Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Po letech

Puškin v pohádkové poemě o Ruslanovi a Ludmile vypráví příběh starého Fina. V mládí se nešťastně zamiloval do krásné Nainy. Celý život usiloval o to, aby ji získal. Po čtyřiceti letech se mu to pomocí zaklínání podařilo. Půvabná dívenka se mezitím proměnila v ošklivou babiznu, před kterou rozčarovaný ctitel zoufale prchá.

Netroufám si opravovat klasika, ale dovolil bych si skromně poznamenat, že setkání po letech mohou mít i jinou podobu.

Na počátku války jsem začal chodit do gymnázia ve Vodňanech. Přestěhovalo se sem z Prachatic, které spolkla německá říše. Pokukoval jsem po spolužačce, tmavovlasé Miládce s hnědýma sametovýma očima. Byl to takový štíhlý veselý i vážný žabec.

Brzy se naše cesty rozešly. Gymnázium ve Vodňanech zrušili a Miládku jsem ztratil z dohledu. Utkvěla mi však v albu vzpomínek. Ještě před koncem války, to už nám bylo sedmnáct, vyptával jsem se na ni sousedky, která v její vesnici, ve Chvaleticích pracovala. Zasmála se. „Jo‚ na tu, milej zlatej, nemysli. To je vzácná nevěsta. Okolo ní krouží fešáci ze široka daleka.“

Neměl jsem důvod, abych se do toho kroužení vnucoval. Často jsem se chtěl na její další životní cesty zeptat, ale jakýmsi rozmarem osudu k tomu došlo skoro až po šedesáti letech. Dost dlouhá doba, že? Fin v Puškinově básni se s Nainou setkal o dvacet let dříve a bylo jí teprve sedmdesát. My jsme se s Miládkou potkali, když byl náš věk o čtyři roky pokročilejší.

Už to nebyla žabka samá noha, samá ruka. Velká urostlá žena plné postavy, příjemná tvář s gloriolou vlasů, bílých jako sníh. Sametově hnědé oči zůstaly. Nevzpomínala si na mne. Asi tenkrát zálibné pokukování bylo jen jednostranná a jednosměrná záležitost. Měli jsme ale na co společně vzpomínat. Na spolužáky, na profesora Štětku, na ředitele Chadrabu.

Pamatoval si ji, jak k němu přišla sama přihlásit se ke zkouškám do gymnázia. Němci ho zatkli a byl do konce války vězněn. Že si Miládka musela sama vyběhat přijetí do gymnázia? Byla tatínkova radost i pýcha a vedl ji k samostatnosti.

Jako její vesnické kamarádky pomáhala na poli, v chlévě, okolo hospodářství. Občas ji otec zaměstnal i v kovárně. Když se nasazovaly obruče na kola k vozům, museli na to být tři. Někdy namísto tovaryše a učedníka zaskočila Miládka s maminkou. Kolo se položilo na okrouhlou betonovou plošinu. Obě ženy, každá z jedné strany, uchopily do dlouhých kleští ve výhni do zlata rozpálenou obruč. Přidržovaly ji na obvodu dřevěného kola, zatímco tatínek obcházel a stejnoměrným příklepem obruč narážel.

Kovařina patří k nejstarším a nejnáročnějším řemeslům. V rodě Vojtů se dědila snad od nepaměti a otec si na tom zakládal. Potěšilo ho, když si dceru namluvil syn kováře ze sousední vsi, z Pohorovic, sám povoláním kovář. Ze svatební fotografie pohlíží rozzářené dvacetileté děvče po boku s vážným urostlým mužem. Jeho výrazný obličej s pevnou bradou připomíná portrét Jacka Londona. Necestoval po Aljašce, ani po jižních mořích, ale prožili spolu s Miládkou šťastných šestačtyřicet let práce, radostí i starostí. Vychovali syna a dvě dcery.

Jediná zástěra, která bývala v kovárnách k vidění, byla začmoudlá a místy propálená kožená zástěra na břiše kovářských. Výheň do běla, gejzíry okují, svalnaté postavy lesklé bronzovým potem, to bylo mystérium silného pohlaví. Ženy zpravidla nepřekročily pomyslnou čáru mezi veřejemi. Miládka byla výjimkou. Co se jako děvče u táty naučila, tomu se ani u muže nevyhýbala. Dokázala i držet koni nohu při kování a k tomu je zapotřebí pořádná dávka fištrónu a síly. Když se přiloží rozpálená podkova na ostrouhané kopyto, rohovina zasmrdí, kůň pocítí teplo a i ten nejklidnější v té chvíli s člověkem pořádně zacvičí. Před ženou, která v tomhle obstojí, klobouk dolů.

Pohorovický kovář Jedlička neodložil perlík ani v důchodu. Upevnil kovadlinu a rozpálil výheň u stavení. Dál spravoval všechno, co bylo od železa, od strojů až po kosy a srpy. Miládka tak od dětství žila za zvonění kovadliny. Za toho koncertu odcházela na pole, točila se kolem plotny, opatrovala děti i vnoučata. Když otec a pak muž usedali za stůl, kuchyň naplnila vůně rozpáleného železa.

A náhle - ticho. Nejprve zemřel kovářův vnuk, jeho velká láska. O to větší, že byl hoch od dětství postižen zlým neduhem. Stín smutku pozaclonil kovářovu sedmdesátku. Ještě se nedojedly koláče z hostiny, na kterou se sjelo příbuzenstvo a přišel bezpočet gratulantů, když si anděl smrti vybral další daň. Kováři v okolních vesnicích podle starého obyčeje bušili do kovadlin umíráček, když prasklo srdce Jedličky z Pohorovic.

Paní Miládka vzpomíná nad fotografiemi. Když bere do ruky obrázek muže, utře si pěstí vláhu v koutku oka. Ani po osmi letech cit nevychladl. Je ale moudrý člověk a na život si nestěžuje. Nežila a nežije zbytečně. Její medaile a řády, to jsou dobroty z mouky, z obilí, které jejími dlaněmi prošlo. To jsou vnuci a pravnoučata, kteří měkce řeknou slovo „babička“. Potomci, kteří rádi dovezou „naši babku“ v neděli do skočického kostela a podepřou ji, když jde na hřbitov za mužem a vnukem.

V jedenácti to bylo veselejší, ale každý věk má svou krásu a radosti. Člověk sklízí, co životem zasel.

Vodňanské noviny roč. XIV. [č. 7] 2003 8. dubna [str. 6]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: