Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo:

Můžete ponechat, co tady "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.


Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás již obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.


Vysvětlení:

Pro náhodné návštěvníky se tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Základní nastavení získáte, když jen stisknete .

Rozšířené přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta skrytých položek  MENU .


Na této webové stránce usnadňují přihlášení COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. změnit dětskou pojistku).


Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem tyto kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších!) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.

Zpět Obsah Dále

Za oltářem žena

Náboženská víra u mne skončila někdy v šestnácti, sedmnácti letech, zájem o náboženství však neustal. Zejména když jsem měl možnost poznávat je v různých podobách. Rád jsem poslouchal zpěvy v pravoslavných chrámech, kdy hrobový bas popa třásl tabulkami v oknech. Mráz šel po zádech v lámaistické svatyni, kde sbor mnichů s vyholenými lebkami vřískotem předlouhých trub, rachotem bubnů, kotlů a pekelným řinčením měděných puklic zaháněl zlé duchy. Věřící řetězem pádů na tvář do prachu stepi či pouště, povstáním a novým pádem absolvují jednou za život pouť do nekonečně vzdálených klášterů.

Exotika Východu a naše střízlivé podmínky se liší. Ani u nás však nechybějí pozoruhodné zvláštnosti. Nevěříte? Ve Vodňanech je farářkou už déle než čtvrt století žena. Setkal jsem se ve světě s mnohým, ale s takovouto zajímavostí a tak bezprostředně poprvé.

Náboženství je vlastně povětšině v rukou mužů. Ne že by ženy byly méně zbožné. U většiny kultů však stanoví pravidla a řídí obřady muž. I protestantským církvím trvalo několik století, než se odhodlaly obléci kněžský talár a vybavit patřičným svěcením ženu. Stále je to ale víc přípustná možnost než běžná skutečnost.

Proč mne výjimečný případ paní Trnkové ve Vodňanech zaujal? I u mne to konec konců pramení z konzervatizmu. Jsem zvyklý na představu, že kněz je muž. Žena v téhle úloze mne překvapila.

Kdo je tato žena? Co ji k té roli přivedlo? Jak v takové úloze žena vypadá? V čem se od muže liší? Jsou staleté výhrady vůči tomu, aby kněžské úkony prováděla žena opodstatněné? Za všemi otázkami vystrkuje růžky - přiznejme si - špetka pánské ješitnosti.

Vendulka - tak je pokřtěná - měla pro kněžskou dráhu příznivé podmínky. Tatínek byl farář československé církve, kněz idealista. Byl z rodiny dělníka, ale studoval a rozhodoval se mezi medicínou a teologií. Začátkem padesátých let, když se Vendulka jako páté dítě narodila, sloužil ve Stříbře. Neměl zde „tučnou“ prebendu v materiálním, ale dovedl si ji vytvořit v duchovním smyslu. Pár církevních oveček se sžilo v srdečnou oázu. Po bohoslužbách zůstávaly často na faře i na oběd. Ženy si přepásaly nedělní sukni zástěrou a pomohly dovařit jídlo a přichystat na stůl. Z tašek se vybalil příspěvek ke společné tabuli. Zábava trvala do večera. Nemluvilo se zdaleka jen o nebi a pekle. Pan Cvrček, Vendulčin tatínek, měl široké zájmy. Zajímala ho psychologie a psychiatrie, rybařil, sbíral známky, mnoho četl. Maminka se kromě výuky náboženství starala o početnou rodinu. Tři chlapci studovali postupně na vysokých školách. Sestra Marie, od Vendulky o dvanáct let starší, šla v otcových šlépějích, stala se farářkou.

Když bylo Vendulce sedm let, rodinu čekala změna. Otec byl přeložen „na lepší“ - do Vodňan. Brzy navázal kontakty s novým prostředím. Maminka to měla těžší. Trvalo nějaký čas než našla pomocnou práci v Šumavanu. Dlouho pociťovala, že „není vodňanská“. Po deseti letech dostala místo učitelky na zvláštní škole.

Vendulka se stala „vodňanská“ bez problémů. Ve druhé třídě, na pískovišti, nad kočárky s panenkami a nad pohádkovými knížkami jsou si děti blízké. Život jí ukázal ostré hrany, když se chystala rozběhnout za dívčím snem. Chtěla být učitelkou v mateřince. Na pedagogickou školu ji nepřijali. Proč? Dobře se učila. Byla mírná, „neproblémové“ dítě. Všichni ji zatím chválili a měli rádi. A najednou...

Ironická skepse jí našeptávala: jsi „třídní nepřítel“. V mysli se skládaly střípky prožitých křivd a ublížení, kterým dříve nevěnovala pozornost. Na srdci tvrdla skořápka hořkosti a vzdoru. Důvod za důvodem ji vedl k rozhodnutí, o kterém dříve neuvažovala. Následovala tatínka a sestru a vstoupila do Husovy bohoslovecké fakulty.

V Praze Dejvicích patřila jako osmnáctiletá k benjamínkům. Pocity hořkosti a křivdy dlouho nevydržely a studium ji zaujalo. Být z farářské rodiny, k tomu se tady nemusela přiznávat s ostychem.

Ocitla se na dráze, která určila její život. V jaké míře to předznamenalo dětství, rodina a v jaké to byla souhra zlých či lepších náhod? Řekl bych, že podobně jako se skládají jiné lidské osudy.

Ve dvaadvaceti letech byla ve Vodňanech vysvěcena a dostala na černý talár s rudým husitským kalichem bílou štolu. Poprvé stanula za „vlastním“ oltářem v Lužné u Rakovníka. Křehké děvče, žádná silná individualita, ostřílená životem, připadala si na chvilku jako hozená v plen desítkám pohledů. Obrátila oči ke stropu a připomněla si sestru a tatínka. Oni přece také jednou takhle stáli...

Za čas, na jaře 1977 nastoupila jako farářka po nemocném otci ve Vodňanech. Říká se, že nikdo není ve své vlasti prorokem. Zpívat, kázat a vést pobožnost spolužákům a sousedům, kteří ji znali jako děvčátko s copánky a bílou mašlí bylo novou zkouškou. Už měla zkušenosti a věřila si.

Město si postupně na svou raritu - ženu za oltářem - zvykalo. Přivykali příslušníci Církve československé husitské, i ti druzí. Setkávali se s ní na pohřbech a v denním životě. Získávala oblibu srdečným projevem, jihočeskou mateřštinou. Když potká náhodný host ve městě štíhlou dámu v černém kostýmu s ratlíkem na šňůře, může hádat tucty povolání a těžko uhodne to pravé. Znají ji v Bavorově, v Husinci, v Prachaticích, v Protivíně, v Týně nad Vltavou. Tam všude ji vedou povinnosti. Na bohoslužby, pohřby, biblické hodiny, na návštěvy nemocných jezdí vlakem a jen občas ji sveze autem ochotný soused.

V tomhle všem se ale zatím od muže v kněžském povolání příliš neodlišuje. Zvláštnosti vyniknou ve chvíli, kdy žena nastupuje, jak se říkává, onu „druhou směnu“. Rodina, děti, domácnost. A s tím i průvodní radosti a starosti. Nejde jen o časovou zátěž. Spíš o duševní nároky. Může si farářka dovolit, aby věřící pocítili, že je za oltářem, na svatbě, při křtu duchem nepřítomná? A ona byla jistě také - jako každé děvče - po uši zamilovaná, zaznamenala pod talárem, a možná i právě za samotným oltářem, nebo když zvedala ruku s hostií, jak děťátko začínalo kopat. Prožívala hořkost zklamaného manželství a rozvodu. Úspěchy i bolesti a nemoci svých dvou děvčátek.

Břemeno rodinných starostí žádné ženě práci v povolání neulehčí a u kněze v sukni to není jiné. Je tu však i druhá stránka. Kněz, který je nucen vychutnat klopoty jako druzí lidé, má pak k lidem určitě blíž. Nemůže je odbýt naučenou frází a divadelní pózou.

Ženská povaha je zpravidla nadaná větší citlivostí. Paní Trnková má své „Vodňanské“ ráda. Ty, které vídá v Husově sboru pravidelně i ty, kteří tam chodí jen o velikých svátcích či kdož nikdy jeho práh nepřekročili. Mnozí sotva tuší, jak dobře je zná a jak hezky a s pochopením o nich hovoří. Koná zvláštní bohoslužby a návštěvy v domovech důchodců. Navštěvuje trpící Alzheimerovou nemocí v sanatoriu na okraji města. S katolickými duchovními v Prachaticích se účastní „hospice“ tj. péče o nešťastné, kterým už nevyléčitelná nemoc a bolest brání ve styku s bližními.

Nu, dobrá. Vodňanská farářka je hodná paní a život jí nadělil štědrou míru lidskosti. Uvažme ale celou záležitost s kapánek vyššího nadhledu. Náboženství nevypadalo vždycky a nevypadá ani dnes všude tak idylicky jako ve Vodňanech. Jakou záruku žena dává, že ve všech rolích obstojí?

Odbočme trochu stranou, do minulosti a k náboženstvím, k „vírám“ jiného druhu, k vírám a momentům, v nichž a jimiž se dostávají do rozporu s lidskostí, humanismem. Představte si, jak žena řeže hlavy kohoutům a rozstřikuje krev při hodokvasech a orgiích sekty woo-doo. Avšak to je ještě to nejmenší, podříznout kuře musí občas i v domácnosti. Byla by s to stvořit mocnou zbraň proti kacířům, jako byla inkvizice se statisíci autodafé, kladivem na čarodějnice a olověnými komorami, kde se lidé pekli zaživa? Dokázala by byla škvařit neznabohy v rozpáleném oleji v alpských kantonech? Měla by dost energie prát se o miliardové majetky klášterů třeba tibetských? Zasahovat dost rázně do boje mezi politickými stranami a koalicemi - dejme tomu v Rovníkové Guineji? Žehnat zbraně znepřáteleným kmenovým náčelníkům na ostrovech Fidži a netrpět výčitkami svědomí, že se smrtelně prohřešuje proti božímu zákonu Nezabiješ!?

Muži u kormidla moci ví, proč držet ženu dál od rozhodujícího vlivu v kněžském povolání. Ženy - už pro své mateřské poslání - pomáhaly a pomáhají naplnit krásný sen: Miluj svého bližního jako sebe samého. Dovedeme si na okamžik představit dnešní svět, přetvořený podle tohoto nejsvatějšího a nejhumánnějšího přikázání?

2004 29. prosince

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2018 22:20