Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Lesy

Když se mi u protinožců zastesklo, nevzpomínal jsem ani tak na domek na okraji Prahy, jako spíš na vodňanský les. Vybavila se mi mechem zarostlá cesta smrkovým mlázím a kapky deště, kanoucí z chvojných větví.

Jednou jsme přišli na tohle téma s lesním Festrmayerem. Praktický člověk, žádný lyrik a popsal nejmilejší tvář lesa skoro stejně: drobný ospalý déšť.

S klobouku to stéká za krk i s jehličím a mokro v botách studí, ale v lesním divadle se s deštěm přestavují kulisy. Nikdy jindy necítíte tak hluboce samotu a zároveň tolik života okolo sebe. Stěží potkáte človíčka, ale zvěř je v pohybu. Šum deště ji ruší a zneklidňuje. Mísí se najednou mnoho zvuků a sluch přestává sloužit jako spolehlivé varování. Zajíc je příslovečný opatrník, ale také lenoch. Nezvedne se z pelechu, když vysloveně nemusí. Raději se před nebezpečím přikrčí a své dlouhé ušní antény přitiskne k tělu. Z opatrnosti jen snídá a večeří, aby se za bílého dne nevystavoval predátorům. I tenhle ustrašený a umáčený ušák teď otráveně hopká po lese sem a tam. Těká i aristokracie mezi zvěří - srny. Namísto příjemného podřimování v houští, či ve vysoké buřeni paseky bloudí křížem krážem ve vysokém lese. Ani opatrná a všemi mastmi mazaná liška nesetrvá v noře. Mokro ji odtud nevyhání. Do kožíšku jí tam nepronikne; na to je při hrabání nory příliš dobrý architekt. Její důvody k výletu jsou jiné. Les, plný pohybu, je pro ni otevřený stánek s občerstvením.

Netvrdím, že je v lese hezky jen když zmokneme. Každá roční a denní doba, každé počasí má osobité kouzlo. Slunko po ránu rozsvěcí stříbrné kapky rosy. Na jaře větřík zvedne oblaka zlatového pylu smrků a borovic a z jeho nahořklé vůně hlava zakrouží. V podvečer akvarel lesa nabere na sytosti barev. Výhled k Šumavě jde vlna za vlnou od zelené k modré a fialové. Vodňanské, Libějovické, Bavorovské Hory vystupují jako předvoj z roviny Blat.

Půvab vodňanských lesů je kouzlo skromné krasavice. Bez pouťového pozlátka. Nic, co by se nabízelo a podbízelo na první pohled. Sotva tu potkáme jedle, smrky a buky velikány, jako na píseckém Mehelníku. Není tu romantika hlubokých šumavských hvozdů s balvany, porostlými mechem a obrostlými kapradím, se stádem prchajících jelenů.

Snese náš les srovnání třeba s pitoreskním brazilským „mato“? Jeho až barvotisková pestrost okouzluje, zvlášť v dobrodružném filmu. Hezky se to dívá z klubovky u televize na příběh dívky, která se zachrání z havarovaného letadla a několik dní putuje pralesem. Přiznám se, že jsem neměl chuť udělat byť jen krok z bezpečné půdy silnice do bujné vegetace divočiny. Nebylo to jen tam, kde na asfaltu ležel přejety cascavel´ - chřestýš.

Spleť stromů, keřů, lian, trávy a buřeně se tu dere vzhůru k vymetené modré obloze za sluncem. Zároveň se táž vegetace kořeny, vzdušníky, odnožemi, větvemi, girlandami květů spouští shůry k bahnité zemi. Na procházku místo špacírky - mačetu. Děkuji pěkně.

U nás sice chlebovníky narostou, ale zase se nemůže stát, že by jejich plod, podobný rohovnickému pytli, spadl na zaparkovanou škodovku a připlácl střechu. Ve vodňanském lese nekřičí papoušci, nevřeští opice a neřvou za noci šelmy, ale zato ptačí námluvy provázejí veselé lahodné melodie bez kakofonie. Náš les hladí poklidem, ale život mu nechybí. Od červíků pod kůrou stromů a mravenčích pyramid po káně včelojedy, kroužící nad korunami borovic. Ani tady to není idyla. Pod pláštíkem pohody se odehrává zápas o bytí, o potravu, o zachování rodu.


Dovolte mi pro srovnání ještě jedno malé odbočení na jiný konec zemského glóbu. Bydleli jsme v hlubokém údolí nad Ulánbátarem. Šel jsem se do lesa nadýchat jarní vůně a klidu. Příroda opravdu panenská. Ani cesty ji neruší. Jdu vzhůru podle potoka zetlelým jehličím a zbytky sněhu. Hledím pod nohy, abych si nenabral do střevíců víc, než je nezbytné. Když zdvihnu oči, strnu. Na pár kroků od mne zvíře a upřeně mne pozoruje. Veliké jako kůň, kosmaté, flekaté zbytky zimního kožichu, klabonosá hlava se svěšenými pysky, krátké silné parohy, zasmušilý kukuč. Los.

Co teď? Utíkat? Hledat spásu na stromě? Říše římská se udržela tisíc let zásadou: když nevíš, co dělat, nedělej nic. Otočím se a zahájím organizovaný ústup. Losa přestávám zajímat. Pochopil, že nejsem ani potrava, ani ohrožení a věnuje se dál okusování jívových pupenů.

Mongolští hostitelé mne ujistili, že jsem měl štěstí: mohl jsem v lese potkat něco horšího. Zvířata se tu člověka nebojí. Je zde rezervace a už pár století. Panovala víra, že ve svatých horách žijí ve zvířatech duše zemřelých předků. Nepotkal jsem někoho z Čingischánovy suity?

Ohled na živou přírodu, zvířata i rostliny, je zde příslovečný. Řeky jsou plné ryb, ale Mongol je neloví. Pokud ho čeští nebo ruští geologové lovit nenaučili. Ale i pak úlovek pouští zpátky do vody. Ryby nejí. Stačí mu na jedno posezení kilogramová porce vařeného hovězího, nebo skopového.

K přírodě mají Mongolové velice blízko. Sotva skončí krutá zima se čtyřicetistupňovými mrazy a spoustou sněhu, stěhuje se město do hor na okraj lesů. Vyrostou tu jurty a provizorní prkenné boudy. Na sklonku dne přivážejí autobusy a nákladní auta z města muže za rodinou. Ráno si zase profesor v černém obleku a bílé košili sedne na prkno, položené přes bočnice náklaďáku a ujíždí do vědeckého ústavu. Byt ve městě, třeba v panelovém domě, postaveném podle českého projektu, moderně vybavený, zůstává do podzimu opuštěný.

Vyprávěli naši geologové:

Země je pohádkově bohatá nerosty. Stává se, že babka topí ve stepi v kamínkách uprostřed jurty černým kamenem, který opodál trčí ze země. Kvalitní uhlí.

Zahraniční experti pomáhají zavést těžbu. Potíž je s pracovní silou. Ne, že by jí bylo málo. Spíš naopak. Nesnáz je získat ji.

„Vyděláte slušné peníze.“

„A nač?“

„Pořídíte se rádio, auto, postavíte si dům. Koupíte si hezké šaty, nábytek...“

„A k čemu to všechno?“

Říci, že mají tihle lidé rádi přírodu, je málo. Oni bez ní a mimo ni nemohou žít. Je pro ně životní nutností, zvykem, nezbytností. Jako jídlo, jako vzduch k dýchání.

Je to nižší stupeň civilizovanosti? Anebo naopak vyšší? Menší míra degenerace přetechnizovanou kulturou? V každém případě je to jiná stupnice životních hodnot. Jiná, nikoli vyšší nebo nižší, než naše. Představa, že se stupeň kultury a její pokrok dá měřit jedním metrem, je tu v koncích.

I v těch nebetyčných rozdílech existuje však něco společného. Člověk se ani u nás odvěkým zákonům přírody, z níž vyšel, vymknout nemůže. V lese nehledá jen dříví na trámy, na prkna, na dřevotřísky, na oheň. A zvěřinu na pekáč. Otec jako lesní lemoval cesty alejemi bříz a kladl lavičky do míst s vděčným rozhledem. Dřevaři si čistili lesní studánky a obkládali je plochými kameny. Vážili si ve studánce žabky, která polyká hmyz a dosvědčuje, že je voda zdravá.

Tempo života se zvýšilo a převratné vynálezy mu dávají nové rozměry. Tím spíš se člověk neobejde bez oázy klidu. Také v tom je bohatství našich skromných krásných vodňanských lesů.

12.9.2002/24.11.2004

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: