Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Láska prý prochází žaludkem

Nejde jen o vztah mezi manželi. Je to asi obecnější závislost na podmínkách, z nichž člověk vzešel. Že je to vulgární rčení? Trochu je zmírním, přidám spojku „také“. Mnoho se nezmění a dušička má pokoj.

Lidé jedí ve světě různě. Nemám na mysli právě extrémní speciality, po jejichž zmínce by se některé jemnější čtenářce mohlo dělat nevolno. Uvedu jen pár příkladů, které nám nejsou tuze vzdálené.

Jsou oblasti, kde se živí skoro výlučně masem. Mají hodně dobytka, nebo jsou ještě závislí na lovu a nedostává se jim zemědělských plodin. Např. v jihoamerických pampách. Čtyřčlenná mongolská rodina koupí a uloží na počátku zimy do provizorní kůlny pár zabitých ovcí a telat. V krutých mrazech je to znamenitá lednička. Hospodyně denně usekne čtyřkilovou porci a uvaří ji v kotli, popř. s divokou cibulí a česnekem. S příkrmem si starosti nedělá. V jihovýchodní Asii spořádá dospělý člověk - a nebývá lamželezo - za den kilo spařené rýže. Italové milují těstoviny a po třicítce z nich požehnaně kynou. Na Balkáně staletá turecká okupace po sobě zanechala oblibu nesmírně sladkých a tučných moučníků se spoustou ořechů.

V každé zemi mají nějakou specialitu. Jako u nás vepřo-knedlo-zelo, nebo švestkové knedlíky. V Rusku je to různé, ale hodně jsou v oblibě pirohy s rozličnou náplní a zvláště na Sibiři pelmeně, vařené knedlíčky, plněné haší. V Litvě jsem si pochutnával na „cepelínech“. Jsou menší, než vyráběl německý hrabě Zeppelin, ale připomínají je tvarem. V bramborovém těstě je sekané maso. V jejich pojídání, politých horkou smetanou, dosahují jedinci obdivuhodných rekordů.

Netvrdím, že každá místní specialita musí všem hostům padnout do noty. Na sympóziu pod Varšavou nás báječně krmili, ale indický profesor byl o bramborech a mrkvi, než mu kuchař vymyslel jídelníček bez hovězích bifteků. Ve Vietnamu jsem, kromě vajíček natvrdo, důvěřoval nejvíc obalovaným a smaženým žabím stehýnkům. Na pohled připomínaly kuře. Žáby byly trochu větší, asi jako menší kotě.

Kdo si nepotrpí na koňské a skopové maso, těžko si přijde v řadě středoasijských zemí na své. Když nás v základní vojenské službě koncem čtyřicátých let krmili koninou, nebyl jsem nadšený. Šašlik z hříběte, pečený v kirgizské stepi na dřevěném uhlí je však opravdu znamenitý. Jen Peťa má smutné oči: „Jak můžou zabíjet hříbata?“

Čím prostší jídlo, tím víc záleží na umění kuchaře. Když se ještě na venkově pekl domácí chleba, dělaly ho všechny hospodyně skoro stejně a přece byl v každé domácnosti jiný. Mnohokrát jsem si nechal v Rusku zevrubně vysvětlit, jak se připravuje čaj a přece jsem tu pravou vůni a chuť nedocílil. Totéž platí o zeleném čaji v jihovýchodní Asii.

Po několika dnech pobytu v Ulánbátaru kolega konstatoval: „To bylo řečí, že tu budeme mít pořád beraninu a eště sme ji neviděli.“ „A co myslíš, že jíš třikrát denně?“ schladil ho krajan.

Přiznám se, že na rozdíl od kolegy jsem ovčí vůni přece jen cítil. Ani ne tak u stolu, jako při osobní hygieně. Čím důkladněji jsem se pod sprchou drhl, tím bylo aróma silnější. Jak by ne, když se toaletní mýdlo připravovalo z ovčího loje.

Utíkám ale od původního záměru. Chci se totiž vyznat, co z našich vodňanských pochoutek považuji mezi všemi světovými dobrotami za nejlepší. Všimněte si, že říkám - co považuji, a nikoli - co je. Málokde je subjektivní přístup tak rozhodující.

Podle mého to není ani kapr po mlynářsku, ani štika v aspiku - i když by se to sem mezi moře rybníků, řek, potoků a mlýnských náhonů hodilo. Není to ani vykrmená pečená husa s houskovým knedlíkem a kyselým zelím. Mluvím o našem poctivém pošumavském knedlíku, kterému někteří zlomyslníci přezdívají „protitankový.“ Hlavně ti přívrženci moravských nadýchaných péřových, které zmáčkneš a nemáš na vidličce nic.

Zlatou visačku dám bez váhání zelným plackám. Pod tímhle titulem se v různých krajích i zahraničních regionech rozumí různé věci. Uznávám jen, co za mého dětství nosili pražáčtí dřevaři do práce. Placky ze syrového kvašeného zelí, mouky a škvarků se pekly rovnou na plotně. V tom dělám jediný ústupek - peču je v troubě. I kdybych chtěl být tradicionalista - sporák s litinovými pláty už nemám.

Mohu se pochlubit - a nejde jen o pýchu mé osoby, ale o dobré jméno Vodňanska - že se zelňáky těší lačné přízni širokého i nejihočeského příbuzenstva. Ani nejupejpavější návštěva, nejúzkostlivěji dbalá etikety, nedokáže odolat a nesáhnout do mísy potřetí.

Je mi líto, že někteří krajané od tradic otců upouštějí. Používají zelí vařené, drobně posekané, přidávají hodně mouky a škvarky melou. Těsto rozválejí a hrnečkem vykrajují úhledná kolečka. Podobné zelňáky se prodávají i v pekařství. Nejsou zlé, ale není to to pravé.

Nejvíc záleží na kvalitě zelí. Čím je ostřejší, tím jsou placky chutnější. Ničím se nekoření, ba ani nesolí. Všechna chuť závisí na stupni vykvašení zelí. Nejlepší je doma nakládané, přímo ze sudu, když už se kolem kamene, který zatěžuje víko kupí bílá pěna. Mouky stačí tolik, aby držela zelí pohromadě. Z měkkého těsta se udělají kuličky, nasázejí na plech a vidličkou upraví do náležitého tvaru. Škvarky dají plackám pravý vzhled i chuť. Kdepak rozemleté. Nejlepší jsou upečené ze syrového sádla v troubě, tlusté alespoň jako malíček. Placky na nich spočívají jako prámy na plovácích.

Ještě jednu drobnou, ale důležitou zkušenost. Když je děláte z řídkého těsta, a právě takové jsou nejlepší, je umění obrátit je v pravou chvíli, aby se nepřichytily na plech a pak netrhaly. Zapnu proud nejprve silněji a poprvé je obracím, sotva oschnou, asi po deseti minutách. Pak reostat stáhnu na 200oC a obracím placky každých následujících deset minut. Jsou pak krásně zlatohnědé, s kůrčičkou, ale šťavnaté. Liší se tím od tradičních dřevařských. Pečené na plotně bývaly křehké a v kapsách tříčtvrtečních zimáků se lámaly.

Už musím končit. Moc se mi sbíhají sliny. Jen ještě poznámku: kam se hrabe čtvrtkilový, na coul tlustý argentinský biftek na pravé, nefalšované vodňanské zelňáky. Nevěříte? Přesvědčte se. Připomeňte si anglické přísloví: Puding poznáš, když ho sníš.

31. 1. 2005

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: