Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Noc na hradě

Středověké stavby mají své kouzlo. Vyvolávají představy lidí a života jako by z jiného světa. Nejsou to mrtvé kameny, ale mlčící svědci, povznesení nad naše malicherné hemžení. Nemají oči, ale hledí na nás a čteš v nich: kdybychom my promluvili...

Zřícenina hradu na osamělém kopci uprostřed lesů působí takovými dojmy ve znásobené míře. Neruší je klopoty každodenního života, spěchající lidé plní starostí, překot dopravy. Sem se chodí na tiché dostaveníčko s historií. Hrad není kulisa všedního dne, ale oltář vzpomínek.

Iljovi je padesát a tehdy mu bylo deset. Putovali jsme spolu čtrnáct dní po Vodňansku a po Šumavě. Nebyl to ode mne moc chytrý nápad. Cesta byla pro chlapce namáhavá a do značné míry i nudná. Abych mu šlapání trochu osladil, aby zapomněl, že ho nožky bolí, vyprávěl jsem mu napínavý příběh čtrnáct dní dlouhý. Měl být náhražkou příjemnější zábavy.

Přišli jsme na dohled k zřícenině Helfenburku, když spustil teplý, ale vydatný letní liják. Zalezli jsme do kupky sena a příběh pokračoval.

Vůně vadnoucí trávy byla silné narkotikum. Když jsme se z vyprávění probudili, bylo dávno po dešti. Na hrad jsme dospěli už pozdě k večeru. Hradní paní ještě úřadovala.

Nebyla to Bílá paní Perchta rožmberská. Padesátiletá kastelánka a purkrabí v jedné osobě, Pražačka. Od jara do podzimu prodávala po koruně vstupenky, dětem, studentům a důchodcům za polovic. Pro hladové a žíznivé měla sušenky a limonádu. Společnost jí dělal pejsek, jehož předci se neomezovali na jednu rasu. Čím lesní pustina paní tak okouzlila, že se na větší část roku vzdala pohodlí velkoměsta a vzala zavděk kamennou poustevnou? Nezdálo se, že by tento „krunýř samoty železné vzala na svou hruď“ proto, že se jí „svět zřítil v sutiny a zůstal beze hvězd“ jako Wolkerovu námořníkovi. Byla přívětivá a nebylo pochyb, že má svůj hrad a přírodu kolem ráda.

Když nás v podvečer uviděla, pár opožděných a zmožených poutníků, nevyptávala se, co nás přivedlo v tak nezvyklou hodinu. Dojal ji asi zejména uťapaný Ilja. Nabídla nám nocleh ve své prkenné boudě. Sama každý večer klopýtala s kárkou po stezce přes omleté balvany do Koječína, kde přespávala. Ráno ji čekala strastiplnější pouť se zásobami pití a proviantu do strmého kopce vzhůru na hrad.

Helfenburk byl tenkrát, skoro před půl stoletím, ještě o něco pustší než dnes. Neměl vrata ani dveře. Důvěru jsme nezklamali a žádný kámen z cimbuří jsme si jako suvenýr neodnesli. Pár blech, o které jsme připravili peřiny v boudě snad pejsek oželel. Ještě mu jich bohatě zbylo.

Co jsme si odnesli, a co stálo věru za to, byl výjimečný zážitek. Přišel se západem slunce. Hrad se proměnil. Nenastalo ticho, ale hra tónů v jiném hudebním klíči. Part prvních houslí hrála harfa vánku v korunách smrků na nádvoří pod palácem. Melodie dlouhých, přitlumených tónů jemně preludovala. V suché trávě šuměly myšky. V doubí za hradním příkopem zahoukal sýček, jeho křídla se kmitla proti prvním vycházejícím hvězdám. Proletěl nám nízko nad hlavou, jako by pátral, co je tu za vetřelce. Jeho zlověstný hlas nahání husí kůži i v přívětivější situaci, než je noc na pustém hradě. Maně se přikrčíš a čekáš další hrozivé zvuky. Neplíží se něco za námi? Jako by na srdce sáhla ledová dlaň. Poznávám co znamená krásně se bát.

Vystoupili jsme na hradní věž a teď si zase oči přicházely na své. Mnohokrát viděná a známá krajina zmizela a místo ní se otevřel čarovný obraz. V lese pod námi už nebyly koruny stromů. Místo nich se v dlouhých vlnách kolébalo modrozelené moře se stíny černými a ještě černějšími. Kopce a údolí, nitky cest a záplaty polí se rozpustily ve tmě. Na západním obzoru se proti posledním temně rudým a sírově žlutým odleskům rýsovala Kleť, Knížecí Stolec, Libín, Bobík, Boubín. Na nebi se rozžíhaly lampičky hvězd a pod nimi hvězdičky vesnických světel.

„Tati, poď už si lehnout.“ Iljovi se chvěje hlas. I on cítí tíhu zvláštních dojmů.

V jeho stáří jsem tu býval často. Ve věži pod námi prý byla hladomorna. Nebyl tu vchod. Protáhli jsme se dírou po vylomených kamenech a v příšeří jsme popouštěli uzdu děsivým představám.

Vídal jsem hrad i za veselejších okolností. Někdy ve čtyřicátých letech se tu konala konopická. Pokus vzkřísil venkovské tradice a oživil za německé okupace české kroje a písničky. Sešly se tu tenkrát na sta a snad na tisíc lidí z okolí.

Občas zde hráli vesničtí ochotníci. Nebrali jsme jejich tragedie příliš vážně. Vzpomínám na jedno drama, kdy měl žárlivec probodnout svou lásku. Kapesní nůž, taková kudlička, se mu ne a ne otevřít. Asi měl, nešťastník, právě ostříhané nehty. Oběť trpělivé stála a napjatě čekala na své zavraždění. Prožívala s partnerem neplánované drama v dramatu. Obecenstvo hrdinu živě povzbuzovalo i nespisovnými výrazy.

Rodák z blízkých Strunkovic, Bohumil Havlasa zasadil do Helfenburku děj románu Tiché vody. Dalo mi dost práce knihu najít a přečíst. Dnešním nárokům a vkusu je už hodně vzdálená.

Poměrně často vidíme náš hrad ve filmu a v televizi. Jeho hradby, brány a věže jsou malebné a romantické.

V Mosteckého Dějinách bývalého královského města Vodňan se dočteme, jakou úlohu Helfenburk v kraji hrál, když Rožmberkové získali od krále a císaře Karla IV. povolení k jeho stavbě. Byl mocenskou oporou bavorovského panství. S naším městem vedl spory o kus lesa, o potok, strojil proti němu výpady a přepady.

Povědomí rivality čas dávno odvál. Zřícenina, kterou vidíme z překvapivě četných míst v blízkém i vzdálenějším okolí svědčí, jak dovedně stavitelé strážní hrad umístili. Památník čtrnáctého století patří do klenotnice půvabů Vodňanska. Málokomu se poštěstí okusit jeho kouzlo právě za svatojánské noci.

2004 9.12.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: