstovali, slušnost pokládali za zbytečný přepych. Většinu sporných otázek - a to byla každá druhá - řešili ne-li hádkou, pak hlasitou výměnou názorů. Ta by ovšem - vzhledem k použitým výrazům - stěží prošla mravnostní cenzurou. Když jeden posílal druhého do nepatřičných míst, bylo to jako v písni refrén. Jejich kontraverze se podobaly sršení jisker mezi elektrickými póly. Ke krátkému spojení nedocházelo. I když se vzájemně seřvali či dořvali, nestávalo se, že by jeden z nich hledal podporu u někoho třetího. Byli jako dvě šelmy, které na sebe cení tesáky a seknou po sobě tlapou, ale nevybočuje to z rámce jejich soužití a družnosti. Tak jsme je vnímali po čtyři roky společného studia v písecké lesnické škole.

Byl-li Lojza zevnějškem a vystupováním něco jako manekýn, Bořek připomínal mužné krasavce z titulních stránek rodokapsů. Jestliže se Lojza nesl jako panenka, zdvíhal ramena a zatahoval břicho, Bořek působil spíš přetlakem fyzických sil a grácií ledního medvěda. Nemusel nic předstírat. Sílu a pružnost ocelového péra neutajil ani pod sakem se zeleným límcem.

Podle jeho tváře mohl Zdeněk Burian malovat prospektory na Klondiku. Mocná čelist, orlí nos někdy přeražený, s hrbolkem, který zvýraznil energický profil. Široké čelo mírně skloněné a nad ním hříva hustých tmavě kaštanových, neposlušných vlasů. Chlapskou vizáž dokresloval hluboký bas jak ze sudu.

Měl-li Lojzík věčně potřebu poutat pozornost exhibicionismem, Bořek se navenek vyznačoval klidem a rovnováhou. Něco jako lev v kleci, maskující sílu a napětí rouškou dřímoty. Jezevec nebyl, to ne. Kamarádské partě se nevyhýbal. Uměl vyprávět a jeho historky měly říz. Nechlubil se, spíš pikantní zážitky kořenil sebeironií.

Když se Lojza nechal jednou vyprovokovat, aby si oblékl boxerské rukavice, ukázalo se, že za vypjatou hrudí nebije právě nejstatečnější srdce.

S Bořkem to bylo jiné. Zaboxoval si často a s chutí. Co mu chybělo na stylu a zkušenosti, nahradila medvědí síla. Měl úder jako ránu kovářským perlíkem. Když jsme se spolu kočkovali, měl jsem co dělat, abych technikou a prací nohou vyrovnával jeho fyzickou převahu. Jednou jsme se oklepávali v šumavské ubytovně, kde bylo mezi kavalci málo místa na úniky a side-stepy. Když se Bořek ocitl na okamžik v koutě, pomohl si ranou, do které vložil víc než treningovou ráži. Zásah do brady si nemohu nepamatovat.

Podobný pocit, jako by mne kopl do hlavy kůň jsem měl do té doby jen jednou. Nebylo to při zápase v ringu, ale při přátelském potýkání s americkým vojákem před vodňanskou školou. Soupeř byl dokonce o něco menší než já, ale dělník z doků. Měl jsem tehdy také omezenou možnost tancovat a ráně se vyhnout. Praskl mi řemínek u sandálu a botka visela a překážela „na půl žerdi“.

Bořek byl nadán neobyčejnou živočišnou silou snad ve všem. Měl i chrup jako šelma. V trochu přisnědlé tváři zářily krásné bílé zuby. Zatím je ani kouření o sněžnou barvu nepřipravilo. Neměl ve zvyku demonstrovat sílu, ale zuby byly výjimkou. Měl parádní číslo. Zdvihal v zubech rýsovací prkno, na které položil plnou aktovku.

Jeho krásný chrup měl však v knize osudu pochmurné příští. Jednoho nedělního večera se vracel od rodičů. Bylo pozdě a správce internátu vypnul elektrický proud. Bořek postavil kufr do pokoje a na chvilku si odskočil. Když se potmě vracel, o kufr zakopl a padl tak nešťastně na hranu stolu, že si dva krásné přední zuby vyrazil.

Lékař mu udělal provizorní náhradu, než se dáseň vyhojí. Bořek se šibeničním humorem s ní prováděl atrakce. Vysunul volné zoubky přes spodní ret a křenil se jako zajíček. V příští moment je přisál na patro a rozzářil se hollywoodským úsměvem.

S oblibou dráždil profesory. Tehdy přišly s americkou armádou do módy žvýkačky. Starší lidé v tom spatřovali něco z obyčejů hovězího dobytka. Bořek při hodině okázale pohyboval čelistí, a aby nebylo pochyb, oč jde, občas povysunul mezi rty kraj bílé protézy.

„Nováku, nežvýkejte!“ - podrážděný imperativ profesora.

„Nežvýkám, pane profesore.“ Bořek vrátil protézu na patřičné místo a zazářil nevinným úsměvem. Pronesl své ohrazení jasným hlasem, který nepřipouštěl pochyby, že má ústa prázdná.

Kolem Bořkovy protézy se odehrály různé historky. Jedna zvlášť drsná. Na pokojích vedle dveří byla umyvadla s tekoucí vodou. Jak už to na světě bývá, sloužila někdy, zvlášť v noci, i k jinému účelu, než k mytí. Bořek to nedomyslel, když si před spaním postavil skleničku se zubní protézou do umyvadla... I takové věci se někdy stanou.

To byla epizodka sice nechutná, ale venkoncem drobnost proti tomu, co měl osud na nešťastného Bořka ještě přichystáno. Nadešel den, kdy mu lékař nasadil můstek, připevněný na dva sousední zbroušené zdravé zuby. To bylo dopoledne. Odpoledne si šel zahrát hokej. Výborně bruslil a bodyček při jeho postavě budil respekt. Jedna nešťastná rána pukem a Bořek držel nový můstek v hrsti i se zbroušenými, před chvilkou ještě zdravými zuby. Tomu se říká pech.

Bořek ale v zásadě smolař nebyl. Nedá se říci, že by se mu smůla lepila na paty. Pokud šlo o zuby, to ano, ale jinak byl spíš „nedělňátko“. Neměl ve zvyku a neměl ani zapotřebí podbízet se. Většinou se tvářil spíš zamyšleně, trochu uzavřeně, jako by „nad věcí.“ To lidi okolo něj dráždilo a nutilo, aby se ucházeli o jeho pozornost. Platilo to i o děvčatech a někdy i o ženách, které už - vzhledem k věku - mohly mít pubertální romantiku za sebou.

Jestliže Lojza byl, pokud jde o pikantní zážitky, do krajnosti sdílný, Bořek neměl ve zvyku se svěřovat. Zdálo se, že je vůči ženám hrubý až cynický. Jak se to projevilo v jeho dalších osudech po skončení školy a v manželství, to nevím. Za celá léta jsme se pak letmo potkali jen jednou či dvakrát.

Překvapila mne zpráva o jeho životním finále. Zamiloval se. Doopravdy a silně. Doháněl, co v mládí po citové stránce zanedbal? Nebo si s ním na stará kolena zahrál škodolibý osud a potrestal ho za všechna zlomená a zhrzená něžná srdce?

Bylo v tom něco z poezie mládí, která ho tehdy lákala ke komediantským maringotkám a hlavně k jejich sukním. Přicházel do let, kdy už ve službách sexu slouží spolehlivě zpravidla jen oči. Přesto se mocný oř jeho touhy ještě jednou a naposled vzepjal. Nevím, zda byla jeho láska opětována, ale bez ohlasu nezapadla. Vyvolala bouřlivou odezvu u manžela postižené krásky a u širšího mužského příbuzenstva.

Na Bořka nastal hon. Čpělo to Sicílií a vendetou. Snažil se manévrovat. Jeden den volal příteli: „Dyby něco, tak sem na dnešek spal u tebe.“ To byla poslední zpráva. Krátce nato přišlo parte.

Co se stalo? Fantazie má hranice v nedohlednu. Skončil Cyrano? Nebo jen uhaslo srdce starého pána, který měl už raději sedět na lavičce a těšit se pohledem, jak si vnoučata na písku lepí bábovičky?

2004 7.3.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: