Bez přihlášení je omezený přístup

(Přihlášení)

Přihlášení je dobrovolné, nechceme od vás číslo kreditní karty. Je ale užitečné - především pro vás.

Pro náhodné návštěvníky se totiž tato stránka musí chovat velice opatrně. Základní nastavení nesmí nikoho urazit, pohoršit ani mravně zkazit. Říká se tomu dětský filtr nebo také dětská pojistka. Na této webové stránce přihlášení usnadňují COOKIE. Dnes je módou dotazovat se uživatelů, zda s nimi souhlasí. Já na ně jen upozorňuji, dají se přece ve všech prohlížečích zakázat. Kdo je má povolené, přihlašuje se jen poprvé, každé další přihlášení zajišťují COOKIE. Nadstandardní prvky této stránky jsou totiž dostupné jedině po přihlášení. Máte-li na svém počítači COOKIEs zakázané (hlouposti se meze nekladou), nebo máte pitomý "chytrý telefon", který COOKIEs neumí, můžete se nouzově připojovat ke "svému nastavení" vždy jen po dobu pobytu na této stránce pomocí jména (nicku) a hesla. Tak se můžete přihlásit i když si COOKIEs neuváženě smažete (jde to velice snadno!). Při přihlášení nickem+heslem se neuváženě smazaná COOKIE obnoví, proto si buď nick+heslo někam zapište, nebo použijte něco, co nezapomenete. Pozor - nick musí mít aspoň 2 platné znaky, heslo 4 znaky, v nicku i heslu jsou povoleny jen číslice, písmena (včetně diakritiky) a znaky  _ - . 

Pokud sem napíšete vlastní nick+heslo (aby se Vám dobře pamatovalo), získáte možnost diskutovat i nastavit si některé parametry této stránky (např. dětskou pojistku).

Přihlášení umožňuje: nastavení jmen hrdinů, volbu jiných konců románů, počítají se vám přečtené knihy, stránka vás neoslovuje neosobně "milý návštěvníku" a zobrazí se i spousta jinak skrytých položek  MENU . Po úspěšném přihlášení tento panel zmizí a máte-li povolené COOKIE, nebude vás obtěžovat (buzerovat) ani při příští návštěvě. Je mi to líto, ale tak to vyžaduje Policie České republiky.

Dříve to tato stránka dělala podle IP adresy. To je dnes ovšem zakázáno. Proč? Prý to je "osobní údaj" a jejich shromažďování je trestné. Proto jsem kontroly zrušil. Je mi líto, ale pokud tohle skutečně vyžaduje Evropská unie, od které spoustu podobných pitomostí (a mnohdy ještě větších) tak radostně přejímáme, já tomu říkám latinsky "buzerace", česky "obtěžování". Jenže Policie může udělovat pěkně mastné pokuty a vymáhat je i pomocí exekutorů, dokonce mi tím už vyhrožovala, takže mi nezbývá než ustoupit násilí.


K základnímu přihlášení slouží následující políčka: Nick: a Heslo: Můžete buď ponechat, co zde "vymyslel" automat ("Q-datumčas"), nebo si je změnit podle libosti. Pak stačí stisknout .

Podrobnější nastavení zajišťuje formulář zde.

Zpět Obsah Dále

Divočáci

Černá zvěř, divoká prasata, divocí kanci, to jsou pojmenování zvířat, která u nás mají dlouho vydržené domovské právo. Ještě nestála na Kavčích Horách televize a už tam lapil Bivoj kance, který vyváděl neplechu. Zprávu o tom přináší Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.

V našem kraji měli tihle tvorové historickou přestávku. Prvních dvacet let života jsem prožil ve vodňanských a píseckých lesích, ale po téhle zvěři nebylo ani vidu, ani slechu. Ani stopy se neobjevily. Ani ve sněhu ne, kde se každé zvíře podepíše, i když je plaché, vychází jen v noci, člověka slyší a cítí na hony a úzkostlivě se mu vyhýbá.

Divočáci do téhle kategorie patří. Mají jiný způsob života než většina naší zvěře. Srnci, lišky, jeleni, zajíci, bažanti a řádka dalších obyvatel lesů, luk a polí má něco na způsob trvalého bydliště. Pokud je zde nepotká něco mimořádného, žijí a pohybují se v určitém větším či menším okruhu. S černou zvěří je to jiné. Za noc dokáže proběhnout desítky kilometrů. Pokud bychom chtěli označit okruh působení prasečí rodinky nebo stádečka, museli bychom použít hodně veliké kružítko. Jsou věru „stěhovaví ptáci“ a náramní běžci.

Nesmíme se dát oklamat prasečím pojmenováním a příbuzností s nositeli macaté kýty v chlívku. Divoké prase není něco jako kulaťoučký růžový pašík, jen porostlý ošklivými štětinami, s delším rypákem a tesáky. Že by taková bytost uběhla za noc maratón je těžko představitelné. Ale divočák podle téhle naivní představy ve skutečnosti nevypadá. Je štíhlý, samý sval a šlacha. Jen bohatá drsná srst, obalená krunýřem zpečeného bahna a špíny jeho podobu zaobluje.

Potkat ho ve vodňanských lesích není běžné, ale není nemožné. Po desítkách let se nám vrátil. O příčinách panují různé teorie. Prý válečná fronta ovlivnila migraci zvířat. Ne ze dne na den, ale v časových rozměrech zvířecích generací. Několikrát jsem viděl černou zvěř také ve Svobodné hoře.

Jednou na Nový rok jsme si vyšli s manželkou do zasněženého lesa. „Podívej, tam běhají ňáký psíci.“ Mezi tmavými siluetami smrků na promítacím plátně bílého sněhu se kmitaly postavičky zvící trochu povyrostlého jezevčíka. Idylka dostala vážnější ráz, když jsem mezi drobotí spatřil mocné temné tělo. Divočáci jsou nesmírně plaší, alespoň ráce, žijící u nás. Ale jen potud, než je zvíře poraněné, anebo než prasečí máma uvidí v něčem ohrožení svých potomků. Rychle jsme mizeli a epizodka prošla v míru a pokoji, bez dohry.

Ještě jednou jsme zažili něco podobného na Krymu. Přijeli jsme k večeru do Gurzufu. Časně ráno bylo už slunce vzhůru, ale lázně spaly. Prošli jsme vinicemi a úzká asfaltová cesta se klikatila hustým bušem. Před námi, skoro na dosah v ranním slunci žlutavé útesy hor. Šli jsme a šli a hory stále stejně blízko a stejně daleko.

Konečně do ospalého ticha známka života. Někde vpravo před námi supí traktor. Za lesem má být státní statek, říkali nám o něm. Cesta nás vede hlubokým zářezem a točí se a vine jako had. Traktor stále pobrukuje a podle síly jeho hlasu se mu přibližujeme. Zabloudím pohledem v jeho stranu a strnu. Na vysokém úbočí cesty, pár metrů šikmo od nás „traktor“ stojí. Mohutné zvíře. Rypatá hlava s bílými klínci tesáků a malými zlými očky tvoří z něj snad polovinu. Stojí přímo proti nám. Tělo se zdá být ploché, placaté, jako by vylisované ve velikém herbáři. Trčí tu nehybně, palici výhrůžně sklopenou k samé zemi, jen krátký ocásek se rytmicky kývá sem-tam, sem a tam.

Vysoké a příkré úbočí cesty nás zatím chrání. Zvířeti se zřejmě nechce klouzat po ostrém svahu, po kamenité drti. Co teď? Každý náš prudký pohyb může vyprovokovat divočáka k útoku. „Poď, votočíme to. Pomalu dojdem akorát k snídani,“ říkám a snažím se tvářit klidně. Manželka naštěstí zatím nic nezpozorovala.

Obrátili jsme se a jdeme zpátky. Než jsme přešli pár kroků po nejbližší záhyb cesty, trvalo to snad hodiny. Měl jsem všechny smysly soustředěny v zátylku. Pozorně jsem sledoval rytmus supění „traktoru“. Kdy se ozve rachot sypoucího se kamení? V hektickém kolotoči mi hlavou kmitaly představy a otazníky. Co udělám, když zvíře zaútočí? Nic chytrého mne nenapadlo. Naštěstí drama nemělo dramatické pokračování. Už jsem mohl manželce všechno povědět.

Po návratu jsme se s naší ranní výpravou k horským útesům a s její dobrodružnou zápletkou raději nepochlubili. Hostitelé nás upozornili, že na stráních ve vinici jsou dlouzí světlí hadi, ale nejsou nebezpeční, nemusíme se jich bát. V buši jsou ale divoká prasata a s těmi není radno se potkat.

Jiný kraj, jiný mrav. I mezi zvířaty.

2002 8.7.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: