Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Hřib naplavenina

V první fázi tragických zátop v roce 2002 patřilo naše město Vodňany k nejpostiženějším. Několik dní si na jeho „ň“ lámali jazyk hlasatelé desítek rozhlasových a televizních stanic po Evropě. Lehké to bylo pro Španěly, kteří mají krásné měkké „ñ“. Zlí jazykové tvrdí, že „mañana - zítra“ je nejužívanější slovo ve španělsky mluvící části světa. To jako opak zásady „Co můžeš udělat dnes...“

O slávu zátop asi nikdo ve Vodňanech nestál. Užívali si jen komáři a houbaři. Kdo měl myšlenky na houby, ten si přišel na své. Nebylo možné vracet se z lesa či od hráze rybníka s prázdnou.

Umění ale je najít hřiby, když nejsou. Že to není možné, říkáte? Že kde nic není, ani smrt nebere? Dobrá. Trochu slevím. Ne tedy, když hříbky nejsou, ale když nejsou pro normálního smrtelníka.

Znal jsem kdysi, je to už nějaký pátek, ve Vodňanech holiče, který kromě svého lazebnického umění slynul pověstí nedostižného objevitele nejskrytějších hřibů. Našel by takového krasavce snad i na náměstí u kašny.

Jezdívali na houby družně s manželkou. Ne ruku v ruce, to by s kola spadli, ale prostě v páru. Už to bylo co říci, protože v jejich letech se obyčejně záliby rozcházejí a dámy trošíčku, docela maličko zpohodlní. Zvlášť když... Ale to bych prozradil, co nechci. Oni totiž dohromady, jako manželé, měli docela obvyklou průměrnou váhu. Asi tak těch sto šedesát kilo. Jenže jeden měl pětačtyřicet - padesát, a ten druhý... Zkuste hádat. Jako při televizní soutěži v těch prvních otázkách za tisíc korun. A ještě si můžete hádanku ztížit: kdo byl ten éteričtější a kdo ten fundamentální.

Jednou navečer se veselá společnost u naplněných půllitrů, bylo to snad Pod věží, bavila na účet našeho mistra bradýřů a jeho houbových úspěchů. Slovo dalo slovo a byla tu sázka. Třeba poznamenat, že nebyla houbařská sezóna.

Přijal. Zvědové tvrdili, že vyrazil na kole po Bavorovské. Tentokrát sám, bez manželky. Zbývala nějaká minuta do vymezeného času a byl zpátky. Uřícený, ale s hříbkem. Když popadl dech a ovace utichaly, posteskl si: „To ste mi dali. Vo toho hřiba nešlo, ale za hodinu do Korázu a zpátky, a eště napotvoru mi spad řetěz.“

Jsou houbaři tací jiní.

Šplhal jsem do stráně nad chalupou a proti mně dva chlapi. Jeden starší, rozložitý v ramenou i bocích, kráčí trochu zeširoka. Pošumavská ráce. Domorodec. Ten druhý štíhlý, roztržitě si rovná brýle na nose. Tipoval bych ho na Pražáka na dovolené. Na tom páru by nebylo nic tak divného, nebýt bramborového košíku, vrchovatého houbami. Být skupenství kapalného, přetékaly by.

„To máte úlovek,“ říkám s uznáním. Nepřiznám, že zelenám závistí. „Taky ňáký praváky‘?“ „Samý.“ Odpověď jako prásknutí bičem. Nojo, on je rodák, zná místa, utěšuji se v duchu.

Košík už stojí na trávě a já nad ním. „Tohle je ale hořčák.“ „Co? Přece poznám hřib.“ „Tak ochutnejte.“

Šlehne po mně okem. Nemá ani za mák chuti brát mé rýpnutí vážně. Chvilku zaváhá, ale pak přece špetinku uhryzne. Tvář se mu protáhne.

„A tohle je taky hořčák. A tohle taky.“ Osmělil jsem se a hospodařím v cizím košíku. Štíhlý pán za brýličkami pomrkává a těká pohledem ze mne na svého průvodce a zpátky.

Domorodec rezolutním gestem obrátil koš dnem vzhůru. S podezřelou ochotou pomáhám vybírat podhřib žlučový - Tylopitus felleus. Je to slušný výřad. Houby jedna vedle druhé, nožkou vzhůru. Výtrusníky něžně růžovoučké jak dětský zadeček.

Pán v brýlích smutně pomáhá uložit pár babek zpátky do košíku. Zbytek tu zůstává na pospas osudu.

Moc srdečně jsme se nerozloučili. Domorodci je na ohnutém kříži k přečtení, co ho mrzí. On, který se tu ve Vodňanských Horách narodil, a tohle...

Budiž mu ale odpuštěno. Hořčáky tu za jeho mládí nebývaly. Já jsem se narodil takřka v lese a znal jsem tu každý hříbek i prašivku jménem a příjmením, ale tyhle hřiby - podvodníky jsem nikdy nepotkal.

Jsou hořké dvakrát. Jednou palčivou chutí, podruhé zklamáním. Jdete, hledáte, a tu před vámi vyhlíží z mechu sametová hnědá hlavička. Často celá skupinka. Stály by za obrázek. A tam, a tam další. Divím se, že jich ta dvojice nasbírala jen bramborový košík. Těchhle mohli mít oba po plné nůši.

I zkušený houbař se nechá občas na okamžik zlákat a pak se musí držet, aby to dítko přírody nenakopl. Náš otec říkával, že houby jsou květiny lesa. Všechny. To tu ale ještě tenkrát hořčáky nerostly.

Vodňanské noviny roč. XIII. [č. 17] 2002 8. října [str. 7]

 


Zpět Obsah Dále

05.06.2018 22:20