Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Za oltářem žena

Náboženská víra u mne skončila někdy v šestnácti, sedmnácti letech, zájem o náboženství však neustal. Zejména když jsem měl možnost poznávat je v různých podobách. Rád jsem poslouchal zpěvy v pravoslavných chrámech, kdy hrobový bas popa třásl tabulkami v oknech. Mráz šel po zádech v lámaistické svatyni, kde sbor mnichů s vyholenými lebkami vřískotem předlouhých trub, rachotem bubnů, kotlů a pekelným řinčením měděných puklic zaháněl zlé duchy. Věřící řetězem pádů na tvář do prachu stepi či pouště, povstáním a novým pádem absolvují jednou za život pouť do nekonečně vzdálených klášterů.

Exotika Východu a naše střízlivé podmínky se liší. Ani u nás však nechybějí pozoruhodné zvláštnosti. Nevěříte? Ve Vodňanech je farářkou už déle než čtvrt století žena. Setkal jsem se ve světě s mnohým, ale s takovouto zajímavostí a tak bezprostředně poprvé.

Náboženství je vlastně povětšině v rukou mužů. Ne že by ženy byly méně zbožné. U většiny kultů však stanoví pravidla a řídí obřady muž. I protestantským církvím trvalo několik století, než se odhodlaly obléci kněžský talár a vybavit patřičným svěcením ženu. Stále je to ale víc přípustná možnost než běžná skutečnost.

Proč mne výjimečný případ paní Trnkové ve Vodňanech zaujal? I u mne to konec konců pramení z konzervatizmu. Jsem zvyklý na představu, že kněz je muž. Žena v téhle úloze mne překvapila.

Kdo je tato žena? Co ji k té roli přivedlo? Jak v takové úloze žena vypadá? V čem se od muže liší? Jsou staleté výhrady vůči tomu, aby kněžské úkony prováděla žena opodstatněné? Za všemi otázkami vystrkuje růžky - přiznejme si - špetka pánské ješitnosti.

Vendulka - tak je pokřtěná - měla pro kněžskou dráhu příznivé podmínky. Tatínek byl farář československé církve, kněz idealista. Byl z rodiny dělníka, ale studoval a rozhodoval se mezi medicínou a teologií. Začátkem padesátých let, když se Vendulka jako páté dítě narodila, sloužil ve Stříbře. Neměl zde „tučnou“ prebendu v materiálním, ale dovedl si ji vytvořit v duchovním smyslu. Pár církevních oveček se sžilo v srdečnou oázu. Po bohoslužbách zůstávaly často na faře i na oběd. Ženy si přepásaly nedělní sukni zástěrou a pomohly dovařit jídlo a přichystat na stůl. Z tašek se vybalil příspěvek ke společné tabuli. Zábava trvala do večera. Nemluvilo se zdaleka jen o nebi a pekle. Pan Cvrček, Vendulčin tatínek, měl široké zájmy. Zajímala ho psychologie a psychiatrie, rybařil, sbíral známky, mnoho četl. Maminka se kromě výuky náboženství starala o početnou rodinu. Tři chlapci studovali postupně na vysokých školách. Sestra Marie, od Vendulky o dvanáct let starší, šla v otcových šlépějích, stala se farářkou.

Když bylo Vendulce sedm let, rodinu čekala změna. Otec byl přeložen „na lepší“ - do Vodňan. Brzy navázal kontakty s novým prostředím. Maminka to měla těžší. Trvalo nějaký čas než našla pomocnou práci v Šumavanu. Dlouho pociťovala, že „není vodňanská“. Po deseti letech dostala místo učitelky na zvláštní škole.

Vendulka se stala „vodňanská“ bez problémů. Ve druhé třídě, na pískovišti, nad kočárky s panenkami a nad pohádkovými knížkami jsou si děti blízké. Život jí ukázal ostré hrany, když se chystala rozběhnout za dívčím snem. Chtěla být učitelkou v mateřince. Na pedagogickou školu ji nepřijali. Proč? Dobře se učila. Byla mírná, „neproblémové“ dítě. Všichni ji zatím chválili a měli rádi. A najednou...

Ironická skepse jí našeptávala: jsi „třídní nepřítel“. V mysli se skládaly střípky prožitých křivd a ublížení, kterým dříve nevěnovala pozornost. Na srdci tvrdla skořápka hořkosti a vzdoru. Důvod za důvodem ji vedl k rozhodnutí, o kterém dříve neuvažovala. Následovala tatínka a sestru a vstoupila do Husovy bohoslovecké fakulty.

V Praze Dejvicích patřila jako osmnáctiletá k benjamínkům. Pocity hořkosti a křivdy dlouho nevydržely a studium ji zaujalo. Být z farářské rodiny, k tomu se tady nemusela přiznávat s ostychem.

Ocitla se na dráze, která určila její život. V jaké míře to předznamenalo dětství, rodina a v jaké to byla souhra zlých či lepších náhod? Řekl bych, že podobně jako se skládají jiné lidské osudy.

Ve dvaadvaceti letech byla ve Vodňanech vysvěcena a dostala na černý talár s rudým husitským kalichem bílou štolu. Poprvé stanula za „vlastním“ oltářem v Lužné u Rakovníka. Křehké děvče, žádná silná individualita, ostřílená životem, připadala si na chvilku jako hozená v plen desítkám pohledů. Obrátila oči ke stropu a připomněla si sestru a tatínka. Oni přece také jednou takhle stáli...

Za čas, na jaře 1977 nastoupila jako farářka po nemocném otci ve Vodňanech. Říká se, že nikdo není ve své vlasti prorokem. Zpívat, kázat a vést pobožnost spolužákům a sousedům, kteří ji znali jako děvčátko s copánky a bílou mašlí bylo novou zkouškou. Už měla zkušenosti a věřila si.

Město si postupně na svou raritu - ženu za oltářem - zvykalo. Přivykali příslušníci Církve československé husitské, i ti druzí. Setkávali se s ní na pohřbech a v denním životě. Získávala oblibu srdečným projevem, jihočeskou mateřštinou. Když potká náhodný host ve městě štíhlou dámu v černém kostýmu s ratlíkem na šňůře, může hádat tucty povolání a těžko uhodne to pravé. Znají ji v Bavorově, v Husinci, v Prachaticích, v Protivíně, v Týně nad Vltavou. Tam všude ji vedou povinnosti. Na bohoslužby, pohřby, biblické hodiny, na návštěvy nemocných jezdí vlakem a jen občas ji sveze autem ochotný soused.

V tomhle všem se ale zatím od muže v kněžském povolání příliš neodlišuje. Zvláštnosti vyniknou ve chvíli, kdy žena nastupuje, jak se říkává, onu „druhou směnu“. Rodina, děti, domácnost. A s tím i průvodní radosti a starosti. Nejde jen o časovou zátěž. Spíš o duševní nároky. Může si farářka dovolit, aby věřící pocítili, že je za oltářem, na svatbě, při křtu duchem nepřítomná? A ona byla jistě také - jako každé děvče - po uši zamilovaná, zaznamenala pod talárem, a možná i právě za samotným oltářem, nebo když zvedala ruku s hostií, jak děťátko začínalo kopat. Prožívala hořkost zklamaného manželství a rozvodu. Úspěchy i bolesti a nemoci svých dvou děvčátek.

Břemeno rodinných starostí žádné ženě práci v povolání neulehčí a u kněze v sukni to není jiné. Je tu však i druhá stránka. Kněz, který je nucen vychutnat klopoty jako druzí lidé, má pak k lidem určitě blíž. Nemůže je odbýt naučenou frází a divadelní pózou.

Ženská povaha je zpravidla nadaná větší citlivostí. Paní Trnková má své „Vodňanské“ ráda. Ty, které vídá v Husově sboru pravidelně i ty, kteří tam chodí jen o velikých svátcích či kdož nikdy jeho práh nepřekročili. Mnozí sotva tuší, jak dobře je zná a jak hezky a s pochopením o nich hovoří. Koná zvláštní bohoslužby a návštěvy v domovech důchodců. Navštěvuje trpící Alzheimerovou nemocí v sanatoriu na okraji města. S katolickými duchovními v Prachaticích se účastní „hospice“ tj. péče o nešťastné, kterým už nevyléčitelná nemoc a bolest brání ve styku s bližními.

Nu, dobrá. Vodňanská farářka je hodná paní a život jí nadělil štědrou míru lidskosti. Uvažme ale celou záležitost s kapánek vyššího nadhledu. Náboženství nevypadalo vždycky a nevypadá ani dnes všude tak idylicky jako ve Vodňanech. Jakou záruku žena dává, že ve všech rolích obstojí?

Odbočme trochu stranou, do minulosti a k náboženstvím, k „vírám“ jiného druhu, k vírám a momentům, v nichž a jimiž se dostávají do rozporu s lidskostí, humanismem. Představte si, jak žena řeže hlavy kohoutům a rozstřikuje krev při hodokvasech a orgiích sekty woo-doo. Avšak to je ještě to nejmenší, podříznout kuře musí občas i v domácnosti. Byla by s to stvořit mocnou zbraň proti kacířům, jako byla inkvizice se statisíci autodafé, kladivem na čarodějnice a olověnými komorami, kde se lidé pekli zaživa? Dokázala by byla škvařit neznabohy v rozpáleném oleji v alpských kantonech? Měla by dost energie prát se o miliardové majetky klášterů třeba tibetských? Zasahovat dost rázně do boje mezi politickými stranami a koalicemi - dejme tomu v Rovníkové Guineji? Žehnat zbraně znepřáteleným kmenovým náčelníkům na ostrovech Fidži a netrpět výčitkami svědomí, že se smrtelně prohřešuje proti božímu zákonu Nezabiješ!?

Muži u kormidla moci ví, proč držet ženu dál od rozhodujícího vlivu v kněžském povolání. Ženy - už pro své mateřské poslání - pomáhaly a pomáhají naplnit krásný sen: Miluj svého bližního jako sebe samého. Dovedeme si na okamžik představit dnešní svět, přetvořený podle tohoto nejsvatějšího a nejhumánnějšího přikázání?

2004 29. prosince

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: