Bez přihlášení je omezený přístup

Možnost nastavení je Zde.

Zpět Obsah Dále

Divočáci

Černá zvěř, divoká prasata, divocí kanci, to jsou pojmenování zvířat, která u nás mají dlouho vydržené domovské právo. Ještě nestála na Kavčích Horách televize a už tam lapil Bivoj kance, který vyváděl neplechu. Zprávu o tom přináší Alois Jirásek ve Starých pověstech českých.

V našem kraji měli tihle tvorové historickou přestávku. Prvních dvacet let života jsem prožil ve vodňanských a píseckých lesích, ale po téhle zvěři nebylo ani vidu, ani slechu. Ani stopy se neobjevily. Ani ve sněhu ne, kde se každé zvíře podepíše, i když je plaché, vychází jen v noci, člověka slyší a cítí na hony a úzkostlivě se mu vyhýbá.

Divočáci do téhle kategorie patří. Mají jiný způsob života než většina naší zvěře. Srnci, lišky, jeleni, zajíci, bažanti a řádka dalších obyvatel lesů, luk a polí má něco na způsob trvalého bydliště. Pokud je zde nepotká něco mimořádného, žijí a pohybují se v určitém větším či menším okruhu. S černou zvěří je to jiné. Za noc dokáže proběhnout desítky kilometrů. Pokud bychom chtěli označit okruh působení prasečí rodinky nebo stádečka, museli bychom použít hodně veliké kružítko. Jsou věru „stěhovaví ptáci“ a náramní běžci.

Nesmíme se dát oklamat prasečím pojmenováním a příbuzností s nositeli macaté kýty v chlívku. Divoké prase není něco jako kulaťoučký růžový pašík, jen porostlý ošklivými štětinami, s delším rypákem a tesáky. Že by taková bytost uběhla za noc maratón je těžko představitelné. Ale divočák podle téhle naivní představy ve skutečnosti nevypadá. Je štíhlý, samý sval a šlacha. Jen bohatá drsná srst, obalená krunýřem zpečeného bahna a špíny jeho podobu zaobluje.

Potkat ho ve vodňanských lesích není běžné, ale není nemožné. Po desítkách let se nám vrátil. O příčinách panují různé teorie. Prý válečná fronta ovlivnila migraci zvířat. Ne ze dne na den, ale v časových rozměrech zvířecích generací. Několikrát jsem viděl černou zvěř také ve Svobodné hoře.

Jednou na Nový rok jsme si vyšli s manželkou do zasněženého lesa. „Podívej, tam běhají ňáký psíci.“ Mezi tmavými siluetami smrků na promítacím plátně bílého sněhu se kmitaly postavičky zvící trochu povyrostlého jezevčíka. Idylka dostala vážnější ráz, když jsem mezi drobotí spatřil mocné temné tělo. Divočáci jsou nesmírně plaší, alespoň ráce, žijící u nás. Ale jen potud, než je zvíře poraněné, anebo než prasečí máma uvidí v něčem ohrožení svých potomků. Rychle jsme mizeli a epizodka prošla v míru a pokoji, bez dohry.

Ještě jednou jsme zažili něco podobného na Krymu. Přijeli jsme k večeru do Gurzufu. Časně ráno bylo už slunce vzhůru, ale lázně spaly. Prošli jsme vinicemi a úzká asfaltová cesta se klikatila hustým bušem. Před námi, skoro na dosah v ranním slunci žlutavé útesy hor. Šli jsme a šli a hory stále stejně blízko a stejně daleko.

Konečně do ospalého ticha známka života. Někde vpravo před námi supí traktor. Za lesem má být státní statek, říkali nám o něm. Cesta nás vede hlubokým zářezem a točí se a vine jako had. Traktor stále pobrukuje a podle síly jeho hlasu se mu přibližujeme. Zabloudím pohledem v jeho stranu a strnu. Na vysokém úbočí cesty, pár metrů šikmo od nás „traktor“ stojí. Mohutné zvíře. Rypatá hlava s bílými klínci tesáků a malými zlými očky tvoří z něj snad polovinu. Stojí přímo proti nám. Tělo se zdá být ploché, placaté, jako by vylisované ve velikém herbáři. Trčí tu nehybně, palici výhrůžně sklopenou k samé zemi, jen krátký ocásek se rytmicky kývá sem-tam, sem a tam.

Vysoké a příkré úbočí cesty nás zatím chrání. Zvířeti se zřejmě nechce klouzat po ostrém svahu, po kamenité drti. Co teď? Každý náš prudký pohyb může vyprovokovat divočáka k útoku. „Poď, votočíme to. Pomalu dojdem akorát k snídani,“ říkám a snažím se tvářit klidně. Manželka naštěstí zatím nic nezpozorovala.

Obrátili jsme se a jdeme zpátky. Než jsme přešli pár kroků po nejbližší záhyb cesty, trvalo to snad hodiny. Měl jsem všechny smysly soustředěny v zátylku. Pozorně jsem sledoval rytmus supění „traktoru“. Kdy se ozve rachot sypoucího se kamení? V hektickém kolotoči mi hlavou kmitaly představy a otazníky. Co udělám, když zvíře zaútočí? Nic chytrého mne nenapadlo. Naštěstí drama nemělo dramatické pokračování. Už jsem mohl manželce všechno povědět.

Po návratu jsme se s naší ranní výpravou k horským útesům a s její dobrodružnou zápletkou raději nepochlubili. Hostitelé nás upozornili, že na stráních ve vinici jsou dlouzí světlí hadi, ale nejsou nebezpeční, nemusíme se jich bát. V buši jsou ale divoká prasata a s těmi není radno se potkat.

Jiný kraj, jiný mrav. I mezi zvířaty.

2002 8.7.

 


Zpět Obsah Dále


18.09.2015 18:02

Komentáře: