Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Dřevěný chléb

V Korázu, kus cesty za Vodičků chalupou, na rozhraní smrkového mlází a bukového čtverce, narazí náhodný houbař na rzí ohlodaný kříž.

„Zde zahynul

tragickou smrtí

František Kučera

z Pražáku

dne 12. března 1940“

Poslední řádek je sotva čitelný. Je to asi: „... stár sotva 25 (nebo 24?) let“.

Četl jsem tenkrát u okna, než se rozsvítí lampa. Nízká zamračená obloha přivodila časný podvečer. Někdo zabušil na vrátka myslivny. Známá tvář pražáckého dřevaře, ale nějak změněná. Bledý, rty se chvějí, v očích děs.

„Zavolej pána.“ Tak říkal otci.

Strašná zpráva. V lese pár kroků za myslivnou se zabil chlapec, dřevař.

Pracovali ve třech. Dva starší poráželi, Frantík snášet polena a skládal je do hranice. Do „metru“, jak se říká. Stromy tu nebyly nic moc. Měly sotva čtyřicet let. Porazit, nařezat a naskládat z nich „metr“ dalo práci. Byly to takové „pančavy“, jak je dřevaři titulovali. Když kmínek stromu padal, řekl bys, že ho rukou zachytíš. Tak se to zdálo.

František přehlédl, jak blízko je u porážejících. A oni, skloněni nad pilou břichatkou, s fajfkami, kývajícími se do taktu, nevšimli si, kde mají v tu chvíli parťáka. Tenká borovice se pomstila za svou popravu. Švihla chlapce, shýbajícího se právě pro jedno poleno, do týlu. Vidím jako dnes poloprázdnou krabičku „zorek“, zalitou spečenou krví. Netrápil se. Všechno se odbylo naráz. Jen hrůza trvala a padla na vesnici jako černý flór. Největší tíhou na rodinu, na rodiče, na sourozence. Parťáci, i když je nikdo nevinil, nikdy si neodpustili...

Takové hořké a smutné příhody patří, bohužel, k lesáckému povolání. Každý úraz nekončí dovršenou tragédií, ale hračka to nebývá.

Někdy ve čtyřicátých letech se u nás objevily švédské pily. Měly pevný a poměrně lehký kovový rám a velmi účelný systém zubů. Vyhazovaly piliny a zvlášť do syrového dřeva jely jako jed. Řezná lišta se po práci lehko povolila a podle potřeby zase napjala, takže pila zvonila jako struna. Dnešní dřevaře s motorovými pilami to neomráčí, ale pro nás to tenkrát byl hotový převrat. Vždyť do té doby se dřevařské náčiní málo lišilo od středověku.

Výkonnější a lehčí pily ovlivnily i tradiční práci v partách. Někteří mladí dřevaři začali dávat přednost práci individuální. Byli více pány svého času a odpadla obava, že jeden se přičiňuje víc a druhý se s ním „veze“.

Pracovali jsme v píseckém lese, ve školce „U pěti bratrů“, když tam přiběhl s vytřeštěnýma očima dřevař. Pár kroků odtud zasáhl strom kamaráda přes prsa, a z koutku úst mu crčel pramínek krve. Bylo to v posledních dnech války a lesy byly pomrzačeny polomy. Těžký mokrý sníh a vichřice zamotaly klubka padlých stromů do propletenců. Rozebrat takový hlavolam nebylo ani pro zkušeného dřevorubce lehké. Tenhle muž přeřízl jeden kmen, druhý ohnutý jako luk se vymrštil a zasadil mu krutou ránu. Pracoval sám, ale naštěstí druhý dřevař nebyl daleko. Běžel jsem do novodvorské myslivny k telefonu cestou necestou přes mokřiny a podrost. Než jsem se vrátil, sanitka zraněného odvezla. Vyléčil se.

Dřevařina není ani dnes lehká a bez nebezpečí, i když motorové pily znamenaly revoluci. Každý strom je svým způsobem osobnost. I pro nejzkušenějšího lesáka je to vždycky nový otazník, nová hádanka. Co udělá, kam půjde, jak ho zaseknout, kam a kdy ho postrčit, aby padl, kam je potřeba, a nepolámal, co nemá, kdy rychle vytáhnout pilu, kterým směrem odskočit? To se nedá z žádné knihy vyčíst.

Občas se stane, a není to vzácnost, že se kmen stromu zachytí korunou o sousedy a zůstane viset. Co se v takové chvíli nemá je porazit druhý strom, aby padl přes zavěšený a „popohnal“ ho. Každý dřevař ví, že je to jako dráždit bosou nohou chřestýše a že se to nesmí. Druhý padající strom často švihne daleko spodní částí, odeňkem. Přesto je to způsob, který se v takové situaci přes zákazy a domluvy zas a znovu používá.

Když se strom šťastně položí na zem, odvětví, popřípadě zbaví kůry a nařeže na patřičné díly, pořád to ještě není bezbranný kus dřeva. Jeho zápas s člověkem nekončí. Dostat ho na konečnou adresu, to není peříčko. Je na to dnes technika, ale není všude a není všemocná. Kromě toho nechá po sobě lesní půdu rozrytou, že by to stádo divočáků nedokázalo. Jako si pole žádá orbu, les požaduje chránit neporušený povrch.

Svážení klád k cestě, to znamená sbližování,je stále ještě mnohdy věc sólové koňské síly a nikoli množství PH pod kapotou. Když se pokácí celý lán, má traktor pole působnosti. Ušlechtilé pěstitelské zásady dávají přednost výběrové těžbě a tu přichází kůň při stahování dlouhého dříví ke cti. Traktor je přece jen širší a neohrabanější než sebelépe vykrmený koňský zadek. Každá kláda je ale zase nový problém. Aby neporanila okolní stromy, aby nepřerazila koni nohy a — nedej pánbůh — aby nepoznamenala člověka.

Na Vodňansku svážejí Brožovi z Hor dlouhé dříví s párem koní, Ferdou a Bobíkem. Dojedou na místo, vypřáhnou hřebce a valacha z bryčky. Každý z manželů si vezme jednoho a pustí se do díla. Oba, i paní Brožová. Není to obvyklá ženská práce. Však toho je i na pořádného chlapa dost. Když panu Brožovi stávkovalo srdíčko a načas měl les od pana doktora zakázaný, pokračovala paní v téhle práci sama. Nečekaly ji za to žádné vavřínové věnce, nestříkalo okolo ní šampaňské jako při formuli jedna. Nepsalo se o tom v novinách, ale byl to kus hrdinství. Bez okázalosti, bez fanfár. Kdo tuhle práci někdy sledoval, byť alespoň z povzdálí, dá mi za pravdu.

Dřevěná odysea nekončí ani když jsou klády srovnány u cesty. Je třeba dostat je na vlečňák za traktorem. Upevnit tak, aby přestály bez úhony cestu na pilu, někdy i sto kilometrů na opačnou stranu státní hranice. I na to je dnes technika. Pamatují, když se tohle dělo jen za pomoci sochorů a řetězů. Kláda se navalovala na dvě břevna, opřená šikmo o vozidlo. Střídavě se o kus zvedala na jednom a na druhém konci a zajišťovala řetězem, aby nesjela zpátky. Zpravidla se to dělo za pomocí koňské síly, ale nároky na takovou těžkou atletiku a na fortel člověka byly a jsou i dnes nesmírné.

Pěkně složená a proložená hraníce smolou vonících prken na pile je výsledkem práce celé štafety lidí. Dřevo nás životem provází na každém kroku, jako stůl, kniha, i jako tenhle papír, na nějž píši. Kolika rukama tohle zušlechtěné dřevo od lesa, kde se zrodilo, až ke mně prošlo? Jaká lidská historie je s ním spjata?

Vodňanské noviny roč. XVI. [č. 4] 2005 1. března [str. 6]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: