Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Hřib naplavenina

V první fázi tragických zátop v roce 2002 patřilo naše město Vodňany k nejpostiženějším. Několik dní si na jeho „ň“ lámali jazyk hlasatelé desítek rozhlasových a televizních stanic po Evropě. Lehké to bylo pro Španěly, kteří mají krásné měkké „ñ“. Zlí jazykové tvrdí, že „mañana - zítra“ je nejužívanější slovo ve španělsky mluvící části světa. To jako opak zásady „Co můžeš udělat dnes...“

O slávu zátop asi nikdo ve Vodňanech nestál. Užívali si jen komáři a houbaři. Kdo měl myšlenky na houby, ten si přišel na své. Nebylo možné vracet se z lesa či od hráze rybníka s prázdnou.

Umění ale je najít hřiby, když nejsou. Že to není možné, říkáte? Že kde nic není, ani smrt nebere? Dobrá. Trochu slevím. Ne tedy, když hříbky nejsou, ale když nejsou pro normálního smrtelníka.

Znal jsem kdysi, je to už nějaký pátek, ve Vodňanech holiče, který kromě svého lazebnického umění slynul pověstí nedostižného objevitele nejskrytějších hřibů. Našel by takového krasavce snad i na náměstí u kašny.

Jezdívali na houby družně s manželkou. Ne ruku v ruce, to by s kola spadli, ale prostě v páru. Už to bylo co říci, protože v jejich letech se obyčejně záliby rozcházejí a dámy trošíčku, docela maličko zpohodlní. Zvlášť když... Ale to bych prozradil, co nechci. Oni totiž dohromady, jako manželé, měli docela obvyklou průměrnou váhu. Asi tak těch sto šedesát kilo. Jenže jeden měl pětačtyřicet - padesát, a ten druhý... Zkuste hádat. Jako při televizní soutěži v těch prvních otázkách za tisíc korun. A ještě si můžete hádanku ztížit: kdo byl ten éteričtější a kdo ten fundamentální.

Jednou navečer se veselá společnost u naplněných půllitrů, bylo to snad Pod věží, bavila na účet našeho mistra bradýřů a jeho houbových úspěchů. Slovo dalo slovo a byla tu sázka. Třeba poznamenat, že nebyla houbařská sezóna.

Přijal. Zvědové tvrdili, že vyrazil na kole po Bavorovské. Tentokrát sám, bez manželky. Zbývala nějaká minuta do vymezeného času a byl zpátky. Uřícený, ale s hříbkem. Když popadl dech a ovace utichaly, posteskl si: „To ste mi dali. Vo toho hřiba nešlo, ale za hodinu do Korázu a zpátky, a eště napotvoru mi spad řetěz.“

Jsou houbaři tací jiní.

Šplhal jsem do stráně nad chalupou a proti mně dva chlapi. Jeden starší, rozložitý v ramenou i bocích, kráčí trochu zeširoka. Pošumavská ráce. Domorodec. Ten druhý štíhlý, roztržitě si rovná brýle na nose. Tipoval bych ho na Pražáka na dovolené. Na tom páru by nebylo nic tak divného, nebýt bramborového košíku, vrchovatého houbami. Být skupenství kapalného, přetékaly by.

„To máte úlovek,“ říkám s uznáním. Nepřiznám, že zelenám závistí. „Taky ňáký praváky‘?“ „Samý.“ Odpověď jako prásknutí bičem. Nojo, on je rodák, zná místa, utěšuji se v duchu.

Košík už stojí na trávě a já nad ním. „Tohle je ale hořčák.“ „Co? Přece poznám hřib.“ „Tak ochutnejte.“

Šlehne po mně okem. Nemá ani za mák chuti brát mé rýpnutí vážně. Chvilku zaváhá, ale pak přece špetinku uhryzne. Tvář se mu protáhne.

„A tohle je taky hořčák. A tohle taky.“ Osmělil jsem se a hospodařím v cizím košíku. Štíhlý pán za brýličkami pomrkává a těká pohledem ze mne na svého průvodce a zpátky.

Domorodec rezolutním gestem obrátil koš dnem vzhůru. S podezřelou ochotou pomáhám vybírat podhřib žlučový - Tylopitus felleus. Je to slušný výřad. Houby jedna vedle druhé, nožkou vzhůru. Výtrusníky něžně růžovoučké jak dětský zadeček.

Pán v brýlích smutně pomáhá uložit pár babek zpátky do košíku. Zbytek tu zůstává na pospas osudu.

Moc srdečně jsme se nerozloučili. Domorodci je na ohnutém kříži k přečtení, co ho mrzí. On, který se tu ve Vodňanských Horách narodil, a tohle...

Budiž mu ale odpuštěno. Hořčáky tu za jeho mládí nebývaly. Já jsem se narodil takřka v lese a znal jsem tu každý hříbek i prašivku jménem a příjmením, ale tyhle hřiby - podvodníky jsem nikdy nepotkal.

Jsou hořké dvakrát. Jednou palčivou chutí, podruhé zklamáním. Jdete, hledáte, a tu před vámi vyhlíží z mechu sametová hnědá hlavička. Často celá skupinka. Stály by za obrázek. A tam, a tam další. Divím se, že jich ta dvojice nasbírala jen bramborový košík. Těchhle mohli mít oba po plné nůši.

I zkušený houbař se nechá občas na okamžik zlákat a pak se musí držet, aby to dítko přírody nenakopl. Náš otec říkával, že houby jsou květiny lesa. Všechny. To tu ale ještě tenkrát hořčáky nerostly.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 17] 2002 8. října [str. 7]

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: