Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Ledovou nocí

Byla tu dobrá parta. Sešli se lidé z různých koutů Jižních Čech, různých povolání, různého postavení. Sžili se a spřátelili. Sblížilo je bydlení po dvou, po čtyřech ve společných pokojích. Každé dopoledne poslouchali přednášku. Bylo to koncem čtyřicátých let a nové myšlenky nebyly oposlouchané. Odpoledne se témata probírala v kroužcích a v podvečer se zase všichni sešli a diskutovalo se. Byli tu starší vážení páni, kteří se poněkud ostýchali, že se musí znovu učit a nejde jim to už tak snadno, jako mladším. Byla tu paní z vesnice, která nad každým objevem upřímně spráskla ruce. Náčelník státní bezpečnosti z Prachatic, partyzán, žil ještě polovinou duše v lesním bunkru. Nejmladší byli dva dvacetiletí a já jeden z nich. Měli jsme výhodu, staré myšlení nás nezatěžovalo a v nových myšlenkách jsme byli jak ryby ve vodě. V diskusích jsme se vzájemně trumfovali. V odpoledních kroužcích jsme byli na roztrhání. Naše nápady, byť zhorka zkvašené, šly na odbyt.

Zajímavá postava byl vedoucí kurzu. Před válkou byl důstojníkem. Vyprávěl. Dopoledne zašel do kasáren a podepsal pár písemností, které mu připravil výkonný rotmistr. Nechal si osedlat koně, oblékl bílé rukavičky a jel s podkoním za město na cvičiště. Chvíli se díval, jak poddůstojníci prohánějí „manšaft“, přeskočil pár překážek a vrátil se domů. Tím jeho každodenní zaměstnání skončilo a zbývala jen nuda. Někteří kolegové lovili sukně, druzí zalévali dlouhou chvíli pivem nebo šampaňským, podle momentálního stavu financí. Jiní holdovali dvaatřiceti loupežníkům. Protože byl bohatší duše, nic z toho hubeného výběru ho neuspokojovalo. Našel si dvojí potěšení. Sport a četbu. Protože měl na obojí času nazbyt, dotáhl to poměrně daleko. Ve třicátých letech reprezentoval Československo v nářaďovém tělocviku na olympiádě. Tělesný fond no to měl. Byl menší, ramenatý, pletence svalů i po pěti křížcích jako gladiátor. Sport, ani ten vrcholový, nebyl ještě prostředkem k obživě, ale zábavou. A tak si náš atlet skombinoval dost svérázným způsobem hrazdu, bradla, kruhy a koně na šíř a nadél — s krasobruslením. Ani v tom se nespokojil s průměrem. Protože nejen chlebem a nejen sportem živ je člověk, doplňoval tělesná cvičení bohatou duševní potravou. Jako absolvent klasického gymnázia miloval antická díla v originále. Poněkud atypická marciální postava, že? Kapitán, pošvihuje si jezdeckým bičíkem o holinky a čte za rachotu pušek na střelnici hexametry Ovidiových Metamorfóz.

Jako vedoucí vzdělávacích kurzů v zámečku Sokolov v lese nad Českými Budějovicemi, to už byla jiná. Zde našla jeho inteligence a erudice živnou půdu. Ani vzpory a sklopky na bradlech nepřišly nazmar. Každé ráno obšťastnil posluchače osvěžující či zničující rozcvičkou.

Požehnané týdny našeho studia rychle uběhly a konal se večírek na rozloučenou. Každý hleděl něčím přispět. Písecký cukrář upekl z omezených potravinových přídělů dort, prachatický partyzán zahrál na mandolínu, já jsem zarecitoval Wolkerovu Baladu o námořníku. Dort měl větší ohlas než verše, ale to už tak bývá.

Hodina pokročila, lidé se loučili a budova se vyprazdňovala. Každý mířil na jinou světovou stranu. Měl jsem štěstí. Přes Vodňany jeli hned dva kolegové. Pro oba přijely služební limuzíny. Obrátil jsem se na ně s prosbou a oba mne ujistili: Spolehni se. Byli to velcí hodnostáři, ale týdny společného života nás sblížily. Nejednou, když potřebovali něco napovědět, klepali mi přátelsky na rameno. Měl jsem teď jen problém, jak to udělat, abych ani jednoho, ani druhého neurazil. Ve dvou vozech zároveň jet nemohu. Sednu si k tomu, kdo bude odjíždět první a druhému vysvětlím, že bych byl rád doma co nejdřív. A bude to.

Leč nebylo. Než jsem se vzpamatoval, byly obě limuzíny, každá s jediným pasažérem, pryč. Na mne si jeden ani druhý nevzpomněl. Takhle vypadá rub srdečných vztahů - řekl jsem si a byl jsem o životní zkušenost bohatší.

Zkušenost nezkušenost, ale jak se teď dostat domů? Ještě tu byl písecký cukrář. Měl sice jen červenou aerovku, ale jel také přes Vodňany. Jenže ten by mne musel posadit vzadu na rezervu. Na každém sedadle už měl půldruhého cestujícího.

Jaképak problémy, když má člověk dvacet let? Popadl jsem papírový kufr s knihami a špinavým prádlem a vystartoval s kopce přes Včelnou k Budějovicům. Až mne dohoní nějaké auto, zamávám a svezu se.

Počasí bylo nevalné, ale do města nebylo daleko. Únor. Nastávala mrazivá noc a ledový vítr hnal od západu ostré vločky sněhu, jež bodaly do tváří. Za hodinu, za půl druhé se mé kroky rozléhaly prázdnými budějovickými ulicemi. Namířil jsem si to přes náměstí. V centru nejspíš něco vhodného najdu. Ale marné naděje. Celé město spokojeně a hluboce spalo. Kdepak auto, které by se strojilo k výjezdu. Ani chodec se neobjevil. I ten poslední pes musel zcepenět, nebo alespoň zalézt před mrazem mezi popelnice. Ani zatoulaného Alíka jsem nepotkal, natož človíčka.

Kojit se bláhovou nadějí, že se v Budějovicích setkám s něčím jiným, bylo dost naivní. Veliké maloměsto. Skončila pracovní doba a hodina nákupů. Vyprázdnilo se divadlo a kina, dodrnčely tramvaje a život na ulicích se zastavil. Lidé zamkli domovní dveře a kdo tu nebyl doma měl smůlu. Když jsem tu později bydlel, neměl jsem rád nedělní odpoledne. Jako když se srazí mléko - lidé se zapouzdřili do rodinných klubíček. Tenkrát se to nedalo svést na televizi, ta ještě nebyla.

Co jsem tedy mohl čekat v oné únorové půlnoci okolo Samsonovy kašny za dopravní ruch?

Ale to nic. Však mne někdo dohoní cestou. Překročil jsem most přes Vltavu a prošel Čtyřmi Dvory. Zatím mi síly ani optimismus nechyběly. Vichr zaháněl pocit samoty. Zpíval mi do uší a vytvářel bojovou sportovní atmosféru.

Ve městě se ostrá západní fujavice ještě jakžtakž krotila. Domy jí nastavovaly ramena. Sotva jsem minul poslední stavení, vítr se do mne opřel znásobenou silou. Na levé straně cesty směrem od Netolíc vystřídaly rodinné domky malé rybníky s řídkými olšemi a vrbami. Okolo rozcestí u historické hospody Ruského cara Alexandra vichřice triumfovala. Rozběhla se volným prostorem, širými pláněmi. Sjížděla se strání a zvedala se na pahrbcích jak na skákacím můstku. Mnoho nového sněhu nepadalo, ale ten, který tu už byl, si nedal pokoj. Zmítal se ve větru, otáčel se v divokých vírech, hnal se o závod v prudké nízké přízemní metelici. Vypadalo to, jako by se celá země dala do pohybu. Silnice byla napříč pokreslená sněhovými jazyky, šipkami od leva doprava, od západu k východu. Jak tím projedou auta? přemýšlel jsem. Ale zbytečně. Žádný ztřeštěnec se do téhle Sibérie nevydal. Hodina za hodinou ubíhala a jediný vůz se neobjevil.

Dobrou náladu jsem zatím neztrácel, ale začínala mi dělat starosti výstroj. Na zimní tůru nebyla nejvhodnější. Tříčtvrteční kabát přes dvouřadové sako a dlouhé kalhoty po bratrovi, to ještě nebylo tak zlé. Horší už byly střevíce, klobouk a tenké rukavičky. Nevěděl jsem, kdo komu víc slouží, zda klobouk mně, nebo já klobouku. Na uši se natáhnout nedal, ale vítr se o něj neustale pokoušel. Pravé ucho na tom nebylo zle. Obráceno k široké planině rybníka Bezdrevu, která nás dlouho v povzdálí provázela, bylo tohle ucho za větrem jako za kamny. S levým to bylo horší. Každou chvilku je zaplácla hrst ledového sněhu. Ani to ještě nebyla žádná tragedie. Byla to alespoň masáž a oživila krevní oběh. Horší byly minuty vytrvalého suchého mrazivého větru.To jsem přestával boltec cítit. Nevěděl jsem, zda mám třít ucho, držet klobouk, nebo se starat o kufr. Ten sice zimou netrpěl, nehrozilo, že ho vítr vezme a bude ho honit po polích, ale jednu ruku vytrvale zaměstnával.

Do jisté míry mi pomáhalo, že jsem cestu z Budějovic do Vodňan znal. Nejednou jsem ji projel na kole. Když jdete neznámou trasou, je to horší. Stálý otazník co se objeví za zatáčkou, co za kopcem jako by putování prodlužoval.Takhle jde člověk od jednoho terénního znamení k druhému, od etapy k etapě, celek se rozdělí na stravitelnější sousta. Procházel jsem Blata. Češnovice, Pištín, Plástovice. Když se vlevo, stranou od silnice objevil Sedlec, připadal jsem si, jako bych už byl napolovic doma. Přešel jsem ještě jeden, dva kopce a byla tu trať lokálky z Dívčic do Netolic. Hned za ní vpravo dřevěná hájovna spolužáka z lesnické školy. Vzbuďte kamaráda ve tři, ve čtyři hodiny v noci. Jen jsem si s povzdechem představil, jak si Karlíček spokojeně v teplé peřince vedle své hezké paní hajá a stáhl jsem si klobouk hlouběji přes omrzlé ucho.

Čím dál jsem šlapal, tím méně jsem vnímal podrobnosti cesty. Stále víc jsem se propadal do polosnu a vykonával pohyby mechanicky. Šel jsem hluboko nakloněn k levé straně, jako by mi silný a vytrvalý vichr od západu, od Prachatic sloužil za podpěru, za podušku. Moc ale tahle poduška nehřála. S podivem jsem zjišťoval, že se mi zdají sny. Byly docela hezké a příjemné. Hezčí než únavná a ledová skutečnost. Vzpomínal jsem na příběhy, kdy člověk v mrazu usnul, aby se už neprobudil. Šel jsem a dřímal, ale k tragickým koncům to mělo daleko.

Nad kopcem v Újezdě se objevila po nebi žlutá záře. Vodňany. Zprava od Týna nad Vltavou a od Temelína začínalo nebe blednout.

Došel jsem k vrátkům našeho domku a nechtělo se mi uvěřit, že je to skutečnost, že jsem opravdu doma, že je to happy end. Když jsem se zastavil, nohy tomu také nevěřily. Kolena nedržela napjatá, povolovala a chvěla se, špatně jsem zachovával rovnováhu. Těžiště mne postrkovalo kupředu.

Doma jsem se podíval do zrcadla a toho chlapa, který na mne zíral, jsem nepoznával. Tvář v hlubokých ztvrdlých zářezech, od nosu kolem úst rýhy, oči zapadlé do tmavých jam, čelo jak valcha na praní. Jen levé ucho vesele vlálo.

Mnoho starostí jsem si s půvaby zevnějšku v té chvíli nedělal. Důležitější bylo dostat se nejkratší cestou do postele.

Francouzi mají přísloví: Dobře se jde člověku, který si vede za uzdu koně. Mně ale právě ten kůň při noční procházce chyběl. Trochu jsem si poučení z výletu otočil: Spokojeně mohu jet, když vím, že bych tu cestu v nejhorším případě ušel pěšky. Co ale s touhle moudrostí, letíme-li přes oceán?

22. 5. 2005

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: